Příchod Slovanů do Čejkov a Zbynic před 1500 léty
Příchod Slovanů do Čejkov a Zbynic před 1500 léty.
Jednou z teorií je příchod Slovanů z Doudleb. U Doudleb nedaleko Českých Budějovic je dodnes slovanské hradiště. Tam přišli z Panonie Doudlebi, původně volynští Slované z Volyně na Ukrajině. Teorii příchodu Slovanů z Jihočeské doudlebské oblasti brání složitost pro putování. Nebyla tu žádná výhodná páteřní řeka a Boubínský prales a močály se rozkládaly v celé této oblasti od Budějovic až do Písku. Pravděpodobnější však je, že k nám do Čejkov přišli Slované při Labi, Vltavě, Otavě a Ostružné. Původním místem Slovanů byly stepní oblasti u řeky Dněstr a Dněpr, na sever od Karpat. Zarubiněcká kultura byla rozložena ve středním a horním Podněpří a v Polesí. Hranici jejího rozšíření tvoří přítoky Dněpru Pripjať, Sož, Desna a na jihu Ros a Tjasmin, ale v určitém období pronikala až do oblasti jižního Bugu a dolního Podněpří. Měla několik místních variant, ale jejich zvláštnosti zatím neumíme uvést do souvislosti s určitými možnými odlišnostmi etnickými. Obyvatelé této kultury žili v neopevněných osadách, které obvykle ležely na přírodou chráněných místech, jakýchsi přirozených hradištích; v konečné fázi této kultury bývaly některé z nich opevňovány pomocí valů nebo příkopů. Sídliště se koncentrovala do menších okruhů asi 15-20 km vzdálených, v nichž bývalo vždy několik vesnic. Osady se rozkládaly na prostranství 0,5-2 ha a mívaly značné množství domů. Tak např. na jednom z nejlépe prozkoumaných sídlišť ve středním Podněpří zvaném Polypenkova Hora bylo vykopáno 38 domů. Předpokládá se, že původně jich bylo kolem 150, z toho asi polovina stála současně, další pocházely z druhé fáze kultury. Na horním Podněpří, na sídlišti u vesnice Čaplyn, bylo prozkoumáno 25-30 obydlí z jedné fáze. Ve vesnicích žilo tedy 100 až 400 obyvatel zároveň. Obydlí byla pravoúhlá, asi 0,5 m zahloubená do země, se základnou 9-24 m2. Jen vzácně byla postavena srubovou technikou, většinou to byly domy z kůlů propletených proutím a vymazaných hlínou. Kromě hliněných ohnišť uvnitř domu bývaly poblíž stavení samostatné pece z kamenů a zásobní jámy. Pohřebiště byla v blízkosti osad a mívala několik set hrobů. Nositelé zarubiněcké kultury své mrtvé spalovali a ukládali do země buď v popelnicích, nebo dávali popel přímo do mělké jamky. V tom byl pohřební ritus velmi blízký pohřebištím z doby tzv. pražského typu, ale v zarubiněckých hrobech bývaly různé milodary- dvě nebo tři pěkné leštěné nádoby, spony, prsteny, náramky a zbytky masité potravy. Vzácně pochovávali tělo nespálené. O zarubiněcké kultuře se od začátku uvažovalo, že byla slovanská nebo praslovanská, ale bezpečné důkazy chybějí. Přibližně v 5. století nastala situace, kdy byli Slované nuceni hledat jiná místa, kde by se natrvalo usadili. V té oblasti byl nedostatek půdy, rodiny se rozrůstaly a půda je nedokázala uživit. Věděli o tom, že volný prostor je na západ ve střední Evropě. Jakmile se rozhodli, začali se připravovat k odchodu na příští jaro. Vytvořili skupinu 10 nepříbuzných rodin s již velkými dětmi. Staré rodiče nechají na starost příbuzným. Každá rodina si vezme sebou jen 1 krávu a 1 kozu. Ke každé krávě si pořídí jednoduchý úzký dvoukolák. Naloží na něj ovčí kůže na spaní, nářadí, hlavně lopata a krumpáč, železný hrot radlice, nástroje, kopí, luk, šípy, oka na zvěř, křesadlo ohně, mouku na placky na delší potřebné období, obilí a česnek na setbu, napečený chleba na 14 dní, uzené maso, nádoba na vodu, nádoba na vaření a pečení, sádlo, sůl, boty rezervní. Pro krmení krav a koz plně postačila ranní a večerní pastva. O to se postaraly děti. Cestou bylo možné lovit větší a menší zvířata, vodní ptáky, hlavně kachny, husy, dále ryby i raky. Nepřátelští Avaři v oblastech za moravskými a slovenskými severními horami nebyli, a nebyli ani v oblasti Metuje, Labe a Vltavy. Pověst o příchodu Čechů s praotcem, je obyčejná smyšlenka. Čechy se stali naši ukrajinští Slované až po obsazení české kotliny a ze slovanské řeči se pak teprve časem stala čeština. Vůz mohl být úzký dvoukolák trvale zapřažený do krávy koženými řemeny, aby se s ním všude projelo a k němu byla přivázaná koza. Ve skupině museli mít zručného koláře pro případ poruchy vozu na cestě. Máma vedla krávu, táta pomáhal s vozem v těžkém terénu a velké děti šly za vozem, dávaly velký pozor, kdyby se něco ztratilo. Velcí kluci zase dávali pozor, zda by se nechalo cestou ulovit nějaké drobné zvíře. Večer pak našli vhodné místo pro táboření, podojili krávu a kozu, polovinu mléka si nechali na snídani, seskupili vozy, křesadlem rozdělali oheň, ten pak udržovali celou noc, vždy tím kdo tábor hlídal. Každý si našel vhodné suché místo na spaní. Položil větve, mech, suchou trávu, 1 ovčí kůži dospod i na přikrytí. Jasná orientace pochodu byla orientace na západ slunce při jarní rovnodennosti, po severních úbočích slovenských a moravských hor a při horních tocích polských řek. První řeka, kterou museli překonat, byla polská řeka San. O něco mohutnější byla Visla v oblasti Krakova. Bylo proto nutné postupovat po jejím pravém břehu směrem na západ až k přechodu Odry. Dále při přítoku Odry Psině až k řece Prudnik. Po pravém břehu Kladské Nisy na západ do oblasti Kladska. V Kladské oblasti Polska brání západnímu postupu české severní hraniční hory, proto je další postup k jihu do oblasti Náchodska a při řece Metuji až k Labi. Jediným zásadním přechodem velké řeky pak byl přechod Vltavy nad ústím Berounky. Pak už po levém břehu Vltavy, Otavy i Ostružné. Odtud dále údolím Tedražického potoka. Tam už mohla být nějaká stezka z doby, kdy tudy před dávnými léty procházeli Keltové a hledali v potocích zlato. Zcela určitě už byla stezka zarostlá a museli si hledat novou. Museli postupovat po úpatí kopců Hořice, Stražiště, Cuková k bývalému Keltskému hradišti na Buděšiné. Touto naší čejkovskou a zbynickou kotlinou protékaly do Tedražic dva potoky, Čejkovský a Zbynický. Čejkovský potok měl pramen v horní části dnešní obce a druhým pramenem byla Dolíška na dnešní návsi. Zbynický potok měl jeden pramen v místech dnešních rybníčků Hrachů a Němců a druhý za Pazdernami, také v místech dnešních rybníčků. Tato kotlina byla ohraničena vrchem Hořice v Tedražicích, vrchem Stražiště, vrchem Cuková a Líšná, návrším na Rozrání, vrchem Želiná, návrším nad Zamyslicemi, vrchem Komory, Přemetín, Buková, Zbyná, Hotín a návrší Tedražicko. V Tedražicích výtokem Tedražického potoka, vzniklém spojením Čejkovského a Zbynického potoka se kotlina uzavírala. V oblasti Markoutu, Dalováku a U Vůše byly rozsáhlé bažiny. Další bažinatou oblastí byla oblast Malé a Velké Strany a Zbynických luk. Bažiny byly zřejmě neprostupné i zarostlé částečně křovinami. Vyšší místa byla pak zřejmě zarostlá pralesy listnatého typu. Vedly jimi jen stezky prošlapané zvěří. Cesta naší skupiny Slovanů od Tedražic skončila tedy na návrší hradiště Buděšiná. Buděšiná, s rozlehlou plošinou od Dalováku až k Cukováku byla ideálním místem i pro původní hradiště Keltů. Není nijak archeologicky dokázáno, v jakém rozsahu bylo nutné hradiště po Keltech dobudovat a jak dlouho pak jako slovanské hradiště sloužilo. Předpokládá se, že Slovany bylo využíváno jen zpočátku, než si vybudovali vlastní domy v místech horní části dnešní obce. Při jejich příchodu však bylo nutné hradiště po Keltech zcela zprovoznit, včetně přípravy přilehlých políček na setbu. Bylo také nutné zjistit, zda jsou nějaká hradiště v okolí a požádat je o pomoc, pro přežití zimy. Asi hlavně Hrádek a případná další hradiště na Ostružné. Zřejmě se nemuseli naši Slované zde v Pošumaví nikomu bránit, protože případní nepřátelé Avaři byli daleko na východ a před Germány je chránila hradba hor. Nevíme, kdy hradiště Keltové opustili, ale mohla to být poměrně velmi dlouhá doba, a o to byla pak složitější obnova. Blíže k prameni Čejkovského potoka byl ještě vrch Hájek, kde jsou také dodnes znatelné valy. Archeology je uváděn jako mohylové pohřebiště. Na rozdíl od Keltů, Slované předpokládali trvalé osídlení mimo hradiště a dlouhodobé zemědělské obdělávání půdy. Ta skupina našich 10 slovanských rodin z Ukrajiny, mohli být třeba předci současných velkých rodů v Čejkovech. Rodu Říhů, Šafárů, Chodlů, Jančů, Mašků, Turků, Rybů (Tesárků) a Kroupů, Jíchů a Lísů. Tyto rodiny si postupně budovaly svá trvalá sídla u pramenů čejkovského potoka v nynější střední a horní části vsi. Ze společného hradiště na Buděšiné to neměli daleko k tomuto prameni potoka. Na hradišti zatím přespávali, měli tam svůj dobytek, hlavně krávy a kozy pro mléko a postupně si museli i ovce pro vlnu, museli se při tom také postarat o krmení pro svůj dobytek. Dojení, rozdělání ohně, udržování ohně, chození pro dříví, přípravu jídla, chození do potoka pro vodu, vydělávání kůží, zpracování ovčí vlny, případné tkaní, měly na starosti ženy a děti. Už znali techniku tkaní látek a jako materiál používali len, který někdy kombinovali s ovčí vlnou a také s vlákny z kopřiv. Kopřiv tehdy, stejně jako nyní bylo u nás dost. Tkaly nejen oděvy, ale i pytle. Muži zase museli umět z kůží udělat boty. Uměli ze dřeva vyřezat nádobí, nářadí i dřeváky. Nástroje vyráběli ne jen ze dřeva, ale i z kostí a paroží. Z vrbového proutí pletli košíky. Bylo zřejmě nutné i keramické zpracování hlíny na nádoby a hrnce. Muži pátrali v okolí po divoké zvěři i vejcích a snažili se něco ulovit. Nezbytné bylo i pořízení slepic. Nejnáročnější však bylo pro muže najít vhodné místo pro svou chalupu, upravit terén, zahloubit do země 30 až 150 cm, zapustit kůly do země, shromáždit veškerý potřebný materiál pro stavbu jednoduché jednoprostorové chalupy aspoň s 3 x 4 m se střechou z rákosí, kterého bylo v tomto bažinatém okolí dost. U těchto zemnic někdy vystupovala nad terén jen střecha, krytá proutím a slámou. Někdy byla navíc i malá předsíň. Uvnitř bylo kamenné ohniště, kouř unikal otvory ve střeše. Do ohně postavili keramickou nádobu, ve které vařili. Nutná byla hliněná chlebová pec. Byla postavena z kamenů a hlíny. Bylo možno péct i maso. Pece nebyly samozřejmě používány jen k pečení chleba, ale i o ostatním účelům ohřevu. Stropy pecí byly ze silných dřev pokrytých z obou stran vrstvou hlíny proti žáru. Z počátku byla půda obdělávána jen pomocí dřevěného nářadí, přivezli si sebou i železný hrot pluhu. Mouka se mlela mezi dvěma kameny s otvory pro mouku a s rukojetí. Namletá mouka se přes noc namočila. Před vařením se přidala mochna, mladé kopřivy, vikev lesní, pokrájené lopuchové kořeny. Po uvaření se dochucovalo česnekem, solí, sádlem i vejci. Kaše se také vařila z přes noc namočené mouky, přidaly se křížaly a bylo možné ji osladit medem. Maso se buď vařilo, nebo nakrájené na plátky a osolené se naskládalo na kámen na okraji rozpálené pece. Placky a později i chléb se pekly tak, že se rozpálená pec vymetla a placky se naskládaly na podlahu pece. Pec se uzavřela kamenem. Na hliněné udusané podlaze byly proutěné rohože. Vrbového proutí bylo v okolí Čejkov i Zbynic také dostatek. Lóže pro spaní tvořily rákosové rohože a zvířecí kůže. U chalupy se musela postavit zásobní jáma na zemědělské produkty a ohrada na dobytek a pak se mohlo začít s dobýváním země pro první políčko. Z plodin, se v našem kraji pěstovalo žito, pšenice, ječmen, oves a hrách. Z archeologických průzkumů lze zjistit způsob stravování u slovanských kmenů. Náročné muselo být pořídit nádoby na obilí a luštěniny, mletí a uskladnění mouky, uskladnění medu jako jediného sladidla, vždy dostatek vody i pro zvířata, nástroje pro obdělání půdy, palice, štípací klíny, sekery, křesadlo na rozdělání ohně, křemen a ocilka, suchý troud a suchá tráva, smolné louče i svíčky ze včelího vosku. Řemesla, která museli předkové ovládat, bylo hrnčířství, tesařství, pletení, tkaní. Později pak při dostatku železných materiálů i kovářství a kolářství. Tady zřejmě probíhalo obchodování s Germány, kdy Slované obchodovali a směňovali pravděpodobně s dobytkem nebo se zemědělskými produkty. Germáni se více věnovali tavení železné rudy a výrobě železných nástrojů. U Germánů bylo z těchto dob objeveno velké množství výrobků ze železa. Dokonce i zámky a klíče už z dob římských. Také železné nářadí k obdělávání půdy. Pořídit si sekeru, lopatu, krumpáč, železný pluh, nebo brány, bylo tedy možné u Germánu, možná i na slovanských hradištích. Obracecí pluh byl až po kolonizacích. Ze všeho nejdůležitější byl pluh, nejdříve jen hák se zapřaženou krávou. Čejkovský potůček časem samozřejmě nestačil pro lidi, ani dobytek a bylo nutné u každého stavení kopat studnu. V jiných oblastech byly objeveny, z tohoto starého období, dřevěné studny, 6 m hluboké a 114 cm široké. Byly z dubového dřeva a v bahnité půdě ztvrdly na kámen. Byla objevena i studna kopaná, 2,5 m hluboká. Stále se muselo myslet na zimní období, až napadne sníh a všechno zamrzne. Aby byl dostatek dřeva na mráz a sníh, aby byla zásoba suchého krmení pro dobytek. Podle podmínek musel rolník řešit uskladnění krmiva pro dobytek přes zimu a zejména obilí na placky a chleba, uchování sádla z prasete na zimu, možná i sušené maso, uzené maso a sýr, dále bezpečné uskladnění ulovené zvěře. K tomu sloužila zásobní jáma na zemědělské produkty v zemi, nebo ve stráni. Velkým nebezpečím však byly myši. Prvních 9 slovanských rodů přišlo při zbynickém potoce na Oupířku na opuštěné keltské hradiště. Totéž co pro Buděšinou, platí i o slovanském hradišti Oupířka. Mohli to být rody Hánů, Tršů, Zajíců, Míků, Ouřenků, Čechů, Kubátů, Šatrů a Hrachů. Chalupy si budovali přímo pod Oupířkou. Prameny zbynického potoka byly v prostoru nynějších rybníčků Hrachů a Němců. Dobývání pralesa takto našimi slovanskými předky probíhalo několik století. Ta strastiplná práce není nikde popsaná. Můžeme si ji ale dobře představit. Práce s velmi primitivními krumpáči a lopatami. Bez bagru na vytahování pařezů, rozvětvených kořenů křovin a odvalování kamenů u každé chaloupky, u každého políčka. Ta práce se nazývá klučení. K těm nejtěžším pracím v pralese se používal oheň. To se pak nazývá žďáření. Ždáření bylo velmi vhodný způsob pro získání půdy, muselo se to provádět hlavně za vhodného větru, aby to jen dlouho nedoutnalo a postupovalo dostatečně rychle. Zda měly tato naše malé slovanské vesnice nějaké pohřebiště a nějaký způsob pohřbívání nelze posoudit. Je to ale velmi nepravděpodobné. Tito naši drobní zemědělci asi také nemohli přinášet bohům nějaké velké oběti a dávat něco mrtvým do hrobu, třeba kozu, která je živila. Pro naše zemědělce byla hlavní starost sklidit úrodu a nemít v zimě hlad, než nějaké rituály. Nejdřív museli muži v Čejkovech i ve Zbynicích dát do pořádku potok od pramene. Vyčistit okolí a zpřístupnit odebírání vody. Potok tekl z míst u Pazdernů chalupy. Dále kolem Turků, Pavlů a k Hájku. Z pramene Dolíšky tekl potok po dnešní trase. U potoka tady začala stavba prvních asi 10 chalup s ohradami pro zvířata a s políčky a s poli používanými v příštích generacích. Ze své domoviny si naši předci přinesli i znalosti stavby ruských zemljanek. Ty byly buď čtvercové, nebo oválné. Pozdější nalezené domy byly již větší 12 x 8 m. Opěrné dřevěné kůly měly průměr 30 cm. U paty byly zpevněné kameny. Při stavbách domů se využívalo i proutí, třeba na střechy. Bažinaté oblasti byly zprůchodňovány chodníky z dřev, klád, břeven a otepí proutí. Jižní a jihozápadní Čechy nebyly zcela pokryty pralesy. Byly tam hradiště z keltských dob, hlavně u rýžovišť zlata u potoků. Byla tam i místa nebažinatá, suchá, bezlesá, kamenitá místa, kudy mohly probíhat neupravované cesty. Tato místa se už tehdy nazývala dráhy. Zúrodňování byla práce našich mírumilovných slovanských předků. Je to možné předpokládat a je to i pochopitelné, že první chatrče pro obývání stály v místech nejstarších čejkovských statků. Bylo tak vybráno pro první chatrč, první vhodné vyvýšené místo, trochu kryté pod Stráží, v místě Kroupů statku. Všude okolo bylo po postavení chatrče stále dost místa na ohradu a první políčko. Nyní teprve nastala každodenní práce, zvaná klučení. Její namáhavost si může představit jen ten, kdo si ji sám zkusí. Současně toto vše probíhalo u sousedních statků, Jančů, Rybů, Mašků, Matějků, Chodlů, Turků a na druhé straně potoka u Pavlů, Šafárů a Říhů. Pokud bylo dokončeno klučení v okolí těchto chatrčí, tak budoucí zemědělci potřebovali, pro svoji zemědělskou obživu další půdu. Slované byli, i za pochodu stále zemědělci a žili z toho. Germáni naproti tomu se takto poctivě zemědělstvím živit nechtěli, raději nasedli na koně, vzali zbraně a loupili. Germáni byli vojsko na pochodu. Žili převážně z kořisti. Válečnické choutky Germánů ovládat území a lidi silou trvají dodnes. Trvaly po dobu jejich kolonizování cizích zemí, německým pokusem vyhlazení Slovanů ve 20. století a trvají i v 21. století přípravou války proti východním Slovanům. Slované byli na rozdíl od Germánů, velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu.
Vrátíme se k naším prvním deseti zemědělcům, kteří připutovali ze západní Ukrajiny počátkem 6. století na hradiště na Buděšiné. Byli to v 50. až v 60. generaci naši přímí předkové. Z Ukrajiny odešli na jaře a na Buděšinou přišli později na podzim. Byla před nimi zima, museli se tedy hned pustit do práce a na zimu se připravit. Ani nemuseli shánět dříví, toho bylo všude dost. Museli hlavně v lese sehnat ještě dostatek suché lesní trávy a listí jako steliva pro dobytek na zimu a najít místo pro její uskladnění. Museli také všichni připravit na Buděšiné políčka pro jarní setí. Přes zimu a potom i později, museli plně spoléhat na ulovenou zvěř. Počty domácích zvířat měli minimální. Přežití této jejich první zimy bylo nejdůležitější. Podíváme se, co mohli v jednotlivých generacích stihnout do doby, kdy o nich máme první zprávy z doby, kdy se stali poddanými a museli pracovat pro německou církev ve 13. století a pro českou šlechtu ve 14. století. Použijeme jejich dnešní jména, i když tehdy mohly, ale nemusely být jiná. Jsou to jména Říha, Šafára, Turek, Chodl, Mašek, Ryba, Janča, Kroupa, Jícha a Lísa. I když nemáme žádné písemné záznamy, ani archeologické vykopávky, můžeme to všechno lehce odvodit z toho, co víme, že přišli do země jen s pralesy a bažinami. Již tehdy existovala v našem kraji při řece Otavě vybavená slovanská sídla v Sušici a na Práchni. U Otavy bylo i germánské hradiště. Tam všude mohli naši zemědělci získat železné motyky, kovové hroty pluhů, sekery na porážení stromů i široké sekery na otesávání trámů. Také sůl. Tu potřebovali hlavně pro nakládání a uzení masa. Tam měli stanoveno, co musí za nástroj zaplatit v kusech ulovené zvěře, nebo jejich kožešin. Zpracování kožešin bylo záležitostí žen a ty měly s tím dostatek zkušeností. Hlavním nebezpečím tu bylo, aby kůže nezplesnivěla a nezpráchnivěla. Pro směnu bylo možné i obilí nebo mouka. Obilí nebylo nikdy dost, velkým nebezpečím vždy byla případná neúroda i přemnožené myši. Domácích zvířat, jehňat, kůzlat a telat měli zpočátku nedostatek, měli je hlavně na založení většího chovu. Po přípravě políček na Buděšiné pro jarní setí se začalo všech 10 našich zemědělců věnovat čejkovským potokům. Pod Buděšinou zřídili na potoce dva rybníčky. Jeden, ze kterého šla nabírat voda a jeden ke kterému mohli přivádět dobytek k napití. Pak už postupovali s čištěním směrem k pramenům. Vodu museli udržet v potocích, aby se nerozlévala a netvořila bažiny. Potoky měly prameny ve studánce Dolíška, Hoříška u Pazdernů, v Lučici na Dršků louce pod Sedlem a v Cukové. Tam byl orientačním bodem Slepý kámen nahoře na drahách. Mezi studánkou Dolíška a Hoříška si začali pod Stráží vybírat místa pro stavbu prvních deseti domů. Po jejich postavení včetně ohrad pro dobytek a lochů pro skladování potravin začali s hlavní činností. Každý si u své chalupy našel místo pro první políčko. Pokud tam měl strom, musel ho sekerou porazit. Mohl ho už předem použít při stavbě domu. Pařez musel celý motykou okopat a za pomoci ostatních vyvrátit. Ten byl ponechán pro postupné osekávání a spálení. Do práce se zapojily i starší děti a odpoledne i ženy. Starší chlapci se snažili každý den v lese něco k jídlu ulovit. V poledne přišly ženy a přinesly to, co se jim podařilo uvařit. Mladší děti hlídaly a pásly dobytek, sbíraly lesní plody i ořechy. Chlapci hledali vejce v lese v hnízdech na stromech a v bažinách na zemi. Ženy trhaly v lese trávu do nůše a pak ji sušily a uschovaly na zimu pro dobytek. Trhaly a sušily i kopřivy. Dále bylo nutné řezat proutí a rákosí u potoka. Nemohlo se nic vynechávat, záleželo na tom přežití všech. Až když měli muži a jejich pomocníci ženy a starší děti chalupu postavenou, postavenou pec a loch na potraviny, ohrady na zvířata a dokončené pole k zasetí žita, tak se mohli z chatrče na Buděšiné přestěhovat. Životně důležitá byla opatření a zabezpečení domu při krutých zimách. Ty byly v těch dávných dobách častější než nyní. Měli k dispozici hlavně slámu a lesní trávu. Po dokončení prvního políčka a nastěhování, musel si každý najít blízko místo pro druhé políčko. Přímí sousedé se museli dohodnout s umístěním a cestou přístupu k polím. Nejen to, musela se řešit otázka stavby polních zídek a odvodnění pozemku. Tak to muselo dále pokračovat i v dalších generacích našich předků. Na mapě Stabilního katastru vidíme velké množství políček, od selských statků, až k cestě do Zamyslic, směrem lesu Komory, kolem lesíku Stráž až Nadezbynce a až k silnici do Zbynic i do Bedřicha. Každý ze sedláků tak zúrodnil 4 ha pralesa na pole. K tomu ještě přibyly 2 ha od nových chalupníků. K jejich obdělávání si už museli sedláci pořizovat volské potahy, i když voli nedávali jiný užitek a krmit se museli. Mimo trávy z lesů se staly pastviny dalším zdrojem píce pro dobytek. Také se rozšiřovala místa bez lesů a vznikaly meze, na kterých rostla tráva. Takovou první přístupnou pastvinou se staly dráhy Cuková, nedaleko Buděšiné. K vybavení dvorů začaly ve větší míře patřit i slepice, kachny a husy. To byla všechno práce přibližně 15 generací našich předků v klidných dobách naplněných nezbytnou prací nutnou k zajištění vlastní obživy, až do příchodu církevních kolonizátorů. Za dlouhou dobu těchto několika staletí skupina prvních deseti zemědělců rozrostla o Keřku, Matějku, Pavla, Dršku, Holuba, Lence, Linharta, Kalce, Kučeru, Chlada a Šimeru. Ti už si dobývali políčka ne jen na Stráži, ale i v Bedřichu a na Želiné. Cesta k polím na Stráži vedla z cesty u Turků a u Lísů. Nad dalšími statky byla vysoká mez. Podstatně vzrostly i počty dobytka. Každý sedlák měl už 4 krávy, 4 ovce a 2 svině. Jen Jíchův býk už nestačil, ani Říhův beran a Maškův kozel. Později po rozšíření počtů sviní bylo nutné i pořízení kance. Toho měl sedlák s největším počtem sviní, Šafára. Obchody s dobytkem už probíhaly i s okolními vesnicemi, se Zbynicemi, s Tedražicemi, s Hrádkem a s Mířenicemi. Do Hrádku se bylo možné dostat před kolonizacemi jen přes Tedražice. Až po postavení kostela ve Zbynicích bylo možné se dostat kolem Hotína na Zdouň. Postupně vznikalo pro celou naši oblast v Sušici, místo pro trhy s dobytkem. Každý z původních čejkovských zemědělců nemohl umět všechno. Šafára už po celou cestu z Ukrajiny měl na starosti kola vozíků. Mimo to ovládal nejlépe tesařské práce s kmeny. Měl pro to i vybavení. Postavit pec na chleba uměl zase nejlépe Chodl. Na nejlepší hlínu narazil při úpravě potoka od Cukové. Léčit dobytek a i lidi a znát potřebné byliny uměl Turek. Jeho žena měla na starosti tyto byliny obstarávat. Současně uměla a byla první porodní bábou a všemu učila svou dceru. Zbraně pro lov, kopí, luky a šípy uměl nejlépe zhotovit Lísa. Na lov divokého prasete do lesa s lukem a kopím se museli vypravit ve dvou. Přesným zásahem luku zvíře zranili a kopím zabití dokončili. Řeznické práce hlavně s prasaty i býky uměl Kroupa. Měl i potřebné nože. Záležitosti nákupu železných seker a motyk měli na starosti Ryba a Janča. Vydali se při potoku do Sušice na hradiště, kde už znali podmínky tohoto nakupování. Jícha si přivedl býka už z Ukrajiny. Postavil si pro něj pevnou ohradu a vychovával si dva malé býčky. S jedním z nich se vydal spolu s dospělým synem od Drahlova při Mířenickém potoku do Mířenic s tam býčka kvůli chovu vyměnili. Do Drahlova znali mladí chlapci z lovů lesní zvěře stezku používanou zvířaty. Od začátku Mířenického potoka byly zbytky po rýžování zlata používané před několika staletími Kelty. S druhým býčkem pak šli Jíchovi do Tedražic. Berana si přivedl z Ukrajiny Říha a kozla Mašek. Každý musel umět vyrobit ze dřeva, kostí, paroží drobné nástroje, ušít boty a utkat látku ze lnu, ovčí vlny a kopřiv. Uplést z proutí koš i ohradu pro dobytek. Rohož do domu a pokrytí střechy z rákosí. Vytvořit z hlíny nádobu a vypálit ji v peci. Drtit obilí mezi kameny na mouku. Vytvořit jednoduchý dřevěný pluh pro orbu i dřevěné brány pro zapřažení krávy. Většinu prací už všichni znali, když přišli z původního domova. Postupem času a generací čejkovských předků už i tato domácká výroba nestačila a začali se na vesnici objevovat první specializovaní řemeslníci. Pokud bylo na chalupě víc bratrů, nemohli hned každý stavět novou chalupu a dobývat z pralesa v okolí ornou půdu. Některé domácké činnosti byly natolik složité a bylo k nim potřeba speciální vybavení, bylo nutné se tomu plně věnovat. Tak vznikal postupně na vesnici první švec, tkadlec a krejčí, tesař a kolář. Když k nám přišli němečtí církevní kolonizátoři z kláštera v Doksanech i česká Budětická šlechta, měli nesrovnatelně lepší vybavení, než naši předkové. Proměna pralesa v pole už probíhala na zcela jiné úrovni, pomocí dostatečného počtu pracovníků, kvalitních seker, pil, krumpáčů a lopat, i pomocí koní při vytahování pařezů. Obdobné to bylo s kameníky a tesaři pro kamenické a tesařské práce při stavbě kostela ve Zbynicích a tvrze v Čejkovech. Po dokončení kostela a jeho vybavení pro konání první mše svolal farář nejdřív všechny hospodáře z Čejkov a Zbynic. Rozsvítil svícemi oltář a sedláci a chalupníci byli tak ohromeni a ochromeni, že se vším souhlasili. Tam přímo v kostele jim stanovil všechny povinnosti. Za týden pak museli přijít na mši i se ženami a farář jim začal určovat náboženské povinnosti. Celá ta víra a modlení byla jen záminka, hlavní byly ty odvody obilí a másla. Tato víra představovala jen moc, která jim vydržela už 1000 let, díky nevědomosti některých a chamtivosti jiných lidí. Křesťanství je učení o morálce zcela založené na lži těch, kteří ho hlásají a mají z něho tím vlastní prospěch. Zcela k tomu zneužívají jimi vytvořené křesťanské desatero. To je složeno ze základních předpokladů soužití lidí ve společnosti. Je to o úctě k rodičům, o neokrádání druhých, o nespořádaném sexuálním životě, o nezabíjení druhých, o křivém svědectví a o manželské věrnosti a zachování společného majetku. Církev si k tomu přidala příkaz víry v nadpřirozenou bytost, její uctívání a to, aby poddaní jeden den v týdnu odpočívali a šest dnů v týdnu dřeli na církev a šlechtu. Celý tento náboženský fanatismus jen mírně polevil za socialismu, a znovu plnou silou u nás udeřil po roce 1989 a plně ideologicky slouží a podporuje západní kapitalismus, tak jako dříve. Zločinně zabíjením se církev projevila v době husitství a čarodějnických procesů. V dnešní době se u nás zločinně projevila církevními restitucemi, kterými okradla hlavně důchodce a poctivě pracující lidi. Označení ročních měsíců si přinesli rolníci už z Ukrajiny. To se lišilo od Německo latinského označení, a církev ho pro jeho velkou názornost přijala. Také rozdělení měsíce na týdny podle fází měsíce a označení dnů v týdnu pro názornost přijala. Za den konání mší stanovila sedmý den, který označila nedělí. Poledne bylo označeno slunečními hodinami, kdy byl nejkratší stín. Za tím účelem zavedla církev do kostelů zvony. Tak byla stanovena pravidelná povinná docházka do kostela. U našich rolníků se nic nezměnilo, k lepšímu. Právě naopak museli provádět mimo svou práci na gruntu pomocné práce při stavbě kostela i tvrze i při získávání farských a panských polí církví a šlechtou. Začala jim v podstatě robota. Farář v kostele jim přikázal odvádět na faru desetinu úrody a stanovil další dávky například másla podle počtu krav. Před tím vším provedl farář soupis duší. Navštívil s ozbrojeným doprovodem jednotlivé rolníky a sepsal všechny členy jejich rodin a všechen dobytek a zásoby obilí těsně po žních. Takto muselo všechno probíhat a ne tak, jak píší současné propagandisticky upravené učebnice dějepisu, nebo jak vykládají současní faráři z kazatelen kostelů. V dnešní době se německá, římská, katolická církev plně postavila na stranu fašismu, to je zabíjení nás Slovanů na Ukrajině, ukrajinskými fašisty zbraněmi dodanými Germány. (USA,Anglie,Německo). Za období od příchodu farářů a později i šlechty, do roku do germánského obsazení Slovanů naší země v roce 1620, přibylo v Čejkovech dalších 9 rolníků. Museli si ale jako všichni dobýt z pralesa svá políčka. Zbyly ale na ně jen okrajové části a vzdálené části u Otěšína a Cukové. Všechna tato pole selská i chalupnická najdeme ve Stabilním katastru. Vladyka Čejkovský zabral blízkou Lučici, Želinou, Zamyslice, Hájek a Brodec. Chalupy si chalupníci postavili v dolní části vsi. Byli to Melka, Bláha, Tuma, Červenka, Chodl, Tramba, Kovář, Švec a Chamuta.
Konec slušného období českého slovanského národa byl v roce 2022. V té době začali dodávat společně s Germány zbraně ukrajinským fašistům na válku proti Rusku. Připojili se tím ke Germánům, proti Slovanům. Před tím o volbách v roce 2021 se jen 197 tisíc Čechů z 10 milionů postavilo proti válce se slovanským bratrským Ruskem. Byli to právě jen ti, co ve volbách volili Komunistickou stranu.
Slovanské osídlování horní Otavy od 5.století.
Místem dostupnosti přicházejících Slovanů bylo úpatí Svatoboru. Slované byli také první, kteří se v oblasti trvale usídlili, začali získávat půdu z pralesa, pěstovat zemědělské plodiny a chovat dobytek. Druhým takovým místem byly Nuželice na druhům břehu řeky. V okolí řeky Otavy byly rozsáhlé bažiny a pravý břeh řeky byl zcela nepřístupný. Pro založení Sušice museli u řeky najít suché místo, proto Sušice. Už za Dlouhou Vsí začínal horský terén. Na levém břehu při potoku Volšavka bylo možné ještě postupovat do Volšov, Dolního Staňkova a Petrovic. Před Petrovicemi při potoku do Posobic, Žíkov a Částkova. Tam všude bylo možné se usídlit. Písemnou zmínku o kolonizaci Volšov a Dolního Staňkova máme z r. 1045. V místě zámku byla tvrz. Příchod Slovanů do Svojšic byl možný buď od Částkova, nebo při Kalném potoku od Hrádku. Kostel je z roku 1250. To je datum pro církevní klášterní německou kolonizaci Svojšic a následnou šlechtickou výstavbu tvrze pod kostelem. Při církevních klášterních kolonizacích slovanských sídel byl také postaven kostel v Petrovicích. Byl postaven jako opevněný hrad u u obchodní stezky s dopravou soli a později byla postavena tvrz vladyky. Slovanské osídlení bylo v dolní části Petrovic a kostel v horní části. Dále z Petrovic bylo možné postupovat při potoku do Vojetic a Zbraslavi u Petrovic a vzdáleného Mochova a Kochánova a do Píchu a Libětic. Církevní klášterní německá kolonizace klášterem v bavorském Windberku Vojetic kostelem v Petrovicích byla v roce 1290. Obdobně to bylo u Posobic, Žíkov, Částkova, Libětic a Píchu. Až ve 14. století převzali všechny tyto vsi mniši kláštera svatého hrobu společně a Velkým Borem u Horažďovic. Kolonizace petrovickým kostelem byla také u Dolního Stňkova a Volšov. Od Volšov lze postupovat také přes Nuzerov a Krušec. Kostel tady postavili už v roce 1200 mniši z bavorského Niederalteichu u Deggendorfu až od Dunaje. Byl to kostel na Mouřenci. Opatství Niederalteichu bylo založeno už v r. 741. Ještě dnes je tam 30 mnichů, církevní škola, církevní restaurace a církevní hotel. Výjimečně se Slované dostali od Dlouhé Vsi až k Janovicím, Milčicím a Albrechticím. Mniši z bavorského kláštera Windberk u našich hranic směrem na bavorské Řezno kolonizovali tuto oblast už v roce 1142. V Albrechticích postavili v 1172 kostel. Albrechtice, Milčice a Janovice klášteru patřily. Šlechtická tvrz byla v Dlouhé Vsi. Z našich slovanských předků se tak stali poddaní německých mnichů, kteří je přes Pána Boha obírali o úrodu a živobytí. Němečtí mniši přicházeli tam, kde bylo již slovanské osídlení. Kde Slované vyklučili a vyžďářili prales a zřídili tam svá políčka pro pěstování obilí na chleba a pro chov domácích zvířat pro svou obživu. Teprve později k obírání rolníků přistoupila šlechta německá i vznikající česká. Další postup osídlování Slovany už pro horský terén nebyl možný. Pro další skupiny Slovanů bylo možné postupovat při říčce Ostružná. Při Tedražickém potoku byla vybudována tři slovanská sídla, v Tedražicích, Čejkovech a Zbynicích. V Tedražicích to bylo vyvýšenině nedaleko ústí potoka, v Čejkovech a Zbynicích to bylo u pramenů potoků. Církevními klášterními kolonizátory byly tyto vesnice obsazeny po dokončení kostela ve Zbynicích. U Tedražic postavili také kostel, na Zdouni. Místem pro malé slovanské sídlo se stal také Hrádek na vyvýšenině nad říčkou na levém břehu. Dalšími místy příchodu Slovanů byly Kašovice, Čermná, Mokrosuky, Kolinec a Ujčín. Dále už Slované nepostupovali, protože už nebylo možné se tam věnovat zemědělství. Až později tam probíhala těžba zlata. Církevní kolonizace německými mnichy proběhla v Kašovicích, Čermné (Hostidráž) a v Mokrosukách v rámci Zbynického církevního újezdu po postavení kostela ve Zbynicích. Tvrz Zdouň v roce 1257 patřila Svojšemu z Budětic. Tvrz byla postavena také v Kašovicích. V případě Zbynic a Zdouně se jednalo o německý klášter v Doksanech, založen 1144. V případě Čejkov o klášter sv. Jiří v Praze, založen 1168. Založil ho sice kníže Boleslav II, ale představenou kláštera byla Němka. Dalším blízkým kostelem k Zdouni a ve Zbynicích byl kostel v Kolinci. Byl postaven církevními, německými, klášterními kolonizátory a kolonizoval slovanské vesnice v okolí Kolince. Buršice, Brod, Vlčkovice, Mlázovy, Jindřichovice a Ujčín. Následně byly šlechtou postaveny tvrze. Tvrz Kolinec v roce 1257 patřila Svojšemu z Budětic. V rocr 1291 byl v královském průvodu Václava II.
Další místo příchodu Slovanů od Otavy bylo v Žichovicích, kde do Otavy ústí Nezdický potok. Hned blízko byly Nezamyslice. Tam se část Slovanů také usídlila. Další se usídlili v Domorazech, Kejnicích, Krejnicích, Škůdře, Zvotokách a Kalenicích. Z Žichovic pokračovali Slované dále při Nezdickém potoku do Žihobec. Kostel v Nezamyslicích postavili také mniši z bavorského Niederalteichu u Deggendorfu ještě dříve než ten na Mouřenci, už před rokem 1045 , aby naši slovanští předkové na ně při své bídě museli pracovat. U všech těchto kolonizovaných slovanských vesnic byly později šlechtou postaveny tvrze a dvory. Mniši z Niederalteichu postavili také Břevnovský klášter kterému pak Nezamyslice, Hydčice, Hejná, HliněnýÚjezd, Domorazy, Kalenice, část Kejnic, Krejnice, Škůdra, Zvotoky, Žihobce, Žichovice, Volšovy, Dolní Staňkov a část Podmokel, patřily. Přímo u Otavy se Slované usídlili také v Hydčicích a v Hejné. První písemná zmínka o obci Hejná je známa z roku 1045, kdy kníže Břetislav I věnoval břevnovskému klášteru 17 vesnic z Prácheňského kraje mezi nimi i Hejnou, Nezamyslice, Kejnice, Kalenice, Žichovice, které tomuto klášteru náležely až do roku 1420. Zrádce svatý Vintíř převedl německé vojsko potají přes Šumavu. Zemřel v roce 1045a jeho ostatky byly uloženy v kostele kláštera v Břevnově. Ve 2. pol. 13 století byl v Hejné postaven kostel. Dalším přístupovým místem pro Slovany byl Černíčský potok do Bojanovic, Černíče, Hradešic, Mířenic, Nalžov, Letov, Krutěnic a Ústalče. Budětice byly přístupné od Žichovic. Mlýnským potokem od Práchně byl přístupný Malý Bor, Břežany, Smrkovec, Velenovy, Těchonice, Neprochovy, Zborovy a Žďár. Pro Slovany našeho kraje byla další možnost příchodu u Kněží Hory u Katovic při Březovém potoku. Tak se asi dostali Slované do Střelskohoštické Lhoty, Babína, Velkého Boru, Jetenovic, až k Pačejovu. Ve všech těchto vesnicích pak po odchodu klášterních, církevních, německých kolonizátorů a postavení kostelů kolonizátory, si šlechta stavěla pomocí slovanských zemědělců své tvrze. Tito zemědělci museli šlechtě robotovat a kostelům odvádět část své úrody. Kostel na Malém Boru je z roku 1200. V roce 1223 byl na tvrzi na Malém Boru Dluhomil. Jel v tom roce jako Křižák do Jeruzaléma. V roce 1238 až 1253 tam byli synové Dluhomil a Svojše. V roce 1395 byl na Malém Boru postaven první rybník v kraji. V Nalžovech, byla tvrz v roce 1380 v držení Hrabiše a Jana z Paběnic. Na tvrzi v Letovech byl v roce 1377 Dluhomil. V Krutěnicích byla také v roce 1383 tvrz. Významným místem starého období byly Budětice. Kostel v Buděticích postavili němečtí klášterní kolonizátoři v roce 1240. 1254 Bohuslav, majitel hradu u Budětic koupil od kláštera Doksany všechny vsi Újezdu Zbynice (Čermná, Mokrosuky, Lešíšov, Drouhaveč, Konín, Staňkov, Přestanice, Radostice) i ves Budětice. 1257 Bohuslav bojoval spolu s Přemyslem Otakarem II v Bavorsku. V roce 1291 se majitel hradu Džbán u Vlkonic Bohuslav z Budětic stěhuje na v roce 1273 nově postavený hrad Rabí. V Břežanech byla tvrz v roce 1319. Velenovy mají slovanský název. V roce 1227 patřily, jako Čejkovy, klášteru sv.Jiří v Praze. V Těchonicích je kostel zbudovaný v období církevních, klášterních, německých kolonizací. Ve Žďáru byla tvrz v Radicích v roce 1383. Název obce odpovídá, že Slované pro získávání polí z pralesa používali převážně žďáření. V Neprochovech byla tvrz v roce 1364. Zborovy byly místem, kde probíhaly církevní klášterní německé kolonizace už v roce 1200. Ve Střelskohoštické Lhotě byla tvrz v roce 1315 a v Babíně 1358. Církevní klášterní německé kolonizace a stavba kostela ve Velkém Boru je z roku 1283. Hrad měli na kopci nad vsí. Potom Velký Bor kolonizovali Křižovníci od božího hrobu v Praze . Ve 14. století Křižovníci od božího hrobu v Praze získali ještě Žikov, Prosiměřice (zaniklé), Posobice, Částkov, Mochov, Krušce, Libětice, Pích, Zbraslav u Petrovic, Kochánov a Nuzerov. V Jetenovicích byla tvrz v roce 1334. V roce 1227 patřil Pačejov klášteru sv.Jiří v Praze.
Již z těchto dávných dob je zřejmé, že Germáni, v našem případě Němci, byli vždy nepřáteli nás Slovanů. Celých 1500 let naší historie nás napadali a zabíjeli. To trvá s výjimkou období socialismu (1948 až 1989) a spojení všech Slovanů západních, východních i jižních. V roce 1999 napadli Germáni letadly Srbsko, kde zabíjeli jižní Slovany a v roce 2022 začali Germáni dodávat zbraně ukrajinským fašistům a ti jimi zabíjejí Slovany. Hrůzné a odporné na tom je to, že se ke Germánům v roce 2022 při zabíjení Slovanů připojili čeští Slované. K takové zrůdnosti nedošlo nikdy v dějinách lidstva. Němci v roce 1941 Slovany zabíjeli, ale žádní Slované s výjimkou ukrajinských fašistů se k ním nepřipojili. V roce 2022 to byli ti čeští boháči, kteří se dostali k moci spojením s Germány tím, že ukradli majetky, které nahospodařili poctivou prací naši rodiče za 40 let socialismu.
Získaná pole našimi předky, slovanskými zemědělci jsou důkazem jejich pracovitosti a mírumilovnosti. Naproti tomu Germáni, v našem případě Němci, celých těchto 1500 let nás Slovany zločinně napadali a okrádali a zabíjeli v naší vlastní zemi, kterou jsme získali vlastní prací. Germánská německá zločinnost se projevovala po celé naše období. Nejprve individuálními nájezdy se zbraněmi na koních. Přitom ukradli pytel obilí, krávu a v horším případě rolníka zavraždili. Ve 12. století přišli mniši z německých klášterů, postavili kostel a pod záminkou vymyšleného Boha donutili naše rolníky, aby na ně pracovali. Ve 20. století nás Slovany němečtí Germáni zabíjeli třikrát. Ve válce, kterou si nazvali první světovou, nás nutili umírat za jejich zločinné zájmy o světovou koloniální nadvládu. Válka, kterou si nazvali druhou světovou, byla hlavně válka a zabíjení proti slovanskému Rusku, Ukrajině a Bělorusku.
Veškeré publikace o příchodu Slovanů lze získat na http://www.volny.cz v e-mailu cejkovy pod heslem hradek. Byly doplněny publikace: Kompletní kniha o 535 stranách, Publikace o 86 stranách, Venkovský román, Příchod Slovanů do Čejkov a Zbynic, Zamyslice, Tedražice za roboty, po robotě a za socialismu, Výlet do polí a luk před 200 léty, Okolní vesnice před 200 léty, Historie jednotlivých chalup, Budětice Vlkonice Lhota, Moje dětství v Čejkovech, Zbynický církevní újezd, Nepomucký církevní újezd, Příchod Slovanů do Žihobec, Přeměna pralesa na pole v Čejkovech, Přeměna pralesa na pole ve Zbynicích, Přeměna pralesa na pole v Hrádku, Ze života našich dědů, Život v našich vsích po robotě, Čejkovské chalupy nyní, Ústaleč v historii, Mířenice v historii, Čermná v historii, Plánice v historii, Sušice příchod Slovanů a kolonizace, Celkově příchod Slovanů a kolonizace, Historie rodu Rybů, Osídlování Horaždovicka a Letovy a Buršice v historii, Historie předků, Vznik Čejkov, Vznik Zbynic, Život prvního rolníka, Příchod prvních Slovanů.
Video Příchod Slovanů: https://youtu.be/psiWoa5MKxE