Průvodce Čejkov a Zbynic.
P R Ů V O D C E
Obrázky k jednotlivým částem jsou uvedeny ve Fotoalbu, nebo ve formátu pdf na následující adrese :
uloz.to/xWwqbo2G/pruvodce-brozura-pdf-pdf
Vydáno k příležitosti. setkání rodáků, občanů obcí Čejkov a Zbynic
Úvod
Vydáno k příležitosti setkání rodáků, občanů obcí Čejkov a Zbynic a všech těch, kteří mají k našim obcím vztah. Setkání je naplánováno v souladu s výročím založení hasičského sboru.
Obě tyto obce jsou v pošumavském kraji, 10 km na sever od Sušice. Velmi těsně spolu sousedí a byly vždy spjati, školou, farou, kostelem a nakonec i společným hřbitovem.
V Průvodci jsou obsaženy ne jen místní popisy, ale i historické a přírodní zajímavosti. Jsou tak určeny širšímu okruhu čtenářů a mohou také být podkladem pro další studium historie těchto míst.
Jedná se o panenský kraj velmi málo zasažen civilizací a zejména turistickým ruchem. Tímto krajem procházela vždy jen jediná turistická stezka. Až v nedávné době byla rozšířena o cyklostezku. Spojení původní venkovské krajiny s pahorky, několika rybníky a hlubokými lesy vytváří předpoklad pro odpočinek a rekreaci.
Další informace lze nalézt na webové adrese : www.cejkovy.estranky.cz.
Celkový pohled.
Čejkovy
Nadmořská výška: 520 - 540 m
GPS: 49°17'32.254"N, 13°30'59.637"E
Katastrální území: Čejkovy, celková výměra k.ú. 759 ha, kód k.ú. 619027, 83 domů s číslem popisným , 4 stavby s číslem evidenčním.
Geologicky a geomorfologicky sem zasahuje středočeský pluton.
Prodejna, hostinec a hřiště.
Prodejna a hostinec se nacházejí na návsi. Hřiště, s nezbytným zázemím a občerstvením, se nachází na dolním okraji obce. Probíhají tu akce obecního úřadu, hasičského sboru a mysliveckého sdružení.
Počet obyvatel:
Rok 1850 - 420
Rok 1900 - 471
Rok 1950 - 288
Rok 2000 - 199
Rok 2009 - 185
Obec do roku 1976 samostatná, 15.4.1976 připojena i s částí Zbynice k MNV Hrádek
Zemědělské obchodní družstvo
Má sídlo v Hrádku. Východně od obce se nachází komplex dvou kravínů a kůlen pro skladování píce. Východně od komplexu kůlen je budova firmy kovodělné výroby Koramex.
První písemná zmínka pochází z roku 1227 ze záznamů svatojiřského kláštera. Čejkovy byly původně církevním zbožím, ze kterých byl přibližně v polovině 14. stol. vyčleněn světský statek. V této době byla také pravděpodobně založena i tvrz. Statek byl v držení Vintíře z Čejkov a jeho potomci drželi statek až do 15. stol. Tvrz je však poprvé připomínána až za Švihovských v 16. stol. V 17. stol. byly Čejkovy připojeny ke statku Nalžovské Hory a tvrz začala ztrácet na významu a pustla.
V roce 1620 jsou Čejkovy uváděny jako městečko a Zamysličky jako ves. Zřejmě se rozkládaly nedaleko od stávajícího ovčína severovýchodním směrem. Ještě v 50. létech 20. století tam byla studna a zbořeniny. Studna se dochovala ještě do dalšího století.
Návesní kaple Sv. Jana Nepomuského. V roce 1855 se rozhodla obec postavit si vlastní mešní kapli. 1858 byla kaple slavnostně vysvěcena. Vysvěcení předcházela mše ve Zbynicích. Potom velký průvod občanů ze Zbynic, Čejkov
Kaple je zasvěcena sv. J. Nepomuckému. Byla postavena v barokním slohu v 19. století. Před ní stojí kříž a památník padlým ve světové válce. Nedaleko umístěný kámen připomíná, že sbor dobrovolných hasičů tu mají přes sto let. V horní části návsi je označená lípa, zasazená k příležitosti setkání rodáků.
Tyto chalupy se nacházejí při hlavní silnici, při odbočce na Tedražice, při odbočce na Ústaleč a při odbočce na Lipovou Lhotu. Jsou svědky lidové vesnické architektury v minulém století.
Dodnes se zachovalo už jen označení Příkopy a terénní zbytky na sadech. Zbytky tvrze byly odstraněny v roce 1850 a na jejích místech byl vystavěn obytný dům v místě čp. 70. Jako poslední památkou je špýchar s vysokou sedlovou střechou. Nároží prozrazuje, že kdysi býval pevně spojen s hradební zdí, která obklopovala tvrz. U sedmi okének je pozdně gotické ostění. Vzhled tvrze je odvozován od jejího vyobrazení z 19. stol. Jednalo se o věžovitou stavbu, nejspíš dvoj prostorovou, chráněnou hradbou. V nároží hradby, jižně od hlavní budovy, stála vysoká okrouhlá věž. V polovině 19. stol. byly zbytky tvrze strženy.
V 17. stol. byl statek připojen ke statku Nalžovské Hory, tvrz začala chátrat a v pol. 19. stol. byla stržena. Tvrz, která byla v polovině 19. stol. stržena, stávala ve východní části obce Čejkovy na vybíhající ostrožně. Terénní zbytky na sadech jsou zčásti vidět nalevo od cesty vedoucí k budovám zemědělského podniku, nacházejícího se jižně od bývalé tvrze. K místu se dostaneme, když z hlavní cesty jdoucí obcí Čejkovy odbočíme u kaple a půjdeme kolem ní cestou svažující se k zemědělskému podniku.
Pokud bychom pokračovali po cestě dále, dojdeme k dubovému lesíku Hájek. Lesík Hájek připomíná mohylové pohřebiště s nepatrnými zbytky mohyl z období lidu mohylových polí.
Na konci obce směrem na Nalžovské Hory je bývalá panská kovárna Karla Bublíka. Máme o ní první zmínku až v roce 1850. Další zmínku máme z roku 1906 v souvislosti se založením hasičského sboru v Čejkovech. Ve stodole byla umístěna první hasičská stříkačka. V roce 1926 se tu na zahradě konala hasičská slavnost. Ve 20. létech 20. století bylo ukončeno střílení z hmožďířů na Stráži o pouti. To prováděl kovář Boublík. Výstřely z hmoždířů se připomínal svátek Jana z Nepomuku. Kovárna se zachovala v původním stavu do dnešních dob. Proti vchodu se nachází výheň, vlevo kovářské měchy a vpravo brus a vrtačka. Pod oknem je pracovní stůl se svěrákem. V kovářské chalupě jako v každé jiné chalupě byla ve velké světnici pec na pečení chleba a z předsíně, nebo kuchyně přístup do pece.
Z horního Podunají sem přicházeli v období 1400 let před naším letopočtem skupiny s vyspělou kulturou, pro níž jsou charakteristické mohyly, zpravidla s kamennou konstrukcí. Jednalo se převážně o pastevce. Pastevecký způsob života se stády dobytka nedovoloval setrvávat dlouho na jednom sídlišti. Mrtví byli ukládáni do mohyl různých velikostí.
V 5. století př.n.l. přišly keltské kmeny. Už používaly železo a budovaly mohutná hradiště. Hradiště využívaly přirozenou ochranu terénu a tu zesilovaly ještě valy z kamene a příkopy. Nejvyšší místo hradiště – akropole – měla vlastní opevnění. Keltové pěstovali obilí a tkali látky. Nosili šperky a náramky, např. bronzové. Jedním z jejich kmenů byli i Bójové, kteří dali naší zemi jméno (Bohemia). Po odchodu Keltů přišly kmeny germánské, z nichž vynikli především Markomané, kteří bojovali s římským impériem.
Slované osídlili českou kotlinu v 6. století, podél Otavy, Ostružné, Tedražického a Mířenického potoka pronikali postupně. Kolem potoků zanechali zbytky po rýžování zlata (není ovšem jisté, zda tyto sejpy nejsou až pozůstatkem vrcholně středověkého získávání zlata). Začali stavět chaty bez pevné formy a provozovali polní hospodářství s chovem dobytka. Od 9. století začali využívat háky a pluhy. Z dvoupolního způsobu (úhor, osev) přecházeli na trojpolní (ozimy, jařiny, úhor). K válečné ochraně často využívali opuštěná keltská hradiště.
V 10. století dochází k centralizaci českého státu a na Práchni u Horažďovic vzniká přemyslovský správní hrad (kastelánie), zatímco pro plzeňskou pánev se formuje Stará Plzeň (dnes Starý Plzenec). V 11.a zejména 12. století probíhala vnitřní kolonizace, umocněná od sklonku století působením rodící se šlechty a klášterů.
V oblasti obcí Čejkovy a Zbynice se na přímý dohled nalézá několik hradišť. Na Zbyné, V Hlavičkách, Na Buděšiná, V Hájku a na Oupířce.
V okolí obce se nacházejí podrobně archeologicky neprozkoumaná keltská hradiště z doby laténské. Prvním je hradištní komplex V Hlavičkách a dalším je vrcholový hradištní komplex Buděšiná nad rybníkem Dalovákem. Jsou popsána v knize Anny Bauerové Keltové v Čechách. První val rozlehlého hradiště najdeme nedaleko za jižním okrajem vsi. Vydáme se k němu po silnici, vedoucí z Čejkov směrem na Tedražice a zakrátko spatříme vpravo křížek, u něj ústí na silnici polní cesta. Vkročíme na ni, ale ihned za křížkem zahneme vlevo na mírný svah, uvidíme část plochy hradiště. Po jejím pravém okraji vede val, značně zarostlý křovinami, kterými se širokým obloukem stáčí vzhůru vlevo, do borového lesíka, kde je pak velmi dobře patrný. Hradiště je rozsáhlé, sestupuje terasovitě k východu na dalovický rybník, zahrnuje dva hájky (se zbytky valů); silnice je protíná ze severu k jihu. Pod výšinou jsou skutálené kameny jako pozůstatek megalitické stavby.
Přírodní památky – výlety do okolí.
U rybníka Dalováku byl původní panský dvůr s hájovnou. Přístup je ze silnice a cyklistické stezky z Čejkov do Tedražic. Nedaleko je i malý rybník Buděšinka.
Nad rybníkem Dalovákem je zachovalá poslední terasovitá výspa keltského hradiště se stopami opevnění. Podle valů a teras a v neposlední řadě i nacházených zlomků keramiky se dá soudit, že jde o haštalsko - laténské hradiště.
U rybníka Cukováku je neporušená přírodní oblast, studánka pod lesem, studánka v lese, železný kříž na skále v lese. Přístup je polní cestou vedoucí kolem hřiště a menšího rybníčku až k rybníku Cukováku. Dále podél rybníka stále nahoru k lesu. Pod lesem se nalézá studánka, v lese pak další. V lese na skále je železný kříž.
Na rybník Pleštičák navazovala dále oblast panských sádek, nedaleko od dvora Sedlečko. Přístup je z polní cesty vedoucí z Čejkov do Lipové Lhoty. Dále však pouze nepřístupným polním terénem. Polní cestou však lze pokračovat kolem lesa Žebráčku a dále lesní cestou do lesů. Udržovaná asfaltová lesní cesta nás dovede až do oblasti V Lesích. Zde se nalézají dvě lesní studánky. Nedaleko studánky Kopanina se nalézá lesní dřevěná chata. Může sloužit i jako stanice poslední záchrany. Lesní vodní nádrž se nalézá dále, v odlehlé oblasti. Na dalším snímku je letecký pohled na celou tuto oblast.
Z některých míst v okolí vidíme dokonce čtyři rozhledny a to na Javorníku, na Sedle, na Svatoboru a na Poledníku.
Chráněné stromy.
Jsou to 3 lípy u kapličky, 1 lípa a 2 akáty u silnice nad kapličkou. Duby, lípy, jilmy a akáty na hrázi rybníka Dalovák a 1 dub u hájovny.
Přírodní park Buděticko
Vyhlášen: 1994
Výměra: 4400 ha
Území parku se rozkládá mezi městem Sušice, obcemi Žichovice, Bojanovice, Vlkonice, Otěšín, Čejkovy, Zbynice a Hrádek u Sušice. Buděticko zahrnuje 2 geomorfologicky odlišná území. Jihovýchodní část zasahuje do Pošumavského krasu. Vápencové vrchy dávají krajině charakteristický ráz a vyskytuje se na nich řada druhů vzácných a zákonem chráněných rostlin. Nejcennějšími lokalitami jsou vrchy Čepičná a Chanovec.
Na západě, SZ a S převládají v geologickém podloží ruly a křemenné diority, které určují odlišný charakter vegetace. Převažují zde acidofilní doubravy.
Mezi významné stavební dominanty a kulturní památky patří na území našich obcí kostel na Zdouni a ve Zbynicích, mnoho drobných nemovitých kulturních památek a dochovaných typů lidové stavební architektury.
Lesní porosty jsou zastoupeny zbytky kyselomilných doubrav v okolí Hrádku u Sušice a Tedražic., Ve výrazně kyselém půdním prostředí doubrav, především v blízkosti vodních toků, se vyskytují sasanky, sněženky, plicník pryskyřník a mnoho dalších rostlin.
200 m na jih od obce Čejkovy se zachovala část původních Volských drah. Toto neporušené přírodní území je tvořeno skupinou více jak 50 velkých žulových kamenů v původním krajinném terénu.
Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená z roku 1966 popisuje naši krajinu takto :
Za poslední tedražickou chalupou vejdeš do tiché končiny, jejíž jižní obzor zdvíhá dlouhá lesnatá vlna Svatoboru a pod ní se prostírá předhůří s políčky, pahorky a loukami, laděnými svou líbezností na tep českého srdce. Vítr je tu oblečen do vůně sosnových pryskyřic, v lučinatém údolí cítíš z trav rosu a chládek olšového stínu a suchou slunečnou stráň rozeznívá do vybledlého modra nebes trsavé houslení cvrčků. Krajina jemné sovovské lyriky s prodlévavou půltónovou hudbou. . .
Pěšinka náhle skončí na hrázi jednoho z dalovských rybníků v aleji rozrostlých dubů, jasanů a lip, pod nimiž je vlhko i za nejprudšího vedra. Z osamělého dvora vystoupil jako z nějaké Erbenovy pohádky šedovousý dědeček a vyprávěl nám o bývalém životě na dalovické baště, přestavěné ze staré hájenky a ozdobené na průčelí dvěma reliéfy srnčích hlav v kruhových kartuších. Hrabě Taaffe ji nechal zřídit pro své obědvání při rybolovech, ale onu místnost, o které se v slušné společnosti nehovoří, musil zde mít výhradně k vlastnímu použití. Inu, páni mohli mít tehdy ještě onačejší požadavky a nápady. . . .
Nad hladinami rybníků Velké a Malé Strany vytasil orobinec úzké šavle svých listů, břehy jsou rozvoněny mátou a prosvíceny žlutými květy kejklířky, která zde v povodí Otavy všude zdomácněla. Zastavíš se u rozkvetlé potměchuti s oranžovými a fialovými květy, sousedícími v těsné blízkosti s jejími rudými plody. Zalesněný vrch Zbyná tmí se nad starodávnou vsí, k níž jsi stále lákán nějakým tajemným kouzlem.
Jako zjevení se zvedla nad hlubokým úvozem bílá románská věž zbynického kostela se šindelovou sedlovou střechou, naproti ní se usadila fara jako v nějakém Raisově románu a opodál postavili poschoďovou školu s několika chalupami, vše v nezapomenutelně krásném seskupení. Myslil jsem přímo na některé motivy Josefa Mánesa, když jsem v jednom zimním podvečeru stál u klenutého kamenného můstku a díval se, jak se do průsvitných mrazivých nebes promítla modravá silueta této líbezné vsi. Ve svých pamětech uvádí farář František Hruška velmi zajímavou zprávu o hojném nálezu perel v říčce Pstružné. Na vlastní oči prý viděl 12. srpna 1765, jak při perlorodčím výlovu bylo nalezeno 400 kusů perel, všechny ve velikosti hrachového zrnka. Co jich bylo tenkráte v řece Otavě...
Přes tajuplnou Zbynou a přes Hodětín (správně Hotín) kolem žulového lomu vracíme se zpátky na hrádeckou silnici.
GPS: 49°17'15.274"N, 13°30'8.659"E
Nadmořská výška: 508 m
Katastrální území: Zbynice, celková výměra k.ú. 533 ha, kód k.ú. 619035, 48 domů s číslem popisným , 4 stavby s číslem evidenčním.
Počet obyvatel:
Rok 1850 - 311
Rok 1900 - 308
Rok 1950 - 172
Rok 2000 - 67
Rok 2009 - 69
Historie obce
Obec připomínaná již r. 1169, kostel Zvěstování Panny Marie: románsko-gotický z pol.13.st.. První písemný záznam pochází z roku 1226 ze záznamů doksanského kláštera. První písemná zpráva je z roku 1226 v souvislosti s Doksanským klášterem. V roce 1293 jsou v písemných pramenech uváděni zemané, bratři Hron a Dětřich ze Zbynic. V roce 1407 pak Jan ze Zbynic. V roce 1483 získává Zbynice Johanka z Rizmberku. V roce 1654 jsou Zbynice uváděny součástí hrádeckého panství. Původní nejstarší část vsi Zbynice byla Hoříška. Ve střední části v Dolíšce byly dva zemanské dvory. Statky kolem kostela tvořily zádušní dvůr doksanského kláštera. Domkáři a chalupníci byli v Chalupách. Západně kopec Zbyná - slovanské (možná keltské) hradiště, patrně z 10.st.,zachována terasa s valem. Původně samostatná obec, v roce 1961 připojena k MNV Čejkovy, MNV Čejkovy pak 15.4.1976 připojeny k MNV Hrádek.
Památky:
Farní hospodářská budova a spýchárek naproti bývalé hospodě.
Většina chalup se nalézá při hlavní silnici, případně při odbočce na Čermnou. Jsou svědky vesnické architektury v minulém století. Architektonicky odlišná je chalupa vlevo při odbočce na Čermnou. Zajímavá je také bývalá škola a sklípky zapuštěné pod mezí. Okolo fary a farní sýpky scházíme k potoku, se přechází klenutý můstek a od hřbitova a rybníčku je hezký pohled na kostel a horu Zbynou.
Kostel Zvěstování Panny Marie, Zbynice
Farnost Zbynice:
Do farnosti zbynické patří: Hrádek, Zbynice, Čejkovy, Tedražice, Čermná, Kašovice. Část obce Odolenov spadá do farnosti svojšické. Plebanie r. 1357, matriky od r. 1658.
Kostel Zvěstování Panny Marie, je románského původu. Byl postavený již na sklonku 12. nebo začátkem 13.století. Původní stavba tohoto kostela byla gotická. Zbynický kostel představuje stavbu přesně orientovanou podle světových stran,dříve jistě byl obehnán obrannými hradbami, valy a příkopy, neboť vedle bohoslužebných úkonů sloužily kostely jako útočiště při ohrožení obyvatel kraje Původní románské stavbě zbynického chrámu náleží zdivo lodi a část severní a jižní zdi presbytáře. Mohutná hranolová věž přiléhající k západnímu průčelí lodi byla postavena později. Předpokládá se, že zde existovala nejdříve kaple, pojatá později do kostelní stavby jako jeden ze stavebních prvků. Teprve v době vrcholné gotiky asi v 15. století došlo k zásadní přestavbě, při níž vznikla apsida a byl postaven nový chór s polygonálním více-úhlovým závěrem, a dále boční kaple a sakristie. Na venkovních patách štítu farního kostela jsou mezi románskými okny zvětralé lidské masky. Farář Chmelíček nechal zasadit do zdi vpravo u vchodu do kostela své matce Kateřině Chmelíčkové pamětní žulový kámen opatřený latinským nápisem. Ta zemřela 2. března 1714. Tento nápis je epitafem nad jejím hrobem, neboť v dřívějších dobách byl okolo kostela hřbitov. Pod kněžištěm se nachází v podzemí hraběcí hrobka rodin Desfours a Sturmfederů.
Hřbitov.byl od kostela přemístěn. Před kostelem je vstupní křížek z roku 1846. Naproti pak je památník obětem první světové války.
Rybníky.
Ve Zbynicích jsou tři rybníky přímo na okraji vsi. Je to Velký a Malý Chalupák s přístupem ze silnice a cyklistické stezky směrem na Černou. Farský rybníček je těsně u hřbitova. Mimo obec je rybník v Pichadlích. Přístup je ze silnice ze Zbynic do Hrádku.
Chráněné stromy.
Je to 1 maďal a 2 lípy malolisté u fary, porost vrb a olší na hrázi Velkého chalupáku. 1 dub letní u křížku na východním úpatí vrchu buková. 2 lípy malolisté u křížku na rozcestí polních cest severovýchodně lesa Buková. 2 lípy malolisté u křížku a polní cesty na jih od Přemetína.
Přírodní památky – výlety do okolí.
Při výstupu na vrchol Zbyné je vidět hrad Kašperk, Huťskou horu a Sokol nad Horskou Kvildou. Na vrcholu jsou valy keltského hradiště, podrobně archeologicky neprozkoumaného z doby laténské. Přístup je ze silnice ze Zbynic do Hrádku u lesa Hotína. V Hotíně nedaleko silnice směrem k Hrádku byl v první polovině 20.století otevřen lom. Přesto, že kámen z lomu byl kvalitní, nešel z důvodu probíhající hospodářské krize na odbyt a tak byl lom uzavřen. Ve skalních rozsedlinách na Zbyné byly pozorovány skalní zemní výpary.
Na vrcholu kopce Oupířka nad hřbitovem se předpokládá slovanské hradiště z 9.století. Přístup je ze silnice do Čejkov.
Při silnici a cyklistické stezce na Černou je zajímavé místo Na Bobčičkách s chráněnými stromy a křížkem. Cestou k rybníku Pichadláku je Besedů kaplička.
Vidhošť s 759 m je nejvyšším vrchem blízké oblasti. V lese se nacházejí některé památky na panství rodu Taaffe z Nalžov..
Přístup je je nejvhodnější z obce Ústaleč Při lesní cestě stojí asi 300 metru od svatojanského kamenného sloupku seník. Těsně za ním potom sotva znatelná pěšina vede hlouběji do malého údolíčka s mohutnými buky. Mezi nimi se skrývá známý kamenný medvídek. Vedle něj jsou tři další kameny. Od svatojanského sloupku vede další cesta k jinému vidhoštskému pamětihodnému místu. Stačí pár metrů před seníkem při cestě od sloupku odbočit doleva. Správný směr potvrdí oplocená lesní školka. Poděl školky cesta zakrátko vede. Asi po kilometrovém stoupáni se cesta dostane na hřeben Stražného a otevře se výhled východním směrem. Zde roste mladá bučina. Nyní nezbývá než bučinou procházet a pořádně se rozhlížet, než nalezneme největší z několika shluků kamení. Shluk kamení totiž není pouhou hromadou, ale je vlastně sestaven do poměrně široké a dlouhé kamenné lavice, loveckému odpočívadlu. Z jeho boku vyčnívající podlouhlý kámen přitesal kameník do podoby hadí hlavy.
Zbynické rybníky
Vyhlášena: 20.12.1992
Výměra: 37.9348 ha
Nejzachovalejší část soustavy rybníků s přilehlými vlhkými loukami. Na hladině rybníků se vyskytují drobné rostliny, stolístky, plavíny a rdesna. Ač jsou velmi drobné, jako celek jsou na vodní hladině dobře patrné, protože vytvářejí souvislé zelené plochy. rostliny vyrůstající ze dna, orobince, rákos, a další bahenní rostliny. Tato vodní vegetace plynule přechází do části mokřadní. Mokřadní louky jsou trvale zásobeny vodou. Často jsou neudržované. To přispívá k jejich jedinečnosti. V porostu převažují ostřice, pcháče, ale i pomněnky, blatouchy, mochny a psineček.
Je tu významná lokalita sloužící jako hnízdiště vodního ptactva s hojným výskytem obojživelníků a plazů. Rosnička zelená, ropucha krátkonohá, užovka obojková.
V roce 1992 bylo zjištěno 33 druhů hnízdících ptáků, 22 druhů pěvců. Hnízdí tu strnad rákosní a moták pochop. Moták pochop loví zejména drobné savce, z nich na prvním místě myši a hraboše. Příležitostně nezaváhá zmocnit se i vodního ptáka, žáby, ropuchy, divokého králíka, sysla nebo ryby. V období hnízdění bývají často hlavní složkou jeho potravy tažní ptáci. Moták pochop si hledá kořist v rákosí rostoucím podél břehů bažin a mokřadů. Létá nízko nad zemí nebo nad vodou a prohlíží své teritorium kousek po kousku. Jakmile spatří vhodnou kořist, vrhne se na ni, uchvátí ji dlouhými, zahnutými drápy a zobákem ji roztrhá na jednotlivá sousta, která spolyká. Lovící moták pochop se při vyhledávání kořisti skrývá za rákosovým porostem a využívá i jiných přirozených překážek, aby se ke své oběti přiblížil nepozorován co nejvíce a pak na ni znenadání bleskurychle udeřil. Díky dlouhým nohám může lovit i ryby a žáby, aniž by si namočil peří.
Jádro rezervace tvoří rybníky Velká a Malá Strana. Přístup je ze silnice a cyklistické stezky, která vede z Čejkov do Tedražic.
Čejkovská a Zbynická hospoda.
Čejkovská hospoda. Podíváme se do tam koncem 60. let 20. století. Hořejší čejkovská hospoda U Šenkýřů ukončila provoz už v 50. létech. Dolejší hospoda byla hospoda Na Vršku. Byla to ale úplně jiná hospoda, než nyní ta U Kůsů. Hned vedle vchodu do hospody byl z venku ze silnice vchod do krámu. U dveří byla malá prosklená výloha. V krámu byl jen krátký přední pult. Z lokálu hospody byly dveře do krámu pro obsluhu. Tehdy obsluhovala ještě v hospodě i krámu stará šenkýřka. Za vchodovými dveřmi do hospody byla dlouhá předsíňová chodba. Nalevo byly dveře do sálu. V sále byly při zdích lavice, kde seděly o muzikách báby. Chodba pokračovala dále až na dřevěný záchodový balkon s výhledem po celé vsi. Z chodby dolů se šlo po schodech do hospodského sklepa. Mimo pivní sudy tam byly také bedny s láhvovým pivem. Přístup byl ze dvorku pod hospodou. Z předsíňové chodby byl přímo vchod na schodiště na půdu. Tam se odehrávaly akce s přebíráním vajec do výkupu. Podobně také u různých podzimních plodů, jako šípky a podobně. Vpravo z chodby byl vstup do lokálu. Na konci lokálu vpravo byl vstup do světničky, která sloužila v zimě jako šatna na kabáty a celoročně se tam prodávala kořalka. V lokálu u dveří byla pípa s pultem. Za ní byl první velký hospodský stůl pro nás mladé. Obsazení stolů bylo podobné, každý měl své léta používané místo. Pokud někdo přišel a měl místo obsazené, byl celý ne svůj. Ze stálých návštěvníků by si nikdo ani nedovolil si sedat někomu na místo. Uprostřed lokálu byl stůl pro staré a na konci lokálu ještě jeden menší stůl, třeba pro karbaníky. Nejvíc se hrál mariáš a také kaucvik. Jaké bylo tedy složení návštěvníků čejkovské hospody. Velmi se lišilo v průběhu dne a večera, a zda se jednalo o všední den, či den sváteční. Jaké hovory se v hospodě vedly a jaké taškařice se prováděly. Za celé období se nikdy nevyskytly situace, že by někdo návštěvu nezvládnul. Každý věděl, co snese, kdy má dost a kdy má jít domů. Ani se nevedly nějaké osobní nepřátelské nebo dokonce politické útoky proti někomu nebo něčemu. Bylo to v době socialismu a kolektivizace zemědělství při práci jednotného zemědělského družstva v obci. Byla jen výjimka, kdy Milan Pavlů se pak musel dostavit na stanici VB podat vysvětlení. Samozřejmě se naskytly i situace, kdy se oslavovalo o něco více, než bylo obvyklé. To se dali dohromady nadaní zpěváci a hospodský vzal harmoniku. Běžné hospodské hovory byly pro každého většinou velmi přínosné. Mluvilo se o společné kolektivní družstevní práci i se řešily problémy. Někteří jezdili do Sušice, do Horažďovic a podobně a přiváželi informace. Setkávali se s lidmi a ten informační záběr byl velmi silný. Přicházely takto zajímavosti i z okolních vsí. Mladí každý týden nastartovali motorky a pionýry a pořád někde byly taneční zábavy, jak se střídaly poutě, posvícení, myslivecké, zahrádkářské a jiné. Těch zážitků, jaká byla kde děvčata, bylo mnoho. Staří zase vzpomínaly na časy, kdy chodili sami. Podrobně se probíraly personální záležitosti. Každý znal mnoho lidí v okolí, všichni měli všude příbuzné. Tyto záležitosti se probíraly zvlášť důkladně. Z každé návštěvy hospody jsem odcházel plný zážitků a informací, které bych nikde jinde nezískal. Mozek to ještě dlouho zpracovával a také to v mysli dlouho zůstalo. V hospodě se ukázalo, že mužští jsou v těchto věcech ještě informovanější a zvědavější než ženské. Všichni byli mnohem družnější, nesrovnatelně víc než v současných dobách. Televize byla v začátcích a nebyly v ní takové zločinecké zprávy, jaké jsou tam nyní. V hospodě se tehdy probíraly hlavně hasičské záležitosti, protože skoro všichni byli hasiči a stavěla se hasičárna a ti co byli myslivci si probírali zase myslivecké záležitosti. Probíhaly přestavby a modernizace domů jednotlivých družstevníků a to byl velmi silný námět hovorů. Pro někoho byly záminkou pro návštěvu hospody časté schůze. Bylo to JZD, MNV, hasiči, myslivci. Tak se dostaly do hospody i ženské na schůze Jednoty a Červeného kříže. Ty se na rozdíl od mužských po schůzi dále nezdržovaly. Podíváme se na jednotlivé návštěvníky v hospodě. Už ve všední den dopoledne to byli ti, co přišli na svačinu a v poledne ti co se přišli občerstvit po obědě. Večer už byla většinou pravidelná sestava s drobnými obměnami. Zesílená sestava byla v pátek a v sobotu. Úplně jiná sestava pak byla v neděli odpoledne, hlavně u těch starších. Říha chodil do hospody hlavně v souvislosti se svou dlouholetou funkcí agronomy. Pravidelným hostem byl hasič Frantík Šafárů. Měl svou židli u stolu starších. Zootechnik Milan Pavlů byl častým a někdy s ohledem na počty piv až příliš častým hostem. Pivo způsobilo také, že nedožil vysokého věku. Měl svou židli u stolu mladých. Jeho bratr Karel přicházel většinou ve svátcích si zahrát mariáš a také v souvislosti s myslivci. Pepík Linhartů měl svou židli u stolu starších. Výjimečně v neděli přicházel řezník Lenc mezi starší. Holub raději než do hospody chodil v neděli dopoledne s Emanem Zajíců a s bábama, do kostela. Franta Kučerů chodil v neděli odpoledne. Svou židli u stolu starších měl Milouš Pazdernů. Zašel rád mezi mužský do hospody, i mezi mladý a vykládal podrobně o hasičích. Obdobně to bylo i u Dobrovolného. Ten měl pro přísedící ještě navíc zprávy z celého okresu, jak jezdil s nákladním autem a vozil husy. Nemodlenka nemohl chybět u žádné myslivecké akce a různých schůzí v hospodě, hlavně svými vtipnými a humornými postoji. Zdeněk Nemodlenků, když dělal v družstevní dílně a když se domlouvaly cesty k muzikám. Z těch starších zašel do hospody, hlavně v souvislosti s prací v družstvu Franta Šimerů a Drška. Mladý Drška chodil mezi mladé jako myslivec a jako zedník pracující v družstvu. Měl mozkové buňky i na mariáš. Do hospody rádi zavítali třeba o dovolené ti, co z Čejkov odešli, třeba Milouš Chodlů hořejších. U stolu starých měl svou židli Janča. U mladých zase Míra Jančů. To byla význačná společenská osobnost z hlediska vtipných a humorných postojů, stejně jako Nemodlenka. Pracoval v družstvu a velmi veškerou problematiku prožíval i kritizoval. Z hlediska cest k muzikám se dění v hospodě účastnil i jeho bratr Josef. Z hlediska práce v družstvu i z hlediska ježdění po muzikách i z hlediska informací, se dění v hospodě účastnil i Karel Kroupů. Od Jíchů chodil do hospody v neděli mezi staré, Jícha. Véna Jíchů chodil mezi mladé z hlediska práce v družstvu i z hlediska ježdění po muzikách i z hlediska informací. Mezi staré chodil i Bohouš, i ve všední den, protože se v hospodě občas i stravoval. Velmi výraznou osobností, ne podle spotřeby půllitrů, ale z hlediska vtipného pohledu na svět, byl Pepík Keřků. Také zedník v JZD a účastník cest na motorce k muzikám. Mimořádnou osobností byl Tonda Bláhů. Velmi mladý se stal předsedou JZD, když před tím se vyučil v sušické traktorce. Neměl životní štěstí, zemřel na rakovinu v 45 létech. Při řízení družstva seděl často v hospodě hned vedle své chalupy, protože měl zřejmě nesnesitelné bolesti hlavy. Velmi dobře všechno toto pamatuji, protože jsem všechny celé prázdniny trávil na samovazu při žních. V hospodě se svačilo, plánovalo, řídilo i hodnotilo. Velmi výraznou postavou hospody byl také Dírecký. Také cestoval s družstevní Avií po okrese, také se velmi zajímal o lidi známé i neznáme a měl o nich rozsáhlé znalosti. Znal skoro každého, když neznal, tak se poptal. Nic mu neušlo. Byl taky myslivec, hasič. U stolu sedával s námi mladými. Tramba, neboli Rajšmíd měl místo u stolu se starými. Byl hasič, byl přátelský a kamarádský k nám mladým. Účastnil se veškerého dění a měl zkušenosti. Od Bartošů byl hlavním návštěvníkem hospody Tonda. Měl mimořádnou paměť na lidi i události. Byl bratrancem a v hospodě jsem s ním vedl dlouhé hovory o rodokmenech. Široký rozhled získal vyptáváním. Špatně se oženil na inzerát a tak se občas chodil do hospody odreagovat. To se pak poznalo podle jeho hlasitého hovoru. V družstvu byl ve slepičárně a v kravínu. Na pivo zašel mezi staré i Černý. Své denní místo v hospodě měl večer starý Švarc, kde se zastavil před tím, než šel přes noc hlídat býky do Zamyslic. Rekordním návštěvníkem hospody byl Milda Chaloupků. Měl opravdu denní neměnnou židli u stolu mezi námi mladými. Hospoda byla u něj taková druhá rodina. Všechno se tam také řešilo. Pivo také způsobili to, že se neoženil a nedožil vysokého věku. Pravidelným návštěvníkem hospody byl skupinář družstva Vojta Kadlečků. Také vypil hodně piv a patřil k těm, kteří pak rádi zpívali, a on to uměl, měl hudební sluch jako Véna Chodlů dolejších. Toho mu však vzal převrácený traktor na Želiné hned počátkem 60. let. Vojtovi selhala slinivka koncem 60. let. V roce 1968 umřel ještě Lísa a krejčí, kteří by také jistě byli častými návštěvníky hospody. Venda Bláhů nechodil často mezi mladě do hospody, protože se zase brzo oženil. Dobrý zednický řemeslník Hrobák také místo hospody se více věnoval řemeslu. Zato bratři Vojtíškové i když pracovali mimo obec a na víkendy jezdili domů, nevynechali žádnou příležitost vyhledat v hospodě společnost u stolu pro mladé. Pepík jako postavou malý major letectva v Plzni Líních, dělal takového místního šaška a měl nemožné nápady. Franta se svým smyslem pro moderní a slušivé oblékání nevynechal žádnou taneční zábavu v okolí. Oba ale měli rádi pivo a nedožili se vysokého věku. Další dva návštěvníci hospody byli u Chumelíků. Starý Pepík vypil jen povinné pivo a místo cigaret si koupil čokoládu. Za to mladý Pepík to v pivě a cigaretách bohatě dohonil. Starý se dožil vysokého věku, zato mladý ne. Na mladého mám samé dobré vzpomínky. Na brigádě v družstvu jsem mu dělal pomocníka na traktoru. Bahenský chodil do hospody pravidelně, protože sousedské posezení bylo součástí jeho dlouhého života. Sedával u stolu se starými. Rád vždy něco vtipného prohodil a provedl a vymýšlel různé nenápadné akce pro pobavení ostatních a hlavně kritické na některé známé výtečníky a selské i chalupnické samorosty. Já byl v této době studující na střední škole v Sušici a na vysoké v Plzni. Ze Sušice jsem byl denně doma a Plzně týdenně. K tomu všechny prázdniny zcela vyplněné prací v JZD. Prázdniny mezi střední a vysokou byly celé 4 měsíce. Občas jsem do hospody zašel, protože to bylo centrum veškerého společenského dění v rodné vesnici, tak jak je to v předchozím uváděno. Sedával jsem u stolu s mladými. U stolu se starými sedával Očenáš. Byla to význačná nepřehlédnutelná osobnost celé vsi. Účastnil se všech důležitých i nedůležitých debat z hlediska obce, družstva, lidí a všeho. Občasným návštěvníkem hospody byl Karel Kovářů. Dělal a bydlel v Sušici, ale vždycky přijel. Zejména když se to týkalo myslivosti. Také si zahrál mariáš. Občasným návštěvníkem byl i Eda Brodeckých. V důsledku rodinných událostí, které ho postihly, se věnoval pivu o něco víc, než bylo zdrávo. Občasným návštěvníkem mezi mariášníky byl Potužák. Nejstarším návštěvníkem hospody byl můj děda Minorýt. V roce 1968 mu bylo 82 let. Byl jediným v hospodě s fajfkou a chodil na pivo celkem pravidelně. Hasič a krejčí Prais byl tehdy o něco mladší. Důležitým účastníkem hospodských debat byl tajemník MNV Honza Hošek. Také měl předpoklady pro mariášovou hru. Byl stavebním odborníkem a tak se řešily i tyto záležitosti. Mezi starými byl předseda MNV Chamuta a u stolu mezi mladými byli synové Láďa a mladší Zdeněk. Do čejkovské hospody chodili i z Dalovic. Hlavně Karel a Franta. Domlouvalo se a jezdilo se k muzikám. Franta kolikrát se vyspal u Vojtíšků na peci.
Zbynická hospoda. Podíváme se do tam koncem 60. let 20. století. Hospoda Na Besedě už nebyla dávno v provozu. V provozu byla hospoda U Lojzinky. Od silnice se vešlo malou verandou přímo do lokálu. Po levé straně lokálu byl dlouhý masivní zelený stůl. Vpravo byla pípa s pultem a malým obyčejným stolem. Pípa vedla přímo ze sklepa se sudy pod hospodou. Vlevo byl vchod do malého sálu. Přímo byl vchod do přípravné kuchyně s dalším vchodem do sálu a do chodby ven za hospodu. Vpravo této chodby byl vchod do světničky šenkýřky, která sloužila v zimě jako šatna. Venku vpravo byly dřevěné suché záchody, ale stejně se chodilo nejvíc přímo na dvůr. Šenkýřka Lojzinka byla stará už tehdy. Pravidelným návštěvníkem byl kostelník. Farář do hospody nechodil. Řídící jen když byla nějaká schůze a jeden čas pomítal v sále kino. Dalším návštěvníkem byl Véna Hánů dolejších. Chodil starý Ouřenka i starý Míka, myslivec Trš a Hána hořejší, Vejslav, Hrach, Jarda Němec, Kubát, Picek i mladý Honza, Kazda a Karel Holečků. Z chalup Přibyl, Lojza Brejcha někdy s harmonikou, Paznot, Švec, Duda, Šebesta, předseda JZD Víťák, Cesták, Hrobař starý i mladý. V době družstva fungovala hospoda podobně jako v Čejkovech, v době svačin. V té době Lojzinka prodávala pivo i za 90 haléřů. Hospoda fungovala i v době o půlnoční mše v kostele. Byla víc plná než kostel. Všichni mladí místo do kostela šli do hospody a tam se tradičně, každoročně hrál kaucvik. To byla oproti mariáši na myšlení nenáročná a zajímavá karetní hra.
Zbynický hřbitov a pohřeb Bahenského 2008:
Zlatá svatba u Minorýtů:
Zamyslice jsou na turisticky značené cestě z Čejkov do Ústalče. Na vrcholu cesty nad Čejkovy je místo dalekého rozhledu na šumavské hory. Původně zde byla také hájovna, nyní se tu nalézá bývalý ovčín. Nedaleko odtud je na okraji lesa unikátní místo s výskytem několika desítek mravenišť.
V Zamyslicících je místo, kde se vám opravdu zalíbí a dýchne na vás nějakým nádechem starých časů, ne daleko od hlubokého lesa Komory. Cesta vede nejen do Krutěnic, kde je také hájovna jako byla tady a kde začíná rozsáhlý Vidhošť s mnoha přírodními zajímavostmi. Cesta odtud vede také do bývalého statku Sedlečko, kde je dodnes velká stáj s klenbou jako měl zamyslický ovčín. Vdobě sušického okresu do roku 1960 vedla v Zamyslicích hranice okresu. Zamyslice znám už od mládí. Moji rodiče před vstupem do JZD soukromě hospodařili a měli hned vedle pole. To dostali moji prarodiče při pozemkové reformě v roce 1924. Bylo to pole panské. Panská pole byla blízká vsi, byla velká, kvalitní a rovná.
První historická zmínka o Zamyslicích je z období 16 století, kdy jsou při nějakém prodeji mezi panstvem zmiňovány Čejkovy se vsí Zamyšličky. Byly malou vesnicí už v roce 1538, kdy patřila vladykům v Čejkovech Račínům. Zanikla v období 30 leté války. Ves mohla existovat už od církevních kolonizací před rokem 1227, v době kdy církevní kolonizátoři, němečtí mniši, postavili kostel ve Zbynicích a ovládli místní slovanské usedlíky. Ves Zamysličky vznikla jako část Čejkov. . Místo, kde byla ves Zamysličky trochu pamatuji. Byla tam studna a základy domů. V těch místech místech postavili Švihovští páni z Nalžov Jaroslav a Václav Švihovský v roce 1714 hájovnu a ovčín pro 300 ovcí. V ovčíně v Zamyslicích se v době roboty robotující účastnili při stříhání ovcí. Vlastní stříhání prováděly ženy robotujících, za naturální dávky ve formě méně kvalitní nečištěné ovčí vlny. Ovčíny byly kamenné stavby se šindelovými střechami. U ovčína byla i ovčácká chalupa s přídělem polí jen pro vlastní obživu. Z ovčínů se prodávala hlavně vlna. Jateční maso jen doplňkově. Hájovna byla pod ovčínem. Při stavbě byly zbourány 4 bývalé zamědělské grunty. Byla tam stříškou krytá studna. V ovčíně byly také zásoby krmeni ovcí na zimu. V okolí byla zbořeniště po několika chalupách. 1654 uváděni 2 sedláci Jan Němeček a Václav Šafář. Chalupník Vít Kohout a domkáři Bendovský a Netřebovská. Tažení Švédů 1645 - Klatovy, Nalžovské Hory, Sušice, Horažďovice. To všechno od pánů Švihovských později převzali Pottingové a pak Taaffeové na Nalžovech. Ve vedlejší hájovně bydleli v roce 1934 Karel a Anna Přerostovi, jejich syn Karel a na výminku Terezie Přerostová. Ještě po válce tam bydlel němec Engel. Měl dva syny. Pod ovčínem byly kruhové silážní jámy, které ještě pamatuji. Po roce 1948 patřily Zamyslice k Státnímu statku Sedlečko. Od roku 1960 ovčín převzalo JZD Čejkovy. Zřídilo tam výkrmnu býků. Švarc z Čejkov tam měl v rohu palandu, kde v noci spal a hlídal. Před tím večer denně zašel do Čejkov do hospody na pivo. Do Zamyslic a k cestě do Zamyslic jsme jako děti chodily na třešně. Ty tam nechal vysázet hrabě Taaffe. Byly kvalitní z Balkánu. Balkán tehdy patřil k Rakousku - Uhersku, Taaffe byl ministerským předsedou, a sazenice třešní zajistil. JZD postavilo pro býky velkou studnu u lesa 100 m nad ovčínem. Menší stará studna je 12 m nad ovčínem.
V Hrádku existoval ovčín už v roce 1623. Složení stejně velkého ovčína v Mokrosukách, stejně velkého jako v Zamyslicích, bylo 93 bahnic, 108 jehňat, 28 skopců, 80 jarlinků. V ovčíně byl oddělený prostor pro jehňata.
V provozu byl v 18. a 19. století a na počátku 20. století. Ovčáci byli poddaní a pracovali tu ve službách vrchnosti v Nalžovech. Ovce tu pásli v nadmořské výšce okolo 550 m. Chov ovcí byl rychlým a dobrým zdrojem příjmů vrchnosti. Až císař Leopold I. nařídil roku 1704, že ovčáci mají být považováni za počestné a jejich děti se smějí učit řemeslu. Císař Josef I. pak roku 1709 povýšil ovčáky na stav a povolil jim vlastní cech. Před tím ovčáci stáli na okraji společnosti a patřili k tzv. „sníženým rodům“, tedy k lidem, kteří nebyli považováni za zcela počestné. Patřili k nim mimo jiné také kati a pohodní, tedy profese, které měly co dělat s mrtvými lidmi nebo zvířaty. Zároveň to ale byli lidé, k nimž vesničané chodili pro pomoc v nemoci, což platí i o ovčácích, kteří se museli vyznat v léčení ovcí. Ovčáci bývali velmi soudržnou profesní skupinou - chodili si navzájem za kmotry a svědky na svatbách a nepříliš často uzavírali sňatky s kýmkoli mimo svou ovčáckou profesi. Ovčín byl také v Tedražicích a v Kolinci. Na hrádeckém panství byly ovčíny v Hrádku, v Kašovicích a Mokrosukách. Majitel Hrádku Des Foursy přikoupil v roce 1713 ovčín v Defurových Lažanech. Ovčín byl také ve Velharticích. Vykastrovaný beran je skopec, mladá ovce, která ještě nerodila, se jmenuje jehnice. Porod jehňat se jmenuje bahnění a ovci, která se obahnila, se říká bahnice. Ovce se chovaly především na vlnu. Dodatkovým příjmem mohl být prodej mléka a sýra, ale ovce se mohly dojit pouze v určitých obdobích, protože časté dojení snižovalo výnos z vlny. Starší nebo zraněné ovce se také prodávaly na maso, kožešinu a kůži. Z ovčích střev se vyráběly struny. Z rohů se vyráběly knoflíky či střenky nožů. Ovčí hnůj se pak používal ke hnojení úhorů. Většinu roku byly ovce na pastvě, na zimu musel být ovčín dobře zásoben senem, ale i v tu dobu se páslo na místech bez sněhu. Ovčín také musel být dobře zásobený vodou pro napájení ovcí. Také před střihem se ovce koupaly. Ovce se stříhaly zpravidla dvakrát ročně – na jaře (od poloviny května do konce června) a na podzim (v září). Celý personál ovčína i s rodinami většinou na tuto práci nestačil, proto byli další pomocníci buď najímáni za plat, nebo tato práce v ovčíně spadala do robotní povinnosti poddaných. Vlna se za přítomnosti správce vážila a zapisovala do knih (register) i s počtem ostříhaných ovcí. Podle výsledku pak dostávali ovčáci svůj podíl. Další období, kdy bylo třeba v ovčíně více pomocníků, byla doba bahnění, tedy období vrhu jehňat. Berani bývali připouštěni týden až dva před svatým Václavem (28. září) a přibližně ve druhé polovině února přicházelo bahnění. V ovčíně byli odděleni berani, aby bylo připouštění kontrolováno. Odděleny byly také nemocné ovce i bahnice při bahnění. Ovčácké povolání vyžadovalo mnoho znalostí a zkušeností. Synové ovčáků se tak od mládí učili řemeslu a dál v něm pak pokračovali. Ovčák byl odměňován podle výnosu ovčína. Dostával také naturálie - obilí a sůl. Odměna ve formě podílu z výnosu ovčína vlastně znamenala, že ve stádě vlastnil určité množství ovcí a z nich pocházela jeho část výnosu (často vlastnil každou osmou nebo i sedmou ovci ve stádě). Ovčák se mohl oženit, míval na ovčíně byt či domek, často také vlastní hospodářství.
Okolí Zamyslic
Dále se ze Zamyslic podíváme na celou tuto romantickou zapadlou opuštěnou oblast, která má také nádech starých časů. Není tu naštěstí ani žádný turistický ruch, není tu žádná řeka ani velká důležitá silnice, ani nedůležitá železnice, kostel ani nic co by připomínalo novou dobu. Malé obecné školy byly jen v Krutěnicích a Mířenicích. Ocitneme se tak zcela v minulosti a to v dobrém slova smyslu. Nová doba není v mnohých případech lepší než minulost. Oblast je vymezena Zamyslicemi, Krutěnicemi, Ústalčem, Sedlečkem, Otěšínem, Mířenicemi a Lipovou Lhotou. V okruhu jsou samé polní a lesní cesty, které by se nechali autam pomalou jízdou zvládnout. Na náš výlet do minulosti vyjedeme z Čejkov polní cestou do Zamyslic. V Zamyslicích byla do roku 1620 vesnička Zamysličky. Od roku 1714 tam byl panský ovčín a hájovna. Polní a lesní cestou přes les Komory se dostaneme do Krutěnic. Tam pramení Sedlečkovský potok, který se vlévá u Otěšína do Černíčského potoka. Na svém toku protéká 10 rybníky. Černíčský potok se pak vlévá u Bojanovic do Otavy. Tudy sem zřejmě přišli, třeba už v 5. století první slovanští zemědělci. Museli zde u pramene potoka klučit a žďářit prales a přeměňovat jej na svá políčka. Jiná skupina zůstala v Mířenicích a Otěšíně. Před nimi přišli Keltové až do Otěšína a potokem k Čejkovům do Drahlova, kde rýžovali zlato. K hotovému pak přišli ve 12.století do Krutěnic a Ústalče církevní kolonizátoři, kteří si z našich zemědělců udělali poddané. Církevní kolonizátoři byli němečtí mniši z klášterů. Krutěnice i Ústaleč jsou na okraji rozsáhlého lesního masivu Vidhoště. Na okraji tohoto lesa byla v Krutěnicích postavena panská hájovna ve stejném období jako v Zamyslicích. V Ústalči směrem na Vlčince pojedeme ke Keltskému hradišti Hradec. Dáme se pak cestou vpravo a přijedeme co nejblíže k vrcholu Hradce. Pak se vrátíme do Ústalče. Sem přišli Keltové přímo po Černíčském potoce, který pramení u Buršic. Zkoumal to známý archeolog Šimek, který měl na důchod dům v Otěšíně. Zemřel v roce 1963. V Sedlečku se podíváme na stropní klenbu ve velké stáji panského dvora. Ze Sedlečka vede polní cesta k Sádkám a dále na statek Bahno a do Otěšína. Z Otěšína vede potok od Sedlečkovského potoku až do Drahlova, bývalých drah u Čejkov, kde archeolog Šimek objevil sejpy z rýžování zlata Kelty. Z Mířenic se dostaneme polní cestou k Mířenické hájovně. Je ze stejného období jako ta Zamyslická a Krutěnická. Odtud se polní a lesní cestou do oblasti Lesů, kde jsou asfaltové lesní cesty. Kolem lesní školky, lesní chaty přijedeme až k lesnické zděné budově. Odtud dolů pěšky k Drahlova, ale stejně tam žádné sejpy nenajdeme. Je to včechno zarostlé. Vrátíme se cestou do Lipové Lhoty. U Lipové Lhoty pramení v Lipoveckém rybníčku potok, který teče přes Budětice a od Vintířovy studánky se mění na Vintířův potok a u Rabí se vlévá do Otavy. Tudy mohli přijít do Budětic první slovanští zemědělci. Celý okruh uzavřeme cestou do Čejkov.
Čejkovské hájovny a řemesla v době roboty.
Ani jedna hájovna nebyla v lese na opuštěném místě. Dalovická byla u poplužního dvora Dalovice a druhá u ovčína Zamyslice. Dalovická hájovna pod hrází rybníka Dalováku, sloužila současně jako rybářská bašta. Obě panské hájovny byly z roku 1716. Byly zděné a na úrovni panských dvorů. Takové bylo i jejich vybavení. Měly sklepy i dostatečně velkou půdu. Měly chlév, kurník pro drůbež, stodolu i seník. Hajná měla na starosti krávu, kozu i prase. Měla na starosti také zpracování a uložení mléka na máslo, sýr a tvaroh a uchování masa z prasete. Každý týden pekla chleba. Jak děti dorůstaly, pomáhaly s domácími pracemi a pásly krávu. V době povinné školní docházky chodily děti hajných společně s dětmi na ratejně statku po hrázi Dalováku, Malé Strany a po Zbynických drahách do školy ve Zbynicích. V Zamyslicích zase společně s případnými dětmi z ovčácké chalupy chodily do Čejkov a pak do Zbynic. Takto se také chodilo do zbynického kostela. Potřebné zásoby dříví musely být samozřejmě i na hájovně. Hajní dostávali deputátní dříví, také chvůj. Dostávali služné a naturálie. U čejkovského ševce si musel hajný zajistit kvalitní boty do lesa. Zaplatil je ševci dřívím. V Čejkovech a Zbynicích byly v době roboty i další řemesla. Tkadlec pro tkaní plátna na oblečení. Krejčí pro šití oblečení. Tesař pro stavbu dřevěných domů, stájí a stodol. Zedník a kameník pro stavbu kamenných domů. Cihlář měl na drahách Cuková, kde byla kvalitní hlína malou cihelnu k pálení cihel. Na střechy byl nutný doškař, později šindelář. Pro rolníky nejdůležitější byl kovář. Ve Zbynicích byl i kolář. K hájovnám patřila i hospodářská stavení hajného i budovy související s lesnickými činnostmi s potřebným vybavením pro porážení velkých stromů. Vidíme to na Stabilním katastru z roku 1836. V Dalovicích se jednalo o budovu mezi hájovnou a poplužním dvorem. V Zamyslicích je zakreslena budova pod ovčínem velká jako ovčín. K Dalovické hájovně patřila oblast Hořice nad Tedražicemi, Cuková, Líšná a les u Drahlova. Zamyslicům patřil Starostinec, Bažantnice u Sedlečka, Krahulce k Ústalči a Komory. Zbynické lesy patřily k panství Hrádek. Hajný přiděloval a kontroval práce, prováděné v lese najatými pracovníky i robotníky. V zimě byl na práce mnohem kratší den. Pracovalo se od svítání do soumraku. Hlavně se pracovalo na dříví pro potřebu panství v Nalžovech. Hajný chodil také za šafářem a tesařem v Čejkovech, se kterým domlouval potřebu palivového dříví i případného stavebního dříví pro poplužní dvůr i pro poddané robotníky. Hajný v Dalovicích měl na starosti také poplužní dvůr v Tedražicích a hajný v Zamyslicích dvůr Sedlečko. Měl k dispozici i povoz, kdy musel z Dalovic i Zamyslic dojet na panství do Nalžov a vyřídit veškeré pracovní i finanční záležitosti a informovat panského správce o situaci v lesních porostech. Navrhoval potřebná nezbytná opatření. Každý hajný byl současně myslivec a měl k tomu zbraň a zajišťoval zvěřinu pro panskou kuchyni. Hrabě Nalžovský měl k dispozici hlavně hájovny v Krutěnicích, Mířenicích a na Zahrádce u Nalžov. Tam se také organizovaly hony pro panstvo.
Video Zamyslice a okolí: https://youtu.be/LiJUhn_ZjR8
Video Čejkovy mapa panorama:
Doplnění Fotoalba o fotky chalup a lidí:
https://cejkovy.rajce.idnes.cz/Foto_Kniha_chalup_a_lidi/
Čejkovy z balónu a auta: https://cejkovy.rajce.idnes.cz/Cejkovy_z_balonu_a_auta/
Lesy v Čejkovech, Zbynicích a v okolí.
Velký čejkovský les od Dalovic za Mířenice přerušený dvěma cestami z Čejkov do Lhoty a z Mířenic na Bohov má délku 5 km. Menší les je ještě Starostinec, Hajný vršek a Dlouhý vršek. Největší šířka je 1 km. Hájovna tam byla v Dalovicích. Společně sloužila i jako rybářská bašta u Dalováku. Velká hájovna byla u Mířenic. Čejkovského katastru se dotýká Stražiště, které má spolu s Čepičnou délku 6 km. Do čejkovského katastru zasahuje jen malá část Komor v části Nad Zbynicemi. Zbytek v délce 1,5 km je na katastru Krutěnic. Ve Zbynicích se jedná o tři oddělené lesy Hotín 900 m, Zbyná 600 m a Buková 800 m. Přemetín zasahuje s Komorami do Krutěnic ve vzdálenosti 2 km. Na malé části zbynickém katastru je i Vidhošť, který délku 4 km a šířku 3 km. V oblasti bývalého Zbynického církevního újezdu byly největší lesy na Borku u Velhartic. Jejich délka je 3 km. Dále byl les Křížovka u Drouhavce a Hájek u Lešíšova. Rozsáhlý les, který navazoval na Vidhošť byl mezi Mokrosuky, Hory Matky Boží, Ujčínem a Kolincem. Má délku 3 km. U sídla nalžovského panství byly lesy jen mimo katastrální území. To bylo protaženo až k Plichticím o kvůli poplužnímu dvoru Přebořice. Velké lesy pak byly od Velenov až k Zborovům a Hnačovu v délce 4 km. Ještě pak Vlčí Hora a Hradec u Tužic. U Letov pak Levina a Černava. Rozsáhlé lesy jsou pak až Na Slavníku u Břežan. Velká hájovna pro Vidhošť byla v Krutěnicích. Třetí velká Nalžovská hájovna byla u lesa Prašivice. Velká část Svatoboru až k Odolence patřila k Hrádku. Na Svatoboru byla hájovna Poustka. Délka lesa celého Svatoboru je 5,5 km a šířka 3,5 km. Hájovna byla i v Hrádku i pro oblast lesů v Křídách i pro les Zabuza u Lešíšova. Vydáme se tedy po čejkovských, Zbynických a okolních lesích. Začneme v Dalovicích a půjdeme 5 km až za Mířenice. Nejprve lesem Cuková. Každý si v katastru nemovitostí může najít ten svůj malý díl lesa. V Chaloupků lese je studánka. Pokračujeme dále do lesa Líšná, označeném v katastrální mapě jako Kámen, do Šenkýřů lesa, kde je na vrcholovém skalisku umístěn kovový kříž. Kolem lesního skladu v Žebráčku. Pravou cestou ze Žebráčku lze dojít na Soudnou (směr Bohov), Lánovku a Holubí vršek. Kousek dále odbočíme z přímé trasy vlevo, pak se sem zase vrátíme. Příchod k lesní školce s chatou. Vpravo je rybníček u lesní školky. Další studánka je za lesní školkou. Vpravo za studánkou je oblast Ohrazenky, Čerhaně, Hadovek, Starostince, Hajného a Dlouhého vršku. Na konci asfaltové lesní cesty je další rybníček s lesáckou budovou. Odtud se vrátíme do Žebráčka a budeme pokračovat k Mířenické hájovně kolem lesa K hájům a Bučí vrch, s odbočením z cesty k hájovně. Kolem hájovny k vrchu Suchá a lesu V sosní, dále lesem Krmice až k Černíčskému potoku, kde naše cesta končí, nedaleko od Mířenic. Druhá cesta bude od hájovny v Zamyslicích do Komor, k hájovně Krutěnice a do Vidhoště. K hájovně Zamyslice ještě patřil les Bažantnice, les Krahulce u Zamyslic, les Černava u Sedlečka a lesy kolem vrchu Levina u Letov za Buzníkem, les U Stužalky a les Pod Pařezitým s dvěma malými rybníčky Javůrkem a Pařezitým. Ze Zamyslic se vydáme přes les Komory do Krutěnic. Nad Zamyslicemi je Chrastavec a Čachty směrem na Přemetín. Jdeme k hájovně Krutěnice. U hájovny jsou lesy Dobrá voda, U hada a Pastviště. Vydáme se dále k Valše. Začátek Vidhoště u Valchy je les Hradec. U Vlčinců jsou lesy K Buršicům, Rejd, Vrchy, U Jana a u Medvěda. U Vlčkovic jsou lesy Pačíny, Vrchy a Velký kámen (u vrcholu Vidhoště). Na straně ke Krutěnicím je les Ve spáleném, Rehně a V koutech. U Kolince jsou lesy Rendlíky, Sedlákovsko, Pusté louky a Mýtě. U Čermné je les Hostidráž, Holubí vrch a Čermenský háj. Třetí cesta bude od Hotína, přes Zbynou a Bukovou do Přemetína. Dále po bývalém Zbynickém církevním újezdu až v Velharticím. Cestu začneme ve zcela zarostlém bývalém lomu na žulu v Hotíně. Vede k němu lesní cesta ze silnice. U křížku u silnice přejdeme z Hotína do Zbyné. Na Bobčičkách přejdeme ze Zbyné do Bukové. Z Bukové po Řežabí přejdeme kolem rybníčků Za Vrčenou do Přemetína. Prvním velkým lesem Zbynického újezdu byl Hostidráž u Vidhoště a dalším lesy u Mokrosuk Křepčín a Spálený les. Dalším byl Borek u Velhartic. Tam je les Ve stráních, Černý les a les Hanzalova louka. Čtvrtá cesta bude po lesích Svatoboru z Hrádku. Na Poustku, Odolenov, Rozhlednu, K Sušici, ke Svojšicím, k Dohaličkám, ke Staňkovu a k Horním Dvorcům. Svatobor se přímo Hrádku dotýká lesem Háj. Dál je les Plátovic vrch a Lom. Další jsou Černý les, Skalice, Průhon, Mytě, Jakubice a Královna. Bývalá hrádecká panská hájovna Poustka s výhledem na Hrádek a Čejkovy. V oblasti Odolenova je les U kaple, U jedle, Na pružné a Na ferolci u Svojšic. Na sušické straně je les Firbaška, Spáleniště a Dubina. Pokračujeme dále od rozhledny les Nad lípou, Pod rozhlednou a Útulnou. Pod dupavkou, Studený kout a Nad žumpulí, jsou lesy od Staňkova. Les Lejtná je u Dohaliček. Kočičí skály, Sosny a Štamberk jsou lesy od Horních Dvorců. Pátá cesta bude po lesích Hořice nad Tedražicemi, Stražiště nad Dobršínem a Lhotou, Čepičná nad Čepicemi až k Rabí. Cestu můžeme začít v Tedražicích v lese na Hořici. Na Stražišti jsou lesy Strnová, Díly a Záhoří nad Dobršínem. Vjíždíme do lesa Lhotecko blízko k Cukové. Lesy V provazích a na Vrchu jsou blízko k Cukové a ke Lhotě. Les na Dubovce u Lhoty. Lesy Zálesí, V údolí a Ondola jsou u Dubovky. Lesy Okrouhlá a Na hlavičkách jsou u silnice z Dobršína do Budětic. Les Kozinka je u Dobršína. Les Svat je na Čepičné u silnice z Dobršína do Budětic. Hlavní les je Čepičná u Čepic s přírodní rezervací. Les U křížku. Les Chanovec u Budětické Vintířovy studánky. Les Líšná a Pod kostelíkem u Rabí. Na poslední cestu po lesích se vydáme ze sídla našeho bývalého panství v Nalžovech. Začneme u hájovny u lesa Prašivice. Les Prašivice je známý kamennými draky, žábami, želvami a umělou zříceninou po bývalém panstvu. Vydáme se kolem rybníka k Tužicím, kde jsou za žulovými lomy lesy Dubiny, Chvalice a Pod Hůrkami. Dále za Velenovy, kde jsou lesy Průhon, Buková, Lindola a Hůrky. Ty se táhnou se až k Pohodnici u Plichtic, kde jsou lesy Nevadin a Kaliště. Dále se táhnou až k Zborovům lesy Stráň, Oudolince a Hrbovatky. Také k Hnačovu jsou lesy Šafránka, Na rudě, Na zákupu a Zbudov. Všechny tyto velké zbytkové lesy po klučení, využívala šlechta a církev. Měly k dispozici hájovny i potřebný počet robotníků. Šlechta a církev by měla veškeré lesy naší společnosti vrátit, protože k nim v minulosti nepřišly poctivě. V podstatě je ukradly naším předkům, kteří se na nich dřeli. Šlechta a faráři jsou zločinnými restitucemi a okrádají nás i nyní. Restituce dostali od sněmovny složené z bohatých, šlechtou a církví zločinně podporovaných. Při pozemkové reformě po roce 1918 bylo nalžovské šlechtě i zbynické církvi část lesa odňato a tyto lesy se staly obecními. Stále ale platilo, že když se v obecním lese poráželo, sedlák dostal celý díl, polodvorník a chalupník půl dílu. Domkáři nedostali nic a museli si na dříví v panském lese těžce vydělat, nebo jim někdo dal vykopat malé pařízky u samé země uřezané. Postupem času byla zavedena na dříví dražba, které se mohl účastnit každý. Při probírce i při porážce velkého dříví se díly očíslovaly počtem chalup ve vsi a losovalo se. Dražby probíhaly v neděli. Hlavní funkce okolního lesa v těch prvních dobách Čejkovské a Zbynické historie nebyla ekologická ale zcela životně existenčně nezbytná z hlediska získání bydlení i tepla. Kůže a potrava z lesní zvěře byla dříve než zemědělství a chov domácích zvířat. Dnes se to prezentuje v naší současné médii zdegenerované společnosti jako že myslivost a les tu byla jen pro rozptýlení šlechty. Lesů postupně ubývalo a zůstávaly pahorky pro chudé. U políček byly meze, skaliska a lesíky na vrcholu. I tato místa dávala rolníkům úrodu. Na mezích se mohl pást dobytek, kameny a skaliska byly třeba pro stavbu kamenné maštale a v lesíku se našly kmeny třeba pro stavbu stodoly. Ostatní dřeviny posloužily třeba pro topení v peci při pečení chleba. Pastviny vznikaly v místě lesů a louky v místech bažin. U našich současných lesů probíhala celých 1000 let přeměna pralesa na současné lesy. To znamená, aby byly průchodné, průjezdné a rostlo tam jen to co tam růst má. Doba 1000 let je 30 generací našich známých čejkovských a zbynických pradědů. Jak takový prales vypadal, si můžeme představit, když navštívíme prales na Boubíně. Z pralesa předkové využili všechno jako palivo a pastvu pro dobytek. Hlavním nástrojem pro práci v lese sekera. Sekera je jedním z nejstarších lidských nástrojů. V archeologických vykopávkách byly nalezeny nejstarší pravěké sekery z kamene bez topůrka, tzv. pěstní klín. První doložená topůrka jsou kolem 8000 let stará. Později byly sekery odlévány z bronzu, kovány ze železa. Naši slovanští předkové měli sekery se širokým ostřím, na spodní straně rozšířené s dlouhým topůrkem. Ty používali při klučení lesa i tesání kmenů. Každý si musel chalupu postavit sám. Po církevních kolonizacích v našem kraji v dobách českých knížat se v roce 1197 stal Přemysl Otakar I. prvním českým králem. Měl kolem sebe vojenskou družinu. Schopné jedince své vojenské družiny odměňoval král výsluhami v podobě pozemků a hradů. Současně s tím dostali i šlechtický titul. Z válečníků se tak postupně stávali feudální páni. Tak to bylo i u Bohuslava z Budětic za krále Přemysla Otakara II, když bojoval s králem v Bavorsku. Získal tak pozemky v našem okolí Čejkov a Zbynic, které pak prodal dalším šlechticům. Toto se už nechá dohledat, protože už tehdy se při prodejích pozemků uzavíraly smlouvy.
Následuje video Lesy v Čejkovech, Zbynicích a v okolí: https://youtu.be/wniMeryOoj8
Video Nejbližší okolí Čejkov - dolní část: https://youtu.be/irEociwrwek
Video Nejbližší okolí Čejkov - horní část: https://youtu.be/Hsee-HOBdPQ
Video Nejbližší okolí Zbynic: https://youtu.be/Ktwo8rrGePc
Prezentace: Místa která se za 70 let nezměnila, Cesta Račínů do Čejkov, Stěhování čejkovského vladyky, Živá příroda a Naše povodí je na http://www.volny.cz v e-mailu cejkovy pod heslem hradek
Komentáře
Přehled komentářů
U rybníka Dalováku byl původní panský dvůr s hájovnou. Přístup je ze silnice a cyklistické stezky z Čejkov do Tedražic. Nedaleko je i malý rybník Buděšinka.
Nad rybníkem Dalovákem je zachovalá poslední terasovitá výspa keltského hradiště se stopami opevnění. Podle valů a teras a v neposlední řadě i nacházených zlomků keramiky se dá soudit, že jde o haštalsko - laténské hradiště.
TO TO mě bavilo nejvíce!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
keltové
(beze jmený, 2. 3. 2014 20:27)