Jdi na obsah Jdi na menu
 


Archeologický výzkum.

Nejstarší období dějin na území našich obcí.

              Z horního Podunají sem přicházeli v období 1400 let před naším letopočtem skupiny s vyspělou kulturou, pro níž jsou charakteristické mohyly, zpravidla s kamennou konstrukcí. Jednalo se převážně o pastevce. Pastevecký způsob života se stády dobytka nedovoloval setrvávat dlouho na jednom sídlišti. Mrtví byli ukládáni do mohyl různých velikostí.                  
            V 5. století př.n.l. přišly keltské kmeny. Už používaly železo a budovaly mohutná hradiště. Hradiště využívaly přirozenou ochranu terénu a tu zesilovaly ještě valy z kamene a příkopy. Měla opevňovací pásy. V prvním opevňovacím pásu byl suchý hluboký příkop s valy zakončenými palisádovými hradbami. Následoval druhý podobný pás. Pak teprve nejvyšší místo hradiště – akropole – s vlastním opevněním. Stavebně se používalo kombinování dřeva a kamenů, často spékaných k sobě ve spečené valy. Sestavená kamenná zeď slepená mokrou hlínou, nejlépe jílem se obložila dřevem a zapálila. Žárem se hlína spekla s kameny a držela kameny u sebe dost pevně.  
Keltové pěstovali obilí a tkali látky. Nosili šperky a náramky, např. bronzové. Jedním z jejich kmenů byli i Bójové, kteří dali naší zemi jméno (Bohemia). Po odchodu Keltů přišly kmeny germánské, z nichž vynikli především Markomané, kteří bojovali s římským impériem. Slované osídlili českou kotlinu v 6. století, podél Otavy, Ostružné, Tedražického a Mířenického potoka pronikali postupně. Kolem potoků zanechali zbytky po rýžování zlata (není ovšem jisté, zda tyto sejpy nejsou až pozůstatkem vrcholně středověkého získávání zlata). Začali stavět chaty bez pevné formy a provozovali polní hospodářství s chovem dobytka. Od 9. století začali využívat háky a pluhy. Z dvoupolního způsobu (úhor, osev) přecházeli na trojpolní (ozimy, jařiny, úhor). K válečné ochraně často využívali případná opuštěná keltská hradiště. Docházelo k postupnému prolínání původního keltského obyvatelstva s přicházejícími slovanskými kmeny. Prolínání nebylo dáno mírumilovností povah keltských, nebo slovanských. Bylo dáno vzájemnou vztažností, vyhovující budoucí symbióze. Keltové byli dovední řemeslníci, zruční rýžovníci a zdatní obchodníci. Navíc byli sběhlí i v tehdejších válečných praktikách. Byli často ještě více lovci a sběrači plodů, než zemědělci. Naproti tomu Slované se systematicky zemědělství věnovali. Byli pastevci, chovatelé dobytka i obdělávatelé rolí. Znali i řemesla spojená se zemědělstvím. Znali techniky úprav masa, zpracování koží a tkaní lnu a vlny. Byli znalí včelařství, voskařství a mletí obilí na mouku. Není proto divu, že obojí obyvatelstvo se navzájem dobře doplňovalo a postupně splynulo v jeden etnický celek. Tento etnický celek měl převahu slovanského prvku a tak se hlásil ke slovanství a později k češství. Tento kraj byl postupně dosídlován v místech, kde byly ladem ležící lesy, vhodné k vyklučení nebo žďáření. Přicházejí sem čeští obyvatelé z vnitrozemí i kolonizátoři němečtí. Správou krajů byly pověřeny kláštery. Ty budují své kláštery vedlejší, zvané újezdní, přímo v těch lokalitách. Pak teprve vznikají světská správní střediska na hradech. V 10. století dochází k centralizaci českého státu a na Práchni u Horažďovic vzniká přemyslovský správní hrad (kastelánie). Kostelík na Práchni byl vysvěcen samotným Metodějem. Pro plzeňskou pánev se formuje Stará Plzeň (dnes Starý Plzenec). V 11.a zejména 12. století probíhala vnitřní kolonizace, umocněná od sklonku století působením rodící se šlechty a klášterů. Řeka Otava dělila Přemyslovce a Slavníkovce. Slavníkovci jako rod pastevecký vzývali boha stád Velesa. Od toho se dochovaly názvy obcí Velenovy, Velenice a Velechov. Po vyvraždění Slavníkovců došlo k rozšíření Přemyslovců. V 11.století tedy začala vnitřní kolonizace našeho území mocnými feudály a kláštery.  V naší popisované oblasti se na přímý dohled nalézá několik hradišť. Na Zbyné, V Hlavičkách, Na Buděšiná, V Hájku a na Oupířce.  V knize Sedláčka a Bauerové Keltové v Čechách jsou popisována keltská hradiště v Hlavičkách, na Buděšiné a zbytky valů a kamenů u Žebráčka. V publikaci Anny Bauerové z roku 1996 je hradiště v Hlavičkách a nad Dalovákem popisováno takto :   První val rozlehlého hradiště najdeme nedaleko za jižním okrajem vsi. Vydáme se k němu po silnici, vedoucí z Čejkov směrem na Tedražice a zakrátko spatříme vpravo křížek, u něj ústí na silnici polní cesta. Vkročíme na ni, ale ihned za křížkem zahneme vlevo na mírný svah, uvidíme část plochy hradiště. Po jejím pravém okraji vede val, značně zarostlý křovinami, kterými se širokým obloukem stáčí vzhůru vlevo, do borového lesíka, kde je pak velmi dobře patrný.

Archeologický výzkum.

             Archeologickým výzkumem bylo doloženo středověké osídlení v Čejkovech již ve 12. století. Je to tedy o století dříve, kdy je známa první písemná zmínka v klášterních knihách. Zbynice byly patrně v té době významným centrem tzv. zbynického újezdu, který roku 1160 daroval kníže Jindřich Vladislav se svou chotí Markétou doksanskému klášteru, což později potvrdil listinou král Přemysl Otakar I roku 1226. 

            Archeologický výzkum byl prováděn v čp.19 U Turků ze dvora.  Při výkopu byly objeveny základy volně ložených kamenů pojených jílovitou hlínou. Byly dlouhé 4,75 m o šířce 0,7 m. Při tom bylo nalezeno větší množství fragmentů pozdně středověké kuchyňské keramiky.

            Při dalším výkopu byla rozpoznána pec, pravděpodobně chlebová z kamenů se stopami po žáru. Pec měla rozměry 1 x 1 m a hloubku 0,6 m. Pak pec pokračovala předpecní jámou a vymetací prostorem. Při tomto výkopu nalezené fragmenty keramiky jsou dokladem období 12.století.

               Z charakteru zdí se dá vydedukovat, že stavba která byla založena na těchto objevených základech, nebyla svou hmotou masivní kamennou konstrukcí, spíše se jednalo o dřevěnou stavbu. Tuto hypotézu nakonec potvrdilo i srovnání s mapou Stabilního katastru, kdy dnešní objekt č. 19 je vyznačen jako spalný, tedy dřevěný či kombinovaný. Naproti tomu v prostorách dnešní zahrádky ve dvoře je vyznačen kamenný objekt, který zde již nestojí. Mohlo se tedy jednat o původní obytné stavení č.p.18. (Původní stavení Minorýtů)

Fotografie jsou ve Fotoalbu - Historická místa.

 

Podrobná zpráva z výzkumu je na :   http://uloz.to/xs9p96Xu/archeolog2-doc