Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slované u nás.

Příchod Slovanů do Čejkov a Zbynic před 1500 léty.    

         Jednou z teorií je příchod Slovanů z Doudleb. U Doudleb nedaleko Českých Budějovic je dodnes slovanské hradiště. Tam přišli z Panonie Doudlebi, původně volynští Slované z Volyně na Ukrajině. Teorii příchodu Slovanů z Jihočeské doudlebské oblasti brání složitost pro putování. Nebyla tu žádná výhodná páteřní řeka a Boubínský prales a močály se rozkládaly v celé této oblasti od Budějovic až do Písku. Pravděpodobnější však je, že k nám do Čejkov přišli Slované při Labi, Vltavě, Otavě a Ostružné. V povodí řeky Labe, i Vltavy se v 6.–9. století usazovaly slovanských kmeny. Obyvatelé žili v malých vesnicích s šesti až deseti domy. Každá rodina obývala jeden srub nebo do země zahloubenou zemnici. V jedné vesnici tak mohlo žít 25–50 lidí. Hradisko pak nebylo ničím jiným než opevněnou větší osadou na kopci nad řekou nebo v nížině chráněné říčními sítinami. 

Na západní Ukrajinu mohli Slované přijít také z blízkého východu ze stepí Anatolie. To je ve středním Turecku. Slovanská řeč patří k indoevropským jazykům. Přesuny Slovanů mohly probíhat jen po malých skupinách. Ta skupina vytvořila jednu zemědělskou vesnici. Není možné předpokládat přesun celých kmenů se starými lidmi i dětmi, a s veškerým dobytkem a zařízením. Toto by bylo technicky nerealizovatelné. Slovanská hradiště vznikala jako obrana proti nepřátelům. Osadníci z okolí se tam soustředili v případě nebezpečí. U nás by to bylo na Buděšiné. Je tu však předpoklad, že u nás k takové situaci nedošlo. Hradiště Buděšiná neměla vybudováno potřebná obranná opatření. Velká slovanská hradiště vznikala dodatečně a měla obranný charakter. Tak tomu bylo například v Doudlebech. Chránili se proti asijským nájezdníkům na koních, přicházejících při řece Dyji. Bylo osídleno od desátého do třináctého století, kdy převzalo správní funkci staršího hradiště v Branišovicích. Branišovice jsou raně středověké hradiště západně od Branišovic u Římova v okrese České Budějovice. Slovanské hradiště na ostrožně nad Malší bylo osídleno v osmém až devátém století. Na ploše hradiště nalezeny mimo jiné dva žernovy. Byla prokázána existence bočního opevnění. Opevněná plocha měří 2,8 hektaru a je rozdělena na akropoli a dvě předhradí. Vnější hradba byla dlouhá asi padesát metrů. Dochoval se z ní poškozený val dva metry vysoký a deset metrů široký. Původní hradba byla široká asi 4,5 metru. Postavena byla převážně z kamení a štěrku, ale nálezy zuhelnatělého dřeva dokládají i dřevěné konstrukce. Podél vnitřní strany hradby vedl asi dva metry široký příkop. Druhý val se dochoval se v délce třicet metrů. Výška valu dosahuje až tří metrů. Třetí val chránil malou akropoli. Z mapy Slovanů jsou zřejmé příchody jednotlivých českých skupin Slovanů po řekách. Při Otavě, Vltavě, Malši, Lužnici, Nežárce, Stropnici a Černé to jsou Doudlebi. Při všech přítocích Berounky je to slovanská oblast kolem Tuhoště u Švihova. Při Ohři to jsou Lučané a Sedličané. Při Sázavě Zličané. Při Labi Charvati a Pšované. Ty české skupiny Slovanů, které se usadily u ústí řek Vltavy a Berounky se zeměpisné nazývají Čechové. Mapa Slovanů je ve Fotoalbu ve složce Staré mapy Čejkov a Zbynic.

 Původním místem Slovanů byly stepní oblasti u řeky Dněstr a Dněpr, na sever od Karpat.  Zarubiněcká kultura byla rozložena ve středním a horním Podněpří a v Polesí. Hranici jejího rozšíření tvoří přítoky Dněpru Pripjať, Sož, Desna a na jihu Ros a Tjasmin, ale v určitém období pronikala až do oblasti jižního Bugu a dolního Podněpří. Měla několik místních variant, ale jejich zvláštnosti zatím neumíme uvést do souvislosti s určitými možnými odlišnostmi etnickými. Obyvatelé této kultury žili v neopevněných osadách, které obvykle ležely na přírodou chráněných místech, jakýchsi přirozených hradištích; v konečné fázi této kultury bývaly některé z nich opevňovány pomocí valů nebo příkopů. Sídliště se koncentrovala do menších okruhů asi 15-20 km vzdálených, v nichž bývalo vždy několik vesnic. Osady se rozkládaly na prostranství 0,5-2 ha a mívaly značné množství domů. Tak např. na jednom z nejlépe prozkoumaných sídlišť ve středním Podněpří zvaném Polypenkova Hora bylo vykopáno 38 domů. Předpokládá se, že původně jich bylo kolem 150, z toho asi polovina stála současně, další pocházely z druhé fáze kultury. Na horním Podněpří, na sídlišti u vesnice Čaplyn, bylo prozkoumáno 25-30 obydlí z jedné fáze. Ve vesnicích žilo tedy 100 až 400 obyvatel zároveň. Obydlí byla pravoúhlá, asi 0,5 m zahloubená do země, se základnou 9-24 m2. Jen vzácně byla postavena srubovou technikou, většinou to byly domy z kůlů propletených proutím a vymazaných hlínou. Kromě hliněných ohnišť uvnitř domu bývaly poblíž stavení samostatné pece z kamenů a zásobní jámy. Pohřebiště byla v blízkosti osad a mívala několik set hrobů. Nositelé zarubiněcké kultury své mrtvé spalovali a ukládali do země buď v popelnicích, nebo dávali popel přímo do mělké jamky. V tom byl pohřební ritus velmi blízký pohřebištím z doby tzv. pražského typu, ale v zarubiněckých hrobech bývaly různé milodary – dvě nebo tři pěkné leštěné nádoby, spony, prsteny, náramky a zbytky masité potravy. Vzácně pochovávali tělo nespálené. O zarubiněcké kultuře se od začátku uvažovalo, že byla slovanská nebo praslovanská, ale bezpečné důkazy chybějí. Přibližně v 5. století nastala situace, kdy byli Slované nuceni hledat jiná místa, kde by se natrvalo usadili. V té oblasti byl nedostatek půdy, rodiny se rozrůstaly a půda je nedokázala uživit. Věděli o tom, že volný prostor je na západ ve střední Evropě. Jakmile se rozhodli, začali se připravovat k odchodu na příští jaro. Vytvořili skupinu 10 nepříbuzných rodin s již velkými dětmi. Staré rodiče nechají na starost příbuzným. Každá rodina si vzala sebou jen  krávu, kozu, ovci. Ke každé krávě si pořídí jednoduchý úzký dvoukolák. Naloží na něj ovčí kůže i na zimu, nářadí, hlavně lopata a krumpáč, železný hrot radlice, nástroje, kopí, luk, šípy, oka na zvěř, křesadlo ohně, mouku na placky na delší potřebné období, obilí a česnek na setbu, napečený chleba na 14 dní, uzené maso, nádoba na vodu, nádoba na vaření a pečení, sádlo, sůl, boty rezervní. Pro krmení krav a koz plně postačila ranní a večerní pastva. O to se postaraly děti. Cestou bylo možné lovit větší a menší zvířata, vodní ptáky, hlavně kachny, husy, dále ryby i raky. Nepřátelští Avaři v oblastech za moravskými a slovenskými severními horami nebyli, a nebyli ani v oblasti Metuje, Labe a Vltavy. Pověst o příchodu Čechů s praotcem, je obyčejná smyšlenka. Čechy se stali naši ukrajinští Slované až po obsazení české kotliny a ze slovanské řeči se pak teprve časem stala čeština. Vůz mohl být úzký dvoukolák trvale zapřažený do krávy koženými řemeny, aby se s ním všude projelo a k němu byla přivázaná koza. Ve skupině museli mít zručného koláře pro případ poruchy vozu na cestě.  Máma vedla krávu, táta pomáhal s vozem v těžkém terénu a velké děti šly za vozem, dávaly velký pozor, kdyby se něco ztratilo. Velcí kluci zase dávali pozor, zda by se nechalo cestou ulovit nějaké drobné zvíře.  Večer pak našli vhodné místo pro táboření, podojili krávu a kozu, polovinu mléka si nechali na snídani, seskupili vozy, křesadlem rozdělali oheň, ten pak udržovali celou noc, vždy tím kdo tábor hlídal. Každý si našel vhodné suché místo na spaní. Položil větve, mech, suchou trávu, ovčí kůži na přikrytí.  Jasná orientace pochodu byla orientace na západ slunce při jarní rovnodennosti, po severních úbočích slovenských a moravských hor a při horních tocích polských řek. První řeka, kterou museli překonat, byla polská řeka San. O něco mohutnější byla Visla v oblasti Krakova. Bylo proto nutné postupovat po jejím pravém břehu směrem na západ až k přechodu Odry. Dále při přítoku Odry Psině až k řece Prudnik. Po pravém břehu Kladské Nisy na západ do oblasti Kladska. V Kladské oblasti Polska brání západnímu postupu české severní hraniční hory, proto je další postup k jihu do oblasti Náchodska a při řece Metuji až k Labi. Odhad cesty je 1300 km, počítáme-li 200dnů na cestu, tak to je 7  km na den. Prostor na zvládnutí celé cesty od jara do podzimu tedy je. Základní orientace postupu byla směrem na západ podle slunce a při velkých řekách. Tento směr postupu nebylo možné dodržet v oblasti Kladska. Bránily tomu největší české hory. Naše skupina předků se správně rozhodla o jižním směru, kde narazila na řeku Metuji a následně na řeku Labe. Při ní už byl možný postup směrem na západ. U soutoku s Vltavou nebylo také možné západní směr dodržet. Vydali se tak proti proudu Vltavy. Západním směrem nebylo možné postupovat ani při řece Berounce. Nalézt brod přes Vltavu se jim podařilo až později, přitom se ve starých zápisech uvádí, že v roce 1393 se mohlo přes Vltavu po suchu choditi. Tak mohli přejít na levý břeh a postupovat na západ až při řece Otavě. Velkou řekou pak západním směrem pak byla až Ostružná. To už se ale naši předci, dohodli na konci své cesty. Také už byl podzim. Nad Sušicí viděli hory Šumavu a tak se vydali při prvním potoce a měli velké štěstí, že po krátké době narazili na opuštěné keltské hradiště na Buděšiné. Jediným zásadním přechodem velké řeky pak byl přechod Vltavy nad ústím Berounky. Pak už postupovali po levém břehu Vltavy, Otavy i Ostružné. Odtud dále údolím Tedražického potoka. Tam už mohla být nějaká stezka z doby, kdy tudy před dávnými léty procházeli Keltové a hledali v potocích zlato. Zcela určitě už byla stezka zarostlá a museli si hledat novou. Museli postupovat po úpatí kopců Hořice, Stražiště, Cuková k bývalému Keltskému hradišti na Buděšiné. Touto naší čejkovskou a zbynickou kotlinou protékaly do Tedražic dva potoky, Čejkovský a Zbynický. Čejkovský potok měl pramen v horní části dnešní obce a druhým pramenem byla Dolíška na dnešní návsi. Zbynický potok měl jeden pramen v místech dnešních rybníčků Hrachů a Němců a druhý za Pazdernami, také v místech dnešních rybníčků. Tato kotlina byla ohraničena vrchem Hořice v Tedražicích, vrchem Stražiště, vrchem Cuková a Líšná, návrším na Rozrání, vrchem Želiná, návrším nad Zamyslicemi, vrchem Komory, Přemetín, Buková, Zbyná, Hotín a návrší Tedražicko. V Tedražicích výtokem Tedražického potoka, vzniklém spojením Čejkovského a Zbynického potoka se kotlina uzavírala. V oblasti Markoutu, Dalováku a U Vůše byly rozsáhlé bažiny. Další bažinatou oblastí byla oblast Malé a Velké Strany a Zbynických luk. Bažiny byly zřejmě neprostupné i zarostlé částečně křovinami. Vyšší místa byla pak zřejmě zarostlá pralesy listnatého typu. Vedly jimi jen stezky prošlapané zvěří. Cesta naší skupiny Slovanů od Tedražic skončila tedy na návrší hradiště Buděšiná. Buděšiná, s rozlehlou plošinou od Dalováku až k Cukováku byla ideálním místem i pro původní hradiště Keltů. Není nijak archeologicky dokázáno, v jakém rozsahu bylo nutné hradiště po Keltech dobudovat a jak dlouho pak jako slovanské hradiště sloužilo. Předpokládá se, že Slovany bylo využíváno jen zpočátku, než si vybudovali vlastní domy v místech horní části dnešní obce. Při jejich příchodu však bylo nutné hradiště po Keltech zcela zprovoznit, včetně přípravy přilehlých políček na setbu. Bylo také nutné zjistit, zda jsou nějaká hradiště v okolí a požádat je o pomoc, pro přežití zimy. Asi hlavně Zdouň a případná další hradiště na Ostružné. Velké slovanské hradiště vzniklo na řece Otavě na Práchni. Zřejmě se nemuseli naši Slované zde v Pošumaví nikomu bránit, protože případní nepřátelé Avaři byli daleko na východ a před Germány je chránila hradba hor.  Nevíme, kdy hradiště Keltové opustili, ale mohla to být poměrně velmi dlouhá doba, a o to byla pak složitější obnova hradiště. Blíže k prameni Čejkovského potoka byl ještě vrch Hájek, kde jsou také dodnes znatelné valy. Archeology je uváděn jako mohylové pohřebiště. Na rozdíl od Keltů, Slované předpokládali trvalé osídlení mimo hradiště a dlouhodobé zemědělské obdělávání půdy. Ta skupina našich 10 slovanských rodin z Ukrajiny, mohli být třeba předci současných velkých rodů v Čejkovech. Rodu Říhů, Šafárů, Lísů, Turků, Chodlů, Jančů, Mašků, Turků, Rybů (uTesárků) a Kroupů. Tyto rodiny si postupně budovaly svá trvalá sídla u pramenů čejkovského potoka v nynější střední a horní části vsi. Ze společného hradiště na Buděšiné to neměli daleko k tomuto prameni potoka. Před každým rozhodnutím o dalším postupu se muselo všech našich 10 předků během cesty dohodnout na řešení. Do příchodu zimy jim potom zbývalo hlavně se na Buděšiné zabydlet, udělat ohradu pro dobytek, tak aby měl přístup k vodě. Postavit pro ně přístřešky pro přečkání zimy. Zbudovat přístřešky pro dříví na zimu. Vystavět krytá ohniště pro vaření. Cestu k pramenu velkého potoka dělali až na jaře. Tři části této cesty při přechodu potoka od Cukové, dále potoka z Lučice a při přechodu hlavního potoka nad Hájkem museli vystavět z kamenů a dusané hlíny. Cesta dále vedla pod budoucí tvrzí až na náves. O těchto společných pracích v souvislosti se stavbou cest a úpravou potoků, se museli spolu domlouvat. Také si museli vzájemně vypomoci s velkými kameny a pařezy u svých domů a polí. Museli si mezi sebou vybrat autoritu, na kterou všichni dali. To už se poznalo při jejich dlouhé cestě. Mezi deseti osadníky byli určitě takoví, kterým se nejvíc dařilo i takoví, kteří všechno nezvládali. Už mezi chlapci se ukazovali ti rychlí, silní a přemýšliví. Ti měli největší úspěchy při lovu. Lov byl stejně důležitý a rozhodující jako práce se stavbou domu a získávání pozemků. Veškeré činnosti musely být většinou společné, nebylo možné, aby někdo zaostával. Taková situace by v důsledku postihovala všechny.  Podle toho, jak dorůstaly děti, se po 20 létech vytvořila další generace našich předků.  Chlapci si mohli najít nevěsty v druhých rodinách. V další generaci za 30 let už museli chlapci hledat nevěsty navíc třeba ve Zbynicích, nebo v osadách u řeky Ostružné. Také už se pralesem podařilo proniknout ke slovanským osadám, které vznikly kolem Mířenického a Černíčského potoka. Každý takový vznik nové rodiny znamenal u chlapců stavbu nové obytné chatrče a získání nového políčka a dalšího hospodářského vybavení. Získávání hospodářských zvířat krav, koz, ovcí bylo základním úkolem každého zemědělce. Prasata, husy a kachny byli jen jako lovná zvěř a slepice tehdy rozšířeny nebyly. Takto můžeme odhadnout, počet generací našich předků do církevních kolonizací v 11. století. Pokud počítáme 3 generace za 100 let, tak to mohlo být až 15 generací. Z tohoto období nemáme žádné zprávy, ale lze předpokládat, že se nic zvláštního v jejich životě nedělo.    Změna přišla právě až při těch církevních kolonizacích. Můžeme se ale podívat na pozdější Stabilní katastr na to jak docházelo k rozšiřování políček v jednotlivých čejkovských a zbynických rodech. Po kolonizacích už docházelo k rozšiřování půdního fondu jen u církve a šlechty. Naše rody pracovaly na výměrách, které měly. Na Skicách Stabilního katastru jsou   jednotlivá pole, které si naše generace z lesa vydobyly, uvedeny. Po získání svých políček pod Stráží si postavili příslušní sedláci cestu k Zamyslicím a cestu Nadezbyncích. Dále si postavili cestu k polím směrem ke Zbynicím, k polím směrem k Vůši, k polím pod Želinou a pod Lenců postavili cestu k Otěšínu. Tam na počátku, za Rozráním, byly ještě pole sedláků, až později byla i vzdálenější pole chalupníků. Obdobné to bylo i se stavbou cesty k Drahlovu, k Žebráčku a k Líšné. V některých místech vzhledem k terénu museli stavět u cest i kamenné zídky. Cesty do Zamyslic, do Sedlečka a k rybníkům už byly panskou záležitostí. Ve Zbynicích to bylo obdobné s tím, že cesty nevedly k Otěšínu, ale ke Krutěnicím a nejlepší a největší pole nebyla panská, ale farská. Na hradišti zatím přespávali, měli tam svůj dobytek, hlavně krávy a kozy pro mléko a postupně si museli pořídit i další ovce pro vlnu, museli se při tom také postarat o krmení pro svůj dobytek. Dojení, rozdělání ohně, udržování ohně, chození pro dříví, přípravu jídla, chození do potoka pro vodu, vydělávání kůží, zpracování ovčí vlny, případné tkaní, měly na starosti ženy a děti. Už znali techniku tkaní látek a jako materiál používali len, který někdy kombinovali s ovčí vlnou a také s vlákny z kopřiv. Kopřiv tehdy, stejně jako nyní bylo u nás dost. Tkaly nejen oděvy, ale i pytle. Muži zase museli umět z kůží udělat boty. Uměli ze dřeva vyřezat nádobí, nářadí i dřeváky. Nástroje vyráběli ne jen ze dřeva, ale i z kostí a paroží.  Z vrbového proutí pletli košíky. Bylo zřejmě nutné i keramické zpracování hlíny na nádoby a hrnce. Muži pátrali v okolí po divoké zvěři i vejcích a snažili se něco ulovit. Nezbytné bylo i pořízení slepic. Nejnáročnější však bylo pro muže najít vhodné místo pro svou chalupu, upravit terén, zahloubit do země 30 až 150 cm, zapustit kůly do země, shromáždit veškerý potřebný materiál pro stavbu jednoduché jednoprostorové chalupy aspoň s 3 x 4 m se střechou z rákosí, kterého bylo v tomto bažinatém okolí dost. U těchto zemnic někdy vystupovala nad terén jen střecha, krytá proutím a slámou. Někdy byla navíc i malá předsíň. Uvnitř bylo kamenné ohniště, kouř unikal otvory ve střeše. Do ohně postavili keramickou nádobu, ve které vařili. Nutná byla hliněná chlebová pec. Byla postavena z kamenů a hlíny. Bylo možno péct i maso. Pece nebyly samozřejmě používány jen k pečení chleba, ale i k ostatním účelům ohřevu. Stropy pecí byly ze silných dřev pokrytých z obou stran vrstvou hlíny proti žáru. Z počátku byla půda obdělávána jen pomocí dřevěného nářadí, přivezli si sebou i železný hrot pluhu. Mouka se mlela mezi dvěma kameny s otvory pro mouku a s rukojetí. Namletá mouka se přes noc namočila. Před vařením se přidala mochna, mladé kopřivy, vikev lesní, pokrájené lopuchové kořeny. Po uvaření se dochucovalo česnekem, solí, sádlem i vejci. Kaše se také vařila z přes noc namočené mouky, přidaly se křížaly a bylo možné ji osladit medem. Maso se buď vařilo, nebo nakrájené na plátky a osolené se naskládalo na kámen na okraji rozpálené pece. Placky a později i chléb se pekly tak, že se rozpálená pec vymetla a placky se naskládaly na podlahu pece. Pec se uzavřela kamenem.  Na hliněné udusané podlaze byly proutěné rohože. Vrbového proutí bylo v okolí Čejkov i Zbynic také dostatek. Lóže pro spaní tvořily rákosové rohože a zvířecí kůže. U chalupy se musela postavit zásobní jáma na zemědělské produkty a ohrada na dobytek a pak se mohlo začít s dobýváním země pro první políčko.  Z plodin, se v našem kraji pěstovalo žito, pšenice, ječmen, oves a hrách. Z archeologických průzkumů lze zjistit způsob stravování u slovanských kmenů. Náročné muselo být pořídit nádoby na obilí a luštěniny, mletí a uskladnění mouky, uskladnění medu jako jediného sladidla, vždy dostatek vody i pro zvířata, nástroje pro obdělání půdy, palice, štípací klíny, sekery, křesadlo na rozdělání ohně, křemen a ocilka, suchý troud a suchá tráva, smolné louče i svíčky ze včelího vosku. Řemesla, která museli předkové ovládat, bylo hrnčířství, tesařství, pletení, tkaní. Později pak při dostatku železných materiálů i kovářství a kolářství. Tady zřejmě probíhalo obchodování s Germány, kdy Slované obchodovali a směňovali pravděpodobně s dobytkem nebo se zemědělskými produkty. Germáni se více věnovali tavení železné rudy a výrobě železných nástrojů. U Germánů bylo z těchto dob objeveno velké množství výrobků ze železa. Dokonce i zámky a klíče už z dob římských. Také železné nářadí k obdělávání půdy. Pořídit si sekeru, lopatu, krumpáč, železný pluh, nebo brány, bylo tedy možné u Germánů, možná i na slovanských hradištích. Obracecí pluh byl až po kolonizacích. Ze všeho nejdůležitější byl pluh, nejdříve jen hák se zapřaženou krávou. Čejkovský potůček časem samozřejmě nestačil pro lidi, ani dobytek a bylo nutné u každého stavení kopat studnu. V jiných oblastech byly objeveny, z tohoto starého období, dřevěné studny, 6 m hluboké a 114 cm široké. Byly z dubového dřeva a v bahnité půdě ztvrdly na kámen. Byla objevena i studna kopaná, 2,5 m hluboká. Stále se muselo myslet na zimní období, až napadne sníh a všechno zamrzne. Aby byl dostatek dřeva na mráz a sníh, aby byla zásoba suchého krmení pro dobytek. Podle podmínek musel rolník řešit uskladnění krmiva pro dobytek přes zimu a zejména obilí na placky a chleba, uchování sádla z prasete na zimu, možná i sušené maso, uzené maso a sýr, dále bezpečné uskladnění ulovené zvěře. K tomu sloužila zásobní jáma na zemědělské produkty v zemi, nebo ve stráni. Velkým nebezpečím však byly myši. Prvních 9 slovanských rodů přišlo také při zbynickém potoce na Oupířku na opuštěné keltské hradiště. Totéž co pro Buděšinou, platí i o slovanském hradišti Oupířka. Mohli to být rody Hánů, Tršů, Zajíců, Míků, Ouřenků, Čechů Kubátů, Šatrů a Hrachů. Chalupy si budovali přímo pod Oupířkou. Prameny zbynického potoka byly v prostoru nynějších rybníčků Hrachů a Němců. Dobývání pralesa takto našimi slovanskými předky probíhalo několik století. Ta strastiplná práce není nikde popsaná. Můžeme si ji ale dobře představit. Práce s velmi primitivními krumpáči a lopatami. Bez bagru na vytahování pařezů, rozvětvených kořenů křovin a odvalování kamenů u každé chaloupky, u každého políčka. Ta práce se nazývá klučení. K těm nejtěžším pracím v pralese se používal oheň. To se pak nazývá žďáření. Žďáření bylo velmi vhodný způsob pro získání půdy, muselo se to provádět hlavně za vhodného větru, aby to jen dlouho nedoutnalo a postupovalo dostatečně rychle. Zda měly tato naše malé slovanské vesnice nějaké pohřebiště a nějaký způsob pohřbívání nelze posoudit. Je to ale velmi nepravděpodobné. Tito naši drobní zemědělci asi také nemohli přinášet bohům nějaké velké oběti a dávat něco mrtvým do hrobu, třeba kozu, která je živila. Pro naše zemědělce byla hlavní starost sklidit úrodu a nemít v zimě hlad, než nějaké rituály. Nejdřív museli muži v Čejkovech i ve Zbynicích dát do pořádku potok od pramene. Vyčistit okolí a zpřístupnit odebírání vody. Potok tekl z míst u Pazdernů chalupy. Dále kolem Turků, Pavlů a k Hájku. Z pramene Dolíšky tekl potok po dnešní trase. U potoka tady začala stavba prvních asi 10 chalup s ohradami pro zvířata a s políčky a s poli používanými v příštích generacích. Ze své domoviny si naši předci přinesli i znalosti stavby ruských zemljanek. Ty byly buď čtvercové, nebo oválné. Pozdější nalezené domy byly již větší 12 x 8 m. Opěrné dřevěné kůly měly průměr 30 cm. U paty byly zpevněné kameny. Při stavbách domů se využívalo i proutí, třeba na střechy. Bažinaté oblasti byly zprůchodňovány chodníky z dřev, klád, břeven a otepí proutí. Jižní a jihozápadní Čechy nebyly zcela pokryty pralesy. Byly tam hradiště z keltských dob, hlavně u rýžovišť zlata u potoků. Byla tam i místa nebažinatá, suchá, bezlesá, kamenitá místa, kudy mohly probíhat neupravované cesty. Tato místa se už tehdy nazývala dráhy. Zúrodňování byla práce našich mírumilovných slovanských předků. Je to možné předpokládat a je to i pochopitelné, že první chatrče pro obývání stály v místech nejstarších čejkovských statků. Bylo tak vybráno pro první chatrč, první vhodné vyvýšené místo, trochu kryté pod Stráží, v místě Kroupů statku. Všude okolo bylo po postavení chatrče stále dost místa na ohradu a první políčko. Nyní teprve nastala každodenní práce, zvaná klučení. Její namáhavost si může představit jen ten, kdo si ji sám zkusí. Současně toto vše probíhalo u sousedních statků Lísů, Jíchů, Jančů, Rybů, Mašků, Chodlů, Turků a na druhé straně u Šafárů a Říhů. Pokud bylo dokončeno klučení v okolí těchto chatrčí, tak budoucí zemědělci potřebovali pro svoji zemědělskou obživu další půdu. Můžeme dále upřesnit pravděpodobné události, které musely před více jak 1000 léty proběhnout, aby se 10 rodin našich předků dostalo ze slovanských sídel na západní Ukrajině až do naší vesnice, zde v podhůří Šumavy a pokračovalo zde v životu až do dnešní doby. Nemusíme pro to hledat další důkazy, např. archeologické, které ani nemusí být, protože jiné možnosti samozřejmě tehdy ani nebyly. Události musely takto probíhat. Zůstat na místě nemohli, protože nebylo možné získání nové půdy pro její obdělávání. Počet lidí v každé vsi narůstal, protože většina rodin měla podstatně víc než 2 děti.                                                                               Děti ve vybraných rodinách, musely být ve věku od 10 do 18 let, aby cestu zvládly. V následující 10 létech se budou podílet na zachování rodů. Pro to můžeme předpokládat, že v každé rodině odešly na cestu víc než 2 děti při přibližně stejném počtu chlapců a dívek. Minimálně 4 rodiny z 10 museli mít sebou místo koz, kozla, býka, ovci a berana.        V roce příchodu se museli po utáboření na hradišti Buděšiná plně soustředit na zajištění proti sněhu a mrazu. Upravit pro to provizorní chatrče pro sebe i pro dobytek. S tím jak se zabezpečit proti sněhu a mrazu měli určitě zkušenosti z Ukrajiny, protože tam byly také tuhé zimy. Vytvoření co největšího množství zásob dřeva na topení. Hlavně pak ale vytvoření zásob krmení pro krávy, kozy a ovce. Dívky musely, pokud to šlo co nejvíce celodenně pást, aby byl dobytek na zimu, co nejvíc vykrmený. Mámy hledali místa v lese, kde bylo dostatek trávy, tu vytrhat, svázat do mnoha otepí a řádně na hradišti uskladnit. Tátové a chlapci měli na starosti lov zvěře. Pak museli řešit uskladnění masa, aby vydrželo. Nechalo se sice lovit i v zimě, ale pokaždé to nešlo, zásoby bylo nutné na zimu udělat. Výhodné bylo také řešení mít některou zvěř nebo ptáky v proutěných ohradách a zabít je, třeba koroptve, až když je třeba. Nejlepší asi bylo divoké prase. Pak jeho uzení. Pokud neměli dost mouky, museli si v lese najít náhradu na placky k masu. Také museli, v lese pátrat po medu. Roje včel z lesa přenést do dutých kmenů v blízkosti hradiště Buděšiná. Stejně důležité jako příprava na zimu, byla příprava 10 políček každé rodiny pro jarní setí obilovin sadbou, kterou si přivezli. Pro založení políček byly na Buděšiné dostatečné prostory. Na potoce pod Buděšinou bylo nutné nádržku, kde by se mohly napájet krávy i kozy. Nad ní pak vytvořit nádržku vody pro potřeby vaření. Muži museli s potřebnými nástroji projít a upravit koryto potoka až k prameni v horní části dnešní obce. Všude bylo nutno hlavně zajistit odvod vody při dešti. U těchto malých potoků nehrozilo povodňové nebezpečí, jak to bylo u řeky Ostružná u Zdouně a Hrádku. Podle záznamů z kronik se náš čejkovský potůček více rozvodnil při náhlém silném dešti za posledních 200 let jen jednou. Také postupovali k vedlejšímu prameni ve studánce Cuková a ve studánce v Lučici u Dršků louky pod mezí. Menší přítok byl také od Bartošů pod Stráž. Při zprůchodnění potoka Cuková našli orientační bod, velký Slepý kámen nedaleko pramene potoka ve studánce Cuková. Nad ním pak nejvyšší orientační bod skalka v lese. Celá oblast pod Slepým kamenem byla plná velkých skalních kamenů na povrchu o rozloze několika ha. Nejdůležitější však bylo, že tam předkové našli velké množství velmi kvalitní hlíny pro keramické práce. Terén při přechodu z Buděšiné na Ouvici a i z Ouvice k Hájku byl krátce bažinatý, bylo nutné ho zpevnit odvaly ze dřev. Nejblíže měli dostupný vrchol Stráže a Želiné. Trochu dále pak vrchol Oupířky. Tam ještě v té době zbyničtí Slované nebyli. Ti přišli později. Oblast Zamyslic s potokem byla ještě velmi nedostupná. Byla zpřístupněna až po kolonizacích. Velmi nepřístupná dokonce až do dnešní doby byla celá oblast od Cukové až k Otěšínu, Mířenicích až po ves s příznačným názvem Vlkonice. Obdobná taková oblast byla u Zbynic v rozsáhlém Vidhošti.                                                                                                               Až později po příchodu, se pokusili o nalezení dalších svých slovanských sousedů. Ti mohli být dále při řece, dále třeba u Vidhoště před Kolincem, na úpatí Svatoboru, nebo na druhé straně u Ústalče. Místa nejlépe poznali podle kouře. Mohli tak třeba za ulovenou zvěř, nebo nalezený med začít s nimi obchodovat. Museli si také třeba co nejdříve pořídit mlecí kameny na obilí a nádoby na obilí.      Získat chybějící semena, třeba lnu, hrachu, pořídit slepice. Při stavbě svého prvního domu, spíše chatrče, pod Stráží, pomáhaly mužům i jejich ženy a děti. Dělaly lehčí práce, hledaly a přinášely kameny, shromažďovaly větší množství proutí a rákosu do domu i na střechu. U všech potoků bylo tohoto materiálu dostatek. Hlavně se ale musely plně postarat o stávající hospodářství na Buděšiné. Hlavním úkolem chlapců bylo pátrání po zvěři a lov. Na menší zvířata měli různé pasti, klece a praky, na větší pak luky a šípy. Zvířat tehdy byl určitě celý les. Na největší zvířata si však museli přizvat otce. U dětí zase v určitém období to byl sběr jahod, borůvek, malin, ořechů. S lovem souviselo i vydělávání kožešin. V podstatě museli být všichni stále zapojeni. Když byly chatrče hotovy, museli do ohrady pod přístřešek umístit krávu, kozu nebo ovci a také zásobu krmení na zimu. Blízko domu, nejlépe ve stráni udělat sklep, loch na uchování zásob potravin. Pak si vyhlédli místo pro první políčko a pak teprve začala pro muže ta nejtěžší práce. Do příchodu kolonizátorů přibylo ještě pod Stráží 6 chalup. Chalupa u Pavlů, Linhartů, Lenců, Holubů, 6 chalup pod Želinou a 4 chalupy pod Dolíškou přibyly až po kolonizaci. Když měli muži protaženy všechny potoky, začali budovat první cestu.  Hlavním potokem se stal ten, který vedl ze studánky u Pazdernů ve výšce 547 m. Dále tekl kolem Pavlů chalupy ve výši 545 m. Mezi Hájkem a Soukupů se dostal na 520 m. Dál pod Hájek na 510 m. Dál pod Hájek až k místu dnešního začátku Tedražického potoka u cesty ve výšce 505 m. Tam se k němu připojil potok z Dolíšky. K tomuto potoku se připojil pod Bartošů menší potok od Stráže. Dále pod začátkem Tedražického potoka se připojil potok ze studánky Cuková, ke kterému se ještě připojil potok z Lučice. Po protažení všech potoků, začali budovat první cestu.  Hlavním potokem se stal ten, který vedl ze studánky u Pazdernů ve výšce 547 m m potok tekl těsně pod Buděšinou. Tam si museli vybudovat dvě nádržky těsně nad sebou pro sebe a pro dobytek. Museli se při úpravě potoka dostat ještě dále, aby se tak v okolí voda nehromadila a odtékala.  Toto všechno muselo prvních deset našich osadníků řešit, protože voda pro ně a jejich dobytek byla životně důležitá.                                                               První jejich cesta vedla z Buděšiné do horní části vsi. Prvním problémem byl přechod z Buděšiné na Ouvici přes potok z Cukové. Kolem potoka byl rozbahněný bažinatý terén. Naštěstí je několik metrů. Cestu si museli zpevnit dřevěnými podvaly. Další takový přechod na ně čekal mezi Ouvicí a Hájkem přes potok z Lučice. Pak museli najít vhodnou cestu při Hájku. Poslední přechod byl mezi Hájkem a Soukupů přes hlavní čejkovský potok. Pak už jen ke statku, u Říhů. Všechny další cesty byly stavěny v souvislosti s příchody k polím. První taková cesta vedla asi k políčkům pod Stráží směrem k Zamyslicům. Další pak na opačnou stranu pod Stráží směrem ke Zbynicím. Třetí pak k polím na Sloupku a přímo k sousedům ve Zbynicích. Další vznikaly až po kolonizacích. Vladyka si nechal postavit cestu k polím v Lučici a na Želiné. Dále směrem k Otěšínu a do Drahlova si museli cestu postavit ti sedláci a chalupníci co tam měli pole, sami. Cestu do lesa Žebráčka a do dalších lesů si nechal postavit vladyka jako jejich majitel. Tato cesta se vyžívala přes Lipovou Lhotu a Budětice v době 40 let, kdy Čejkovy patřily k hradu Rábí. Cestu do Zamyslic a později i k vesničce Zamysličky, kterou vlastnil, si nechal postavit vladyka. Také cestu na Brodci ke svým polím nechal postavit vladyka a sedláci a chalupníci si ji protáhli ke svým malým kamenitým políčkům v Sosnové a v Hlavičkách. Chalupníci si také museli postavit cestu k Vůši. A do Bláhů vršku. Cestu k Cukováku nechal postavit v souvislosti se stavbou rybníka Cukováku. Pak se začaly využívat dráhy k pastvě dobytka. Kolem těchto kamenitých drah si sedláci, chalupníci i zahradníci urvali část lesa pro svá kamenitá políčka. Cestu po hrázi do Dalovic a dále do lesa Cuková a do Lipové Lhoty a do Tedražic nechal postavit vladyka až v souvislosti se stavbou Dalováku. Celé Tedražicko už patřilo k Tedražickémo panskému dvoru.                                       Ve Zbynicích začali s úpravou potoka od pramene v místě Hrachů rybníčka. Dále pokračovali k místu u Němců rybníčka a k místu u Čechů rybníčka až k místům u Farského rybníčka. Tam bylo místo odběru vody pro hradiště Oupířka. Další úprava potoka do míst Malé a Velké Strany až k soutoku s čejkovským potokem. Toto bylo provedeno až v souvislosti s výstavbou rybníků Malé a Velké Strany po církevní kolonizaci farskými pány. Před kolonizací provedli zbyničtí sedláci úpravu potoka, který vedl od pramene v za Pazdenami až k připojení nad Farským rybníčkem. Potřebovali víc vody pro sebe a pro dobytek a úpravou potoka zamezili rozlévání vody. Cesty budovali zbyničtí ke svým políčkům kolem Oupířky, kolem Zbyné a do Pichadel na Přemetín, ke Krutěnicím a k Vidhošti. Cesty k blízkým rovným farským polím pod Zbynou, na Hůrkách, na Řežabí, na Bobčičkách a pod Bukovou směrem k Čermné byly budovány po církevní kolonizaci. Také cesta na Čermnou v rámci Zbynického církevního újezdu, kdy bylo zbynickému újezdu podřízeno již uvedených 9 malých vesnic až k Radosticím.                                                                                                   Zatímco muži se věnovali stavbě domů, polí a cest, starší chlapci se věnovali lovu zvěře. Přitom se dostali i do vzdálenějších míst. Když se vydali po stezce, po které původně přijeli až k řece Ostružné a vydali se proti proudu řeky, narazili brzy na první osadu pod Zdouní. Jindy se zase vydali po proudu řeky až k ústí do Otavy a dále po proudu řeky na narazili na osadu pod vrchem Čepičná. Po třetí se vydali proti proudu Otavy a narazili na germánskou osadu. Vydali se i nepřístupným směrem k Mířenickému a Černíčskému potoku a i tam narazili na osadu. Domluvili se pak se svými otci na tom, že tyto osady znovu navštíví a domluví se na obchodování. Vezmou si sebou ulovenou vykrmenou divokou husu, kůzle nebo jehně a pokusí se vyměnit za něco, co nemají a potřebují. Později si takto našli i nevěstu. Obdobně postupovali i chlapci z jiných osad a ti také navštívili jejich otce za účelem obchodování. Ti si zase přitom také mohli najít nevěsty z naší osady.                                                                                   Jako první zahájily středověké osidlování církevní řády. Nejstarší písemná zmínka o osídlování je z roku 1037, za českého knížete Břetislava. Klášter Doksany se nachází na břehu Ohře v místech dávného důležitého brodu přes řeku v původně močálovité krajině. Klášter založila kolem roku 1144 česká kněžna Gertuda Babenberská, která byla dcerou rakouského markraběte Leopolda III. a manželkou pozdějšího druhého českého krále Vladislava II. Péči o správu klášter vedli řeholní kanovníci premonstrátského řádu, mající na starost například správu panství.                Prvotní baziliku sv. Jiří v Praze založil kníže Vratislav I. někdy před svou smrtí v roce 921. Nestihl však stavbu dokončit, po jeho smrti nebylo ani možné vysvětit alespoň některou z budov. Stavbu dokončil kníže Václav, který zde roku 925 nechal pohřbít svou babičku Ludmilu a při té příležitosti byl kostel vysvěcen. Co se majetku kláštera týče, je třeba předpokládat, že ihned po svém vzniku mu patřily četné statky. S kolonizací a klučováním lesní půdy u nás ve větším rozměru započaly kláštery v druhé polovině 12. století. Zřízením mnoha po hmotné stránce dobře vybavených latinských klášterů a povoláváním německých mnichů do nich byla připravována půda k osazení nejen neobydlené půdy, jež příslušela českému státu, německými lidmi, ale i zatlačení českého živlu už v jeho hotových sídlech do pozadí nebo jeho hromadné poněmčení. To znamenalo poněmčení velké části české půdy. V 9. století byly celé Čechy osídleny výlučně Slovany. Je to zřejmé jednak na základě listin, jednak na základě místních jmen a názvů řek, hor a některých předmětů. Osada u Zdouně byla vedle Zbynic dalším místem pro církevní kolonizace. Ve Zbynicích přibylo 13 chalup. 6 před kolonizací a 7 po kolonizaci. Před kolonizací to byly chalupy ve středu obce a po kolonizaci hlavně chalupy blíže kostela. K nárůstu počtu chalup docházelo u těch sourozenců, kteří nedědili chalupy po rodičích a museli si tak postavit novou svou chalupu. K tomu samozřejmě si museli vydobýt z lesa své políčko s dobrou půdou a obstarat potřebný dobytek pro obživu. Mnoho námahy stálo ne jen potřebné kácení stromů pro stavbu chalupy a potřebné dobývání kamenů pro stavbu. Pak přišla ta práce nejnamáhavější, to je dobývání pařezů. Mohli se však spolehnout na pomoc sourozenců a třeba i otce nevěsty i otce svého.                                                                        Při církevní kolonizaci této oblasti byl zcela jistě nejdříve postaven kostel na Zdouni. Při řece Ostružné byl již dostatek osad s budoucími slovanskými poddanými, které bylo třeba ovládnout. Mohli to být i Němci. Již tehdy bylo zřejmé, že Slované budou poddáni Germánům. Byla tam také mnohem větší terénní průchodnost. Přicházející noví církevní kolonisté byli mnohem lépe vybaveni vozy, nářadím. Jistě už měli vozy tažené koňmi. Měli dostatek vlastních pracovních sil a využívali i původní slovanské usedlíky. Ze Zdouně se pak mohli vydat do nového neprobádaného terénu směrem ke kopci Zbyná. U vrchu Hotína mohli narazit na ves, která je v historických pramenech zmiňována. Další vsi byly Zbynice a Čejkovy. Pod Zbynou se rozhodli vybudovat opevněný kostel. Z dnešního hlediska však není zřejmé proč církev a šlechta potřebovala k ovládání poddaných dva kostely blízko od sebe vzdálené, Zdouň a Zbynice.  Dále postupovali při vrchu Zbyná, po rovinaté části, později zvané pole Na Farské, které se pak po jejich zúrodnění staly jejich majetkem. V této oblasti Na Bobčičkách byla také zmiňována osada. Ještě se pokusili proniknout k vrchu Hostidráž, kde je osada také zmiňována. Dále postupovali do Mokrosuk. Do Hor Matky Boží a Drouchavče museli překonat značný výškový rozdíl až 150 m. Do Staňkova pak mohli postupovat při potoku. Ze Staňkova postupovali ještě do Přestanic a Radostic. Tím pro svůj klášter Doksany spolu ještě s Lešíšovem a Konínem vytvořili Zbynický újezd s opevněným kostelem a několika církevními statky ve Zbynicích. Zjistili tak také počty poddaných v těchto vsích. Kolonisté si tak zajišťovali závislost místních poddaných na římské katolické víře. Říkali, že šíří křesťanství a boží slovo, ale obsazovali a podmaňovali místní slovanské zemědělce a chtěli, aby pro ně pracovali.   Církevní kolonizace a církevní moc v našem kraji se tedy šířila z německého kláštera Doksany v severozápadních Čechách. Jednalo se o církev německou římskou. Slovanská církev cyrilometodějská se rozšířila jen k Práchni u Horažďovic. Stejně tak německý byl i nám bližší klášter na řece Úslavě v Nepomuku, kde byli mniši z bavorského kláštera Ebrach. Tito mniši se tak dostali k Plánici a Klatovům. Mniši z Doksan se k nám však dostali při Labi a Vltavě. Oproti naším pěším předkům měli výhodu, že jeli na koních. Dostali se tak až k naší řece Ostružné a zůstali u ní mezi Tedražicemi a Hrádkem a tak kolonizovali toto území. Zde postavili kostel Zdouň. Měli sebou veškeré vybavení a dost kameníků pro stavbu kostela. Současně také měli dost slovanských zemědělských poddaných ve vesnicích Vzduny, Tedražice, Hrádek a Kašovice. Tím měli celé toto území kolonizováno. Po dokončení kostela ve Zbynicích se rozhodli o dalším rozšíření kolonizovaného území. Vytvořili tak Zbynický újezd. Všichni tito kolonizovaní museli doksanskému klášteru odvádět přes Zbynický újezd daní stanovenou část zemědělských výrobků. O Drouhavci i o Horním Staňkově, Přestanicích, Radosticích a Koníně, je zmínka z roku 1290 v souvislosti s vlastnictvím těchto vsí Bohuslavem z Budětic. Starším hradem než Velhartice byl hrad Džbán mezi Buděticemi a Vlkonicemi i hrad Rabi. Hrad Velhartice byl dokončen až v roce 1310. Majitel hradu Džbán Bohuslav z Budětic se přestěhoval v roce 1291 na nově postavený hrad Rabí a hrad Džbán nechal zpustnout. Dnes jsou na hradě Džbán ještě zbytky hradní věže. V tomto období po roce 1290 už nepatřil Zbynický újezd ke klášteru Doksany. Všechny uvedené vsi patřily Bohuslavu z Budětic. Klášter Doksany vlastnil jen Zbynice. V pozdějším období si Zbynický újezd odkoupila a rozdělila velhartická a později hrádecká šlechta. Zmínka o malém hrádku v Kašovicích je z roku 1341 v souvislosti s velkým hradem Velhartice. Z pozdějšího období je i zmínka o Mokrosukách a Lešíšovu. Vrch Hostidráž (698 m n. m.) připomíná svým výrazným kuželem vyhaslou sopku. Její západní svah je poset několika skalisky.  Čermná má 500 m n. m. a Hostidráž 700 m. Čermenský potok teče směrem k Vidhošti od Kašovic, nikoliv k vrchu Hostidráži. Zmínka o Čermné je až v r. 1444. Před tím tam byla zřejmě ves Hostidráž, která zanikla. Církevní kolonizace a církevní moc v našem kraji se tedy šířila z německého kláštera Doksany v severozápadních Čechách. Jednalo se o církev německou římskou. Slovanská církev cyrilometodějská se rozšířila jen k Práchni u Horažďovic. O nějakých slovanských věrozvěstech nebylo na našich vesnicích ani památky, tady ani nešlo o nějaké šíření křesťanské víry, ale hlavně o moc církve a klášterů a o podrobení všech drobných slovanských zemědělců, aby z jejich práce se měli dobře ti představení a mniši klášterů. Stejně tak německý byl i nám bližší klášter na řece Úslavě v Nepomuku, kde byli mniši z bavorského kláštera Ebrach. Tito mniši se tak dostali k Plánici a Klatovům. Kolonizace klášterem Doksany začaly v roce 1168. Zprávy o církevních kolonizacích jsou z roku 1226 a 1273. Mniši z Doksan se k nám však dostali při Labi a Vltavě. Oproti naším pěším předkům měli výhodu, že jeli na koních. Dostali se tak až k naší řece Ostružné a zůstali u ní mezi Tedražicemi a Hrádkem v osadě Vzduny a tak kolonizovali toto území. Zde také postavili kostel Zdouň. Měli sebou veškeré vybavení a dost kameníků pro stavbu kostela. Současně také měli dost slovanských zemědělských poddaných ve vesnicích Vzduny, Tedražice, Hrádek a Kašovice. Tím měli celé toto území kolonizováno. Po dokončení kostela ve Zbynicích se rozhodli o dalším rozšíření svého kolonizovaného území. Vytvořili tak Zbynický újezd. Všichni tito kolonizovaní museli doksanskému klášteru odvádět přes Zbynický újezd daní stanovenou část zemědělských výrobků. O Drouhavci i o Horním Staňkově, Přestanicích, Radosticích a Koníně, je zmínka z roku 1290 v souvislosti s vlastnictvím těchto vsí Bohuslavem z Budětic. Starším hradem než Velhartice byl hrad Džbán mezi Buděticemi a Vlkonicemi i hrad Rabi. Hrad Velhartice byl dokončen až v roce 1310. Majitel hradu Džbán Bohuslav z Budětic se přestěhoval v roce 1291 na nově postavený hrad Rabí a svůj hrad Džbán nechal zpustnout. Dnes jsou na hradě Džbán ještě zbytky hradní věže. V tomto období po roce 1290 už nepatřil Zbynický újezd ke klášteru Doksany. Všechny uvedené vsi patřily Bohuslavu z Budětic. Pak si Zbynický újezd odkoupila a rozdělila velhartická a později hrádecká šlechta.  Klášter Doksany pak vlastnil jen Zbynice. Měl tam své faráře, faru a 5 církevních statků. V roce 1314 měl Doksanský klášter ve Zbynicích plebána, kněze Diviše. Jeho bratr Oldřich dělal plebána, děkana na Zdouni. Do roku 1357 byl ve Zbynicích Tomáš, do roku 1400 Zdimír a pak Jíří. Zbynický kostel, po jeho založení navštěvovali naši, doksanskému klášteru poddaní slovanští předci. Jednalo se hlavně o přibližně 15 rodin zbynických a 15 rodin čejkovských. K tomu ještě 5 rodin ze zbynických církevních statků. Toto byly však německy mluvící rodiny, které kolonizovaly část Zbynic pod Zbynou a směrem k Čermné. Jejich vybavení, výstavnost a velikost se nedala vůbec srovnat s tím, co měli naši předkové, kteří tady začínali z ničeho a všechno si museli lopotnou prací vytvořit bez potřebných k tomu prostředků. Označení Němec bylo i u statku č. 15 ve slovanské části Zbynic. K tomu samozřejmě došlo až mnohem později, kdy se některý z Němců dostal na tento statek. Farář ve zbynickém kostele byl původně nejvyšším představitelem celého Zbynického újezdu a jedním z mnichů doksanského kláštera. Mluvil naší slovanskou řečí. Měl k sobě všech pět hospodářů církevních zbynických statků. Byli všichni nesrovnatelně velmi dobře vybaveni a ozbrojeni a mohli se ubránit v opevněném zbynickém kostele. Nebyli tu však žádní nepřátelé a byli to právě oni, co přišli toto slovanské území obsazovat. Asijští nájezdníci tak daleko na západ nepronikli a už ani neměli moc. Základním úkolem faráře ve zbynickém kostele bylo získání všech našich 15 zbynických a 15 čejkovských slovanských majitelů gruntů, aby odváděli část svého výdělku klášteru. Farář je musel nejprve postupně dostat do nově postaveného zbynického kostela. Byli oproti svým zemědělským nízkým dřevěným chatrčím ohromeni velkými dveřmi kostela, kamenným klenutým vysokým stropem, velkým prostorem, okny, kterými pronikalo hodně světla s kontrasty u kamenných zdí. Byly tam i další neobvyklé věci, které nikdy neviděli, jako křtitelnice, místo pro kněze, lavice a třeba už i nějaké hudební nástroje nebo knihy. A ze všeho pak nejvíc, když spatřili oltář se sochami a ohněm ze svící. Vždyť i na nás moderní, vzdělané lidi toto prostředí velmi působí. Pak už bylo pro faráře velmi jednoduché je přesvědčit, že za tím vším je Bůh a čisté nebe. Naši předkové zažili na svých hradištích i velké bouřky, údery blesků, hřmění a průtrže mračen. Toto jim farář připodobnil k Ďáblu a k peklu v podzemí. K Bohu přirovnal to, že bude teplo, budou mít úrodu a hojnost a k peklu pak že bude sucho, zima, neúroda a hlad. Tomu, že se budou moc všemu vyvarovat, když budou vždy po sedmi dnech chodit do kostela a dělat všechno, co jim řekne a hlavně Bohu odvádět jeho prostřednictvím část své úrody. Ve Zbynickém újezdu pak ještě takto přesvědčil zemědělce z Čermné a Mokrosuk, kdy bylo ještě únosné pěší docházení do zbynického kostela. Dostupnost Čermné a Mokrosuk vyplynula z pozůstatků hledačů zlata. Do vzdálenějších částí Zbynického újezdu, kde nebyl žádný kostel, se toto všechno postupně doneslo, a farář do těchto vsí postupně vyjížděl koňským povozem a s některým sedlákem farského statku. Doksanský klášter však brzy toto území prodal velhartické šlechtě.  I když byly Čejkovy a  Zbynice necelý kilometr od sebe, tak ve starých záznamech se uvádí, že Čejkovy nepatřily k Doksanskému klášteru, ale ke klášteru sv. Jiří na Pražském hradě. Lze tedy předpokládat, že do Čejkov jezdili výběrčí daní z úrody z Pačejovského církevního újezdu Pražského kláštera sv. Jiří. Do kostela však čejkovští chodili do Zbynic. Za to odváděli zbynickému faráři třeba hroudu másla. Slované přišli do oblasti Pačejovského újezdu při Březovém potoce kolem hradiště Kněží Hora u Katovic, při Mlýnském potoce a při Černíčském potoce u hradiště Prácheň od Otavy. Místo do Zbynického újezdu patřily tedy Čejkovy do Pačejovského újezdu Pražského kláštera sv.Jiří. Pačejovský újezd tedy sahal až k nám do Čejkov, přes Otěšín, Mířenice, Nalžovy, Velenovy, Těchonice, Naprochovy, Týřovice, Velešice, Pačejov. Kolonizace tímto klášterem začaly okolo roku 1168. Nejstarším kostelem v této oblasti je kostel ve Zborovech. Zbynický farář si při prvním příjezdu do Zbynic a pak do Čejkov, našel hospodáře s největším gruntem a pokusil se ho získat pro spolupráci, tak aby mluvil za všechny ostatní. Všechny však obdaroval pro ně nejdůležitějším nástrojem, železnou sekerou. Domluvil s nimi pomocné práce při stavbě kostela za stanovenou mzdu a stravování, případně i ubytování vlastních pracovníků.   Církevní majitelé však v našich vesnicích nikdy nebyli.      Pouze výběrčí daní doksanského kláštera přijeli za zbynickým farářem k výběru daní od zbynických rolníků. Výběrčí daní Svatojirského kláštera přijeli zase vybírat daně do Čejkov z Pačejovského újezdu. Po příchodu církevních kolonistů bylo nutné mimo zemědělské výroby, zajistit také pomocnou řemeslnou výrobu. Řemeslníci se soustřeďovali do jednoho místa a vykonávali své činnosti pro celou oblast v okruhu 2 hodin chůze. Takové místo pro nás vzniklo v Sušici. Druhým základním významem bylo soustředění obchodních činností mezi jednotlivými osadníky a i s vnějšími. V Sušici to byla pak návaznost na kašperskohorskou solnou stezku a na hartmanickou německou stezku. Sušice byla nejblíže k Zbynickému újezdu s osadami sahajícími až k Přestanicím. To bylo i u Pačejovského újezdu s Čejkovami. V další části v okolí Nalžov a Pačejova bylo blíže další sídlo řemeslníku a obchodu pod Práchní v Horažďovicích. Tady bylo později dokonce sídlo celého Prácheňského kraje. V našem kraji se jednalo o okrajovou evropskou slovanskou oblast, což se projevovalo ve všech následujících obdobích v podobě trvalého germánského nebezpečí. Do oblasti Nepomuka a Horšovského Týna tehdy proniklo od kláštera Elrach, více Němců. Původní české slovanské kmeny byly i v místech pozdějších Sudet.

Vesnice Zbynice a Čejkovy byly později od klášterů Doksany a Svatojirského v Praze, předány šlechtickým kolonizátorům, kteří si vystavěli v Čejkovech velkou tvrz. Jednoho dne přijel vladyka se svou družinou na koních. Prohlédl si jednotlivé chalupy a místo, kde by bylo možné postavit tvrz. Také možnosti pro získání kamene na stavbu tvrze. V okolí pak místa pro další získání pozemků. Našel ještě dostatek takových vhodných míst. Našel rozsáhlé rovinné prostory u Zamyslic, na Želiné, v Lučici a na Brodci.  Stavbu tvrze řídil stavitel, obvykle kamenický mistr. Na vybrané místo vhodného zdroje kamene a najal kameníky. To místo bylo v Hájku,  a za Lenců. Vedle kameníků, zedníků a tesařů vyžadovala stavba výrobce lan pro zvedání na jednoduchých kladkách, kováře, kteří vyráběli mříže, kování i závěsné prvky dveří. Jako první ovšem na místo přicházeli naši poddaní rolníci, kteří vykáceli les, zbudovali cesty a započali se zajištěním příkopu tvrze. Mistr stavitel pak vyměřil jednotlivé budovy. Vladyka pro příbytky svých řemeslníků využil čejkovské chalupy, pracovali až dvanáct hodin denně. V zimě probíhaly hlavně kamenické práce. Na zdi se použil lomový kámen. Pro zajištění nosných prvků, kleneb a ostění oken i dveří se musely použít otesané pískovcové bloky. Při jejich zajištění musel vladyka využít zkušenosti ze stavby zbynického kostela. Jako střešní krytina sloužily slaměné došky a dřevěné šindele. Malta se ke zdění používala až v pozdějších dobách. Dříve ji ke zdění z kamene nahradila pouhá hlína a dřevo. Budovy tehdy byly stavěny z provázaných sroubených klád. Tvrz plnila hlavně zemědělskou funkci a mohla své obyvatele uchránit jen před nevelkými skupinami útočníků. Pro potřeby zemědělské měla vystavěna rozsáhlé sklepy. Čejkovská tvrz měla jediný obranný prvek a to příkop z jižní strany. Naproti tomu v Hrádku byla vystavěna tvrz vyššího typu, která se více přiblížila k ochrannému hradu, proto se nazývala Hrádek. Terén tam byl u řeky vhodnější, než u čejkovské tvrze.   předků nestačila zúrodnit. Lučici a na Brodci. Nevýhodou pro kolonizátory Zbynic a Čejkov bylo to, že Zbynický i Čejkovský potok nebyly tak vydatné, aby bylo možné na nich zřídit mlýn. To bylo možné v Hrádku u řeky Ostružné, nebo u Mířenického potoka. Kolonizátoři tedy museli si tam obilí k semletí vozit. Naši předkové však museli po kolonizacích pracovat ne jen pro sebe, ale i pro šlechtu a církev.                                                                                                              Na skicách Stabilního katastru, vidíme pozemky našich předků zakreslené, vždy v pokud nejkratší vzdálenosti od chalupy. Obdobně, to bylo ve Zbynicích kolem potoka, který měl pramen u Hrachů rybníčku a tekl směrem k farskému rybníčku. Docházelo k dalšímu rozšiřování počtu chalup i plochy obdělávaných políček do té doby, kdy přišly církevní kolonizace na konci 11. století. Naši první zemědělci si uměli najít cestu i do sousedních osad, možná u Zdouně a v Hrádku.  Naši předkové v Čejkovech a ve Zbynicích žili do té doby jednoduchým životem bez církve, Pána Boha a vrchnosti. Na nějaké slovanské Bohy asi stejně nevěřili, tyto povídačky si vymýšlí až dnešní církev. Ani se neklaněli čejkovské studánce, ale hlavně se o ni dobře starali. Měli však těžký život tím, že jedli jen to, co si vypěstovali na svých políčkách a ulovili v okolním pralese. Až do té doby, kdy se jednoho dne objevili kolonisté. Jejich život pokračoval dále, ale přinášel pomalu postupně jednotlivé změny. Souvisí to s tím, že někteří přišlí kolonisté zůstali. Postavili si nové, lépe vybavené chatrče a zabrali si u nich další části pralesa, které museli ovšem, stejně jako naši původní čejkovští a zbyničtí, přeměnit klučením a žďářením na úrodná pole. Mimo kolonizátorů, kteří tady hledali obživu, přicházeli i ti, kteří tady hledali moc. To byli ti, kteří postavili tvrze u Soukupů v Čejkovech a u Kazdů ve Zbynicích. Dále ti, co postavili kostel nad potokem ve Zbynicích a církevní sídlo skládající se z fary, stáje a čtyř církevních statků Šulů, Dušků, Beránků a Hánů.  Klášter Doksany měl dostatek prostředků, získaných od stávajících poddaných, i dostatek pracovních sil pro stavbu hned dvou kostelů blízko od sebe, v od kláštera velmi vzdálených Zbynicích a na Zdouni. Klášter Doksany je v severočeském kraji u Litoměřic. Byl v podstatě německý a se Slovany neměl nic společného.            Na zbynický kostel, případně kryptu a hrobku, bylo nutné potřebné množství kvalitního kamene. Zejména náročné byly kamenické práce a doprava kamenů. Nejvýhodnější to mohlo být ze Zbyné. Obdobné to bylo u výstavby tvrze a později hrází rybníků Velký Chalupák a Pichadlák. Pro stavbu hráze Velké Strany se mohlo využít kámen z Tedražicka. Pro stavbu hráze Dalováku a Cukováku kamene z Buděšiné. Tehdy bylo dostatek kamenů i z polí, při jejich zúrodňování. Ty se využívaly hlavně pro stavbu zídek u políček, aby se zabránilo splavování zeminy. Při výstavbě tvrzí v Čejkovech a ve Zbynicích vznikla také cesta, která tvrze propojovala. Určitě v místě stávající silnice. Na ni navazovala cesta do nejbližší sousední tvrze v Hrádku, zřejmě po Dědinách a při Hotínu. Všechno to bylo, zase hrazeno z prostředků a pracovních sil již dost mocné šlechty, získaných opět prací jejich stávajících poddaných. Po dokončení kostela a obou tvrzí se z našich svobodných předků stali poddaní církve a šlechty.  Farář byl do Zbynic zřejmě dosazen z kláštera Doksany. Také se asi takto v našich vesnicích objevila první kniha. Knihy se tehdy psaly brkem na pergamen. Pergamen je vydělaná jehněčí kůže. Farář měl za úkol donutit naše zemědělské předky, aby se začali bát Pána Boha a tím je donutit k poslušnosti k němu i k vladykovi. Aby u něho nechávali křtít své narozené děti, aby každý sedmý den přišli za ním do kostela a aby pochovávali své mrtvé u kostela. Kolonizace byla v době, kdy vzrostla moc klášterů. Církev dále rozšiřovala s nárůstem populace svá území a statky. Církev potřebovala nějaký nástroj, aby mohla ovládat pracovní síly k svému prospěchu. Vymyslela si tedy Pána Boha. Tehdy to bylo velmi jednoduché, protože převážná většina lidí byla nevzdělaná a ti vzdělaní viděli v církvi lepší bezpracnou obživu, než někde na poli. Je až s podivem, že tento stav přetrvává až do současnosti i když je povinné školní vzdělávání všech lidí už přes 250 let.  Při kolonizaci už tak vznikaly vrchnosti i poddaní. Tato kolonizace probíhala již na vyšší profesionální úrovni. Kolonizátoři měli dobré vybavení a měli odpovídající počet pracovních sil pro potřebné činnosti. Kolonizátoři přinesli pokrok používáním obracecího pluhu a bran. Pro zvýšení úrody přinesli i trojpolní způsob obdělávání půdy. Později vynalezli i trakař a kolovrat. To si však všechno mohli dovolit ti vladykové a ne naši chudí rolníčci. Při kolonizacích probíhalo ve větší míře to, co lopotně prováděli původní naši slovanští předci u svých chalup po několik století v horních částech  vsí. Potřebné pozemky získávala církev ve Zbynicích směrem k Hrádku a směrem k Čermné za Bobčičkami. Z našich svobodných majitelů chalup a polí se stali poddaní tím, že hledali u kostela nebo u vladyky ochranu a za tu cenu jim darovali svou chalupu a pole, stali z nich nájemci a poddaní a měli povinnost platů, dávek a roboty. Původní slovanské chatrče už byly nahrazeny chalupami, které už měly černou kuchyni a maštale pro dobytek. Němečtí kolonisté se u nás neusazovali, protože všechna čejkovská i zbynická jména zůstávala česká. S církevními kolonisty mohli přijít i čeští královští kolonisté, zejména vladykové. Vznikala tak první vladycká nižší šlechta. Církev i tato nižší šlechta chtěla na kolonizacích zbohatnout. Nižší vladycká šlechta tedy vybudovala ve Zbynicích tvrz, v místě Kazdů statku a pozemky získala směrem k Pazdernám. S příchodem vladyckých kolonistů do Čejkov byla budována tvrz v místě Soukupů. Přístup k vodě měli z potoka na místě trávníku v Lučici. Prvním čejkovským známým vladykou byl, až v roce 1354 Vintíř a ve Zbynicích to byl Jan starší až v roce 1415 jako patron kostela. Po příchodu této vladycké šlechty pokračovala ještě 200 let práce v šesti generacích našich předků na likvidaci a zúrodňování lesů v okolí našich vsí a získávání tím úrodné půdy z pahorkovitých kamenitých pozemků. Postupně se tak prací generací na našich uvedených gruntech dostali každý k 8 ha orné půdy. Také počet gruntů vzrostl v Čejkovech na 32 a na 22 ve Zbynicích. Nárůst představovali chalupníci a jimi postavené chalupy, kde se jednalo průměrně o poloviční výměry. Přibylo k tomu získávání panských polí a luk. Vladyka všechny ty práce neprováděl sám, ale měl k tomu dostatek námezdních pracovníků.  Kolonisté budující kostel a vladycká sídla přicházeli bez rodin, pouze jako pracovní síly pro šlechtu a církev. Zahájili také zúrodňování v několika rozsáhlých močálovitých oblastech v okolí obcí. To bylo možné jen budováním rybníků. Z historických dokumentů jsou známy vazby čejkovských vladyků na jižní Čechy a dokonce i na Krčína. Výstavbu zbynických rybníků prováděla zřejmě církev. Voda se tak z rozsáhlých močálovitých pozemků stáhla a bylo možné odvodněné pozemky vysušovat a tak se z nich staly louky. Louky byly pro zemědělství s nárůstem výroby masa zásadně nezbytné, stejně jako pole. Na starých mapách z 18. století vidíme, že na Markoutě byly dva velké rybníky. Na mapách z 19. století tam už žádné rybníky nejsou. V polovině 20. století jsme se mohli sami přesvědčit, že tam jsou velmi kvalitní louky. Vybudováním Dalováku došlo ke vzniku mnoho hektarových luk U Vůše až k loukám v místech dnešních kravínů, mezi Dalovákem a Malou Stranou, v Sosnové, na Volských drahách, až k Bahenských chalupě, u Třítí, na Přídělu a v části drah za Buděšinou. Dalovák dával tuny ryb a po několika létech se vypouštěl a osíval se ovsem. Dalším rybníkem byl Kroupů rybník, který odvodnil Lučici a umožnili tam vznik luk. Rybník Cukovák odvodnil pastvinu Cuková, kde se celý rok pásly krávy, ovce, kozy a husy. Ve Zbynicích se jednalo o rybníky Velká a Malá Strana. Ty odvodnily rozsáhlé zbynické louky pod vsí a pod Hotíny. Poslední významnou takovou stavbou byl rybník Velký Chalupák. Ten odvodnil louky pod Bukovou. Pak ještě rybník Pichadlák. Postupem doby, zejména v 16. století se obě vsi dostali ve všech oblastech života ve vsi, díky vladykům na vyšší úroveň. Bylo to ale hlavně díky každodenní práce poddaných, našich předků. V každé naší vsi přibyla kovárna na výrobu nástrojů, pazderna na sušení lnu a postupně i další nezbytné vybavení. Klučení a žďáření probíhalo do té doby, než byl katastr obce plně rozdělen na užitkové lesy, pole, louky a rybníky. Další dobývání půdy z lesů už nebylo nutné s ohledem na počty obyvatelstva a provádění jejich výživy. Podíl panské a poddanské půdy je uveden na skicách Stabilního katastru.  Na těchto skicách si ověříme postupné zúrodňování oblasti Čejkov a Zbynic našimi slovanskými předky. Najdeme umístění a velikost jednotlivých lesu předky vyrvaných polí a políček. Skicy jsou provedeny v měřítku 1: 2550. To znamená, že 1 cm na skice je 25,5 m ve skutečnosti. Ze skic vyplývá správnost postupného osídlování jednotlivými selskými rody. V Čejkovech je to č.3 Říhů, č.4 Šafárů, č.5 Pavlů, č.19 Turků, č.22 Mašků, č.23 Tesárků (Rybů), č.24 Jančů a č.25 Kroupů. K nim přistupují časem ještě č.20 Chodlů, č.21 Matějků, č.27 Keřků, č.29 Lísů a č.30 Melků. Na skicách jsou pozemky těchto rodů označeny těmito čísly. Na skicách neoznačené velké pozemky jsou panské. Tyto pozemky byly vyrvány lesu až po kolonizaci poddanými vladyků, kteří sídlili na vybudované čejkovské tvrzi.  Ze skicy je zřejmé, že všechny pozemky pod Stráží jsou vedle sebe, blízko usedlostí a jsou to pozemky původních uvedených rodů. Jsou tam vidět největší pozemky č.3,24, 22 a 29. Je tam také velký pozemek č.36, ale ten je z pozdější doby. Neoznačený pozemek je panský pozemek v oblasti u Zamyslic. Pozemek č.3má podle měřítka okolo 2 ha. Na dalších skicách jsou vzdálenější pozemky směrem ke Zbynicím. Stále ještě menší pozemky původních rodů. K původním nepatří novější pozemek č.26 Jícha. Protože vladyka zabral všechny blízké velké pozemky, bylo nutné další pozemky dobývat ve vzdálených kopcovitých Plešticích a až u Otěšína a Krutěnic.  Tam už se také objevují mimo sedláků chalupníci. Vidíme zajímavost křížových polí u č. 6 a 21, aby při dělení polí nebyla jedna polovina lepší než ta druhá. Na skice vidíme rozložení pozemků v Čejkovech, těsně u sadů sedláků. První pozemky byly hned za velkou mezí na zahradách statků pod Stráží. Pole jsou tam poměrně rovná. Malé pozemky jsou u cesty do Lučice. Na opačné straně Lučice v její suché části je také několik pozemků sedláků. Dále pak je Želiná, celá patřící vladykům. Panské louky byly hned u sadů statků sedláků č. 3, 4 a 5. I tito sedláci měli proto první velká pole pod Stráží. Za sady Trambů a Tumů měli tito také pole. Také sedlák z č. 19. Statek č. 4 měl pole také u Vůše. Pole chalupníků se začala rozšiřovat u Bláhů vršku. Na Brodci pod cestou bylo velké panské pole. Na skice je také nákres panského dvora. Chalupníci v Čejkovech dále postupně společně se sedláky zúrodňovali Sosnovou, Vůši a část okrajové suché oblasti pod Hájkem blíže k Dolejším chalupám. Dále i část v místě dnešního hřiště a Šafárů trávníku. Široká oblast kolem celého Hájku zůstala panská. Obdobná situace byla ve Skicách Stabilního katastru i ve Zbynicích. Rozdíl byl jen v tom, že mimo tvrze s vladykou u Kazdů tam byly církevní majetky s kostelem, farou, stájemi a stodolou a ještě 4 církevní statky č. 3, 4, 5 a 6. Toto vše po církevních a šlechtických kolonizacích. Znázornění všech jednotlivých pozemků je na skicách.                                                                              Z Berní ruly z roku 1654, můžeme předpokládat, že tam uvedené usedlosti byly na těch místech od příchodu Slovanů. U tam uvedených 10 sedláků v Čejkovech, můžeme předpokládat, že se jednalo o původní slovanské rody už před příchodem církevních a šlechtických kolonizací ve 12. století. Dává to obraz původní slovanské vsi rozmístěním zemědělských usedlostí i podle všech slovanských jmen sedláků až na výjimky. Ty vznikly na usedlosti dodatečně až po kolonizacích. Jedná se o Šimkovského (dle apoštola Šimona) a německého jména Tchodl. Šlechtické sídlo, tvrz v Čejkovech s vladykou, vznikla mimo těchto usedlostí Na příkopech. Ta jména sedláků jsou Říha, Šafář, naproti pak Liška (Lísa), Šimkovský (Jíchů), Kroupa, Janša, Ryba (u Tesárků), Mašek, Tchodl, Janota (Turků ze dvora). K deseti původním slovanským usedlostem postupně vznikly další slovanské chalupnické a zahradnické usedlosti (zahradnické usedlosti jsou usedlosti budované na zahradách usedlostí). Jejich postupný vznik probíhal před i po kolonizacích. Jednalo se o usedlosti ještě pod Stráží, o chalupníka Klečku (Keřku) a zahradníka Dršku. Pod Stráží vznikla ještě usedlost Matějky. Dále pak při potoce od Dolíšky vznikla usedlost chalupníka Tumy, chalupníka Tesaře (u dolejších Chodlů) a zahradníka Tramby. U Šafářů gruntu se usadil zahradník Pavlovic a dále chalupník Linhart. Naproti nim zahradníci Špetka (Šprtka) a Holub. Zahradník Krčmář dostal po šlechtické kolonizaci od vrchnosti hospodu. Pod Želinou se usadil zahradník Kučera. Zahradník Kovář dostal po šlechtických kolonizacích od vrchnosti u Bartošů kovárnu a pod kovárnou u potoka se usadil zahradník Chamuta. U slovanských příjmení se předpokládá vznik usedlosti ještě před církevními kolonizacemi. U ostatních po církevních kolonizacích. To u Matějky, Pavlovice a Linharta. To jsou příjmení církevní a německé.                                                                                          Ve Zbynicích byla situace obdobná. Slované přišli při Zbynickém potoku na bývalé keltské hradiště na Oupířce. Své usedlosti si pod Oupířkou postavilo 10 přišlých slovanských rodů. Byly to zhora sedláci Jára (Hána), Trs, Zajíc, Míka, pak ještě Hrach a Šatra. Zřejmě ještě usedlosti vedené v Berní rule jako chalupníci Kubát, Němec, Ouředník a zahradník Vojslav. Při šlechtické kolonizaci byla zřejmě v místě u Kazdů postavena malá tvrz, kde sídlil vladyka. Usedlosti chalupníků Čecha, Kazdy, Pecka (Picek), a zahradníků Holečka (Jandů), Korce (Ševců), Zajíce (Paznotů) mohly vzniknout před šlechtickou kolonizací a usedlosti Boudy (Volšanů - kovárna), Krčmáře (Holečků), po šlechtické kolonizaci. Jedná se ve všech případech o slovanská příjmení. Po stavbě kostela při církevní kolonizaci patřili církvi sedláci Hára (Hána dolejší), Beránek, Dušek a chalupník Šula. Naši slovanští zemědělci museli však po kolonizacích odvádět práci, nejen pro šlechtického vladyku, ale museli část zemědělských plodin odvádět na kostel pro církev. To nejen Zbyničtí, ale i Čejkovští, neboť kostel měli společný. Šlechta a církev měly navíc nejlepší pozemky a nejblíž od vsi. To trvalo několik set let po mnoho generací našich předků až do zrušení roboty v roce 1848. I potom rolníci na šlechtu a církev námezdně pracovali, prakticky až po generaci našich rodičů do roku 1948. Po celou dobu několika set let byli naši zemědělští předkové šlechtou a církví zločinně okrádáni. Po krátkých 40 létech socialismu od roku 1948 do roku 1989 se tato situace znovu vrátila. Samozřejmě vladyka nemusel nic dělat, věnoval se svým zábavám, stejně jako farář, který se věnoval církevním hloupostem a církevnímu oblbování našich nevzdělaných předků. Oba se tak měli i bez práce dobře, i několik lidí kolem nich. Naši předkové naopak museli dřít, aby se vůbec sami uživili a přitom uživili i tyto uvedené příživníky. Vladykové a faráři naopak nedávali dostatečný prostor pro modernizaci pracovních postupů a vzdělávání poddaných jinak než náboženskými bludy. Hlavní příčinou toho je to, že od kolonizací u nás převládaly germánské agresivní vlivy nad mírumilovnými vlivy slovanskými. To trvá dodnes. Pouze v období od roku 1948 do roku 1989 u nás převládaly vlivy slovanské.

Podrobněji se podíváme na období od 13. do 16. Století od kolonizací až k Berní rule, kdy byly provedeny soupisy majetků. Lesy ustoupily již na nejnižší možnou míru, o jejich zbylou část bylo třeba pečovat a udržovat ji v přijatelném stavu. Byly jediným zdrojem paliva, významným zdrojem suroviny pro stavebnictví a řadu dalších řemesel, ve středověkém lese se pásla prasata a živila se žaludy, nahrabané listí se používalo jako podestýlka dobytka, podíl zvěřiny v jídelníčku byl velký. Lesní porosty však už držela ve vlastnictví světská nebo církevní vrchnost. Po kolonizacích ve 12. a 13. století převažoval již trojpolní systém obdělávání půdy, pokud to umožnily půdní a krajinné poměry, dělily se katastry na díl úhoru, ozimů a jařin. Na úhorech se společně pásl dobytek rolníků. Pole byly obdělávány individuálně vlastníkem. Orba hákem se udržela na svažitých pozemcích, jinak se oralo symetrickou železnou radlicí, která částečně půdu obracela. Hlouběji orané pole se rovnalo branami, selo se ručně. Na větších usedlostech se do potahů zapřahali koně, na menších voli nebo krávy. Obilí se sekalo srpem a suché snopy se často před výmlatem ještě skladovaly na chráněných místech. Kosy se používaly na sklizeň trávy. Základem potravy bylo obilí, které dávalo v normálních letech výnos troj - až pětinásobku výsevku. Pěstovalo se nejvíce žita (na chleba, placky a kaši), oves (pro koně), ječmen (na kroupy, na výrobu piva ve tvrzi), nejméně pšenice. Větší plochy se osévaly hrachem, někde se sel také len a konopí. Len se doma předl, část se domácky tkala na plátno, část se prodala na městském trhu. Z dalších plodin se pěstoval také chmel. Zelenina a ovoce se pěstovaly na zahradách. Významnou plodinou bývalo zelí, které se nakládalo na zimu, pěstovala se dále burýna (krmná řepa), tořt, cibule, mák, česnek, petržel, jabloně, hrušně, švestky, lískové ořechy a třešně. Louky existovaly při panských dvorech až po výstavbě rybníků - poddaní na nich často robotovali, ale zřídka měli vlastní louky. K pasení dobytka se kromě úhorů využívaly pastviny, které se jako obecní majetek uchovaly po celé feudální období. Problémem dobytkářství byl po celá tato staletí nedostatek krmiva pro zimní období. Kromě nezbytného tažného dobytka se chovaly v malém počtu krávy, jejich užitkovost však přes zimu byla velmi malá. Snazší bylo krmit prasata, která se mohla volně popásat v lesích, krmit se žaludy, kořínky a larvami. Nejvíce rozšířeným chovným zvířetem však byla ovce. Na panském dvoře jich bývalo až několik stovek, u poddaných jen několik. Významnou složkou potravy byly také slepice a vejce, které poddaní velmi často dodávali svým vrchnostem ve formě naturálních dávek. Když se začaly budovat rybníky, ryby se konzumovaly na příkaz církve v četných postních dnech. Součástí zemědělského hospodaření se stalo také včelařství - výhradní zdroj sladidla a významný zdroj vosku ke svícení. Venkovská hospodářství byla značně soběstačná, poddaní si ve velké míře sami zhotovovali oděvy, stavěli příbytky, vyráběli nábytek. Přebytky hlavně rostlinné výroby prodávali později na trhu, aby zaplatili úrok vrchnosti a další dávky a sami nakoupili nezbytné potřeby. Bydlení poddaných doznalo již ve 13. století významného zlepšení. Polozemnice s otevřenými ohništi o jedné místnosti nahradily domy stavěné s pevnými kamennými základy, zřídka celé kamenné, na základech se budovaly z trámů místnosti, nad stropem vazba pokrytá šindelem nebo došky. Stavení bohatších sedláků, láníků, mívala až 3 místnosti, světnici, síň, komoru a sklep. Dobytek měli ustájený ve stájích v hrazeném dvoře. Obilí se skladovalo buď v tradičních bezpečných jámách, nebo v kamenných špýcharech. V domácnostech se běžně používaly keramické nádoby a železné nástroje. Ve 14. století měli poddaní většinou dědičné právo, jestliže pravidelně spláceli vrchnosti úrok a naturální dávky, případně odpracovali stanovené robotní dny. Tyto povinnosti se odvíjely od velikosti a výnosnosti usedlostí. Z někdejších naturálních dávek zbyly často jen povinnosti odvádět nejčastěji slepice, vejce, sýry, vosk, několik měřic ovsa. Vrchnost vyžadovala vyšší naturální dávky a zejména roboty při sezónních zemědělských pracích. Roboty byly vyžadovány také při stavbách cest, hlídkování atd. Prostředníkem mezi pánem a poddanými se stal rychtář. Býval to největší, nebo nejchytřejší sedlák, jeden z těch našich deseti prvních. Stejně tak to bylo i ve Zbynicích. Jeho úkolem bylo soudit spory a vybírat pokuty, z nichž mu asi třetina zůstávala. Staral se také o odvádění poddanských dávek, které byly splatné na jaře o svatém Jiří a na podzim na svatého Václava (Jakuba nebo Michala). Ve 14. století se vedle rychtářů začínají účastnit správy vesnice pomocníci rychtářů - soudní přísedící - konšelé. Své pravidelné povinnosti museli poddaní plnit také vůči církevní vrchnosti ve Zbynicích. A plnění těchto odvodů mělo přednost před ostatními, neplatičům hrozilo dokonce vyhození z církve. Tzv. farní desátek se někde ještě vybíral jako skutečně každý desátý díl obilí a ostatních produktů zemědělských usedlostí poddaných i z panské půdy. Někde byl již nahrazen pevně stanovenými dávkami obilí, jen zřídka se změnil na peněžní dávku. Nemajetní si svůj desátek odpracovali robotou na církevních polích. Větším zatížením byly poplatky za jednotlivé církevní obřady, k nimž ve 14. století přistupují nechvalně známé pokuty při pokání a prodej odpustků, které později při pobuřujícím hříšném životě mnohých kněží a biskupů vyvolávaly odpor a reformní snahy. Tento hříšný život církve se udržel celá staletí a vyvrcholil po roce 1989, kdy církev požadovala a dokonce zločinně prosadila církevní restituce. Můžeme předpokládat, že v období před kolonizací přibylo ještě 5 chalupníků pod Stráží. To bylo č. 21, 26, 27, 28, 29. Po kolonizacích přibyly chalupy pod Želinou č. 5,  6, 7,  8,  9, 10, 11. Z tohoto období jsou známí už také první šlechtičtí vladykové na nové čejkovské tvrzi. Prvním známým ze šlechtických archivů byl až z roku 1354 vladyka Vintíř. Vladyka si našel hospodáře s největším gruntem a pokusil se ho získat pro spolupráci, tak aby mluvil za všechny ostatní. Všechny však obdaroval nejdůležitějším nástrojem, železnou lopatou. Domluvil s nimi pomocné práce při stavbě tvrze za stanovenou mzdu a stravování, případně i ubytování vlastních pracovníků. Když přišli šlechtičtí kolonizátoři, tak se všem slovanským zemědělcům velmi přitížilo. Tito šlechtičtí kolonizátoři byli nuceni vymáhat si na slovanských zemědělcích, poslušnost a placení daní ne přes Pána Boha, ale mnohdy účinnějším způsobem, drábem a karabáčem. Navíc tito šlechtičtí zemědělští kolonizátoři chtěli mít u své tvrze a statku vlastní půdu a to ještě víc, než jí měli všichni stávající zemědělci ve vsi dohromady. Tak naším slovanským předkům přibyla další povinnost a to chodit k šlechtickým kolonizátorům na robotu. Pro toto období kolonizací církevních a šlechtických už máme i záznamy o počasí. Kruté zimy, studená léta a sucho vždy způsobily nedostatek základních potravin, hlavně pro naše slovanské předky. Kruté zimy a pak neúroda byly v létech 1229, 41, 50, 52, 57, 70, 81, 82, 1316, 23, 26, 31, 42, 92, 1407 za faráře za Jiřího ve Zbynicích se uvádí, že ptáci v povětří mrzli, 1419 za vladyky Ojíře v Čejkovech, 1427,32 umrzli i lidé, 1434 až 1437, 43 pomrzli lidé i zvířata, 1491, 1506 v Čejkovech vladyka Břetislav. Studená léta s neúrodou byla v létech 1230, 51, 54, 72, 89, 1310 se uvádí neúroda, kdy chudí jedli trávu, 1335. Ve Zbynicích byl farářem Diviš, 1480, 94, 1501 v Čejkovech byl vladyka Vilém, 1515, 1530. Sucho, s neúrodou bylo v létech 1260, 62, 70, 1312, 1315 za faráře Tomáše ve Zbynicích, 1361 za faráře Zdimíra ve Zbynicích a vladyky Vintíře v Čejkovech, 1373, 1380 sežraly myši osení, 1438, 70 řeky vyschly a lesy se zapálily, 1477, 1503 v Čejkovech za Půty na Rabí. Šlechtičtí kolonizátoři byli pouze na čejkovské tvrzi od roku 1354 do roku 1623. Později bylo vybírání daní záležitostí příslušného šlechtického sídla. Ve Zbynicích začala šlechta vybírat daně po roce 1413.     Za Břetislava na Rabí v roce 1535 byla již zmínka o velkých rybnících na Markoutě a o rybníku Velká Strana. Zbynice už nepatřily církvi a zmínka o Velkém Chalupáku z roku 1555 byla v období, kdy Zbynice patřily známému Lvu z Rožmitálu. O ostatních rybnících zmínky nejsou, jsou zakresleny až na mapách z 18. a 19. století. Od roku 1413 již vlastnil Zbynice šlechtic Jan Starší z Hradce. V kostele ve Zbynicích však faráři zůstali a se šlechtou v ovládání poddaných dále spolupracovali.  Známý je v roce 1415 i syn Vintíře, Ojíř. Ve Zbynicích se jednalo, před kolonizacemi o další postavení chalup č. 20, 21, 13. Po kolonizaci o postavení chalup č. 3, 4, 5, 6 u kostela. Tyto 4 statky mají u sebe i pole a jsou to nejlepší pozemky v katastru. Pod Zbynou, pod Bukovou, pod Oupířkou, Hůrky, Řežabí a k Čermné. Je to obdoba čejkovských panských polí. Situace ve Zbynicích je tak trochu jiná, protože tam po církevních kolonizacích jsou známí faráři plebáni (plebán je duchovní správce) už v roce 1314 plebán Diviš, pak od roku 1314 až 1357 plebán Tomáš a pak po roce 1357 plebán Zdimír a po roce 1400 plebán Jiří. Není tedy v tomto období známý žádný vladyka tak jako v Čejkovech. Celá vesnice tedy zřejmě patřila doksanskému klášteru. Vrchností zbynických byl tedy klášter prostřednictvím plebána. Podléhali mu ne jen farní statky u kostela, ale i ostatní zbynické grunty. Existence šlechtického vladyky není ve Zbynicích doložena. Ani vladycká tvrz v místě Kazdů statku. Známým majitelem Čejkov, je v roce 1415 syn vladyky Vintíře, Ojíř. To už jsme v období husitském. Husitství do života v našich obcích Čejkovech a Zbynicích nijak nezasáhlo. V roce 1420 obléhal Jan Žižka hrad Rábí. Není to daleko, po cestě přes Lipovou Lhotu a Budětice. Také v tomto roce zvítězil Žižka nad pány u kostela v také nedalekém Malém Boru. O tom, kdo převzal Čejkovy od vladyky Ojíře, nemáme zprávy, snad jeho syn. Až v roce 1496 je majitelem vladyka Vilém z Čejkov. Začátkem 16. století však dochází k zásadním změnám majitelů. Od nižší vladycké šlechty k mocným pánům Švihovským Rýzmberka. Panstvím pro čejkovský panský dvůr, pro čejkovské sedláky, chalupníky a zahradníky se stal hrad Rábí. K čejkovsku panskému dvoru už tehdy náležela panská stodola, sýpka, stáje pro dobytek, pole u Zamyslic, na Želiné, v Lučici a na Brodci. Začala probíhat výstavba rybníků a tím odvodňování luk. Na tvrzi místo vladyky sídlil správce a v ratejně poddaní. Další poddaní dvora byli ve vzniklé malé vesničce Zamyslice. K hradu Rábí patřily Čejkovy jen 40 let. Z toho důvodu musela být vybudována cesta, přes Lipovou Lhotu a Budětice na Rábí. Pak se našimi pány stali v roce 1538 Račínové z Račína. Račínové měli i tvrz v Hrádku, proto musela být vybudována i cesta do Hrádku. Račínové pak měli Čejkovy do roku 1620. Pak je koupili Švihovští z Rýzmberka na Nalžovech. Proto musela být také vybudována cesta, která by spojila Čejkovy s Nalžovy. Za celé toto uplynulé období 200 let byla dokončena výstavba rybníků. Také se rozšířil počet chalupníků a zahradníků, zejména pod Dolíškou. Jednalo se hlavně o č. 33, 35, 36, 37, 40, a dalších 5 chalup zahradníků, které se nedochovaly i v horní části vsi. Za tím účelem byla vybudována studna Dolíška a Očenáška. Celý potok až ke Švarcům byl prokopán a upraven i s cestou. Dále pak až k potoku, který tekl kolem panského dvora, který musel být také upravován i v souvislosti s výstavbou Dalováku. Ke všem vznikajícím polím museli jejich vlastníci cesty, zídky i odvodňovací stružky a to tak, aby to navazovalo na sousední pozemky a byly vyřešeny přístupy na pole. Panští majitelé lesů museli dělat tato opatření i v lesích. Pracovní sílu pro všechny práce měli své robotující poddané. Stejně tak stavitelé rybníků museli provést meliorace odvodňovacích území, aby bylo možné v těch místech založit suché, tvrdé louky s kvalitní nekyselou trávou. Terénně bylo složité řešení u polí v Zamyslicích. Pole se tam prudce svažuje v místě v Dolině a Podebřehy. I tam bylo nutné vybudovat cestu. Obdobné to bylo s cestou na Brodci. Už původní předkové museli řešit podobný problém s prudkými svahy i odvodněním u všech svých domů i sadů i polí pod Stráží i pod Želinou. Sad u domu byl pro každého zemědělce nezbytný hlavně jako nejbližší zdroj krmení pro dobytek. Řešení terénu pomocí zídek bylo nutné při cestě Pocukovou u Vůše, pod Buděšinou pod Cukovákem a při Cukováku. Také u všech polí kolem celých drah. Ve Zbynicích bylo také několi takových míst pod Zbynou i Oupířkou.                                                                       V roce 1413 se patronem kostela ve Zbynicích stal Jan Starší z Hradce, pán velhartický, zemský soudce a krajský hejtman. Podléhali mu ne jen farní statky u kostela, ale i ostatní zbynické grunty. Existence šlechtického vladyky není ve Zbynicích doložena. Ani tvrz v místě Kazdů statku. Ve Zbynicích nebyla jako v Čejkovech panská pole, jen farská. Poddanské platby si šlechta z Hradce, Rýzmberka, Rožmitálu a Solhausu určitě dohodla s klášterem Doksany. Dalším pánem zbynického kostela a vsi se stal Oldřich z Hradce, dále Děpolt z Rýzmberka a v roce 1483 je to Johanka z Rýzmberka. V roce 1506 koupil Zbynice známý Zdeněk Lev z Rožmitálu. V roce 1560 koupila Zbynice Anna ze Solhausu. V roce 1565 koupil Zbynice společně s Čejkovami Adam Račín. Zbynický újezd probíhal dále na Čermnou a tak Hrádek nezahrnoval. Proto musela být Račíny vybudována cesta z Čejkov přes Zbynice do Hrádku, protože Račínové sídlili také na Hrádku.  Račínové ve Zbynicích zůstali i po roce 1620, až do roku 1683, kdy se Zbynice staly majetkem Černínů z Chudenic. Takže naši předkové se dřeli na svých políčkách i na takovéto velké šlechtické rody. Šlechta měla vždy dobře propracované způsoby jak se dostat k výnosům z práce poddaných. Měli vždy plné panské sýpky a dostatek dobytka na prodej. Měli dostatek lidí na zločinecké vymáhání výsledků práce poddaných a měli pro tuto zločineckou činnost veškerou podporu církve prostřednictvím farářů, kteří se na této krádeži také podíleli a sváděli to na Pána Boha. Po roce 1989, se tito šlechtici zase dostali k moci. Právě Černín se dostal za křesťanskou stranu k rozhodování do parlamentu. Vždy se mezi lidmi najde dostatek hlupáků, kteří při volbách takové lidi do parlamentu zvolí. Zbynice stále patřily k Hrádku, na rozdíl od Čejkov, které od roku 1620 patřily k panství na Nalžovech. Za celé toto uplynulé období 200 let byla šlechtou ve Zbynicích dokončena stejně jako v Čejkovech výstavba rybníků. Ve Zbynicích se také rozšířil počet chalupníků a zahradníků o č. 22, 25, 28, 29. 33. V souvislosti s tímto rozšířením musel být Zbynický potok prokopán v souvislosti s výstavbou Malého a Velkého Chalupáku a vybudována cesta k těmto chalupám.

            Život na našich vesnicích Čejkovech a Zbynicích v dalších stoletích, je pak dále už podrobně popisován v Berní rule, v Pozemkových knihách, v Matrice zbynické a ve Stabilním katastru. Dostaneme se tak až k současnosti a získáme s největší pravděpodobností pravdivý přehled o životě 60 pokolení našich předků zemědělců a celé naší místní národní české minulosti. Víme, že to všechno proběhlo takto, protože to jinak ani proběhnout nemohlo. Touto znalostí obohatíme svůj život a vědomí.

                                                               Slované byli i za pochodu stále zemědělci a žili z toho. Germáni naproti tomu se takto poctivě zemědělstvím živit nechtěli, raději nasedli na koně, vzali zbraně a loupili. To jim zůstalo příštích 1500 let až do dnešní doby. Germáni byli vojsko na pochodu. Žili převážně z kořisti. Osobní aspekt u nich musel převažovat. Typické pro slovanské pospolitosti, které měly jak teritoriální, tak osobní aspekt, zatímco u Germánů převažoval rozhodně aspekt osobní. Germánské kmenové společnosti byly svazky osob, slovanské byly ale navíc ‚zeměmi‘. Slovanská spořádaná lidská společnost byla zároveň zemí i lidmi, světem i lidstvem. Označováno to bylo jako ‚mír‘. Neznamenal jenom ‚pokoj mezi lidmi‘, ale také ‚svět‘ (jako dodnes v ruštině) a vůbec ‚uspořádanou lidskou společnost na daném území‘. Mír vznikal smlouvami, kompromisy, narovnáními mezi lidmi - tedy tím, na co se stále naráží. Pověst tak vlastně mluvila o konstituování se nového míru jakožto nového ‚světa‘ i nové ‚smlouvy mezi lidmi, jakousi ‚ústavou‘ nového českého kmene. Válečnické choutky Germánů, hlavně pak Němců a Angličanů, ovládat území a lidi silou trvají dodnes. Trvaly po dobu jejich kolonizování cizích zemí, německým pokusem vyhlazení Slovanů ve 20. století a trvají i v 21. století přípravou války proti východním Slovanům, Rusům, Bělorusům a Srbům za přispívání zrádných západních Slovanů, Čechů, Slováků, Poláků a Ukrajinců. Slované byli na rozdíl od Germánů, vždy velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.

Popisy církevních újezdů Zbynického, Zdouňského a Pačejovského jsou ve Fotoalbu ve složce Staré mapy Čejkov a Zbynic.  

Obrazovou prezentaci je možné spustit na:   https://youtu.be/psiWoa5MKxE

Historická místa v obrazech je možné spustit na :  https://youtu.be/6OBKAmu8he4  

Podrobná možná cesta našich slovanských předků po českých řekách je uvedena v následujících prezentacích:

Po řece Otavě: https://youtu.be/Hcf_LMjIDNE 

Vltavě:  https://youtu.be/Zk3lrjFsmvM 

Labi: https://youtu.be/r4ny1DbEZFM 

Metuji: https://youtu.be/wW9vAFj9IFE 

Sázavě: https://youtu.be/eYhYjFfDR00