Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slované u nás.

 

Příchod Slovanů do Čejkov a Zbynic před 1500 léty.    

         Jednou z teorií je příchod Slovanů z Doudleb. U Doudleb nedaleko Českých Budějovic je dodnes slovanské hradiště. Tam přišli z Panonie Doudlebi, původně volynští Slované z Volyně na Ukrajině. Teorii příchodu Slovanů z Jihočeské doudlebské oblasti brání složitost pro putování. Nebyla tu žádná výhodná páteřní řeka a Boubínský prales a močály se rozkládaly v celé této oblasti od Budějovic až do Písku. Pravděpodobnější však je, že k nám do Čejkov přišli Slované při Labi, Vltavě, Otavě a Ostružné. Původním místem Slovanů byly stepní oblasti u řeky Dněstr a Dněpr, na sever od Karpat.  Zarubiněcká kultura byla rozložena ve středním a horním Podněpří a v Polesí. Hranici jejího rozšíření tvoří přítoky Dněpru Pripjať, Sož, Desna a na jihu Ros a Tjasmin, ale v určitém období pronikala až do oblasti jižního Bugu a dolního Podněpří. Měla několik místních variant, ale jejich zvláštnosti zatím neumíme uvést do souvislosti s určitými možnými odlišnostmi etnickými. Obyvatelé této kultury žili v neopevněných osadách, které obvykle ležely na přírodou chráněných místech, jakýchsi přirozených hradištích; v konečné fázi této kultury bývaly některé z nich opevňovány pomocí valů nebo příkopů. Sídliště se koncentrovala do menších okruhů asi 15-20 km vzdálených, v nichž bývalo vždy několik vesnic. Osady se rozkládaly na prostranství 0,5-2 ha a mívaly značné množství domů. Tak např. na jednom z nejlépe prozkoumaných sídlišť ve středním Podněpří zvaném Polypenkova Hora bylo vykopáno 38 domů. Předpokládá se, že původně jich bylo kolem 150, z toho asi polovina stála současně, další pocházely z druhé fáze kultury. Na horním Podněpří, na sídlišti u vesnice Čaplyn, bylo prozkoumáno 25-30 obydlí z jedné fáze. Ve vesnicích žilo tedy 100 až 400 obyvatel zároveň. Obydlí byla pravoúhlá, asi 0,5 m zahloubená do země, se základnou 9-24 m2. Jen vzácně byla postavena srubovou technikou, většinou to byly domy z kůlů propletených proutím a vymazaných hlínou. Kromě hliněných ohnišť uvnitř domu bývaly poblíž stavení samostatné pece z kamenů a zásobní jámy. Pohřebiště byla v blízkosti osad a mívala několik set hrobů. Nositelé zarubiněcké kultury své mrtvé spalovali a ukládali do země buď v popelnicích, nebo dávali popel přímo do mělké jamky. V tom byl pohřební ritus velmi blízký pohřebištím z doby tzv. pražského typu, ale v zarubiněckých hrobech bývaly různé milodary – dvě nebo tři pěkné leštěné nádoby, spony, prsteny, náramky a zbytky masité potravy. Vzácně pochovávali tělo nespálené. O zarubiněcké kultuře se od začátku uvažovalo, že byla slovanská nebo praslovanská, ale bezpečné důkazy chybějí. Přibližně v 5. století nastala situace, kdy byli Slované nuceni hledat jiná místa, kde by se natrvalo usadili. V té oblasti byl nedostatek půdy, rodiny se rozrůstaly a půda je nedokázala uživit. Věděli o tom, že volný prostor je na západ ve střední Evropě. Jakmile se rozhodli, začali se připravovat k odchodu na příští jaro. Vytvořili skupinu 10 nepříbuzných rodin s již velkými dětmi. Staré rodiče nechají na starost příbuzným. Každá rodina si vezme sebou jen 1 krávu a 1 kozu. Ke každé krávě si pořídí jednoduchý úzký dvoukolák. Naloží na něj ovčí kůže na spaní, nářadí, hlavně lopata a krumpáč, železný hrot radlice, nástroje, kopí, luk, šípy, oka na zvěř, křesadlo ohně, mouku na placky na delší potřebné období, obilí a česnek na setbu, napečený chleba na 14 dní, uzené maso, nádoba na vodu, nádoba na vaření a pečení, sádlo, sůl, boty rezervní. Pro krmení krav a koz plně postačila ranní a večerní pastva. O to se postaraly děti. Cestou bylo možné lovit větší a menší zvířata, vodní ptáky, hlavně kachny, husy, dále ryby i raky. Nepřátelští Avaři v oblastech za moravskými a slovenskými severními horami nebyli, a nebyli ani v oblasti Metuje, Labe a Vltavy. Pověst o příchodu Čechů s praotcem, je obyčejná smyšlenka. Čechy se stali naši ukrajinští Slované až po obsazení české kotliny a ze slovanské řeči se pak teprve časem stala čeština. Vůz mohl být úzký dvoukolák trvale zapřažený do krávy koženými řemeny, aby se s ním všude projelo a k němu byla přivázaná koza. Ve skupině museli mít zručného koláře pro případ poruchy vozu na cestě.  Máma vedla krávu, táta pomáhal s vozem v těžkém terénu a velké děti šly za vozem, dávaly velký pozor, kdyby se něco ztratilo. Velcí kluci zase dávali pozor, zda by se nechalo cestou ulovit nějaké drobné zvíře.  Večer pak našli vhodné místo pro táboření, podojili krávu a kozu, polovinu mléka si nechali na snídani, seskupili vozy, křesadlem rozdělali oheň, ten pak udržovali celou noc, vždy tím kdo tábor hlídal. Každý si našel vhodné suché místo na spaní. Položil větve, mech, suchou trávu, 1 ovčí kůži dospod i na přikrytí.  Jasná orientace pochodu byla orientace na západ slunce při jarní rovnodennosti, po severních úbočích slovenských a moravských hor a při horních tocích polských řek. První řeka, kterou museli překonat, byla polská řeka San. O něco mohutnější byla Visla v oblasti Krakova. Bylo proto nutné postupovat po jejím pravém břehu směrem na západ až k přechodu Odry. Dále při přítoku Odry Psině až k řece Prudnik. Po pravém břehu Kladské Nisy na západ do oblasti Kladska. V Kladské oblasti Polska brání západnímu postupu české severní hraniční hory, proto je další postup k jihu do oblasti Náchodska a při řece Metuji až k Labi. Jediným zásadním přechodem velké řeky pak byl přechod Vltavy nad ústím Berounky. Pak už po levém břehu Vltavy, Otavy i Ostružné. Odtud dále údolím Tedražického potoka. Tam už mohla být nějaká stezka z doby, kdy tudy před dávnými léty procházeli Keltové a hledali v potocích zlato. Zcela určitě už byla stezka zarostlá a museli si hledat novou. Museli postupovat po úpatí kopců Hořice, Stražiště, Cuková k bývalému Keltskému hradišti na Buděšiné. Touto naší čejkovskou a zbynickou kotlinou protékaly do Tedražic dva potoky, Čejkovský a Zbynický. Čejkovský potok měl pramen v horní části dnešní obce a druhým pramenem byla Dolíška na dnešní návsi. Zbynický potok měl jeden pramen v místech dnešních rybníčků Hrachů a Němců a druhý za Pazdernami, také v místech dnešních rybníčků. Tato kotlina byla ohraničena vrchem Hořice v Tedražicích, vrchem Stražiště, vrchem Cuková a Líšná, návrším na Rozrání, vrchem Želiná, návrším nad Zamyslicemi, vrchem Komory, Přemetín, Buková, Zbyná, Hotín a návrší Tedražicko. V Tedražicích výtokem Tedražického potoka, vzniklém spojením Čejkovského a Zbynického potoka se kotlina uzavírala. V oblasti Markoutu, Dalováku a U Vůše byly rozsáhlé bažiny. Další bažinatou oblastí byla oblast Malé a Velké Strany a Zbynických luk. Bažiny byly zřejmě neprostupné i zarostlé částečně křovinami. Vyšší místa byla pak zřejmě zarostlá pralesy listnatého typu. Vedly jimi jen stezky prošlapané zvěří. Cesta naší skupiny Slovanů od Tedražic skončila tedy na návrší hradiště Buděšiná. Buděšiná, s rozlehlou plošinou od Dalováku až k Cukováku byla ideálním místem i pro původní hradiště Keltů. Není nijak archeologicky dokázáno, v jakém rozsahu bylo nutné hradiště po Keltech dobudovat a jak dlouho pak jako slovanské hradiště sloužilo. Předpokládá se, že Slovany bylo využíváno jen zpočátku, než si vybudovali vlastní domy v místech horní části dnešní obce. Při jejich příchodu však bylo nutné hradiště po Keltech zcela zprovoznit, včetně přípravy přilehlých políček na setbu. Bylo také nutné zjistit, zda jsou nějaká hradiště v okolí a požádat je o pomoc, pro přežití zimy. Asi hlavně Hrádek a případná další hradiště na Ostružné. Velké slovanské hradiště vzniklo na řece Otavě na Práchni. Zřejmě se nemuseli naši Slované zde v Pošumaví nikomu bránit, protože případní nepřátelé Avaři byli daleko na východ a před Germány je chránila hradba hor.  Nevíme, kdy hradiště Keltové opustili, ale mohla to být poměrně velmi dlouhá doba, a o to byla pak složitější obnova. Blíže k prameni Čejkovského potoka byl ještě vrch Hájek, kde jsou také dodnes znatelné valy. Archeology je uváděn jako mohylové pohřebiště. Na rozdíl od Keltů, Slované předpokládali trvalé osídlení mimo hradiště a dlouhodobé zemědělské obdělávání půdy. Ta skupina našich 10 slovanských rodin z Ukrajiny, mohli být třeba předci současných velkých rodů v Čejkovech. Rodu Říhů, Šafárů, Pavlů, Matějků, Chodlů, Jančů, Mašků, Turků, Rybů (Tesárků) a Kroupů. Tyto rodiny si postupně budovaly svá trvalá sídla u pramenů čejkovského potoka v nynější střední a horní části vsi. Ze společného hradiště na Buděšiné to neměli daleko k tomuto prameni potoka. Na hradišti zatím přespávali, měli tam svůj dobytek, hlavně krávy a kozy pro mléko a postupně si museli pořídit i ovce pro vlnu, museli se při tom také postarat o krmení pro svůj dobytek. Dojení, rozdělání ohně, udržování ohně, chození pro dříví, přípravu jídla, chození do potoka pro vodu, vydělávání kůží, zpracování ovčí vlny, případné tkaní, měly na starosti ženy a děti. Už znali techniku tkaní látek a jako materiál používali len, který někdy kombinovali s ovčí vlnou a také s vlákny z kopřiv. Kopřiv tehdy, stejně jako nyní bylo u nás dost. Tkaly nejen oděvy, ale i pytle. Muži zase museli umět z kůží udělat boty. Uměli ze dřeva vyřezat nádobí, nářadí i dřeváky. Nástroje vyráběli ne jen ze dřeva, ale i z kostí a paroží.  Z vrbového proutí pletli košíky. Bylo zřejmě nutné i keramické zpracování hlíny na nádoby a hrnce. Muži pátrali v okolí po divoké zvěři i vejcích a snažili se něco ulovit. Nezbytné bylo i pořízení slepic. Nejnáročnější však bylo pro muže najít vhodné místo pro svou chalupu, upravit terén, zahloubit do země 30 až 150 cm, zapustit kůly do země, shromáždit veškerý potřebný materiál pro stavbu jednoduché jednoprostorové chalupy aspoň s 3 x 4 m se střechou z rákosí, kterého bylo v tomto bažinatém okolí dost. U těchto zemnic někdy vystupovala nad terén jen střecha, krytá proutím a slámou. Někdy byla navíc i malá předsíň. Uvnitř bylo kamenné ohniště, kouř unikal otvory ve střeše. Do ohně postavili keramickou nádobu, ve které vařili. Nutná byla hliněná chlebová pec. Byla postavena z kamenů a hlíny. Bylo možno péct i maso. Pece nebyly samozřejmě používány jen k pečení chleba, ale i o ostatním účelům ohřevu. Stropy pecí byly ze silných dřev pokrytých z obou stran vrstvou hlíny proti žáru. Z počátku byla půda obdělávána jen pomocí dřevěného nářadí, přivezli si sebou i železný hrot pluhu. Mouka se mlela mezi dvěma kameny s otvory pro mouku a s rukojetí. Namletá mouka se přes noc namočila. Před vařením se přidala mochna, mladé kopřivy, vikev lesní, pokrájené lopuchové kořeny. Po uvaření se dochucovalo česnekem, solí, sádlem i vejci. Kaše se také vařila z přes noc namočené mouky, přidaly se křížaly a bylo možné ji osladit medem. Maso se buď vařilo, nebo nakrájené na plátky a osolené se naskládalo na kámen na okraji rozpálené pece. Placky a později i chléb se pekly tak, že se rozpálená pec vymetla a placky se naskládaly na podlahu pece. Pec se uzavřela kamenem.  Na hliněné udusané podlaze byly proutěné rohože. Vrbového proutí bylo v okolí Čejkov i Zbynic také dostatek. Lóže pro spaní tvořily rákosové rohože a zvířecí kůže. U chalupy se musela postavit zásobní jáma na zemědělské produkty a ohrada na dobytek a pak se mohlo začít s dobýváním země pro první políčko.  Z plodin, se v našem kraji pěstovalo žito, pšenice, ječmen, oves a hrách. Z archeologických průzkumů lze zjistit způsob stravování u slovanských kmenů. Náročné muselo být pořídit nádoby na obilí a luštěniny, mletí a uskladnění mouky, uskladnění medu jako jediného sladidla, vždy dostatek vody i pro zvířata, nástroje pro obdělání půdy, palice, štípací klíny, sekery, křesadlo na rozdělání ohně, křemen a ocilka, suchý troud a suchá tráva, smolné louče i svíčky ze včelího vosku. Řemesla, která museli předkové ovládat, bylo hrnčířství, tesařství, pletení, tkaní. Později pak při dostatku železných materiálů i kovářství a kolářství. Tady zřejmě probíhalo obchodování s Germány, kdy Slované obchodovali a směňovali pravděpodobně s dobytkem nebo se zemědělskými produkty. Germáni se více věnovali tavení železné rudy a výrobě železných nástrojů. U Germánů bylo z těchto dob objeveno velké množství výrobků ze železa. Dokonce i zámky a klíče už z dob římských. Také železné nářadí k obdělávání půdy. Pořídit si sekeru, lopatu, krumpáč, železný pluh, nebo brány, bylo tedy možné u Germánu, možná i na slovanských hradištích. Obracecí pluh byl až po kolonizacích. Ze všeho nejdůležitější byl pluh, nejdříve jen hák se zapřaženou krávou. Čejkovský potůček časem samozřejmě nestačil pro lidi, ani dobytek a bylo nutné u každého stavení kopat studnu. V jiných oblastech byly objeveny, z tohoto starého období, dřevěné studny, 6 m hluboké a 114 cm široké. Byly z dubového dřeva a v bahnité půdě ztvrdly na kámen. Byla objevena i studna kopaná, 2,5 m hluboká. Stále se muselo myslet na zimní období, až napadne sníh a všechno zamrzne. Aby byl dostatek dřeva na mráz a sníh, aby byla zásoba suchého krmení pro dobytek. Podle podmínek musel rolník řešit uskladnění krmiva pro dobytek přes zimu a zejména obilí na placky a chleba, uchování sádla z prasete na zimu, možná i sušené maso, uzené maso a sýr, dále bezpečné uskladnění ulovené zvěře. K tomu sloužila zásobní jáma na zemědělské produkty v zemi, nebo ve stráni. Velkým nebezpečím však byly myši. Prvních 9 slovanských rodů také přišlo při zbynickém potoce na Oupířku na opuštěné keltské hradiště. Totéž co pro Buděšinou, platí i o slovanském hradišti Oupířka. Mohli to být nynější rody Hánů, Tršů, Zajíců, Míků, Ouřenků, Čechů Kubátů, Šatrů a Hrachů. Chalupy si budovali přímo pod Oupířkou. Prameny zbynického potoka byly v prostoru nynějších rybníčků Hrachů a Němců. Dobývání pralesa takto našimi slovanskými předky probíhalo několik století. Ta strastiplná práce není nikde popsaná. Můžeme si ji ale dobře představit. Práce s velmi primitivními krumpáči a lopatami. Bez bagru na vytahování pařezů, rozvětvených kořenů křovin a odvalování kamenů u každé chaloupky, u každého políčka. Ta práce se nazývá klučení. K těm nejtěžším pracím v pralese se používal oheň. To se pak nazývá žďáření. Ždáření bylo velmi vhodný způsob pro získání půdy, muselo se to provádět hlavně za vhodného větru, aby to jen dlouho nedoutnalo a postupovalo dostatečně rychle. Zda měly tato naše malé slovanské vesnice nějaké pohřebiště a nějaký způsob pohřbívání nelze posoudit. Je to ale velmi nepravděpodobné. Tito naši drobní zemědělci asi také nemohli přinášet bohům nějaké velké oběti a dávat něco mrtvým do hrobu, třeba kozu, která je živila. Pro naše zemědělce byla hlavní starost sklidit úrodu a nemít v zimě hlad, než nějaké rituály. Nejdřív museli muži v Čejkovech i ve Zbynicích dát do pořádku potok od pramene. Vyčistit okolí a zpřístupnit odebírání vody. Potok tekl z míst u Pazdernů chalupy. Dále kolem Turků, Pavlů a k Hájku. Z pramene Dolíšky tekl potok po dnešní trase. U potoka tady začala stavba prvních asi 10 chalup s ohradami pro zvířata a s políčky a s poli používanými v příštích generacích. Ze své domoviny si naši předci přinesli i znalosti stavby ruských zemljanek. Ty byly buď čtvercové, nebo oválné. Pozdější nalezené domy byly již větší 12 x 8 m. Opěrné dřevěné kůly měly průměr 30 cm. U paty byly zpevněné kameny. Při stavbách domů se využívalo i proutí, třeba na střechy. Bažinaté oblasti byly zprůchodňovány chodníky z dřev, klád, břeven a otepí proutí. Jižní a jihozápadní Čechy nebyly zcela pokryty pralesy. Byly tam hradiště z keltských dob, hlavně u rýžovišť zlata u potoků. Byla tam i místa nebažinatá, suchá, bezlesá, kamenitá místa, kudy mohly probíhat neupravované cesty. Tato místa se už tehdy nazývala dráhy. Zúrodňování byla práce našich mírumilovných slovanských předků. Je to možné předpokládat a je to i pochopitelné, že první chatrče pro obývání stály v místech nejstarších čejkovských statků. Bylo tak vybráno pro první chatrč, první vhodné vyvýšené místo, trochu kryté pod Stráží, v místě Kroupů statku. Všude okolo bylo po postavení chatrče stále dost místa na ohradu a první políčko. Nyní teprve nastala každodenní práce, zvaná klučení. Její namáhavost si může představit jen ten, kdo si ji sám zkusí. Současně toto vše probíhalo u sousedních statků, Jančů, Rybů, Mašků, Matějků, Chodlů, Turků a na druhé straně potoka u Pavlů, Šafárů a Říhů. Pokud bylo dokončeno klučení v okolí těchto chatrčí, tak budoucí zemědělci potřebovali pro svoji zemědělskou obživu další půdu. Na skicách Stabilního katastru z dalších, vidíme tyto jejich pozemky zakreslené, vždy v pokud nejkratší vzdálenosti od chalupy. Obdobně, to bylo ve Zbynicích kolem potoka, který měl pramen u Hrachů rybníčku a tekl směrem k farskému rybníčku. Docházelo k dalšímu rozšiřování počtu chalup i plochy obdělávaných políček do té doby, kdy přišly církevní kolonizace na konci 11. století. Naši první zemědělci si uměli najít cestu i do sousedních osad, možná u Zdouně a v Hrádku.  Naši předkové v Čejkovech a ve Zbynicích žili do té doby jednoduchým životem bez církve, Pána Boha a vrchnosti. Na nějaké slovanské Bohy asi stejně nevěřili, tyto povídačky si vymýšlí až dnešní církev. Ani se neklaněli čejkovské studánce, ale hlavně se o ni dobře starali. Měli však těžký život tím, že jedli jen to, co si vypěstovali na svých políčkách a ulovili v okolním pralese. Až do té doby, kdy se jednoho dne objevili kolonisté. Jejich život pokračoval dále, ale přinášel pomalu postupně jednotlivé změny. Souvisí to s tím, že někteří přišlí kolonisté zůstali. Postavili si nové, lépe vybavené chatrče a zabrali si u nich další části pralesa, které museli ovšem, stejně jako naši původní čejkovští a zbyničtí, přeměnit klučením a žďářením na úrodná pole. Mimo kolonizátorů, kteří tady hledali obživu, přicházeli i ti, kteří tady hledali moc. To byli ti, kteří postavili tvrze u Soukupů v Čejkovech a u Kazdů ve Zbynicích. Dále ti, co postavili kostel nad potokem ve Zbynicích a církevní sídlo skládající se z fary, stáje a čtyř církevních statků Šulů, Dušků, Beránků a Hánů.  Klášter Doksany měl dostatek prostředků, získaných od stávajících poddaných, i dostatek pracovních sil pro stavbu hned dvou kostelů blízko od sebe, v od kláštera Doksany velmi vzdálených Zbynicích a na Zdouni. Klášter Doksany je v severočeském kraji. Byl v podstatě německý a se Slovany neměl nic společného. Na kostel, případně kryptu a hrobku, bylo nutné potřebné množství kvalitního kamene. Zejména náročné byly kamenické práce a doprava kamenů. Nejvýhodnější to mohlo být ze Zbyné. Obdobné to bylo u výstavby tvrze a později hrází rybníků Velký Chalupák a Pichadlák. Pro stavbu hráze Velké Strany se mohlo využít kámen z Tedražicka. Pro stavbu hráze Dalováku a Cukováku kamene z Buděšiné. Tehdy bylo dostatek kamenů i z polí, při jejich zúrodňování. Ty se využívaly hlavně pro stavbu zídek u políček, aby se zabránilo splavování zeminy. Při výstavbě tvrzí v Čejkovech a ve Zbynicích vznikla také cesta, která tvrze propojovala. Určitě v místě stávající silnice. Na ni navazovala cesta do nejbližší sousední tvrze v Hrádku, zřejmě po Dědinách a při Hotínu. Všechno to bylo, zase hrazeno z prostředků a pracovních sil již dost mocné šlechty, získaných opět prací jejich stávajících poddaných. Po dokončení kostela a obou tvrzí se z našich svobodných předků stali poddaní církve a šlechty.  Farář byl do Zbynic zřejmě dosazen z kláštera Doksany. Také se asi takto v našich vesnicích objevila první kniha. Knihy se tehdy psaly brkem na pergamen. Pergamen je vydělaná jehněčí kůže. Farář měl za úkol donutit naše zemědělské předky, aby se začali bát Pána Boha a tím je donutit k poslušnosti k němu i k vladykovi. Aby u něho nechávali křtít své narozené děti, aby každý sedmý den přišli za ním do kostela a aby pochovávali své mrtvé u kostela. Kolonizace byla v době, kdy vzrostla moc klášterů. Církev dále rozšiřovala s nárůstem populace svá území a statky. Církev potřebovala nějaký nástroj, aby mohla ovládat pracovní síly k svému prospěchu. Vymyslela si tedy Pána Boha. Tehdy to bylo velmi jednoduché, protože převážná většina lidí byla nevzdělaná a ti vzdělaní viděli v církvi lepší bezpracnou obživu, než někde na poli. Je až s podivem, že tento stav přetrvává až do současnosti i když je povinné školní vzdělávání všech lidí už přes 250 let.  Při kolonizaci už tak vznikaly vrchnosti i poddaní. Tato kolonizace probíhala již na vyšší profesionální úrovni. Kolonizátoři měli dobré vybavení a měli odpovídající počet pracovních sil pro potřebné činnosti. Naše malé potůčky však neměly dostatek vody pro další využití, třeba jako mlýny. Kolonizátoři přinesli pokrok používáním obracecího pluhu a bran. Pro zvýšení úrody přinesli i trojpolní způsob obdělávání půdy. Později vynalezli i trakař a kolovrat. To si však mohli dovolit ti vladykové a ne naši chudí rolníčci. Církevní kolonisté z kláštera Doksany k nám přišli zřejmě stejnou cestou, jako přišli Slované. Nejprve však do Zbynic.  Probíhalo ve větší míře to, co lopotně prováděli původní naši slovanští předci u svých chalup po několik století v horní části vsi. Potřebné pozemky získávala církev směrem k Hrádku a směrem k Čermné za Bobčičkami. Z našich svobodných majitelů chalup a polí se stali poddaní tím, že hledali u kostela nebo vladyky ochranu a za tu cenu jim darovali svou chalupu a pole, stali z nich nájemci a poddaní a měli povinnost platů, dávek a roboty. Původní slovanské chatrče už byly nahrazeny chalupami, které už měly černou kuchyni a maštale pro dobytek. Němečtí kolonisté se u nás neusazovali, protože všechna čejkovská i zbynická jména zůstávala česká. S církevními kolonisty mohli přijít i čeští královští kolonisté, zejména vladykové. Vznikala tak první vladycká nižší šlechta. Církev i tato nižší šlechta chtěla na kolonizacích zbohatnout. Nižší vladycká šlechta tedy vybudovala ve Zbynicích tvrz, v místě Kazdů statku a pozemky získala směrem k Pazdernám. S příchodem vladyckých kolonistů do Čejkov byla budována tvrz v místě Soukupů. Přístup k vodě měli z potoka na místě trávníku v Lučici. Vladycká nižší šlechta získávala nové pozemky v Lučici a na Brodci, na Želiné a u Zamyslic. Prvním čejkovským známým vladykou byl, až v roce 1354 Vintíř a ve Zbynicích to byl Jan starší až v roce 1415 jako patron kostela. Po příchodu této vladycké šlechty pokračovala ještě 200 let práce v 6 generacích našich předků na likvidaci a zúrodňování lesů v okolí našich vsí a získávání tím úrodné půdy z pahorkovitých kamenitých pozemků. Postupně se tak prací generací na našich uvedených gruntech dostali každý k 8 ha orné půdy. Také počet gruntů vzrostl v Čejkovech na 32 a na 22 ve Zbynicích. Nárůst představovali chalupníci a jimi postavené chalupy, kde se jednalo průměrně o poloviční výměry. Přibylo k tomu získávání panských polí a luk. Vladyka všechny ty práce neprováděl sám, ale měl k tomu dostatek námezdní pracovníků.  Kolonisté budující kostel a vladycká sídla přicházeli bez rodin, pouze jako pracovní síly pro šlechtu a církev. Zahájili také zúrodňování v několika rozsáhlých močálovitých oblastech v okolí obcí. To bylo možné jen budováním rybníků. Tito vladykové se znali s jihočeskými rybníkáři v oblasti Blatné a tak si u nich stavbu rybníků objednávali. Voda se tak z rozsáhlých močálovitých pozemků stáhla a bylo možné odvodněné pozemky vysušovat a tak se z nich staly louky. Louky byly pro zemědělství s nárůstem výroby masa zásadně nezbytné, stejně jako pole. Na starých mapách z 18. století vidíme, že na Markoutě byly dva velké rybníky. Na mapách z 19. století tam už žádné rybníky nejsou. V polovině 20. století jsme se mohli sami přesvědčit, že tam jsou velmi kvalitní louky. Vybudováním Dalováku došlo ke vzniku mnoho hektarových luk U Vůše až k loukám v místech dnešních kravínů, mezi Dalovákem a Malou Stranou, v Sosnové, na Volských drahách, až k Bahenských chalupě, u Třítí, na Přídělu a v části drah za Buděšinou. Dalovák dával tuny ryb a po několika létech se vypouštěl a osíval se ovsem. Dalším rybníkem byl Kroupů rybník, který odvodnil Lučici a umožnili tam vznik luk. Rybník Cukovák odvodnil pastvinu Cuková, kde se celý rok pásly krávy, ovce, kozy a husy. Ve Zbynicích se jednalo o rybníky Velká a Malá Strana. Ty odvodnily rozsáhlé zbynické louky pod vsí a pod Hotíny. Poslední významnou takovou stavbou byl rybník Velký Chalupák. Ten odvodnil louky pod Bukovou. Pak ještě rybník Pichadlák. Postupem doby, zejména v 16. století se obě vsi dostali ve všech oblastech života ve vsi, díky vladykům na vyšší úroveň. Bylo to ale hlavně díky každodenní práce poddaných, našich předků. V každé naší vsi přibyla kovárna na výrobu nástrojů, pazderna na sušení lnu a postupně i další nezbytné vybavení. Klučení a žďáření probíhalo do té doby, než byl katastr obce plně rozdělen na užitkové lesy, pole, louky a rybníky. Další dobývání půdy z lesů už nebylo nutné s ohledem na počty obyvatelstva a provádění jejich výživy. Podíl panské a poddanské půdy je uveden na skicách Stabilního katastru.  Na těchto skicách si ověříme postupné zúrodňování oblasti Čejkov a Zbynic našimi slovanskými předky. Najdeme umístění a velikost jednotlivých lesu předky vyrvaných polí a políček. Skicy jsou provedeny v měřítku 1: 2550. To znamená, že 1 cm na skice je 25,5 m ve skutečnosti. Ze skic vyplývá správnost postupného osídlování jednotlivými selskými rody. V Čejkovech je to č.3 Říhů, č.4 Šafárů, č.5 Pavlů, č.19 Turků, č.22 Mašků, č.23 Tesárků (Rybů), č.24 Jančů a č.25 Kroupů. K nim přistupují časem ještě č.20 Chodlů, č.21 Matějků, č.27 Keřků, č.29 Lísů a č.30 Melků. Na skicách jsou pozemky těchto rodů označeny těmito čísly. Na skicách neoznačené velké pozemky jsou panské. Tyto pozemky byly vyrvány lesu až po kolonizaci poddanými vladyky, kteří sídlili na vybudované čejkovské tvrzi.  Ze skicy je zřejmé, že všechny pozemky pod Stráží jsou vedle sebe, blízko usedlostí a jsou to pozemky původních uvedených rodů. Jsou tam vidět největší pozemky č.3, 24, 22 a 29. Je tam také velký pozemek č.36, ale ten je z pozdější doby. Neoznačený pozemek je panský pozemek v oblasti u Zamyslic. Pozemek č.3  má podle měřítka okolo 2 ha. Na dalších skicách jsou vzdálenější pozemky směrem ke Zbynicím. Stále ještě menší pozemky původních rodů. K původním nepatří novější pozemek č.26 Jícha. Protože vladyka zabral všechny blízké velké pozemky, bylo nutné další pozemky dobývat ve vzdálených kopcovitých Plešticích a až u Otěšína a Krutěnic.  Tam už se také objevují mimo sedláků chalupníci. Vidíme zajímavost křížových polí u č. 6 a 21, aby při dělení polí nebyla jedna polovina lepší než ta druhá. Na skice vidíme rozložení pozemků v Čejkovech, těsně u sadů sedláků. První pozemky byly hned za velkou mezí na zahradách statků pod Stráží. Pole jsou tam poměrně rovná. Malé pozemky jsou u cesty do Lučice. Na opačné straně Lučice v její suché části je také několik pozemků sedláků. Dále pak je Želiná, celá patřící vladykům. Panské louky byly hned u sadů statků sedláků č. 3, 4 a 5. I tito sedláci měli proto první velká pole pod Stráží. Za sady Trambů a Tumů měli tito také pole. Také sedlák z č. 19. Statek č. 4 měl pole také u Vůše. Pole chalupníků se začala rozšiřovat u Bláhů vršku. Na Brodci pod cestou bylo velké panské pole. Na skice je také nákres panského dvora. Chalupníci v Čejkovech dále postupně společně se sedláky zúrodňovali Sosnovou, Vůši a část okrajové suché oblasti pod Hájkem blíže k Dolejším chalupám. Dále i část v místě dnešního hřiště a Šafárů trávníku. Široká oblast kolem celého Hájku zůstala panská. Obdobná situace byla dle skic Stabilního katastru i ve Zbynicích. Rozdíl byl jen v tom, že mimo tvrze s vladykou u Kazdů tam byly církevní majetky s kostelem, farou, stájemi a stodolou a ještě 4 církevní statky č. 3, 4, 5 a 6. Toto vše po církevních a šlechtických kolonizacích. Znázornění všech jednotlivých pozemků je Fna skicách. Všechny tyto Skicy jsou uvedeny ve Fotoalbu ve složce Staré mapy Čejkov a Zbynic. Z Berní ruly z roku 1654, můžeme předpokládat, že tam uvedené usedlosti byly na těch místech od příchodu Slovanů. U tam uvedených 10 sedláků v Čejkovech, můžeme předpokládat, že se jednalo o původní slovanské rody už před příchodem církevních a šlechtických kolonizací ve 12. století. Dává to obraz původní slovanské vsi rozmístěním zemědělských usedlostí i podle všech slovanských jmen sedláků až na výjimky. Ty vznikly na usedlosti dodatečně až po kolonizacích. Jedná se o Šimkovského (dle apoštola Šimona) a německého jména Tchodl. Šlechtické sídlo, tvrz v Čejkovech s vladykou, vznikla mimo těchto usedlostí Na příkopech. Ta jména sedláků jsou Říha, Šafář, naproti pak Liška (Lísa), Šimkovský (Jíchů), Kroupa, Janša, Ryba (u Tesárků), Mašek, Tchodl, Janota (Turků ze dvora). K deseti původním slovanským usedlostem postupně vznikly další slovanské chalupnické a zahradnické usedlosti (zahradnické usedlosti jsou usedlosti budované na zahradách usedlostí). Jejich postupný vznik probíhal před i po kolonizacích. Jednalo se o usedlosti ještě pod Stráží, o chalupníka Klečku (Keřku) a zahradníka Dršku. Pod Stráží vznikla ještě usedlost Matějky. Dále pak při potoce od Dolíšky vznikla usedlost chalupníka Tumy, chalupníka Tesaře (u dolejších Chodlů) a zahradníka Tramby. U Šafářů gruntu se usadil zahradník Pavlovic a dále chalupník Linhart. Naproti nim zahradníci Špetka (Šprtka) a Holub. Zahradník Krčmář dostal po šlechtické kolonizaci od vrchnosti hospodu. Pod Želinou se usadil zahradník Kučera. Zahradník Kovář dostal po šlechtických kolonizacích od vrchnosti u Bartošů kovárnu a pod kovárnou u potoka se usadil zahradník Chamuta. U slovanských příjmení se předpokládá vznik usedlosti ještě před církevními kolonizacemi. U ostatních po církevních kolonizacích. To u Matějky, Pavlovice a Linharta. To jsou příjmení církevní a německé.                                                                                          Ve Zbynicích byla situace obdobná. Slované přišli při Zbynickém potoku na bývalé keltské hradiště na Oupířce. Své usedlosti si pod Oupířkou postavilo 10 přišlých slovanských rodů. Byly to zhora sedláci Jára (Hána), Trs, Zajíc, Míka, pak ještě Hrach a Šatra. Zřejmě ještě usedlosti vedené v Berní rule jako chalupníci Kubát, Němec, Ouředník a zahradník Vojslav. Při šlechtické kolonizaci byla zřejmě v místě u Kazdů postavena malá tvrz, kde sídlil vladyka. Usedlosti chalupníků Čecha, Kazdy, Pecka (Picek), a zahradníků Holečka (Jandů), Korce (Ševců), Zajíce (Paznotů) mohly vzniknout před šlechtickou kolonizací a usedlosti Boudy (Volšanů - kovárna), Krčmáře (Holečků), po šlechtické kolonizaci. Jedná se ve všech případech o slovanská příjmení. Po stavbě kostela při církevní kolonizaci patřili církvi sedláci Hára (Hána dolejší), Beránek, Dušek a chalupník Šula. Naši slovanští zemědělci museli však po kolonizacích odvádět práci, nejen pro šlechtického vladyku, ale museli část zemědělských plodin odvádět na kostel pro církev. To nejen Zbyničtí, ale i Čejkovští, neboť kostel měli společný. Šlechta a církev měly navíc nejlepší pozemky a nejblíž od vsi. To trvalo několik set let po mnoho generací našich předků až do zrušení roboty v roce 1848. I potom rolníci na šlechtu a církev námezdně pracovali, prakticky až po generaci našich rodičů do roku 1948. Po celou dobu několika set let byli naši zemědělští předkové šlechtou a církví zločinně okrádáni. Po krátkých 40 létech socialismu od roku 1948 do roku 1989 se tato situace znovu vrátila. Samozřejmě vladyka nemusel nic dělat, věnoval se svým zábavám, stejně jako farář, který se věnoval církevním hloupostem a církevnímu oblbování našich nevzdělaných předků. Oba se tak měli i bez práce dobře, i několik lidí kolem nich. Naši předkové naopak museli dřít, aby se vůbec sami uživili a přitom uživili i tyto uvedené příživníky. Vladykové a faráři naopak nedávali dostatečný prostor pro modernizaci pracovních postupů a vzdělávání poddaných jinak než náboženskými bludy. Hlavní příčinou toho je to, že od kolonizací u nás převládaly germánské agresivní vlivy nad mírumilovnými vlivy slovanskými. To trvá dodnes. Pouze v období od roku 1948 do roku 1989 u nás převládaly vlivy slovanské.                                  

         Slované byli i za pochodu stále zemědělci a žili z toho. Germáni naproti tomu se takto poctivě zemědělstvím živit nechtěli, raději nasedli na koně, vzali zbraně a loupili. Germáni byli vojsko na pochodu. Žili převážně z kořisti. Osobní aspekt u nich musel převažovat. Typické pro slovanské pospolitosti, které měly jak teritoriální, tak osobní aspekt, zatímco u Germánů převažoval rozhodně aspekt osobní. Germánské kmenové společnosti byly svazky osob, slovanské byly ale navíc ‚zeměmi‘. Slovanská spořádaná lidská společnost byla zároveň zemí i lidmi, světem i lidstvem. Označováno to bylo jako ‚mír‘. Neznamenal jenom ‚pokoj mezi lidmi‘, ale také ‚svět‘ (jako dodnes v ruštině) a vůbec ‚uspořádanou lidskou společnost na daném území‘. Mír vznikal smlouvami, kompromisy, narovnáními mezi lidmi- tedy tím, na co se stále naráží. Pověst tak vlastně mluvila o konstituování se nového míru jakožto nového ‚světa‘ i nové ‚smlouvy mezi lidmi, jakousi ‚ústavou‘ nového českého kmene. Válečnické choutky Germánů ovládat území a lidi silou trvají dodnes. Trvaly po dobu jejich kolonizování cizích zemí, německým pokusem vyhlazení Slovanů ve 20. století a trvají i v 21. století přípravou války proti východním Slovanům, Rusům, Bělorusům a Srbům. Ke Germánům, hlavně Němcům a Angličanům se připojili zrádní západní Slované, Češi, Slováci, Poláci a Ukrajinci. Slované byli na rozdíl od Germánů, vždy velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.

Obrazovou prezentaci je možné spustit na:   https://youtu.be/psiWoa5MKxE

Podrobná možná cesta našich slovanských předků po českých řekách je uvedena v následujících prezentacích:

Po řece Otavě: https://youtu.be/Hcf_LMjIDNE 

Vltavě:  https://youtu.be/Zk3lrjFsmvM 

Labi: https://youtu.be/r4ny1DbEZFM 

Metuji: https://youtu.be/wW9vAFj9IFE 

Sázavě: https://youtu.be/eYhYjFfDR00