Robota i po robotě
Robota v Čejkovech a Zbynicích.
Popíšeme období od roku 1654 do roku 1848. To bylo po 30 leté švédské válce od 1618 do 1648. Naši zemi tehdy napadli Germáni, tentokrát severní, nikoliv západní (Němci), jako mnohokrát před tím, ale i potom. Postup švédských okupačních vojsk probíhal po trase Klatovy Horažďovice. Není zjištěno, do jaké míry tato okupační vojska pronikla do Čejkov a Zbynic. Naši předkové z Čejkov patřili tehdy k panství Ferdinanda Švihovského z Nalžov a zbyničtí k panství Humprechta Račína z Hrádku. Popíšeme postupně život jednotlivých usedlosti v obou našich obcích v době roboty. Jednotlivé selské usedlosti pak měly z dřívější doby stanoveny robotní povinnosti pro panství. Řízením a organizací roboty byl panstvím pověřen šafář. Musel mít pro to schopnosti a měl na starosti a musel třeba umět opravit vozy a postroje. K nejdůležitějším akcím patřilo červnové sečení a sušení luk. Šafář jako zkušený hospodář a znalec předpovědi počasí, oběhl před večerem všechny robotníky, aby si připravili a naklepali kosy. Vycházelo se ráno za rosy, ještě za tmy. Nad východním obzorem ještě svítily 3 hvězdy pasu Orionu, které naši předkové nazývali kosienky. Vlastní sečení byla velmi namáhavá práce. Jednotliví robotníci nastupovali za sebou. Tempo udával ten první. Řady všech musely být stejně široké. Další takovou náročnou akcí pěší roboty bylo sečení otav, sečení obilí se současným vázáním snopů a výmlaty obilí cepy na mlatech panských stodol. Svoz sena a obilí do panských stodol a orba náležely potažním robotníkům. Potažní robotníci měli většinou 4 voly, protože je používali i na práce na panském. Většinou se všechno během 3 dnů stihlo svézt pod střechu, ale také se zkazilo počasí a robotníci už nestihli vlastní sklizeň. Šafářka měla na starosti robotující ženy. Šafář měl veškerou evidenci uložených plateb a naturálních dávek jednotlivým robotujícím. Také vyplácel ty, kteří pracovali na panském mimo robotu. Současně i dávky pro faru a faráře. Odváděly se desátky, to byla desetina sypaného obilí. Dávkou pro faráře bylo také převařené máslo. Také se odváděly potraviny do panských kuchyní. Kontrolovala se účast na nedělní dopolední mši a dodržování odpočinku v neděli odpoledne. V zimě se robotní práce soustředily na práce v panském lese i na práce mimo robotu za naturální odměnu z větší části za chrastí, jehličí a nekvalitní palivové dříví. Pro zemědělství bylo dřevo důležité mimo vytápění, hlavně pro stavbu krovů a stodol. Lesní práce byly řízeny hajným z Dalovic. Ten řídil současně i výlovy rybníků. Účastnili se jich robotující i pracující mimo robotu za naturální dávky v rybách. V ovčíně v Zamyslicích se robotující účastnili při stříhání ovcí. Vlastní stříhání prováděly ženy robotujících za naturální dávky ve formě méně kvalitní nečištěné ovčí vlny. Ve Zbynicích hajný, ani ovčák nebyl. Veškeré tyto činnosti byly prováděny v Hrádku. Sedlák se nemusel na robotu osobně dostavit, pokud za sebe poslal dospělého syna nebo čeledína. Robota v našich zemích nebyla žádným otrokářským řádem jako u Germánů v USA. Ti pochytali černochy v Africe, přivezli je lodí, spoutali je řetězy a nasadili na práce na plantážích. Tito germánští zločinci dnes nejvíc mluví o svobodě ve slovanském Bělorusku a Rusku a připravují proti nám Slovanům, válku.
V Čejkovech: Sedláci Čp.3 - Matěj Říha. Měl 6,8 ha rolí, 979 sáhů lesa (sáh je 3 m2), 4 voly, 2 krávy, jalovici, 3 ovce a 1 svini. Pro to musel tehdy mít velkou maštal i velkou stodolu. Pole najdeme ve Skicách Stabilního katastru Na Stráži, Nad Brodcem i K Otěšínu. Musel mít pro dobytek i louky. Vladyka po odvodnění bažinatých oblastí, výstavbou rybníka Dalováku, Cukováku u Kroupů rybníka v Lučici, získal kvalitní louky. To co se tímto nepodařilo odvodnit, si museli systémem struh odvodnit sami sedláci. Získali tak své louky, které nebyly tak kvalitní a tráva na nich byla kyselá. Získali ale i pastviny. Můžeme je najít také na Skicách Stabilního katastru. Stanovení roboty není v Pozemkové knize uvedeno. Čp.4 - Václav Šafář. Měl také 6,8 ha rolí, měl ale 1 koně. To bylo pro orbu lepší než voli. Měl o 2 krávy, 2 jalovice, 3 ovce a 2 svině víc. Musel mít proto ještě větší maštal i stodolu než Říha. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.22 - Martin Mašek. Měl také 7,9 ha rolí, neměl ale koně. Měl také o 2 krávy, 3 jalovice a svini víc než Říha. Ovce neměl. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní s párem volů 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.25 - Jan Kroupa. Měl 5,9 ha rolí, 359 sáhů lesa, měl 2 koně a 2 voly. Měl o 3 jalovice, 3 ovce a svini víc než Říha. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.26 - Na Jíchů statku byl Šimon Jícha. Měl 6.8 ha rolí. 201 sáhů lesa. Měl o 2 krávy, 2 jalovice a svini víc než Říha. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.29 - Matěj Liška (Lísa). Měl 5,7 ha rolí. K tomu pastvina. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. K tomu ještě ourok v krejcarech. Čp.24 - Ondřej Janša. Měl 5,9 ha rolí. Také už měli 1452 sáhů lesa. Sáh je 3 m2. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní s koněm 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.23 – Tesárků. Václav Ryba. Měl 5,9 ha rolí. Měli už 281 sáhů lesa. Robotu měl stanovenu potažní s párem volů 3 dny týdně. Čp.20 - Šimon Chodl. Měl 5,9 ha rolí. Měli už i pastviny. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.19- Turků ze dvora. Franz Linhard. Měl 5,9 ha rolí. Měli už i pastviny a les. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní s párem volů 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Chalupníci měli výměry od 3,4 do 4,2 ha rolí. Tyto pole měli dál od vsi než sedláci. Počty dobytka byly však na úrovni sedláků. To znamená, že museli mít maštale, stodoly a louky velké jako sedláci. Čp.6 - Josef Linhard. Stanovení roboty není v Pozemkové knize uvedeno. Čp.15- Jakub Šimera měl stanovenu robotu na 1 den v týdnu. Čp.17 - Zajíců. Blažej Holeček měl stanovenu robotu pěší na 1 den v týdnu. Čp.27- Jan Keřka. Měli 352 sáhů lesa. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne týdně. Čp.30 - Matěj Melka. V pozemkové knize není stanovení roboty uvedeno. Čp.33 - Václav Tuma. Měli les. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. K tomu ještě ourok v krejcarech. Čp.35 - Chodlů dolejší. Jan Tesárek. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne týdně a ourok v krejcarech. Čp.52 - Rajšmídů. Jakub Červenka. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne týdně. Zahradníci (Podruzi) ještě neměli pole. Měli jen 1 krávu, 1 jalovici a 1 svini na obživu. Pásli na drahách a mezích. Malou maštal a stodůlku museli ale mít. Museli si také zajistit dostatek sena pro krávu a jalovici na zimu a také krmení pro svini. Čp.5 - Václav Pavlovic. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.7 - Lenců. Josef Šprtka. Pěší robota měl 52 dnů za rok. Čp.8 - Anna Holubová. Pěší robotu měla stanovenu na 1 den v týdnu. Čp.10 - Kalců. Franc Tramba. Pěší robotu měla stanovenu na 1 den v týdnu. Čp.11 - Jan Kučera. Měli les 87 sáhů. Pěší robotu měla stanovenu na 1 den v týdnu. Čp.12 - Pazdernů. Jan Turek měl stanovenu pěší robotu na 13 dnů ročně. Čp.13 - Dobrovolných. Václav Ryba měl stanovenu pěší robotu na 13 dnů ročně. Čp.14 - Nemodlenků. Matěj Kroupa měl stanovenu pěší robotu na 13 dnů ročně. Čp.16 - Chladů. Původní chalupu majitel prochlastal u souseda šenkýře. Nový majitel Tomáš Janča měl stanovenu robotu jeden den v týdnu. Čp.18 - Minorýtů. Vojtěch Turek neměl robotu stanovenu. Měl ale povinnost poselství. Vybubnovávat zprávy a být panstvu k dispozici. Dále měl povinnost při mlácení obilí. Čp.21 - Šimon Matějka . Stanovení roboty není v Pozemkové knize uvedeno. Čp.28 - Jan Drška. 287 sáhů lesa. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne týdně a platit ourok.. Čp.31 - Tumů z chalupy. Jan Tuma měl stanovenu pěší robotu 13 dní ročně a povinnost při mlácení obilí. Čp.32 - Bláhů horejší. V pozemkové knize není robotní povinnost uvedena. Čp.34 - Matěj Červenka. 100 sáhů lesa. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne týdně. Čp.36 - Josef Tramba. Později měli 309 sáhů lesa. Robotu měl stanovenu neúměrně vysoko, potažní 3 dny týdně a pěší 13 dnů ročně. Čp.9 - Šenkýř Adam Krčmář měl necelý hektar pole, 2 voly, 2 krávy, jalovici, 5 ovcí a 2 svině. Čp. 37 - Kovář u Bartošů měl také krávu a svini na obživu. Robotu měl 1,5 dne týdně. Čp.38 - V nové kovárně U Ševců měl kovář Jakub Janča v roce 1822 stanovenu pěší robotu 13 dní ročně. Čp.40 - Chamutů, Chovanci Bartoloměji Novákovi byla stanovena pěší robota 52 dnů ročně. Čp.41 - Beránků. Robota byla stanovena ve výši 13 dnů ročně. Čp.42 - Chaloupků. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.43 - Cihlářů. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.44 - Zedníků. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.45 - Kalčíků. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.46 - Kadlečků. Robota pěší byla stanovena na 13 dní ročně a povinnost mlácení obilí. Čp.47 - Bláhů dolejší. Pěší robota stanovena na 13 dní ročně, mlácení obilí a práce na cestách. Čp.48 - Hrobáků. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.50 - Bahenských. Pěší robota stanovena na 13 dní ročně a mlácení obilí. Čp.51 - Očenášů. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.56 - Chalupa Matěje Hány. Pěší robota byla stanovena na 13 dní ročně. Čp.58 - Vojtíšků. Tomáš Křesák měl pěší robotu stanovenu na 13 dnů ročně a povinnost při mlácení obilí. Čp.59 - Rudů. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena. Čp.60 - Turků z chalupy. Robotní povinnost není v Pozemkové knize uvedena.
Období roboty máme dobře stanoveno jak z hlediska časového, tak z hlediska jednotlivých rodů našich předků. Časově to začíná stavbou tvrze vladyckým rodem Vintíře a končí zrušením roboty v roce 1848. Z hlediska rodů našich předků se jedná o stéle stejné rody od jejich příchodu do kraje, jejich uvedení při církevních kolonizacích a v novější době v Berní rule. Podíváme se na robotu v Pozemkových knihách. Je tam zaznamenáno, kolik dní v roce musel každý rod při robotě odpracovat. Známe velikost a místa pozemků šlechty a průběh prací v ročních obdobích. Místa pozemků šlechty jsou pole na Brodci, u Hájku, v Lučici, v Dalovicích, na Želiné, v Bedřichu a u Zamyslic. Louky pak u Vůše, v Lučici, na Trávníku, a v Bedřichu. Šafář měl za úkol od šlechty, zajistit tyto nejdůležitější práce pro panský dvůr. Rozvoz a rozhazování hnoje, podzimní orba, sbírání kamenů a setí ozimů. Podle toho, o jaký pozemek šlo, stanovil, hlavně kolik bude nutné potahů, pro vožení hnoje a pro orbu. Hnůj byl u stájí ve Dvoře, v Dalovicích a u ovčína v Zamyslicích. Předem obešel robotníky s potahem, zkontroloval v jakém stavu mají vůz na hnůj, nebo pluh. Pokud zjistil u technicky méně zdatných nedostatky, pomohl s opravou, nebo nařídil opravu kovářem. Stejně náročná byla příprava na sena. Měl už předem vybrané sekáče a také u nich měl zkontrolované upevnění a naklepání kos. Pak už jen čekal na počasí. V podvečer všechny obešel s tím, že se půjde ještě před svítáním. Ženy sekáčů měla zajištěna na dopoledne na rozhazování a sušení, šafářka. Při žních to bylo trochu jinak, protože ženy musely odebírat každému sekáči. Další náročnou akcí bylo mlácení v panských stodolách. Nejdřív cepy a od 19. století prvními mlátičkami. V Zamyslicích v ovčíně s 300 ovcemi bylo organizováno stříhání ovcí ženami robotníků. Toto měla na starosti šafářka. Šafář musel mít trvale v paměti všechny sedláky a chalupníky v celé vsi. Rozhodující pro něj byli robotníci s potahem. Byli to všichni sedláci, dále grunt Pavlů, Linhartů, Matějků, Tumů a Chodlů dolejší, celkem 15 robotníků. Mezi nimi už měl vytipovány ty, které využíval pro orbu, svoz sena a obilí. Bylo to stále stejné i po několik generací. Tak si to dobře pamatoval šafář i robotníci. Každý robotník s potahem měl k sobě určeného chalupníka, pěšího robotníka. Ti byli také stále stejní. Na některých gruntech v průběhu robotních století se vyskytly problémy se zvládnutím hospodářství a se zadlužováním. Bylo to nutné řešit šafářem s vrchností. Tak tomu bylo v roce 1770 na selském statku u Turků ze dvora. Franzi Turkovi byl grunt odebrán a předán jeho zeťi, Franci Linhartovi. V roce 1830 došlo na gruntu k tomu, že hospodář musel postavit svému druhému synovi Tomáši Linhartovi chalupu u Turků z chalupy u cesty do Zamyslic. Od gruntu Chodlů Hořejších byla už v roce 1654 postavena chalupa Chodlů dolejších. V Pozemkové knize není zaznamenána chalupa Mašků z chalupy z roku 1858. Na selském gruntě u Tesárků, mého předka Josefa Ryby, musel tento postavit v roce 1788, chalupu bratru Václavovi. Jednalo se o chalupu u Beránků. Na selském gruntu u Jančů byl v roce 1776 starý hospodář, sešlý věkem a už neschopný hospodařit. Musel dát grunt nejstaršímu synovi, přesto že nárok měl nejmladší. Toho odbyli chalupou u Chladů. Chlad svou chalupu propil naproti u Šenkýře. Tomáš Janča se přiženil na Chladovu chalupu a stal se tam hospodářem. Zdravotní problém se vyskytl v roce 1786 na selském gruntu u Kroupů. Syn musel otci vrátit grunt zpět, protože byl postižen celkovou nemohoucností. O nemohoucího se museli na gruntu postarat, živit a šatit ho do konce života. Také u Jíchů byl v roce 1770 hospodářem Šimon Jícha, který nemohouc pro neduživost a stáří již dále hospodařit. Grunt předal synu Vojtěchovi. V roce 1779 byl grunt stále ve velmi špatném stavu, zralý na zboření. Vrchnost to na návrh šafáře řešila přes bratra Jakuba, to se také nezdařilo a dále přes sestru Evu, kdy se k ní na grunt přiženil Tomáš Hána. Podobné problémy v době roboty byly také na selském gruntu u Říhů. Hospodář grunt zadlužil, předal bratrovi. Ten byl ale neduživý a žena mu pořád stonala. Jeho syn pak zcela ochrnul na levou ruku a neměl žádné děti a grunt přešel na švagra Kazdu. Na Šafárů dvoře byli v době roboty, Červenkové. Na chalupě u Rajšmídů došlo k tomu, že hospodář zemřel a zanechal 4 sirotky. Chalupy se ujal Tomáš Škampa z Hradešic, tím že si vzal vdovu. Ten musel pak vrátit chalupu zletilému sirotkovi. Ten ale také onemocněl a chalupy se ujímá zeť Janšta. Rajšmíd byl zatím nezletilý. Vrchnost pak rozhodla, aby se Janšta přestěhoval od Rajšmídů na Ševců chalupu. Rajšmíd pak prodal chalupu Červenkovi. Na chalupě se pak narodila moje prababička Minorýtů, už po skončení roboty v roce 1848. Na chalupu u Kalců se přiženil Tramba. Kučerovi se odstěhovali do Střítěže za Kolincem, kde si koupili hospodu. Dobrovolných chalupu postavil 1785 Václav Ryba. Stal se šafářem, asi ne dobrým, protože chalupu zadlužil.
Ve Zbynicích: Sedláci: Čp.9 - Martin Míka. Měl 4,2 ha rolí, 1 koně, 2 voly, 4 krávy, jalovici, 3 ovce a 2 svině. Pro to musel tehdy mít velkou maštal i velkou stodolu. Robota potažní byla stanovena v roce 1773 stanovena na 3 dny v týdnu s jedním volem. Pole sedláků i chalupníků najdeme ve Skicách Stabilního katastru Pod Oupířkou, Pod Zbynou, U Hotína, V Občičkách, Pod Bukovou, Na Hůrkách, Na Řežabí a U Krutěnic. Museli mít pro dobytek i louky. Po odvodnění bažinatých oblastí, výstavbou rybníků Malé a Velké Strany, Chalupáku a Pichadláku, provedeném církevním Újezdem byly získány kvalitní louky. To co se tímto nepodařilo odvodnit, si museli systémem struh odvodnit sami sedláci a chalupníci. Získali tak louky, které nebyly tak kvalitní a tráva na nich byla kyselá. Můžeme je najít také na Skicách Stabilního katastru. Čp.10 - Jakub Zajíc. Měl také 5,4 ha rolí, les, 2 koně, 4 krávy, 1 jalovici, 3 ovce a 1 svini. Robota potažní byla v roce 1807 stanovena na 3 dny v týdnu s jedním volem. Čp.11 - Jiřík Trs. Měl 5,9 ha rolí, 4 voly, 3 krávy, 2 jalovice, 3 ovce a svini. V roce 1831 byla na gruntu stanovena robota potahem 1,5 dne v týdnu. Čp.12 – Hánů horejší. Václav Jára. Měl 6,8 ha rolí, 4 koně, 4 krávy, 4 jalovice, 8 ovcí a 3 svině. Byl tak největším sedlákem ve Zbynicích. Měl i les. V roce 1816 byla na gruntu stanovena robota potahem, 3 dny v týdnu a pěší 13 dnů ročně. Čp.14 – Václav Hrach. Měl 6.8 ha rolí, pastvinu, 4 voly, 3 krávy, 3 jalovice, 6 ovcí a 3 svině. Čp.19 – Jiřík Šatra. Měl 6,8 ha rolí, 3 koně, 2 krávy, 4 jalovice, 2 ovce a 1 svini. K těmto původním zbynickým sedlákům přistupují další tři farští sedláci. Tyto statky byly postaveny církevními kolonizátory u kostela, fary a farního statku. Součástí tohoto Zbynického církevního újezdu byl statek čp.3, chalupníka Jana Šuly s 3,4 ha rolí, s 2 voly, 2 kravami a 6 ovcemi. Potažní robota na gruntu byla stanovena na 2,5 dne týdně. Čp.4 - Jakub Dušek. Měl 6,8 ha rolí, 2 koně, 2 voly 4 krávy, 4 jalovice, 7 ovcí a 5 sviní. V roce 1818 byla na gruntu stanovena potažní robota 3 dny v týdnu a pěší 13 dní v roce. Čp.5 - Barborků. Mikuláš Beránek. Měl 6,8 ha rolí, 2 voly, 4 krávy, 5 jalovic, 3 ovce a 1 svini. V roce 1871 byla na gruntu stanovena robota potažní 3 dny v týdnu. Čp.6 – Hánů dolejších. Jan Hara. Měl 6,8 ha rolí, 3 koně, 5 krav, 8 jalovic, 6 ovcí a 3 svině. Počty dobytka zbynických sedláků jsou vyšší než čejkovských. Museli tady mít větší maštale i stodoly. V roce 1788 byla gruntu stanovena robota potažní jedním statným volem 3 dny v týdnu a pěší 13 dní ročně. Chalupníci měli výměry 3,4 ha rolí. Tyto pole měli dál od vsi než sedláci. Počty dobytka byly jen o málo nižší než u sedláků. To znamená, že museli mít maštale, stodoly a louky velké skoro jako sedláci. Čp.8 – Ouřenků. Měli i les. Robota není v Pozemkové knize uvedena. Čp.15 - Němců. Měli i les. Robota pěší byla v roce 1828 stanovena na 2,5 dne týdně. Čp.16 - Kubátů. Měli i les. Robota pěší byla v roce 1835 stanovena na 2,5 dne. Čp.17 - Čechů. Měli i les. Robota potažní byla v roce 1828 stanovena na 1,5 dne týdně párem volů. Čp.20 - Picků. Robota není v Pozemkové knize uvedena. Čp. 21 - Kazdů. Měli i les. Robota potažní byla v roce 1799 stanovena na 3 dny týdně s jedním volem, nebo 1,5 dne týdně s dvěma voly. Čp.22 - Holečků. Robota potažní s jedním koněm byla v roce 1801 stanovena na 1,5 dne týdně. Čp. 23 - Cestáků. Robota pěší byla v roce 1700 stanovena na 13 dnů ročně. Zahradníci (Podruzi) ještě neměli pole. Měli jen 1 krávu, 1 jalovici a 1 svini na obživu. Pásli na drahách a mezích. Malou maštal a stodůlku museli ale mít. Museli si také zajistit dostatek sena pro krávu a jalovici na zimu a také krmení pro svini. Čp.13 - Vejslavů. Robota pěší byla stanovena na 1 den v týdnu po celý rok. Čp.25 - Volšanů kovárna. Kovář měl krávu a jalovici pro vlastní obživu. Čp.28 - Jandů. Robota pěší byla stanovena na 1 den za dva týdny. Čp.29 - Ševců. Robota pěší byla stanovena na 1 den za dva týdny. Čp.33 - Paznotů. Robota pěší byla stanovena na 1 den v týdnu po celý rok. Čp.34 - Kudrnů. Postaveno 1727. Robota není v Pozemkové knize uvedena. Čp.18 - Trenků. Postaveno 1757. Robota pěší byla stanovena na 13 dnů ročně. Čp.24 - Vítů. Z roku 1728. Robota pěší byla stanovena na 13 dnů ročně. Čp.26 - Dudů. Z roku 1752. Robota pěší byla stanovena na 13 dnů ročně. Čp.30 - Češků kovárna z roku 1758. Kovář měl krávu a jalovici pro vlastní obživu. Čp.31 – Přibylů. Z roku 1755. Robota pěší byla stanovena na 13 dnů ročně. Čp.32 - Krejčů. Postaveno 1700. Krejčí měl robotu pěší stanovenu na 13 dnů ročně. Měl dva kousky polí, krávu a jalovici pro vlastní obživu. Čp.35- Hospoda z roku 1669. K hospodě patřilo i 2,4 ha polí a 42 arů luk. Čp.37 - Matoušíků. Postaveno 1792. Chalupa bez dobytka. Čp.39 - Kostelníků. Postaveno 1787. Robota pěší byla stanovena na 13 dnů ročně. Veškerý soupis našich obyvatel v této době roboty lze už nalézt v matrice zbynické, jejich narození, sňatky a úmrtí.
Vesnický román Zbynic a Čejkov od roku 1654.
Přicházíme od Hrádku do Zbynic. Je jaro roku 1654. To bylo před 368 léty. To už je víc než 10 generací. Od Hotína už vidíme věž kostela. Projdeme kolem velké fary, postavené z kamene. Stáj i stodola jsou dřevěné. Celý dvůr i se zahradou je ohrazen zdí. Potkáme se s farářem Fortelidesem. Na faře mimo kuchařku má i správce pro celý dvůr. Ve stáji má 2 koně pro práce na poli pod Zbynou i pár volů. Výměru polí má jako dva sedláci. Koně zapřahuje i do farářova kočáru. Louku má Podevsí. Na faře je i prase a koza pro mléko pro prase. Kurník se slepicemi, kachnami i husami. Když přijede na mši vladyka Račín z Hrádku, aby bylo jak ho pohostit. Správce pořídil na faře ve sklepě i malý pivovar. Na statku je čeledín na krmení krav, šesti kusů mladého dobytka a na pomoc správci, a děvečka pro dojení 4 krav a pro krmení drůbeže. Na velké farské zahradě se pase 12 ovcí. Včelín má na starosti sám farář. V kostele se už dlouhá staletí, od doby kdy přišli z Doksan u Roudnice němečtí mniši a kostel postavili, schází celá vesnice. Všichni mají určen sedmý den v týdnu a k tomu ještě všechny vymyšlené církevní svátky. Všichni obyvatelé vesnice bez rozdílu mají přikázáno se modlit k Pánu Bohu, ale hlavně k faráři, kterému odvádí desetinu celé úrody a k majiteli vesnice, kterému odvádí daně a ke kterému chodí ve stanovené dny robotovat. Ke zbynickým rolníkům patřili vždy od počátku i čejkovští. Časem přibyly i okolní vesnice, kde nabyl kostel. Čermná, Mokrosuky, Kašovice, Sedlečko, Otěšín a Mířenice. Vybírání všech těchto povinných odvodů prováděla církev a šlechta společně a tak také společně narůstaly majetky šlechty i církve. Dost pochybuji o tom, že sedláky ze Sedlečka zajímalo to, jestli bude vladyka Račín přijímat pod jednou či pod obojí. Církev uplatňovala svoji moc i takovými hloupostmi. U kostela byla ve Zbynicích možná i škola. V roce 1654 je postavena nová budova školy u Kolářů. Je o tom zmínka u faráře, který přišel po Fortelidesovi, u Petra Vojtěcha Knopha. Zachoval se záznam ze svatby zbynického kantora z roku 1675, na kterou přijel i majitel hrádeckého panství šlechtic Račín a tedražického panství rytíř Ježovský. Svatba se konala právě ve zbynické hospodě U Lojzinky, která se zachovala do našich dob. Byla tam muzika i pálenka. Kolonizace našeho kraje německými mnichy měla výrazně mocenský zemědělský charakter. To že si založili ve Zbynicích svoji 5 církevní školu, nebylo z nějakého humanistického poslání, ale čistě z mocenského, aby mohli ovládat zde usedlé naše slovanské zemědělce. V blízkém okolí byly jen 3 kostely, mimo zbynického, na Zdouní a ve Svojšicích. Zbynický kostel se stal centrem celého rozsáhlého zbynického církevního újezdu, táhnoucího se až k Velharticím. Pro funkci kostela a hlavně pro vychování nástupců byla tato církevní škola nezbytná. Neměla nic společného se všeobecným vzděláváním, to přišlo až za Marie Terezie. U zbynického kostela zůstala zachována až do této doby. Nejprve byla u Dudů a pak postavena u Kolářů. Zdroj jejích žáků byl hlavně z farských statků a ostatní talentovaní žáci, které si našel a vybral farář. Museli se učit věci využitelné pro chod kostela, pro fungování zemědělských činností a vybírání daní. Z dob Zbynického církevního újezdu se zachovaly všechny 4 církevní statky Šulů, Dušků, Beránků a Hánů dolejších. U Šulů ale už statek není. Hospodaří tady chalupník Jan Šula s dost velkou rodinou. Je už dost starý a chalupu po něm zdědil v roce 1665 syn Jan. Má taky jen malou chalupu a malou stodůlku. Dvůr má hned u zdi dříve opevněného kostela. Ke gruntu patřila velká zahrada pod kostelem. Využívá ji tím, že má 6 ovcí. Ovce byly pro početnou rodinu důležité pro vlnu pro punčochy a svetry pro děti na zimu. V zimě se hodily i ovčí kůže a nakonec i skopové maso. Pole má sice dobré, bývalé farské, ale jen 3 ha. V maštali má jen 2 voly a 2 krávy a doma hodně hladových krků. Na robotu musí běhat někdy i do Hrádku na Račínův statek 3 dny v týdnu. Ještě mu stanovil daň 5 zlatých, 7 slepic a 20 vajec. K tomu ještě desetina úrody pro faráře. To bylo znát a o to méně zbylo jídla pro děti. Určitou výhodou všech těchto gruntů u kostela bylo, že to měli do kostela blízko. Zbyničtí chalupníci i sedláci se už v neděli po kostele dozvěděli od hrádeckého šafáře a drába, jak to bude s robotou pěší i potažní v následujícím týdnu. Za šafáře si šlechta vybírala nejschopnějšího hospodáře ze vsi, nebo i z jiné vsi. Šafář musel dokonale rozumět veškerým polním pracím i chovu a léčení dobytka. Musel umět opravit vůz i postroje, musel rozumět počasí. Musel mít přehled a pamatovat předepsané robotní dny potahem i pěší uložené i odpracované. Veškerou evidenci musel mít v hlavě. Musel počítat s tím, že nejvíc budou třeba robotníci při orbě, při setí, při senech, při žních a při výmlatech. 6 V zimě pak pro těžbu stavebního a palivového dříví pro hrádecký statek. Hned vedle je statek Dušků. Jakub Dušek byl velký sedlák se 6 ha, s koňmi a velkými počty dobytka, ovcí i prasat i s kozou pro mléko pro prasata. Byl to, velký nejzachovalejší grunt v celých Zbynicích. Velká chalupa, velká stodola i sad. S ohledem na počty dobytka musel mít, pokud neměl silného dospělého syna, čeledína a jeho žena pokud neměli dospělou dceru, děvečku. Každý sedlák měl pod kůlnou dva vozy, pluh, nákolesníky, brány, trakař, řešeta a další drobné nářadí. Grunt zdědil v roce 1670 syn Šimon Dušek. Stejně jako Jan Šula měl stanovenu náročnou robotu. S potahem tři dny v týdnu a ještě pěšky 13 dnů v roce. Také 5 zlatých, 7 slepic a 20 vajec. K tomu ještě desetina úrody pro faráře. Měl to ale jednodušší než Šula, protože měl dvakrát větší statek. Měl také Podevsí louku. Když se sedlákovi cokoliv stalo s vozem na robotě, nebo potřeboval okovat koně, nebo voly, musel si vzít druhý svůj vůz a porouchaný nechat opravit u kováře a za to zaplatit. I bohatý sedlák mohl mít problém se zadlužením, hlavně při vyplácením podílů a věna pro nevěsty. Nevěsty dostávaly peněžní částky třeba 200 zlatých, k tomu ještě třeba u bohatého sedláka pár volů, dvě krávy a 8 ovcí. To se právě u Duška stalo v další generaci, že se zadlužil. Třetí farský statek byl u Beránků v místech dnešní Besedy. Mikuláš Beránek patřil také mezi velké sedláky. Dobytka ale neměl tolik jako Dušek a neměl ani koně. Louku Podevsí měl však také. Byl ještě mladý a statek po něm převzal až v roce 1700 syn Václav Beránek. Udělal však na statku dluh 90 zlatých a po 26 létech umírá. Má syna Josefa a Václava. Syn Josef zůstal na statku, i když nárok na statek měl nejmladší Václav. Musel se ale zavázat, že zaplatí dluh 90 zlatých a že bude živit tetu, vdovu s třemi malými dětmi. Na statku zůstal i Václav, který také ovdověl s třemi malými dětmi. Tak už těch malých dětí bylo najednou 6. S ohledem na počty dobytka musel mít, pokud neměl silného dospělého syna, čeledína a v každém případě děvečku. Ke všemu ještě náročná robota potahem a roční daň 5 zlatých, 5 slepic a 20 vajec. To všechno dostával vladyka Račín na tvrzi a statku v Hrádku. K tomu ještě desetina úrody pro faráře. Farář je také nutil k rychlému křtu za 8 zlatých na dítě. Mnoho dětí umřelo krátce po narození a farář je sedláky, i chalupníky nutil k rychlému křtu a strašil je, že 7 se jinak budou smažit někde v pekle. Ženich, když se chtěl oženit, musel někde sehnat 11 zlatých. K neštěstí, které postihlo rodinu tím, že jim někdo umřel, museli ještě zaplatit 8 zlatých a hrob si museli vykopat sami. Ještě horší to bylo v Čejkovech. Ti museli nebožtíka do Zbynic přivézt. Toto všechno si můžeme najít ve zbynické matrice, kterou začal psát farář Knoph v roce 1658. Když k nám přišla do Zbynic s mnichy z Doksan německá podvodnická zločinecká církev, tak to tady všechno zavedla. Naši předkové se museli modlit k nějakému židovskému králi a k nějakému Pánu Bohu, který sedí někde v nebi. Před tím naši předkové pochovávali své zemřelé někde u svého pole a tam také na ně vzpomínali bez nějakých hloupých modliteb. Čtvrtý bývalý farský statek byl u Hánů dolejších. Václav Hána byl jeden ze šesti největších sedláků Zbynic. Měl jediný 4 koně. Dva na robotu a dva pro sebe. Také měl nejvíc ovcí z celé vsi, osm a Podevsí louku. S ohledem na počty dobytka musel mít, pokud neměl silného dospělého syna, čeledína a jeho žena pokud neměli dospělou dceru, děvečku. Pak byl hospodářem na statku Jan Hána a po něm syn Pavel. Z matriky bychom zjistili, že na statku bylo dost dětí a hlavně synů, kteří mohli převzít hospodářství. Církev ani šlechta nedovolovala nějaké dělení nebo pronajímání statku. Na statcích se pěstovalo zejména obilí na chleba a placky, brambory, zelí a len na vlastní zpracování pro tkaní. Všichni tito velcí sedláci měli stanovenu podobně stejně náročnou robotu potahem i pěší. Každý sedlák i chalupník musel počítat s výminkem. To byla strava, bydlení, obilí, zelí, len sít, brambory sázet a pro každého výminkáře jedny nové šaty každý rok. Hned vedle tohoto velkého statku byla malá zbynická hospoda. Pivo do hospody se vozilo z pivovaru v Hrádku. Hospodu později koupil zbynický Šimon Šebesta. Vydáme se dále hlavní cestou Chalupami směrem do Pazderen. Narazíme po levé straně jen na 3 usedlosti. Nejprve na panskou kovárnu u Češků, starou farní školu u Dudů a na panskou a později obecní kovárnu u Volšanů. Kovář Bouda měl 1 krávu a 1 jalovici. Pozemky neměl. Postavení a vybavení kovárny bylo zajištěno správcem hrádeckého statku. Jednalo se zejména o výheň s potřebným palivem, velkou kovadlinu a velkou sadu 8 kovářského nářadí, brus a o zásobu železného a dřevěného materiálu. Kovář musel být současně i kolářem. Panský kovář tak vydělával na sedlácích a chalupnících a zisk předával na hrádecké panství. Později byla kovárna od hrádeckého panství odkoupena zbynickou obcí. Vrátíme se k hospodě a dáme se cestou k Přemetínu. Hned u hospody je chalupnický statek Matěje Krčmáře u Holečků, který dělal současně šenkýře v sousední hospodě u Lojzinky. V maštali měl pár tažných volů, 6 krav, ovci a svini. Samozřejmě měl v Hrádku stanovenou robotu, i když ne velkou. Potahem jeden a půl dne v týdnu. Staral se doma hlavně o krmení a polní práce. Jeho žena hlavně o dojení a krmení prasat. V roce 1675 převzal chalupu Matouš Holeček. U gruntu byl i kousek lesa. Vedle měl chalupu na dolní návsi Pavel Kazda. Výměru polí neměl velkou, ale krav měl s jalovicemi 7. Se svými dvěma voly jezdil na robotu jeden a půl dne v týdnu. K chalupě patřil i kousek lesa. Dříví bylo na každém statku nebo chalupě zásadně důležité. Zejména pro rozšíření stodoly, postavení kůlny, chlévů pro prase, kurníku pro slepice. Mnohem zásadnější ale byla situace, kdy starší bratr, který neměl nárok zdědit grunt, musel si chalupu na vhodném pozemku postavit. Pak ta potřeba dřev byla násobně větší. Ve Zbynicích takto vznikly všechny chalupy v Chalupách, Pazdernách, u kostela, Trenků a Vejslavů. Velkým problémem pro nevěsty na chalupě mohlo být i pořízení svatebních šatů. Na chalupě u Kazdů se stalo i to, že jeden ze synů z panství hrádeckého zběhl. U Picků na dolní návsi je Matěj Pecek. Je to malý chalupník. Má málo dobytka i malou chaloupku ve špatném stavu. Má sice velký dvorek, ale vybavení pro provozování zemědělských činností chybí. Vrchnosti z gruntu nic neplatil a tak měl velký dluh. Nakonec ho vrchnost z gruntu zcela sehnala. (vyhnala). Později pak došlo ke směně gruntů s farským statkem Beránků. Hned vedle přes cestu k Přemetínu je velká zachovalá chalupa Tomáše Čecha. Na dvoře má stodolu i kůlnu a v maštali dokonce i jednoho koně a dva voly. Jinak dobytka nemá mnoho a tak krmení i dojení se ženou zvládnou. Má velký sad u chalupy a louku Podevsí. Robotu má potahem jeden a půl dne v týdnu. Na chalupě hospodařil dlouho, až do roku 1700, kdy ji předal synu Jiřímu. 9 Za Picků chalupou je velký dvůr Jiříka Šatry. Ten měl dokonce 3 koně, pole i sad u statku. Na tomto statku byl také zběhlý poddaný vrchnosti. Jiřík Šatra ale špatně hospodařil a dělal různé machinace s prodejem pozemků. Také nechával ladem ležet pole i louky. Při cestě k hořejším chalupám na Hoříšku jsou grunty Kubátů a Němců. Tyto dva, u sebe stojící podobné stejně velké grunty byly sice v pozemkové knize v roce 1654 odděleny, ale mohlo jít majetkové vypořádání mezi bratry. Také pole a louky mají vedle sebe. U Kubátů byl Jan Kubát. Robotu měl pěší do Hrádku dva a půl dne týdně. Jeho syn Jan Kubát brzo umřel a na gruntu zůstala vdova Kateřina. Když dospěl její syn, tak rod Kubátů pokračoval dále. U Němců byl Jiřík Němec. Robotu měl jako Kubát a tak mohli do Hrádku většinou chodit společně. U Němce byla vazba na Šatrův dvůr a Němec mohla být přezdívka. Už tenkrát se také dohadovali o Němců rybníček, aby plnil svoji hlavní funkci v případě požáru. Kubát měl pod rybníčkem kůlnu a voda mu tam šla. Kubátovy slepice chodily na Šatrův palouk a Šatra je mohl zabíjet. Na druhé straně cesty na Hoříšku u Ouřenků byla chalupa Pavla Ouředníka. Měl jen jednoho koně a neměl ani tažné voly. Měl nejmenší výměru polí z celé vsi. Měl aspoň velký sad. V roce 1690 mu grunt vyhořel. Přitom vyhořel i sousední grunt sedláka Matěje Míky. Proto byly ty rybníčky Kubátů a Němců a přístup k nim tak důležité. To sousední Míků statek už patří mezi sedláky. Setkáváme se sedlákem Václavem Míkou. U Míků byli samí dobří hospodáři. Robotní povinností dvora byly 3 dny v týdnu s jedním volem. V zachovalém stavení měli světnici, kuchyni, komoru, maštal i chlévy. Dobrou střechu měla i stodola. Dvůr měli ohrazen kamennou hradbou. Sedlák Matěj Míka dělal šafáře na mokrosuckém dvoře. Po skončení služby se zase vrátil jako hospodář na svůj statek. Z pozdější doby se zachovala poslední vůle hospodáře, kterou sepsal za přítomnosti svědků Hány a Ouředníka. Psal to v době, kdy měl tříměsíčního syna a jeden a půl roku starou dceru. Oběma dětem a manželce Kateřině odkázal třetinu majetku. Na kostel dal 200 zlatých a každému z chudých, kdo se dostaví na pohřeb 20 zlatých. Tady v té částce na kostel ve výši 200 zlatých je vidět ta církevní zrůdnost při zfanatizování poddaných. 10 Sousedem Míků byl sedlák Jakub Zajíc. Místo volů měl koně. Statek měl velký, výstavný s velkým sadem. Ve Zbynicích byla ta robota náročnější než v Čejkovech. Skoro všichni mají 3 dny v týdnu. S peněžními platbami byl problém v tom, že hospodáři pak nezbývalo na vyplácení sourozenců ze statku, ani na věna. Pro statek bylo vždy výhodnější, když se rodili synové. Mohli také na statku nahradit čeledíny. Soused Jiřík Trš měl spíš chalupu než statek i když patřil mezi sedláky. Neměl ani dost velkou maštal, ani pořádnou stodolu a kůlnu s potřebným vybavením pro polní práce. Robotu potahem měl výjimečně jeden a půl dne a daň 5 zlatých, 7 slepic a 12 vajec. Všichni sedláci na Hoříšce neměli tolik dobytka jako ti farští. Farská pole byla rovná, úrodná, ne jako ta kolem Hoříšky. Sedláci, ale i chalupníci si nechávali do pozemkových knih na vrchnostenském úřadě zapsat, kdyby neměli potomka, kdo přesně ze strýců a jiných příbuzných bude co dědit. I to když by se dědicové narodili později. Přímo na Hoříšce byl sedlák Václav Hána. Jeho statek patřil k těm velkým a měl také velké počty dobytka, stejně jako Hána dolejší. Měl taky velký sad a nejvíc ovcí z celé vsi. Po Václavu hospodařil Jiří Hořejší a po něm syn Martin. Ten se ale oběsil a grunt zapálil. Vrchnost dosadila hospodáře z Hrádku a po létech přišel na grunt rod Hánů, ale grunt byl už stejně zadlužen. Robota byla na gruntu velká, mimo 3 dny v týdnu potahem ještě 13 dní ročně pěšky. V Berní rule je zapsána Vejslavova chalupa s 1 krávou, 2 jalovicemi a sviní. V chalupě byla kuchyně, sednice, chlívky a maštálka. Pěší robotu měl Jan Vojslav 1 den v týdnu. Jeho syn Martin už měl i kousek pole. Ještě byla taková malá chalupa u Ševců. Patřila s 1 krávou, 1 jalovicí a sviní Tomáši Korcovi. I na ni byla napsána pěší robota 26 dnů ročně. Třetí takovou malou chalupou byla chalupa Adama Zajíce s 1 krávou, 1 jalovicí a sviní. Na ní byla pěší robota 1 den v týdnu. Chaloupka byla buď na Zajíců, nebo Hrachů dvoře. U Jandů byl Václav Holeček. Měl krávu a svini. Pěší robotu měl 26 dní ročně. Pokud byla nějaká chalupa postavena od statku, měl ten statek vždy předkupní právo při jejím prodeji. Na selském gruntu Hrachů měl Václav Hrach 4 voly, 3 krávy i jalovice, 6 ovcí a 3 svině. Robota potahem byla 1 a půl dne týdně. Vnuk 11 Tomáš ale grunt zadlužil a tak byl hrabětem Desfourse odebrán a prodán zbynickému Jakubu Ouředlníkovi. Pravnuka Hracha Jana i jeho bratra Václava nechal hrabě až do smrti na gruntu. U Hrachů se také stalo, že hospodář skrze obdrženou nemoc od své kobyly stále větším dílem churavý byl, tehdy obtížně hospodařil. Podíváme se ještě do Hrádku do poplužního dvora, pivovaru, na správce Jandovic do vrchnostenské kanceláře a na pány Račíny. Správcem byl čech Jandovic a tak se ve vrchnostenské kanceláři v Hrádku mluvilo česky. Správce měl svatbu ve Zbynicích v kostele. Hajným v Hrádku, tedy i ve Zbynicích byl Maxián a po něm Kutil. Služebníkem na zámku v Hrádku byl Kryštof. Šafářem hrádeckého dvora byl Bartoloměj Žákavec a šafářkou Voršila. Když mu umřela, tak Dorota. Dvůr byl vystaven z kamene, střechu měl šindelovou. Stodoly byly cihlovou střechou přikryté s 2 mlaty, 2 kolny, šafářova světnička a komůrka. V chlévech svinských i kravských byla podlaha z prken. Řezárna, 3 kurníky, dřevárna a mlíčník. Ratejna, 4 komory, sýpka, pekárna s kotlem, kotel na prádlo a na ohřívání syrovátky, kuchyně. Pivovar byl v Hrádku už v roce 1598. V pivovaře v Hrádku byl sládkem Václav. Ten umřel 65 letý v roce 1663. Po něm byl Chmelíček z Čermné. Jeho syn byl farářem ve Zbynicích. Jeho matka má desku na zbynickém kostele. V Hrádku už měli ovčín na 200 ovcí i s ovčáckou chalupou. V Čejkovech byl až od roku 1714. Tak jsme prošli lidi celých Zbynic a podíváme se na lidi do Čejkov. Od Zbynic přijdeme k Melkům. Chalupa už tehdy byla v místech, kde ji ještě pamatujeme hned těsně pod Lísů s malým dvorem i sadem. V roce 1654 jsou uváděny malé počty dobytka. V roce 1770 je na gruntu nově osedlý chalupník Matěj Melka už dobře zavedený. Má už i louku, na sýpce pšenici, žito, ječmen, oves a hrách. Má dva voly, kobylu s hříbětem, krávu, jalovici, 2 telata, 6 ovcí a kůlnu plnou nářadí. U Lísů je selský dvůr. Hospodaří na něm Matěj Liška. Sad má větší než Melka. Dobytka však mnoho nemá. Měl dva voly a s těmi musel na panském statku robotovat 3 dny v týdnu. K tomu měl ještě 13 pěší roboty ročně. Nad Lísů selským statkem byl zahradník neboli podruh Vojtěch Drška s 1 krávou a 1 jalovicí. Zahradníci neboli podruzi byli takoví, kteří 12 grunt nedědili a postavili si chalupu na zahradě selského nebo chalupnického gruntu. Neměli zatím žádná pole, měli jen krávu s jalovicí, případně sviní pro obživu vlastní rodiny. Od vrchnosti měli předepsánu pěší robotu dva a půl dne v týdnu. Už v roce 1770 bylo na Dršků gruntu pole, louky i hospodářská stavení. Bylo zaseto žito, pšenice, ječmen, oves i hrách. Měl zásobu slámy a dostatek nářadí. K hovězímu dobytku měli starou kobylu a dvě ovce. U Keřků byl už v roce 1654 chalupnický grunt Jiříka Klečky. Měl dva voly, dvě krávy, pět ovcí a svini. Pořídil si také úl včel. Robotu měl dva a půl dne v týdnu. Velký sad pro ovce měl pod Stráží. U Jíchů byl selský dvůr. V pozemkové knize je zapsán Antonín Šimkovský. Má 4 voly, 4 krávy, 3 jalovice, 2 ovce a 2 svině. Pro selský grunt byla stanovena robota potažní 3 dny v týdnu a pěší 13 dnů ročně. Až v roce 1750 je uváděn Šimon Jícha. To ale až v souvislosti se zadlužením gruntu a sešlostí stavení, kdy se schylovalo ke zboření stavení. Grunt byl tedy předán bratru. Ten ho ale hned předal švagrovi. Sousední velký selský grunt u Kroupů měl výměře odpovídající stavy dobytka. Na statku jako na jednom z mála v Čejkovech byli 2 koně. Hospodářem byl Jan Kroupa. Robotu měli 3 dny v týdnu potahem a 13 dnů pěší roboty ročně. Měli velký sad, kde se uživilo 6 ovcí. Stáj i stodola byly velké, dřevěné. Obytné kamenné stavení bylo malé ve srovnání se sousedními statky. Hospodář, který převzal grunt po otci, ho pro nemohoucnost otci zase vrátil. Další velký selský grunt v řadě byl grunt Václava Janši. Se stájemi pro 4 voly a s velkým sadem pro 5 ovcí. Robotu měl 3 dny v týdnu potahem a 13 dnů pěší ročně. Při vyrovnání mezi bratry dostal Tomáš Janča Chladů chalupu. To nebylo pro Tomáše Janču výhodné vyrovnání. Chalupa byla malá a kolem nebylo žádné místo. Jednalo se o chalupu Jakuba Růžičky. Chalupa Chladů Jakuba Růžičky naproti hospodě se dostala do držby čejkovského šenkýře Matěje Kazdy, který ji převzal od Jakuba Růžičky za jeho dluhy, které seděním v hospodě a truňkem udělal. Šenkýř Kazda už chalupu pro její zpustlost a zkázu nechtěl a tak ji se souhlasem vrchnosti prodal Tomáši Jančovi, který se oženil se dcerou Jakuba Růžičky. Na chalupě ž nebyl žádný dobytek, ani nářadí. Robota byla stanovena na pěší 13 jeden den v týdnu. Dalším velkým statkem u Tesárků byl statek Jana Ryby. Se svými čtyřmi voly měl stanovenu robotu potahem 3 dny v týdnu. Statek byl vybaven nářadím a měl i zásobu slámy. Dalším statkem v řadě byl největší, Matěje Maška. Se svými čtyřmi voly měl stanovenu robotu potahem 3 dny v týdnu a ještě pěší 13 dnů ročně. Všichni tito sedláci platili ještě na nalžovský zámek ourok okolo 4 zlatých. Nahlédneme ještě pod kůlnu Matěje Maška, co všechno se tam na takovém statku všechno nacházelo. Nový vůz se vším příslušenstvím, druhý vůz starší, třetí vůz s žebřinami a 2 řetízky, 3 nákolesníky, kovaný kolečka, 6 bran, fasuněk, saně pro robotu v zimě v lese, 4 sekery, 1 velká, 1 malá pilka, 7 vosekaných trámů, koryto kamenný a vodárna pro dobytek, 5 řetízků na dobytek, 2 železný rohatiny, 1 dřevěný, 2 vidle, skopovač, ryčka, 4 motyky, 1 nosák, 5 srpů, vidlice k peci, luční nářadí pro sklizeň, řezací stolice s kosou, travní kosy starší běžné, 2 kádě a točící brus nový. Zvláštní péči sedlák věnoval třem novým travním kosám a jedné obilní kose. Ty používal jen, když šafář dal příkaz, že půjdou všichni robotníci v červnu ve 3 hodiny ráno na sečení panských luk. Ozimé a jarní osetí měl v truhle na půdě, 2 truhly na obilí. Dalším v řadě selských statků pod Stráží byl pologrunt Matouše Matějky vedeného mezi chalupníky. Má 4 voly, jako sedláci, dva pro sebe a dva na robotu. Robotu měl stanovenu jako sedláci na 3 dny potahem v týdnu. Má větší chalupu než někteří sedláci a velký sad pod Stráží pro svých 6 ovcí. Dalším sedlákem pod Stráží u hořejších Chodlů byl Tomáš Tchodl. Měl také 4 voly a velký sad pod Stráží pro 6 ovcí. Robotu měl stanovenu potahem na 3 dny v týdnu a pěší na 13 dní ročně. Podíváme se k nim taky do chalupy a do dvora. Mají světnici, komoru, kuchyň, maštal, chlív na ovce, studnu. Posledním statkem v řadě pod Stráží je selský statek Ondřeje Janoty u Turků ze dvora. Má malou chalupu, jen 2 voly. Přesto byla stanovena robota potahem 3 dny v týdnu a pěší 13 dnů ročně. Na statku se ale dobře nehospodařilo. Vrchnost musela měnit majitele. Na druhé straně cesty je sedlák Matěj Říha. Má 4 voly. To 14 předpokládá robotu potahem. Směrem k Trávníku měl velký sad pro ovce. V pozemkové knize nalžovského panství není rozepsán rozpis robot pro tento selský statek. Později hospodařil na statku Jícha. Ten byl neduživý a předal grunt synovi, který ochrnul na levou ruku. Na stejném místě jako nyní byl selský statek Václava Šafáře. Měl 4 voly, ale neměl u statku sad pro 6 ovcí. Potažní robotu měl 3 dny v týdnu a pěší 13 dnů ročně. Vedle Šafárů selského statku si postavil na zahradě chalupu Pavlů, Václav Pavlovic. Časem získal kobylu, hříbě a pár volů a měl robotu potahem 3 dny v týdnu a pěší 13 dní ročně. Na gruntu u Linhartů hospodaří Jan Linhart. Je to chalupník. Má 4 voly a velký sad u chalupy pro 6 obcí. Má také 3 svině. Robotu má potahem 3 dny v týdnu a pěší 13 dní ročně. Dále se vydáme do míst u Pazdernů, kde byla první pazderna, chalupa ve které se sušil len. Chalupa přitom občas shoří, a proto musí být dost daleko od vsi, kdyby byl vítr. Odtud se vydáme k prvním čejkovským, které si postavili chalupníci a zahradníci na zahradách selských statků. Jsou to Kučerů. Matěj Kučera neměl žádné pole, měl jen krávu, jalovici a svini pro obživu rodiny. Chodil na robotu jeden den v týdnu. V hořejších chalupách nad hospodou je několik malých chalup, které nemají v Pozemkové knize přiřazení. Je to chaloupka u Kalců. Uváděn je Václav Dusil s 1 krávou a 1 sviní. Další jsou nově osedlí chalupníci Řehoř Matalíška, Jan Vondráška a Jiřík Bubeníček v místech chalup Zajíců, Šimerů a Nemodlenků. Všichni mají pole, veškerý dobytek a také stanovenu robotu. Václav Holub měl taky krávu, jalovici a svini a také chodil na robotu jeden den v týdnu. U Lenců také Šimon Špetka měl krávu, jalovici, svini a také chodil na robotu jeden den v týdnu. Dále už se přes celou ves dostaneme až k chalupě Václava Tumy. Nad jeho chalupou je ještě u Bláhů hořejších zahradnická chalupa Jakuba Pelešky, který má jen krávu, jalovici a svini. Václav Tuma má chalupu se 4 voly a za chalupou sad pro 4 ovce. Robotu má potahem 3 dny v týdnu a 13 dnů pěší ročně. Pod kůlnou vidíme kovaný vůz, obilní truhlu, sekeru širočinu, 2 malé sekerky a řetěz. Na sadě Tumů chalupy je zahradnická chalupa Jana Vejvody s jednou krávou a jalovicí. 15 Hned pod tímto gruntem Václava Tumy je pologrunt Chodlů dolejších chalupníka Václava Tesaře. Má jen 2 voly a nemá u gruntu sad pro ovce. Robota pěší byla stanovena na 2,5 dne v týdnu. Když hospodář sepisoval poslední vůli v pozemkové knize, přivzal si k tomu souseda Josefa Červenku. Do Pozemkové knihy se zapsalo, co dostane macecha, syn a dcera. Poslední chalupou v řadě byla zahradnická chalupa Jiříka Tramby. Byla bez polí, s jednou krávou, 2 jalovicemi a dvěma sviněmi. Robotu měl 13 pěších dnů ročně. V zahradnické chalupě u Švarců pod Pastuškou bez polí, měl Jiřík Chamuta krávu, jalovici a 2 svině. Chodil na robotu jeden den v týdnu. Hospodský Adam Krčmář měl malé pole, 2 voly, 2 krávy, 1 jalovici, 5 ovcí a dvě svině. Později nalžovský hrabě prodal hospodu Matěji Kazdovi. Matěj Kazda měl podmínky, že musí být slušný člověk a chodit do kostela, nepřechovávat v hospodě podezřelý lidi, nekupovat od nich kradené věci a ty neprodávat. Pokud by to hrabě zjistil, tak by mu zabavil hospodu a veškerý majetek. Hospodský nesmí trpět mezi hosty žádné hádky, nesmí se tam sprostě mluvit, ani zpívat. Nejdůležitější je, že se nesmí vést žádné řeči proti Pánu Bohu, protože katolická církev je nejbližší spojenec této rakouské nalžovské šlechty proti naším poddaným předkům. Kdyby toto bylo zaznamenáno, je šenkýř povinen poslat pro starostu a ten se musí okamžitě dostavit a zjednat pořádek, knechtem vystavit a zaplatit proviněnými pokutu 35 krejcarů a vyhozením těchto hostů. Šenkýř musí udržovat hospodu v čistotě a pořádku, vozit panské pivo a kořalku v čistotě jen z Nalžov, nápoje nijak nefalšovat. Pokud by toto přestupoval, zaplatí do důchodu nalžovského, pokutu 1 zlatý a 10 krejcarů. Hospodský je povinen účastnit se jarní a podzimní setby a při výlovech rybníků dobrým potahem a voznicí na rybník předjeti. V místě Rajšmídů chalupy byla ještě stará panská kovárna z dob šlechtických vladyků na tvrzi, Račínů. Obecní kovárnu si pak postavili sedláci a chalupníci v místě Očenášů chalupy. Měli už i pastušku podél cesty v místě Bartošů dvora. Tato pastuška se přemístila pod cestu a místo ní si postavil obecní kovárnu Jan Kovář. Měl jednu krávu a jednu svini. Druhá dolní, obecní pazderna, byla až v místě Zedníků chalupy. 16 Rozdělování roboty probíhalo v Čejkovech na návsi před vjezdem do dvora. Rozdělování bylo jednodušší než ve Zbynicích, kteří robotovali v Hrádku. Čejkovská robota byla na panských polích a loukách v Lučici a na Trávníku, polích a loukách na Želiné, polích a loukách u Zamyslic, loukách u Vůše a polích a loukách na Brodci. V zimě pak při těžbě stavebního a palivového dříví v Žebráčku. Nakonec vstoupíme z návsi bránou mezi maštalí a stodolou do poplužního dvora. Šafář bydlel v sýpce hned u tvrze. Tvrz už ale nepatřila pánům Račínům, ale pánům Švihovským z Nalžov. Šafář měl na starosti dohledem i tažný i dojný dobytek v maštali. Uskladnění sena i slámy ve stodole a příprava k výmlatům. V ratejně bydleli všichni potřební pracovníci pro zajištění chodu dvora. Šafář je také vyplácel. Nakonec vstoupíme z návsi bránou mezi maštalí a stodolou do poplužního dvora. Poplužní dvůr byl v Čejkovech už před rokem 1496 za vladyky Viléma. Výstavba hospodářského dvora při tvrzi už byla dokončena se stájemi pro dobytek, stodolami pro krmení, sýpkou s pivovarem se spilkou i sladovnou i humnem a s ratejnou. Jedná se už o velká kamenná stavení s dobrou střechou. Celý dvůr byl ohrazen a vrata do dvora byly z návsi a u ratejny. V záznamech je uváděn také mlýn. Musel se jednat o malý mlýn, protože nikde v okolí není dost vody pro jeho pohon. Vladykové už měli také vlastní kovárnu. Panská tvrz však byla v Čejkovech už za vladyků Čejkovských po církevní kolonizaci na začátku 13. století. Ti přišli s pány z Hradce z jižních Čech. Prvním nám známým vladykou na tvrzi byl Vintíř Čejkovský v roce 1354. Před pány Račíny byli na tvrzi ještě 42 let páni švihovští z Rýzmberka na Rabí. V době kdy přicházíme do dvora, tak naši předkové robotují a jsou už poddaní Bedřicha Švihovského na tvrzi Nalžovy. Pán Jiří Račín byl na tvrzi jen do roku 1623. Račínovi tehdy patřily i ves Zamyslice a Krutěnice. Pak přesídlil na tvrz do Hrádku a tam byl do roku 1653 a po něm ještě 30 let jeho syn Humprecht. Zbyničtí mají tak za pána Jiřího Račína na tvrzi v Hrádku. Čejkovská tvrz byla kamenná, dávno vystavěná, dost velká se svetnicemi, komorami, lochy a sklepy. Vyhořela v roce 1718, když už byla ve vlastnictví Švihovských na Nalžovech.
100 let po robotě 1848 - 1948.
Naše vesnice Čejkovy a Zbynice byly v roce 1848 součástí Rakouska - Uherska. Do roku 1848 byl majitelem panství Nalžovy Ludvík Taaffe. Majitelem panství Hrádek byl Karel Sturmfeder. Církevním představitelem farnosti ve Zbynicích byl farář Tomáš Dolák. Místo panství byly po roce 1848 vytvořeny okresy. Nám nejbližší byl okres Sušice. Tam byl soud a úřady. Církevní nadřízení zbynického faráře byli také v Sušici. Z rychtářů na vesnicích, podřízených panstvím se stali starostové, podřízení okresním úřadům. Panský statek v Čejkovech zůstal nalžovskému panství. Na panská převážně germánská šlechtická pole chodili naši Slovanští rolníci i po zrušení roboty pracovat za velmi nízkou mzdu, protože neměli jinou možnost. Zvláště ti, kteří měli málo pozemků. Zbynické farské statky zůstaly církvi. Za dlouhé období už před rokem 1848 přišli na naše české území miliony Němců, tak že početně převýšili nás Čechy. Obsadili tak západ a sever Čech, sever a jih Moravy. Závislost na Germánech nás Slovany provázela nepřetržitě i po roce 1848, po zrušení roboty. Své vlastní pozemky museli převážně od germánské šlechty odkoupit. Od roku 1914 do roku 1918 museli jsme dokonce my Slované za Germány v jejich válce o moc ve světě, umírat. Naši venkovští pracovití zemědělci, vzdálení přes 2 hodiny od nejbližšího města, kteří se nikdy ze své vsi nikdy nikam nevzdálili, museli tak trpět a umírat, aniž by věděli v čím zájmu a proč. Trpěli ne jen oni sami, ale celé jejich rodiny. Ani původní germánský Pán Bůh jim to prostřednictvím zbynického faráře Mužíka z Velhartic, neřekl. Ten se za ně a za jejich smrt aspoň modlil. Ti zločinci co tu válku vyvolali, mohli tak být klidní, že to svěřili do rukou Božích. Tak to dělají Germáni i nyní, když vyvolávají války po celém světě. Germáni, ještě zneužili v té válce české slovanské legionáře v boji proti prvnímu slovanskému socialistickému státu v roce 1917 v Rusku. Po rozpadu Rakouska - Uherska dostal český politik Masaryk od Germánů možnost oddělit Čechy od Rakouska Uherska. Provedl to v USA plně podle toho, jak to chtěli Germáni. S východními, ani jižními Slovany o tom vůbec nejednal. Tato plná germánská závislost se projevila už po 20 létech v roce 1938, kdy nás Germáni zcela zlikvidovali a připojili ke germánskému Německu. Přitom nás Germáni nutili, abychom my Slované umírali za Angličany v jejich separátní válce s Německem o kolonie po celém světě. Anglická tajná služba donutila českého presidenta Beneše k výcviku českých parašutistů v Anglii k zabití jednoho germánského Němce Heydricha za cenu několika stovek tisíc zcela nevinných českých slovanských obyčejných lidí. To byl jeden z mnoha příkladů germánské zrůdnosti proti nám Slovanům. Všechna tato germánská zlovůle proti nám Slovanům skončila až rokem 1948, ale jen na pouhých 40 let. Poslední už současnou germánskou zrůdností proti nám Slovanům bylo dodávání zbraní ukrajinským fašistům v roce 2022, kteří jimi zabíjejí zcela nevinné Rusy, naše největší slovanské přátele. Tito všichni si hrůznost válek neuvědomují, chtějí t toho mít osobní prospěch a chtějí z těch hrůz formou podvodů vyjít na úkor jiných. Zůstávají celá staletí germánskými zločinci na úkor nás slušných, mírumilovných a pracovitých Slovanů. Germány rozumíme v současné době zejména USA, Anglii a Německo. Jaká byla situace v roce 1848 v našich vsích. Za celé období příštích 100 let nedošlo k žádné podstatné změně v bydlení, v životní spokojenosti, ve vybavení hospodářství i ve způsobech hospodaření. Na stejné úrovni zůstala po celé toto období i bída a dřina. Čas na vesnici se v podstatě díky germánů na několik stovek let zastavil, až do roku 1948. Největší selské dvory byly u Šafárů, Jančů, Kroupů, Jíchů a Melků. Na Šafárů statku byli Červenkové, Melkové, Chodlové a nakonec Zahrádkovi ze Zbynic. Ze tří bratří Jančů byli do války povoléni Germány všichni, nejmladší 18 letý ve válce zahynul. Také od Kroupů byli odvedeni 3 bratři. Nejhorší situace nastala u Jíchů. Z války se nevrátil žádný z bratří. Hospodář zanechal na Jíchů dvoře vdovu s 3 malými dětmi. Jeho bratr byl odveden, i když silně kulhal. Po válce bylo nutné vyměnit Jichů statek s Bartošů chalupou. Menší selské dvory měli Říhů, Pavlů, Turků, Chodlů, Matějků, Mašků, Tesárků, Lísů a Tumů. Na statku u Říhů byl Kazda. Ve válce byli 3 synové. Jeden z nich byl po těžkém zranění nohy propuštěn. Co utrpení a bolesti tato válka vyvolala. Germáni svou válečnou povahou však vyvolali proti Slovanům další válku v roce 1941zločineckým tažením do Ruska a nyní poslední, již výše uvedenou, proti východním Slovanům v Rusku, přes Ukrajinu. Na gruntu Pavlů byl Pavlovic a pak Ryba. U Matějků byli od nepaměti Matějkovi. Do špinavé germánské války odešli 4 bratři, z kterých jeden byl zabit. Linhartové, působili na Turků dvoře se stávajícími prostředky dalších 100 let. Z toho 18 let hospodařila i vdova po zemřelém hospodáři. U hořejších Chodlů byli do germánské zločinecké války v roce 1914 až 1918 povoláni dva bratři a z toho jeden přišel o levou ruku. Byl tak ze zemědělské práce vyřazen a zůstal na obtíž. Od Tesárků se vrátil z války po zranění nohy Tomáš Melka. Po dobu této germánské zločinecké války se museli o hospodářství starat ženy, výměnkáři a děti. O to byla tehdy bída našich přímých pradědů a prababiček větší a dřina nesnesitelnější. Na Tumů gruntu se byli Chodlové. Hospodář byl ve válce těžce zraněn, vrátil se s nevyléčitelnou plicní chorobou a zemřel. V roce 1924 se přiženil na grunt Melka z Černíče. Chalupníky byli Linhartů, Lenců, Holubů, Kalců, Kučerů, Zajíců, Keřků, Dršků, Červenků, Chodlů dolejších, Trambů a Rajšmídů. U Linhartů si Trambová vzala Děkana. Ve válce byl Jan Děkan. U Lenců na chalupě byl stále Šprtka. Od roku 1870 byl Šprtka panským hajným. Za války byl u Šprtků na chalupě švec Karel Holub. Byl odveden a než se vrátil, umřela mu žena a zanechala 3 malé děti. Od roku 1917 byl na chalupě zamyslický ovčák Karel Hošek. Jeho dcera si vzala Lence. U Holubů byl za války také Karel Holub. Byl odveden a sloužil u jezdectva. U Kalců se vystřídali Trambů, Kroupů a Matějků. U Kučerů se vystřídali Hánů, Kroupů a Řezanků. Jan Kroupa byl odveden do války, když už mu bylo 50 let. Takové bylo germánské zločinecké válečné zoufalství, když odváděli do války naše staré udřené lidi. U Zajíců byli stále Holečkovi. Ve válce byli dva bratři. Keřka, si koupil od obce po roce 1848 v Lesích rybníček. Jeho vnuk si našel nevěstu až v Drouhavči u Hor Matky Boží. U Dršků byli nuceni rukovat a nechat se od Germánů zabíjet 3 bratři. Jeden zemřel v zajetí a druhý se vrátil těžce zraněný a hned zemřel. U Červenků nastala složitá situace se zadlužováním a odkupováním gruntu. Nakonec to vyřešil zbynický krejčí Václav Kroupa. Ve válce byli od Červenků 4 muži. Dva se vrátili po válce. Třetí přijel z války na krátkou dovolenou, těžce se rozstonal. Zavolali k němu doktora Konopíka ze Stříbrných Hor. Ten nemohl rozpoznat, o jakou chorobu se jedná. Jan Kroupa za několik dní zemřel. Rozstonala se i jeho žena Kateřina. Rozstonali se i další čejkovští mladí lidé. Umřeli z nich Josefa Železná, Julie Chodlová, Marie Mašková a Alois Kazda. Jednalo se zřejmě o španělskou chřipku. Karel Kroupa se vrátil jako italský legionář a odjel ještě na slovensko maďarské hranice bojovat proti Maďarům. Nakonec Červenků grunt prodali a koupili selskou usedlost v Mířenicích. Na Červenků grunt přišel příbuzný Dírecký. Hospodář z chalupy dolejších Chodlů, Melka se ženou Tesárkovou šel na selský grunt Rybů na návsi a začalo se tam říkat u Tesárků. Tak provedli ještě za roboty výměnu gruntů a u Chodlů dolejších pak byli Rybovi. Na Trambů chalupě byli Tesárkovi. Chalupy s malou výměrou byly Pazdernů, Dobrovolných, Nemodlenků, Šimerů, Chladů, Minorýtů, Tumů z chalupy, Bláhů hořejších, Bartošů, Ševců, Švarců, Beránků, Chaloupků, Cihlářů, Kalčíků, Chumelíků, Kadlečků, Bláhů dolejších, Hrobáků, Vojtíšků, Bahenských, Očenášů, Rudů, Turků z chalupy, Mašků z chalupy a Brodeckých. U Pazdernů, se majitelé na chalupě neměnili. Do války nahnali z chudé zemědělské chalupy, bohatí Germáni 3 bratry a vrátil se jen jeden. U Dobrovolných se majitelé na chalupě neměnili. Do války musel jít sám hospodář. U Nemodlenků se vystřídali Kroupovi, Jančovi a Melkovi. K Šimerům se přiženil Pintíř. Pak tam byli Turkovi a Turečkovi. Ve válce byl Tureček s mým dědou Brejchou v jednom zákopu. V knize máme popsánu historii o tom, jak Tureček přes varování mým dědou vystrčil hlavu ze zákopu a byl zastřelen. Na Chladů chalupě se vystřídali za 100 let dále Vachouškovi, Vadlejchovi, znovu Chladovi, pak Chodlovi, Jančovi, Vlčkovi a nakonec Chodlovi. Z 3 bratrů Chodlů 2 padli a třetí byl raněn do nohy. Na Minorýtů chalupě byla vdova po Tomáši Křesáhovi. Provdala se za Jana Brejchu z Tedražic. Jeho syn Tomáš si postavil chalupu na Brodci. Z původní chalupy a z dob roboty se na novou chalupu přeneslo obecní poselství a vyhlašování zpráv. To trvalo až do roku 1947 do zavedení obecního rozhlasu. Vojtěch Brejcha byl současně obecní hajný. Byl ve válce. K Tumům z chalupy se přiženil Železný. Ze dvou bratrů ve válce jeden padl a druhému umřela těsně před jeho návratem z války jeho mladá žena na španělskou chřipku. U hořejších Bláhů se vystřídali Kroupů, Rybů a Červenků. Ve válce trpěl Červenka. 2 bratři Rybovi byli krejčími ve Vídni a z nich jeden ve válce padl. U Bartošů, která už nebyla kovárnou, byli Kroupů do 1923, kdy přišli Fránů od Jíchů. U Ševců byli Jančů, Turků a Děkanů. Ve válce byl Děkan. Byla to hrůza pro naši vesnici, že se nemohli naši předkové věnovat své práci. V Chamutů chalupě u Švarců byli ještě Hánovi, Novákovi, Nohovi, Šlichtovi a Turkovi. Odveden do války by 50 letý Turek i jeho syn. U Beránků byli Chodlovi, Kroupovi a Holubovi. Odveden do války byl Holub. U Chaloupků byli Češkovi a Chodlovi. Odveden do války byl Chodl ve věku 50 let. U Cihlářů byli Protivovi, Frančíkovi a Šatrovi. V germánské německé válce proti Rusku zahynul Šatra při americkém bombardování Plzně. U Zedníků byli Rybovi. Do války germánské Rakouské byl odveden Ryba. U Kalčíků byli Říhovi, Turečkovi a Dudovi. Odvedeni do války byli 2 bratři Turečkovi. Jeden zahynul a druhý přišel o ruku a dostal invalidní místo u vojenského úřadu v Praze. U Chumelíků byli Turkovi. Do války byl odveden bratr ze Lhoty. U Kadlečků byl Mašek a Kroupa. U Dolejších Bláhů byl Rajšmíd, Kroupa, Bláha, Hána, Kislinger a Šklebený. Ve válce byl Šklebený raněn do ramene a dostal v Čejkovech trafiku. U Hrobáků byl Kočí. Ve válce byl bratr. V Černé Hoře zběhl z fronty a zemřel. U Vojtíšků staré chalupě byl Kroupa, Ryba a Brejcha. Ve válce byli 3 bratři Brejchové. Jeden zběhl do italské legie a jeden zběhl z fronty. Oběma hrozila poprava oběšením. V nové Vojtíšků chalupě byl Kazda, Kroupa a Brejcha. U Bahenských byl Tramba a Ryba. Do války byl odveden Ryba. U Očenášů byl Rajšmíd a Děkan. Děkan ve válce padl. U Rudů byl Bečvář a Ejem. Bečvář byl odveden do války v 50 létech. U Turků z chalupy byl Linhart. Byl s vyšší výměrou polí. Do války byl odveden. U Mašků z chalupy byl Melka. Byl odveden do války už v 18 létech. U Brodeckých byl Ryba. Do zločinecké války rakouských a německých boháčů museli jít hned 4 bratři. Nejmladšímu bylo pouhých 18 let. To jsou ještě skoro děti. Měli jen štěstí, že nikdo z nich nezahynul. Museli ale přečkat 4 roky v utrpení, odloučení od rodin, které tím stejně trpěli. Na hospodě byl v roce 1848 stále Kazda už přes 100 let a vydrželi až do roku 1923, kdy přišel na hospodu Trš ze Zbynic. Obecní kovárna byla u Ševců do roku 1880 a potom byla u Kovářů. Současně ještě fungovala panská kovárna u hořejších Kovářů. Obdobná situace jako v Čejkovech byla dalších 100 let po robotě i ve Zbynicích.
Publikaci Tedražice v době roboty, po robotě a za socialismu
a
Publikaci Výlet po Čejkovech a Zbynicích v roce 1824, Zavlekov, Nalžovy, Hradešice, Čejkovy v roce 1654 a Zbynice v roce 1654 lze otevřít na:
http://www.volny.cz v e-mailu cejkovy@volny.cz pod heslem hradek