Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvory nalžovského panství.

Dvory nalžovského panství.

Hraběcí rod Taaffe držel Nalžovy od roku 1769 do roku 1937, kdy Eduard Karel Taaffe (*1898) zadlužený velkostatek a zámek prodal Františkovi a Karlovi Müllerovým a z Čech se odstěhoval. Už před tím však Taaffe nepřispíval farnostem na opravu střech kostelů, ani dobrovolným hasičům i v případě požárů na jeho dvorech.

K velkostatku nalžovského panství Nalžovy – Ellischau, přináleželo 8 dvorů: Nalžovy, Neprochovy, Zamlekov, Sedlečko, Přebořice, Krutěnice, Čejkovy (Dalovice, Zamyslice) a Tedražice.

Silnice ze Zavlekova do Plichtic byla budována v roce 1931. Nedaleko Plichtic je bývalý zbytkový statek Přebořice. Přebořice farou přináleží k farnímu kostelu Nejsv. Trojice v Zavlekově, a pod obec Tužice. Dvůr přebořický byl založen kolem roku 1720 jako odchovna mladých býků. Po kastraci voli, byli určeni pro práci potažní na celém panství. Pro výcvik mladých volků k práci byl určen «rejčůr», z německého reitschulle - jezdecká škola, louka pod dvorem na jižní straně, ohraničená ohromnými balvany z okolních polí. Brázda v orbě volským potahem od dvora přebořického až na konec pozemku «Michalovská» ve směru k Nalžovům, byla skoro 1 km dlouhá a trvala celý půlden. Na konci byl připraven nový odpočinutý volský potah z Nalžov, který vykonal opět jednu zpáteční odpolední brázdu orby až na Přebořice a tam odpočíval a přenocoval. K oráčům na tomto dvoru patřil i Vojtěch Keřka a Antonín Šimera. Čeledínové na dvoře byli voláci, telátníci a pasáci. Na dvoře pracovaly i děvečky. Na práci čeládky, která bydlela ve dvoře v «haluzně» musel být neustálý dohled a ten vykonával poručník, dráb, šafář. Byly tam i mezi čeledíny a děvečkami i mnohá uzavřená manželství i narozené děti, většina byla ale nemanželských. Podobné to bylo i na ostatních dvorech. Majitel velkostatku vydával hospodářské instrukce. V nich byl návod na to, jak má velkostatek efektivně pracovat. Práce na samotném statku zajišťovala takzvaná dvorská čeleď. Ta se dělila na několik skupin podle toho, jakou práci musela zastávat. V čele mužské dvorské čeledi stál šafář. Śafář měl na starost nejen organizaci práce a dohlížení na ni u jednotlivých zaměstnanců statku. Musel také prokázat um v opravách běžného zemědělského nářadí. Šafář měl tedy na starosti kromě organizace práce i opravy nářadí, se kterým se pracovalo. Stejně tak zajištění jeho dostatku. Ženskou část dvorské čeledi měla na starosti šafářka. Jednotliví zaměstnanci se dělili na různé skupiny. První z nich byla zaměstnávána přímo na statku. Do této skupiny lidí patřili nádvorníci, pacholci a holomci. Tyto tři skupiny mužů na statku zajišťovaly chod stáje, práce, které souvisely s dvorem samotným. Jejich ženským protějškem byly děvečky. Ty byly zaměstnány hlavně úklidem stájí. Dochovaly se dokonce instrukce o tom, jak mají uklízet chlévy a stáje. Druhou skupinou byli lidé, kteří pracovali na polích. Ti se dělili na vozky, povozní, oráče, sekáče, hrabáče, skotáky a další. Tuto čeleď si majitel statku na práci najímal. Smluvní plat byl roční, a výplata se tak prováděla jen jednou do roka. Bývalo zvyklostí, že výplata mzdy čeledi byla na svátek sv. Martina. I z toho důvodu byla s tímto dnem spojena celá řada veselic.

Vyprávělo se, že dvůr Přebořice navštívil v roce 1905 «inkognito» i Jeho Veličenstvo císař pán František Josef I, když přijel shlédnout císařské manévry mezi Pískem a Strakonicemi ve dnech 4. až 7. září a ubytován byl několik dní na zámku ve Štěkni. Po skončení manévrů 8. září odjel vlakem do Plzně k prohlédnutí Škodovy zbrojovky, zpáteční cesta mohla být i jeho zastávkou na Přebořicku.

Po vzniku samostatného československého státu byla vyhlášena pozemková reforma a vydán zákon o obstavení velkostatků. Byl utvořený Státní pozemkový úřad a zahájil přidělování půdy jednotlivcům jako drobný příděl a příděl zbytkových statků. V roce 1924 byly přiděleny pozemky drobným přídělcům, chalupníkům a bezzemkům. Po roce 2000 někteří potomci chalupníků pozemky prodali různým překupníkům z Prahy za směšnou cenu a peníze investovali do nákupu aut a bazénů. Dnes už pozemky nemají, auta a bazény jim dávno dosloužily.

Poplužní dvůr Zamlekov (Zavlekov) měl rozsáhlou ovocnou školku i sýrárnou. Ze zbytků tvrze byl postaven špýchar. Původní tvrz připomíná již jenom pozdně gotický portál s kamenným ostěním. Ze statku v Tedražicích se zachoval zámek.

Historie statku Čejkovy i Dvora Zamyslice sahá daleko do minulosti. Statek v Čejkovech tvořila stodola č.73 a 45, stáje č.71 a 72, špýchar, sídlo statku č.70, sýrárna č.69 a ubytování námezních pracovníků č.2. Dalovice stodola, stáj, ubytování a hájovna. Zamyslice ovčín a hájovna. Stodoly měly zásadní význam pro uchování úrody. U objemných panských stodol bylo nutné zajistit dobré větrání. V obvodových stěnách byly průduchy, větrací otvory byly i ve štítech, tvořené úzkými podélnými okénky. Pod střechou byly ještě hambalkove krovy. K větrání byly uzpůsobeny i vikýře. Odvětrávány musely být také sklady píce nad chlévy.

Čejkovští chlapci a děvčata mívali také poměr s čeledíny i děvečkami ze statku. Ze zbynické matriky se dočítáme o takových sňatcích i o nemanželských dětech. Na čejkovském dvoře musel bydlet šafář. Zřejmě měl na starosti i Dalovice a Zamyslice. Majitel panství nechal vysázet při cestách ovocné aleje, jabloně a třešně, zejména při cestě z Čejkov do Zamyslic a při cestě ze Zamyslic do Sedlečka. V dobách Rakouska - Uherska mohl získat odrůdy i z jižních oblastí mocnářství. Strojové vybavení nebylo zařizováno v potřebné míře, byla využívána převážně pracovní síla. Secí stroje a stroje pro sklizeň mlácení obilí nebyly postupně zajiťovány, statek měl narůstající finanční problémy a hospodaření spělo ke krachu.

Historie statku Sedlečko i Dvora Krutěnice sahá take daleko do minulosti. Oba dvory vždy patřily pod panství Nalžovy, které se poprvé připomínají v pramenech roku 1380. Následující staletí zaznamenala pak znamenala rychlé střídání majitelů. Bratři František a Karel Mullerovi provedli rozsáhlé oprav a rekonstrukce hospodářských budov. Navázali na úspěšné a prosperující odvětví Taaffů - výrobu sýra s přírodní plísní. Také založili " Nalžovské šlechtitelské podniky", kde byly vypěstovány speciální odrůdy žita a ovsa. Fungující hospodaření narušila 2. světová válka.

Sýrárny na panství Nalžovy:

Nalžovský sýr byl velmi blízký Hermelínu, jehož povrchová plíseň nebyla sněhově bílá, ale naopak jemně narůžovělá až červená. Jeho výrobu zavedl Čeněk Charousek v roce 1897. Výrobní postup byl tento: "Čerstvě nadojené mléko se nejprve poněkud ochladilo, posýřilo a vzniklá sýřenina se poté nalila do tvořítek vyložených sáčky. Po 12 hodinách se sáčky vyjmuly, přenesly do solovny, kde se sýr na povrchu solil. Osolený sýr se dal do sklepa (18-19°C), kde byly rozšířeny ušlechtilé plísně. Sýr dostal na povrchu nejprve bílý porost, který později zčervenal, a ve vysokém stáří sýra až zezelenal. Zrání trvalo asi 14-21 dní. Sýr představoval koláčky 10-11 cm v průměru, 2-3 cm výšky a váhy 200g. V roce 1897 bylo vyrobeno 148.708 kusů sýra, v roce 1914 však již 522.518 kusů. Specifické ušlechtilé plísně se z přirozeného prostředí tehdejších sklepů již zcela vytratily.

Velkostatky Nalžovy a Hrádek.                                                                                                        Účelem poplužního dvora bylo především zajištění dostatku potravin pro vrchnost a její dvůr. Přebytky z hospodaření byly určeny pro místní trh a výtěžek z prodeje produktů dvora tvořil součást příjmu vrchnosti. Od 16. století pak začaly hrát poplužní dvory - v důsledku klesající hodnoty poddanských peněžních dávek - významnější úlohu také v režijním hospodaření vrchnosti, která přistupovala k rozšiřování pozemků (jejich odkupem od poddaných nebo obděláváním dříve zemědělsky nevyužívaných ploch) a k zakládání dvorů nových. Poddaným byl stanoven poddanský úrok ve zlatých a krejcarech, a v naturální části v počtech kuřat a vajec. Dále platili v zlatých a krejcarech za opuštění a propuštění z panství a za učení se řemeslu. Kostely nesloužily poddaným, ale ideologicky hlavně šlechtě. Poddaní museli daněmi a naturálními odvody faráře kompletně zabezpečit.                                                                          Na Nalžovech, v Hrádku a Svojšicích a třeba i v Čejkovech a Tedražicích, postavila si vrchnost pivovar. Byl částečně kamenný i cihlový a střecha šindelová a potřebné sklepy. Byl s vnitřním pivovarnickým vybavením, pánvemi, štoky, humnem i spilkami. Současně budovali i šenky, aby měli z piva co největší zisky. Sládek Adam Antonín z Hrádku, narozen v 1671 nakonec vystudoval bohoslovectví v Březnici, se stal farářem ve Zbynicích. Hospoda v Čejkovech U šenkýřů byla už v roce 1654 a ve Zbynicích U Lojzinky v roce 1668. Čejkovská musela brát pivo od nalžovského pivovaru a zbynická od hrádeckého.                                          Na panství měli několik ovčínů. Na hrádeckém měly 3. V Hrádku, Kašovicích, Mokrosukách a za Desfoursů i v Defurových Lažanech. Nám nejbližší byl ovčín v Zamyslicích. Byly to kamenné stavby se šindelovými střechami. U ovčína byla i ovčácká chalupa a přídělem polí jen pro vlastní obživu. Ovčíny měly kapacitu 200 až 300 ovcí. Z ovčínů se prodávala hlavně vlna. Jateční maso jen doplňkově. Dříví z panských lesů se prodávalo poddaným i měšťanům v blízkých měst. Hrádecké panství mělo lepší možnosti pro budování mlýnů využitím řeky Ostružná. V nalžovském panství bylo nutné využívat rybníky. Zbyničtí tak měli vrchností přikázáno využívat mlýny hrádecké. Jsou častá označení míst a polí na vápenici. To jsou místa, kde byly vápenky. Musel tam být vápencový lom. Ty však byly víc u Otavy, než u Hrádku, Svojšic nebo Nalžov. Musela být samozřejmě i vápencová pec. Využití vápna bylo hlavně stavební a méně kvalitní pro vápnění a vyhnojování polí. Panství musela mít také své cihelny. Největší cihelna byla u Kašovic a fungovala do 1874. Menší cihelny byly po všech našich panstvích, všude kde byla vhodná hlína.                                            Velkostatek Nalžovy byl šlechtitelským střediskem a disponoval kolem 2000 ha orné půdy. Ve šlechtitelském středisku se nalézaly školky, na nichž se provádělo šlechtění, zkušební pole a laboratoře, z technického zařízení pak moderní zařízení na čištění obilí podle váhy. Nalžovské podniky se zabývaly zušlechťováním horských plodin, žita, ovsa, brambor a hrachu a platily za nejvýše a nejnepříznivější položenou šlechtitelskou stanicí v Čechách i na Slovensku. Také výsadbou a zušlechťováním ovocných stromů a vlašských ořechů. Dobrý chov a zušlechťování dobytka a ovcí a výcvikem volů pro práce a tahání nákladů. Mimo samotný zámek došlo k přístavbě budovy koníren, uzavírající dolní stranu hospodářského dvora, budova stodoly navazující na objekt sýpky, nová kočárovna, a dále soubor pivovarských sklepů pod novými konírnami, využívající starších renesančních sklepů. K výstavbě sýpek došlo zejména za vlády Josefa II, 1780 až 1790. Byla nařízena výstavba kontribučních sýpek. To byly velké sýpky se zásobami obilí pro případ mimořádné neúrody.                                                                                                 1838 koupil Taaffe ještě dvůr Kolinec, Vlčkovice, Ujčín a Konín. Velkostatek Nalžovy měl 9 dvorů a 21 vesnic. Dvůr Thalhof zanikl. Vesnice bez dvorů byly Stříbrné Hory, Velenovy, Zahrádka, Malý Bor, Černíč, Hradešice, Letovy, Mířenice, Otěšín, Ústaleč, Buršice, Mladice, Tužice, Týřovice, Velešice, Těchonice, Žďár, Strážovice, Vlčnov a Tužice. Ještě kostely, Stříbrné Hory, Hradešice, Malý Bor, Velenovy a Těchonice. Panství mělo 2 cihelny, pilu, 7 sýráren, košíkářskou školu s výrobnou košíků a papírnu. Na zámku v Nalžovech bydlel Eduard Taaffe až do roku 1939. Bratrům Müllerovým byl velkostatek znárodněn v roce 1945. Maštal byla u Blažků a Chamutů. Byly tam aspoň dva páry tažných volů a plemenný býk. Byly tam dojné krávy, zvláště po postavení budovy sýrárny u Hošků. Také přibližně 10 prasat. Kurníky byly dřevěné.  Ve šplýcharu bydlela rodina šafáře. Nutná byla velká stodola u Kalčíků a u Krejčího. U Rybáčků byla ratejna s rodinami kočích, krmičů a dojiček.                                                      Poplužní dvůr byl už v roce 1579 v Mokrosukách, těsně u zámku, 1598 za Račínů při tvrzi v Hrádku a v roce 1623 v Kašovicích. Dvůr byl i v Sedlici nad Lešíšovem. Malý dvůr byl i v Odolenově. K panství patřily ještě vesnice Zbynice, Čermná a Břetětice. Kostely byly na Zdouni a ve Zbynicích. Dvůr v Hrádku byl u tvrze, byl kamenný, měl šindelovou střechu. Stodola na slámu, maštal pro krávy, chlévy pro prasata s položenými prkny, řezárna na krmení, dva kurníky, dřevárna, mlíčník, stodoly se dvěma mlaty přikryté cihelnou střechou. Ve dvoře byly dvě kůlny, z nichž jedna klenutá, a maštal na ouhrabky. Pod věží byla komůrka maličká, šafářova světnička s komůrkou. Z druhé strany stavení byla síňka, ratejna a napravo komora, nad ní ještě tři komory, kurník a sýpka. Také vinopalna, pekárna, zadělaný kotel pro pálení, stará kuchyně, kotel na prádlo a kotel na ohřívání syrovátky. V hrádeckém dvoře se chovali dva tažní voli, dva hospodářští voli, 26 dojnic, pět jalovic a 1 jednoletý býček a 34 prasat. Podobný byl poplužní dvůr v Kašovicích. Maštal tam měli pro 6 volů, chlév pro husy a stodolu se dvěma pernami. V Mokrosukách měli plemenného býka a 6 tažných volů. Přes šlechtu Desfours byl Hrádek od roku 1721 propojen s dvorem v Defurových Lažanech a Radicích. Lažany patřily před rokem 1723, jako Nalžovy, Neprochovy a Čejkovy Švihovským. Na statku v Lažanech měli 4 kováře, 2 zedníky a tkadlece.                                                                                                Svojšice byly pojmenovány po Svojšovi, pánu na hradě Velhartice. Svojšice byly za Pöttingů od 1739 do 1769 i za Taaffeů součástí nalžovského panství. Od Taaffeů je 1838 koupil Veit  ze Žikov. Bylo tu 38 stavení, 253 lidí, kostel, škola a vápenka u lesa. Zámek ale byl vyhořelý a sloužil jako sýpka. Poplužný dvůr měl 176 ha. Hospodářské budovy tvořilo jednopatrové stavení pro osm deputátních rodin, dále klenutý kravín pro 40 kusů dojnic, řezárna, lednice, kůlna na hospodářské nástroje, dobytčí váha, stodola o dvou mlatech, nově postavená budova, v níž byla umístěna klenutá stáj na 30 kusů dobytka, 6 vepřinců, klenutá kočárová kůlna a konírna na 4 páry koní. Následovala prádelna a pec na chleba, drůbežník a místnost pro acetylénové světlo. Na obytný dům přiléhala stará bašta se sýpkou a okrasnou a zelinářskou zahradou. K velkostatku patřil ještě vodní mlýn, poháněný stálou vodou o síle 4 HP z rybníka.                                                 Ze všech uvedených skutečností je zřejmé, že celých 1500 let, kdy přišli naši zemědělští předkové do tohoto kraje, museli pracovat až do roku 1948 na Germány, naši šlechtu a katolickou církev. Po roce 1989 byly šlechtě a katolické církvi vráceny všechny tyto šlechtou a církví nakradené majetky. Naše majetky nahospodařené za období 1948 - 1989 nám ukradli současní kapitalisté a zlodějská církev nás restitucemi okrádá i nadále.