Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvory nalžovského panství.

 

Dvory nalžovského panství.

Hraběcí rod Taaffe držel Nalžovy od roku 1769 do roku 1937, kdy Eduard Karel Taaffe (*1898) zadlužený velkostatek a zámek prodal Františkovi a Karlovi Müllerovým a z Čech se odstěhoval. Už před tím však Taaffe nepřispíval farnostem na opravu střech kostelů, ani dobrovolným hasičům i v případě požárů na jeho dvorech.

K velkostatku nalžovského panství Nalžovy – Ellischau, přináleželo 8 dvorů: Nalžovy, Neprochovy, Zamlekov, Sedlečko, Přebořice, Krutěnice, Čejkovy (Dalovice, Zamyslice) a Tedražice.

Silnice ze Zavlekova do Plichtic byla budována v roce 1931. Nedaleko Plichtic je bývalý zbytkový statek Přebořice. Přebořice farou přináleží k farnímu kostelu Nejsv. Trojice v Zavlekově, a pod obec Tužice. Dvůr přebořický byl založen kolem roku 1720 jako odchovna mladých býků. Po kastraci voli, byli určeni pro práci potažní na celém panství. Pro výcvik mladých volků k práci byl určen «rejčůr», z německého reitschulle - jezdecká škola, louka pod dvorem na jižní straně, ohraničená ohromnými balvany z okolních polí. Brázda v orbě volským potahem od dvora přebořického až na konec pozemku «Michalovská» ve směru k Nalžovům, byla skoro 1 km dlouhá a trvala celý půlden. Na konci byl připraven nový odpočinutý volský potah z Nalžov, který vykonal opět jednu zpáteční odpolední brázdu orby až na Přebořice a tam odpočíval a přenocoval. K oráčům na tomto dvoru patřil i Vojtěch Keřka a Antonín Šimera. Čeledínové na dvoře byli voláci, telátníci a pasáci. Na dvoře pracovaly i děvečky. Na práci čeládky, která bydlela ve dvoře v «haluzně» musel být neustálý dohled a ten vykonával poručník, dráb, šafář. Byly tam i mezi čeledíny a děvečkami i mnohá uzavřená manželství i narozené děti, většina byla ale nemanželských. Podobné to bylo i na ostatních dvorech. Majitel velkostatku vydával hospodářské instrukce. V nich byl návod na to, jak má velkostatek efektivně pracovat. Práce na samotném statku zajišťovala takzvaná dvorská čeleď. Ta se dělila na několik skupin podle toho, jakou práci musela zastávat. V čele mužské dvorské čeledi stál šafář. Śafář měl na starost nejen organizaci práce a dohlížení na ni u jednotlivých zaměstnanců statku. Musel také prokázat um v opravách běžného zemědělského nářadí. Šafář měl tedy na starosti kromě organizace práce i opravy nářadí, se kterým se pracovalo. Stejně tak zajištění jeho dostatku. Ženskou část dvorské čeledi měla na starosti šafářka. Jednotliví zaměstnanci se dělili na různé skupiny. První z nich byla zaměstnávána přímo na statku. Do této skupiny lidí patřili nádvorníci, pacholci a holomci. Tyto tři skupiny mužů na statku zajišťovaly chod stáje, práce, které souvisely s dvorem samotným. Jejich ženským protějškem byly děvečky. Ty byly zaměstnány hlavně úklidem stájí. Dochovaly se dokonce instrukce o tom, jak mají uklízet chlévy a stáje. Druhou skupinou byli lidé, kteří pracovali na polích. Ti se dělili na vozky, povozní, oráče, sekáče, hrabáče, skotáky a další. Tuto čeleď si majitel statku na práci najímal. Smluvní plat byl roční, a výplata se tak prováděla jen jednou do roka. Bývalo zvyklostí, že výplata mzdy čeledi byla na svátek sv. Martina. I z toho důvodu byla s tímto dnem spojena celá řada veselic.

Vyprávělo se, že dvůr Přebořice navštívil v roce 1905 «inkognito» i Jeho Veličenstvo císař pán František Josef I, když přijel shlédnout císařské manévry mezi Pískem a Strakonicemi ve dnech 4. až 7. září a ubytován byl několik dní na zámku ve Štěkni. Po skončení manévrů 8. září odjel vlakem do Plzně k prohlédnutí Škodovy zbrojovky, zpáteční cesta mohla být i jeho zastávkou na Přebořicku.

Po vzniku samostatného československého státu byla vyhlášena pozemková reforma a vydán zákon o obstavení velkostatků. Byl utvořený Státní pozemkový úřad a zahájil přidělování půdy jednotlivcům jako drobný příděl a příděl zbytkových statků. V roce 1924 byly přiděleny pozemky drobným přídělcům, chalupníkům a bezzemkům. Po roce 2000 někteří potomci chalupníků pozemky prodali různým překupníkům z Prahy za směšnou cenu a peníze investovali do nákupu aut a bazénů. Dnes už pozemky nemají, auta a bazény jim dávno dosloužily.

Poplužní dvůr Zamlekov (Zavlekov) měl rozsáhlou ovocnou školku i sýrárnou. Ze zbytků tvrze byl postaven špýchar. Původní tvrz připomíná již jenom pozdně gotický portál s kamenným ostěním. Ze statku v Tedražicích se zachoval zámek.

Historie statku Čejkovy i Dvora Zamyslice sahá daleko do minulosti. Statek v Čejkovech tvořila stodola č.73 a 45, stáje č.71 a 72, špýchar, sídlo statku č.70, sýrárna č.69 a ubytování námezních pracovníků č.2. Dalovice stodola, stáj, ubytování a hájovna. Zamyslice ovčín a hájovna. Stodoly měly zásadní význam pro uchování úrody. U objemných panských stodol bylo nutné zajistit dobré větrání. V obvodových stěnách byly průduchy, větrací otvory byly i ve štítech, tvořené úzkými podélnými okénky. Pod střechou byly ještě hambalkove krovy. K větrání byly uzpůsobeny i vikýře. Odvětrávány musely být také sklady píce nad chlévy.

Čejkovští chlapci a děvčata mívali také poměr s čeledíny i děvečkami ze statku. Ze zbynické matriky se dočítáme o takových sňatcích i o nemanželských dětech. Na čejkovském dvoře musel bydlet šafář. Zřejmě měl na starosti i Dalovice a Zamyslice. Majitel panství nechal vysázet při cestách ovocné aleje, jabloně a třešně, zejména při cestě z Čejkov do Zamyslic a při cestě ze Zamyslic do Sedlečka. V dobách Rakouska - Uherska mohl získat odrůdy i z jižních oblastí mocnářství. Strojové vybavení nebylo zařizováno v potřebné míře, byla využívána převážně pracovní síla. Secí stroje a stroje pro sklizeň mlácení obilí nebyly postupně zajiťovány, statek měl narůstající finanční problémy a hospodaření spělo ke krachu.

Historie statku Sedlečko i Dvora Krutěnice sahá take daleko do minulosti. Oba dvory vždy patřily pod panství Nalžovy, které se poprvé připomínají v pramenech roku 1380. Následující staletí zaznamenala pak znamenala rychlé střídání majitelů. Bratři František a Karel Mullerovi provedli rozsáhlé oprav a rekonstrukce hospodářských budov. Navázali na úspěšné a prosperující odvětví Taaffů - výrobu sýra s přírodní plísní. Také založili " Nalžovské šlechtitelské podniky", kde byly vypěstovány speciální odrůdy žita a ovsa. Fungující hospodaření narušila 2. světová válka.

Sýrárny na panství Nalžovy:

Nalžovský sýr byl velmi blízký Hermelínu, jehož povrchová plíseň nebyla sněhově bílá, ale naopak jemně narůžovělá až červená. Jeho výrobu zavedl Čeněk Charousek v roce 1897. Výrobní postup byl tento: "Čerstvě nadojené mléko se nejprve poněkud ochladilo, posýřilo a vzniklá sýřenina se poté nalila do tvořítek vyložených sáčky. Po 12 hodinách se sáčky vyjmuly, přenesly do solovny, kde se sýr na povrchu solil. Osolený sýr se dal do sklepa (18-19°C), kde byly rozšířeny ušlechtilé plísně. Sýr dostal na povrchu nejprve bílý porost, který později zčervenal, a ve vysokém stáří sýra až zezelenal. Zrání trvalo asi 14-21 dní. Sýr představoval koláčky 10-11 cm v průměru, 2-3 cm výšky a váhy 200g. V roce 1897 bylo vyrobeno 148.708 kusů sýra, v roce 1914 však již 522.518 kusů. Specifické ušlechtilé plísně se z přirozeného prostředí tehdejších sklepů již zcela vytratily.