Jdi na obsah Jdi na menu
 


Restituce a privatizace.

Pod pojmem restituce v Československu po roce 1989 se rozumí proces zločinného navracení znárodněného majetku původním majitelům, zpravidla někdejším soukromým vlastníkům, šlechtě, církvím a jiným institucím, právem zestátněným v únoru 1948 na území tehdejšího  Československa, z vůle lidu, po nástupu socialismu. Po politické změně v roce 1989 došlo u nás pak k protiprávním změnám v majetkoprávních vztazích soukromého vlastnictví. Vydané zákony se týkaly tzv. restituce. Šlo o  obnovení původního právního stavu u převedeného majetku, před rok 1948.

Jednalo se také o období německé okupace nebo o období po roce 1945, a souvisejících s osobami, které byly obviněny po válce z kolaborace. Po vydání restitučních zákonů požádala o navrácení majetku také řada potomků bývalé šlechty až z dob habsburské monarchie. Další skupinou jsou šlechtické rody, které řadu let usilují o restituce majetku, kdy s ohledem na počínání jejich předků za německé okupace, by měly tyto majetky zůstat v rukou státu.

Známé restituované památky Čech

Český Šternberk – rodina Sternbergů        
Jemniště – rodina Sternbergů 
Dobříš – rodina Colloredo-Mansfeldů

 Kokořín – potomci rodiny Špačků 
Mělník – rodina Lobkowiczů 
Radíč – rodina Oberthorů       
Sázava – objekt byl vydán restituentkám, které ho prodaly státu      
Strž – památník Karla Čapka – rodina Palivcova
Vysoký Chlumec – rodina Lobkowiczů    
Blatná – rodina Hildprandtů

Orlík – rodina Schwarzenbergů       
Kašperk – majitel město Kašperské Hory   
Loket – majitel město Loket   
Klášterec nad Ohří – majitel město Klášterec nad Ohří  
Střekov – rodina Lobkowiczů
Častolovice – rodina Sternbergů      
Doudleby nad Orlicí – rodina Bubnů z Litic       
Humprecht – předáno do majetku města Sobotka        
Chlumec nad Cidlinou – rodina Kinských
Kost – rodina Kinských
Kostelec nad Orlicí – rodina Kinských      
Nové Hrady – rodina Čerychů, zámek prodán rodině Kučerových  
Nové Město nad Metují – rodina Bartoňů z Dobenín    a
Pecka – předána do majetku obce    
Rychnov nad Kněžnou – rodina Kolowrat-Krakovských       
Skalka – zámek po restituci uzavřen / prodán     
Svojanov – převeden do majetku města Poličk    a
Valdštejn – dnes v majetku města Turnov

Známé restituované památky Moravy

Boskovice – rodina Mensdorff –Poulily    
Kroměříž – mobiliář vydán Arcibiskupství olomouckému     
Lešná – dnes majetek města Zlín, mobiliář státní 
Náměšť na Hané – dnes v majetku obce Náměšť na Hané     
Slavkov – dnes v majetku města Slavkov 
Žďár nad Sázavou – rodina Kinských       

         Mnozí z nich ve svých původních sídlech žijí, využívají je jen pro sebe, pro vlastní obohacování.  (Zdeněk Sternberg hrad Český Šternberk, Karel Schwarzenberg hrad Orlík nad Vltavou, Diana Sternbergová zámek v Častolovicích, Jan Kolowrat-Krakowský zámek Rychnov nad Kněžnou a další). Bohužel ne se vším restituovaným státním majetkem bylo zacházeno ohleduplně, někteří restituenti získali např. nábytek, který skladovali v nevhodných prostorách, a tak došlo k jeho zničení a nenahraditelným škodám. Jsou zde dokonce bývalé šlechtické rody, které již několik let usilují o navrácení majetku na základě restitučních zákonů, a i s ohledem na protičeské počínání jejich předků za německé okupace Československa. U našeho podplatitelného právního řádu se jim to někdy i daří. (rod Colloredo-Mannsfeld tak usiluje o zámek Opočno, rod Des Fours Walderode o zámek Hrubý Rohozec, rod Liechtensteinů, usiluje o několik objektů a i další rody). V nově vzniklém Československu proběhla v souvislosti se zákazem používání šlechtických titulů první velká vlna konfiskací majetku šlechtických rodin a k jeho následnému znárodnění už v letech 1923–1926.

Původním programem socialistických a sociálně demokratických stran i v kapitalistických zemích v západní Evropě byla tzv. socializace, která nemusela mít jen podobu zestátnění, ale i dělnické kontroly či združstevnění. Rozsáhlé znárodnění bylo už v kapitalistickém Československu provedeno na základě dekretů prezidenta republiky v říjnu v roce 1945. Kromě konfiskace majetku Němců a českých kolaborantů, se jednalo se o znárodnění dolů, velkých průmyslových podniků (v zásadě nad 500 zaměstnanců), podniků potravinářského průmyslu, akciových bank a soukromých pojišťoven. Ještě předtím byla zestátněna výroba a distribuce filmu. Později bylo toto slaveno 28. října jako Den znárodnění. Znárodnění byla standardní politika socialistických stran, nejen v Československuale i v Anglii či Francii. Po roce 1948 pokračoval dál proces znárodnění v Československu jako proces přechodu majetku soukromého do společenského vlastnictví státu. Po druhé světové válce proběhla vlna znárodňování celou Evropou včetně západní Evropy. Mimo Evropu byl např. Egyptem znárodněn Suezský průplav, původně vlastněný Velkou Británií a Francií.

Privatizace v Československu po roce 1989 probíhala bez dostatečných právních podkladů. Byla uskutečněna ve dvou vlnách kuponová privatizace. Byl to velký podvod na těch, kteří celých 40 let poctivou prací budovali náš stát. Naletěli těm, kteří se spojili s evropskými kapitalistickými státy a s USA a ti je o všechno, co za 40 let vybudovali, rázem připravili. V rámci prováděných privatizací si mohl každý občan za 1 000 Kčs koupit takzvanou kuponovou knížku, jejíž pomocí si mohl v několika kolech objednávat bezcenné akcie privatizovaných firem. Za jednoho z autorů této podvodné kuponové privatizace je považován Václav Klaus. Při kuponové privatizaci se nechvalně proslavil i podvodník velkého kalibru Viktor Kožený. Kdo investoval své body z kuponové knížky do jeho Harvardských investičních fondů, měl přislíbeno, že za ně obdrží směšných 10 000 Kč, ve srovnání s miliardovými hodnotami privatizovaného majetku. Kupónové knížky neměly vůbec žádný význam. Všichni z těch, kteří si ji pořídili, nedostali žádné nebo jen zanedbatelné dividendy a jejich akcie brzy pozbyly ceny. Nakonec na privatizacích vydělali jen podvodníci a restituenti, kteří získali majetky, které jim nepatřili, které patřily jen těm, co na nich pracovali. Byli to i ministři vlád za éry Havla, sám Havel, nebo Kocáb nebo Bursík, který zdědil domy na Malé Straně. V daleko menším rozsahu vydělali na privatizaci i třeba dědici nějakého kulaka na vesnici, kdy pozemky prodali podvodným firmám, které s nimi dál kšeftovali. Nebyly tak tyto pozemky využity pro zemědělskou výrobu pro výrobu nezbytných potravin pro náš stát. Těch případů by byl bezpočet a svědčí jen o velké aroganci bohatých a mocných, po roce 1989, kteří sami sebe nazývají demokraty, proti nám pracovitým a slušným lidem.

Mnohé majetky šlechty, církve, továrníků, majitelů domů i velkostatkářů byly krátce po válce ve velmi neužitečném i špatném stavu. Aby mohli sloužit lidem bylo nutné do těchto majetků investovat. Například lovecký zámeček se přebudoval na školu. Místo radovánek a honům panstva sloužil pak pro užitečnou věc všem. Při emigracích také mnoho cenných věcí spolu s emigranty zmizelo přes hranice na Západ. Nejen věci, ale i jiné bohatství, třeba licence a postupy výroby u továrníků. Nelze zde všechno jmenovat, bylo toho mnoho co bylo emigranty celé naší společnosti ukradeno. Na orné půdě velkostatkářů, bylo celé období od roku 1948 do roku 1989 velmi dobře hospodařeno. Naše zemědělství se za tu dobu dostalo na světovou úroveň, což se o zemědělství po roce 1989 říci nedá. Při restitucích získali restituenti majetek, zhodnocený naší prací, našich rodičů a prarodičů za období 1948 a 1989. Zde je vidět silná propaganda televize, kdy si to nadpoloviční většina lidí nechá líbit a potvrdí to svým hlasem při volbách. Právníci na restitucích vydělávají společně s restituenty na úkor nás, našeho státu, i za pomoci Evropské unie a záštitou NATO. O zrůdností restitucí, majetků a podplatitelnosti právníků svědčí i to, že jedna statkářka blokuje a prodražuje výstavbu dálnice, která má sloužit všem. Lidem stejně tak škodí a vydělávají na nás ekologičtí aktivisté a neziskové organizace řízené z USA a dalších západních zemí a ještě nám sem vozí arabské a africké migranty.