Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přírodní památky.

Ladislav Stehlík ve své knize Země zamyšlená z roku 1966 popisuje naši krajinu. Popisuje i šedovousého dědečka Františka Dacha, narozeného v roce 1876. Rozdíl v krajině a životním prostředí na začátku a na konci století není tak velký jako rozdíl v životě lidí. Zmizely sice meze mezi poli, ale zvětšily se meze na pokraji polí, protože nejsou prořezávány a vypásány dobytkem. O prořezávání cest se staralo zemědělské družstvo a později i Obecní úřad. Najatou firmou bylo rozsáhlé prořezání provedeno na podzim v roce 2007. Mezi poli byly vybudovány kamenné zídky, které později ztratily smysl a zarostly. Byly u Vůše, Pocukovou a všude jinde. Měly význam ne jen pro ohraničení, ale i pro zabránění splavování orné půdy. Postupně však stále a stále zarůstají a mizí. Pomocí mechanizace došlo k odstranění velkých kamenů z polí. Meliorací byly odstraněny bažiny z luk. Stav čistoty lesů se zhoršil, neboť dříve byla pro vytápění využita každá větvička a jehličí. K největším škůdcům polí a sadů a patřili mandelinka a chroust. V polovině 20. století se mandelinka bramborová rozšířila tak, že se prováděl organizovaný hromadný sběr na bramborových polích. Společný sběr byl vyhlášen Národním výborem na neděli dopoledne. V tomto období byli na ovocných stromech také velmi rozšířeni chrousti. Požírali listy. Stačilo stromem zatřást a chrousti padali na zem. Dorůstali délky až 3 cm. Larvy žily v zemi a ožírali kořeny rostlin. Výskyt prasete divokého byl v polovině 20. století spíše výjimečný. K většímu rozšíření a i k větším škodám na polích dochází až koncem 20. století. Podíváme se na naši krajinu před provedením meliorací v 60. létech 20. stol. Z pohledu od Hrádku z první poloviny 20. století  je zřejmé, jak se krajina změnila. Zejména došlo k růstu vegetace na úkor polních ploch. Silnice do Sedlečka u Želiné byla rozšířena. Zemědělské družstvo provedlo meliorační práce, které změnily ráz krajiny. K největším změnám dochází na Volských drahách až k rybníku Dalováku a v oblasti Lučice. Obdobným způsobem byly v rámci rekultivací provedeny v roce 1988 zemní úpravy na drahách Pocukovou. Byla plně zúrodněna celá oblast až k rybníkům Cukováku a Dalováku. Po cestě ze vsi kolem rybníka se přišlo se na Sušinu. To bylo místo, kde se krávy nejraději pásly, protože tam nebyla kyselá tráva z vlhkosti. Vpravo se dráhy jmenovaly Za Buděšinou.  Bylo tam hodně síta a dost vlhko, zejména v pravém rohu, kde bylo dokonce Bahno. Drn tam byl na měkkém černém bahně, a když se po něm šlo, tak se to houpalo. Tam se muselo zvlášť dávat pozor, aby tam nešly krávy. Mezi drahami a poli a loukami byly kamenné zídky, které zmizely společně s drahami po jejich rekultivaci provedené v roce 1988. Různé tvary velkých kamenů byly po celých drahách. V dolní části drah byly skupiny velkých, víc jak 2 metrových kamenů. Byly ohlazené a od působení vody byly v nich různé prohlubně, některé jako i hluboké stopy nohou třeba od čerta.  Největší, Slepý kámen byl v hořejší části. Při rekultivaci byl ukryt pod zemí. Jeho fotografie se naštěstí zachovala. Jeho tvar připomínal velkou hlavu nějakého pohádkového tvora. Nedaleko rybníka bylo uprostřed drah místo zvaná Homolka. Byly na něm patrny zbytky po pálení cihel. Zcela jistě tam byla v minulosti malá cihelna. V celé této oblasti byla kvalitní hlína a ještě v polovině 20. století byla používána pro vymazávání kamen. O něco výše bylo v rovné části drah fotbalové hřiště. Přátelské fotbalové zápasy se tu hrály v první polovině 20. století. Branky tu stály ještě v 50. létech. Středem drah vedl potok a v horní části byl na potůčku pod Slepým kamenem malý rybníček. Pod ním pak další. Jinak byly po celé oblasti drah velké ploché kameny, některé o délce až několik metrů. Dvě skupiny kamenů zůstaly na dně rybníku Cukováku. Z obcí i krajiny zmizelo ve druhé polovině 20. století mnoho pěšinek. Přestalo se chodit tak často pěšky. Zásadní vliv měla také zásadní změna zemědělské výroby. Pěšinka vedla z Dalovic při Dalováku k Vůši přes potok, přes louku a pole, při mezi u Volských drah, přes kousek Šafárů louky do Průhon a do vsi. Byla zejména využívána obyvateli samoty Dalovice a denně listonošem. Byla součástí jeho trasy z Tedražic. Dále pokračoval do Zbynic a zpět do Hrádku. Další pěšinka, velmi využívaná, pak vedla z čejkovských dolejších chalup do Zbynic. Byla využívána zejména dětmi k cestám do zbynické školy, k cestám do kostela a na hřbitov. Vedla přes pole na Brodci, ke křížku, při lístkové mezi u pole v Koutech, přes zbynické louky a kolem Farského rybníčku. Pěšinka vedla po kamenném můstku přes potok před Zedníků chalupou jednak do oblasti Lučice a jednak kolem Soukupů zahrádky a za sady až k Lenců chalupě. Později, v období zemědělského družstva končila u nově vystavěných kravínů. Ke kratším pěšinkám patřila ta, která spojovala cestu u Očenášů studánky se silnicí na Zbynice. Vedla při sadech Trambů a Tumů. Pokračovala však dále několika kamennými schody při Melků sadu a dále podél ostatních všech sadů až na cestu do Samyslic mezi Potužáků a Mašků. Pěšinky byly i uvnitř vsí. Vedly po dvorcích stavení. Dvorky tehdy oploceny nebyly a byly to většinou obecní pozemky. Pouze kolem některých velkých selských dvorů byly kamenné zdi. Pěšinka vedla například po dvorku Dolejších Bláhů v Čejkovech. Dlouho byla v Čejkovech využívána pěšinka po Cihlářů a Chaloupků dvorku. Přímo nad Čejkovy je vrch Stráž. Jméno Stráž patří k velmi starým a častým označením vrchů a hor. Byly na nich stále připraveny hranice dříví a ve dne v noci se hlídkovalo. Jakmile hrozilo zemi nebezpečí od vnějšího nepřítele, zapalovaly se první ohně na příhraničních, strážních vrších. Odtud se ohňové poselství rychle předávalo po dalších Strážích do vnitrozemí. Ze Stráže je dohlednost z jihu na hrad Kašperk a na sever do vnitrozemí do Prácheňského kraje. Již v roce 1837 vyšel zákon o povinnosti udržovat stromořadí u veřejných cest. Hodně stromových alejí bylo vysázeno nalžovským panstvím, v Zamyslicích na hrázi Dalováku. Předkové vysazovali duby u svých polí při cestách, u křížků a statků. Typické jalovce jsou na Buděšiné a na Rozrání. Je zachováváno sepjetí přírody a venkovských staveb. Velmi starý dub je v Sosnové. Osázení hřiště břízami bylo provedeno hasiči až koncem 20. století. Uvádíme soupis registrovaných chráněných stromů a křovin, provedený v roce 1973 : Střediskem památkové péče a ochrany přírody byly v roce 1973 vytipovány chráněné stromy. Jedná se o 3 lípy u kapličky, 1 lípa a 2 akáty u silnice nad kapličkou. Duby letní, jalovce, brsleny, lístky, trnky v polích na jih od obce. Duby, lípy, jilmy a akáty na hrázi rybníka Dalovák a 1 dub u bašty (hájovny). Břízy, duby, hlohy, lístky, jalovce, trnky v polích severovýchodně od obce. Břízy, vrby, topoly, osiky, lístky, trnky, v polích na jihovýchod od obce. Břízy, borovice letní, jalovce, lístky u cesty do Lipové Lhoty. Lístky, brsleny, jalovce obecné, trnky, duby letní a křovinaté meze na sever od rybníka Dalováku. Obvod dubu u Vůše v severovýchodním rohu hřiště je okolo 3,5 m. Změny krajiny a zástavby jsou patrny porovnáním s leteckou mapou obce z roku 1950. Byla poskytnuta v roce 2013 Vojenským geografickým a hydrometeorologickým úřadem v Dobrušce. Byla vystavena na internetu na adrese: kontaminace.cenia.cz.  Na následujících dvou stranách jsou oba tyto letecké snímky, z roku 1950 a z roku 2013, uvedeny. Je tedy možné provedení porovnávání změn v obci a okolí za období 60 let. Přes to, že oba následující snímky nemají potřebné rozlišení, je možné na uvedené internetové adrese potřebné informace získat. Veškeré místní názvy polí, luk a lesů jsou uvedeny na internetu v katastru nemovitostí. Čejkovy tvoří západní část přírodní památky Buděticko. Je tvořena lesními porosty, pahorky, neobdělávanými plochami a mezemi. Porosty jsou převážně kyselo milné. Podklady rulové a křemenné. Tato přírodní rezervace byla vyznačena obcí Čejkovy, rybníkem Pleštičákem, rybníkem Lehovcem, lesem Žebráčkem, samotou Bohov, obcí Černíč, obcí Bojanovice, řekou Otavou, řekou Ostružnou do Tedražic, kostelem Zdouň a obcí Zbynice. K dochovaným kulturním památkám v obcích můžeme zařadit zbynický kostel, farní hospodářskou budovu, čejkovskou kapličku, špýchar a hájovnu v Dalovicích. Ve volné přírodě pak křížky s osazenými stromy.  V lese nad dráhami Pocukovou je kříž na skále v Šenkýřů lese. Jeho vznik je zahalen tajemstvím. Unikátním místem s výskytem několika desítek mravenišť bylo na okraji lesa na Chrastavci. Mravenci pomáhají udržet přírodní rovnováhu a vypořádat se s mnohými škůdci lesa. Přístup byl z cesty ze Zamyslic do Ústalče kolem vodárny pro Zamyslice, vzhůru při okraji lesa. K dochovaným typům lidové stavební architektury můžeme zařadit venkovské statky.  Jsou to zejména U Matějků a u Turků z chalupy v Čejkovech a U Kazdů, Holečků a u Čechů ve Zbynicích.   Územím prochází cyklistické trasy spojující Hrádek a Čermnou se Zbynicemi. Čejkovy jsou propojeny s Tedražicemi, Lipovou Lhotou, Mířenicemi a Ústalčem. Rekreačně lze využívat rybník Dalovák. Informační tabule byla umístěna na Stražišti u lesní cesty z Tedražic do Lipové Lhoty. Z krajiny zmizely Volské dráhy. Terénní meze byly pomocí strojů odstraněny. Velké kameny byly přemístěny na místo nedaleko od Klouzavého kamene. 200 m na jih od obce Čejkovy se zachovala část původních Volských drah. Toto neporušené přírodní území je tvořeno skupinou více jak 50 velkých žulových kamenů v původním krajinném terénu. Prostory mezi kameny jsou zatravněny původními rostlinnými druhy. Tvoří tak jedinečnou původní přírodní scenérii. Rozkládá se na území o délce 80 m a šířce 25 m v mírném spádu. Orientace je od severozápadu k jihovýchodu. V okolí jsou pastviny na místě původních polí a luk, využívané pro zemědělskou výrobu. Nadmořská výška je 505 metrů. V severní části je největší a nejvýraznější kámen, zvaný Kámen klouzavý. Do výšky dosahuje 1,5 m a do délky 4 m. Celý prostor je ohraničen vzrostlými stromy, převážně duby. Jen při severním a jižním okraji je několik velkých vrb. Největší dub má obvod 3,5 m. Ohraničený prostor pokračuje dále na obou kratších stranách velmi vzrostlými mezemi 100 metrů na každou stranu. Tato část není oficiálně vyhlášena přírodní památkou, tvoří v podstatě součást přírodní rezervace Buděticko. Památka se nachází na rozhraní přírodní rezervace Zbynické rybníky a přírodní rezervace Buděticko. Je zbytkem původních Volských drah na jih od Čejkov, nedaleko od Rybníka Dalováku. Byla to obecní pastvina pro dobytek, s množstvím velkých balvanů. Další obecní dráhy byly u rybníku Cukováku. Tyto dráhy se však nezachovaly a byly z větší části zrekultivovány. Zachovala se jen malá část se studánkou a prostor mezi Homolkou a rybníkem Cukovákem. Tato část se neobdělává a volně splývá s rákosím rybníka Cukováku. Mezi výrazné rostliny horní části drah patřil žlutý štírovník. Dochoval se např. Na Ouvici, U Hájku i jinde. Třetí čejkovské dráhy byly v Drahlově. Dráhy jsou stále patrné, jen horní část postupně zarůstá trním. Zarůstá i cesta do Drahlova. Dráhy byly nejvíce využívány pro pasení dobytka, ovcí, koz a hus od zrušení roboty v roce 1848 až do kolektivizace ve druhé polovině 20. století. Důležitou součástí výkrmu byla pastva dobytka, ovcí a koz. K tomu účelu sloužily převážně obecní dráhy. Využívaly se i meze při polích i cestách. Byla to dokonalá údržba okolí cest i polí a nerostlo tam nikde ani křoví, protože kozy ho stačily včas okousat. Využily se i nekvalitní kyselé pozemky, kde rostlo síto. Ty se posekaly, usušily a sloužily jako stelivo. S porybným se domluvila i možnost posečení a usušení síta u rybníka. Jako stelivo bylo možné použít i suché listí, neboť slámu bylo užitnější použít pro zkrmování.     Součástí přírodní rezervace Buděticko je i vrch Buděšiná. K tomuto přírodnímu komplexu patřila i oblast Dalovic. V místě zvaném Na rozrání (Na rozhraní) 700 m na SV od obce jsou drobné skalky a ploché výchozy na ploše asi 50 x 20 m. Jsou registrovány u České geologické služby jako mimořádně pěkné ukázky porfyrické variety červenského granodioritu. Je řada míst, která poskytují daleké výhledy. Z drah Pocukovou je možné vidět i rozhlednu na hraniční hoře s Bavorskem, na Poledníku. Z mnoha míst je velmi dobře viditelný šumavský Antýgl a samozřejmě i velmi blízký Svatobor. Z cesty do Zamyslic, ze Stráže i ze silnice na Sloupku vidíme Javorník i hrad Kašperk. Z Buděšiné pak vrch Hostidráž u Čermné. Zajímavé místo je na Čachtách, kde byly současně vidět 4 rozhledny. Na Svatoboru, na Javorníku, na Sedle a na Poledníku. Náš kraj není typicky rybníkářský, přesto na území naší obce napočítáme několik rybníků a rybníčků. Ještě víc rybníků vidíme na historických mapách z roku 1754 a 1836. Z mapy z roku 1754 je zřejmý větší rozsah rybníků v okolí Čejkov a Zbynic, než v roce 1836. Pod rybníkem Dalovák je zaznamenán v roce 1754 další stejně velký rybník. Větší rybníky jsou využívány rybářským podnikem pro chov ryb. V létě jsou využívány pro koupání a v zimě pro bruslení. Na podzim pak probíhá v jejich okolí lov na divoké kachny.  Postupně všechny navštívíme. V převážné míře patří k povodí Tedražického potoka, který se vlévá do řeky Ostružné v Tedražicích. Tedražický potok vzniká soutokem Čejkovského a Zbynického potoka. Jedním z jeho pramenů je studna Dolíška na návsi a druhým studánka Cuková. Před provedením meliorací byl další pramen v Lučici a další na Sedle. Ostružná pramení dva km severně od Můstku v oblasti Železnorudska a měří téměř 40 km. Vlévá se do Otavy za Sušicí s průměrným průtokem 1,23 m/s. Pouze rybníčky v Zamyslicích, v Lesích a rybník Pleštičák patří k povodí Mířenického potoka, který se vlévá do Černíčského potoka. Černíčský potok pramení necelý km severozápadně od Buršic a měří přes 15 km. Vlévá se do Otavy u Bojanovic s průměrným průtokem 0,28 m/s. Začneme u toho největšího Velké Strany. Má 21 ha. Hned vedle je oddělena jen hrází Malá Strana. Má 5 ha. Oba jsou součástí přírodní rezervace Zbynické rybníky. Dalším je Dalovák s nejdelší hrází osázenou stromy. Má 16 ha. V roce 2012 byla hráz zcela překopána a původní dřevěné potrubí a kaberna nahrazena. Přírodní celek tvoří rybníček Buděšinka pod vrchem Buděšiná. Při výlovu se počátkem října Dalovák vypouští. Vypouštění trvá déle jak 14 dnů. Na druhé straně Buděšiné je Cukovák. Má 4 ha. Mezi Cukovákem a Hájkem byl v minulosti ještě Kroupů rybník, jak je to vidět z historické mapy z roku 1836. Pod hrází Cukováku byl na Kadlečků poli v této době také malý rybníček.  Zbytky hráze a potůček tekoucí pod polem tam byl ještě v polovině 20. století. Na jeho místě se nyní nalézá nový rybníček pod Ouvicí. Při jeho stavbě bylo vyjmuto původní dřevěné potrubí. Přímo na návsi v Čejkovech je požární nádrž Dolíška. K dalšímu rybníku se musíme vydat až k lesům nedaleko Mířenic. Byly tam Keřků a Obecní rybník. Ještě počátkem 2. poloviny 20. století byla patrná hráz Obecního rybníka. Lesním závodem byla v těch místech vybudována vodní nádrž, sloužící k zavlažování lesních školek. Má 1 ha. Byl vybudován v těchto odlehlých místech i přívod elektřiny. Dole pod cestou byl ještě Jančů rybník. V Zamyslicích je také malý rybníček. Směrem k Otěšínu je rybník Pleštický. Rybniční systém tam pokračuje bývalými sádkami s baštou, nedaleko od dvora v Sedlečku. Následoval dvůr Na Bahnech a rybník v Otěšíně. O historii rybníků lze získat podklady v Národním archivu v Praze. Soupis rybníků podle krajů, se nachází v oddělení České gubernium - publicum v kartonech 1285 - 1291 (ČG-publ. kart. 1285-1291), zhruba z let 1786 - 1795.  Jsou tam samostatné složky pro Plzeňský kraj a pro Prácheňský kraj. Přehledy jsou psány ne příliš čitelnou starou němčinou. Některé údaje jsou také v Tereziánském katastru. Nejznámější studánkou v okolí Čejkov je studánka Pocukovou. Není známo, že by studánka v průběhu 20. století vyschla, ani v zimě nezamrzá. V roce 2008 byla vložena, spolu s uvedenými dalšími studánkami, do národního registru studánek. Malá lesní studánka se nachází i v Cukové v Chaloupků lese. Studánka na louce východně pod Želinou i ta v Lučici směrem k Cukováku byla melioracemi definitivně ztracena. Původně studánky sloužily všem při práci na poli, v lese, při sběru hub, lesních plodin, hajným, pastevcům i náhodným pocestným. Zachovala se lesní studánka V Lesích. Nedaleko od této studánky byla lesní chata a ta také sloužila koncem 20. stolení jako stanice poslední záchrany. Při rozvoji turistiky to bylo zajištění v odlehlých místech. Nedaleko odtud je studánka Kopanina. Všechny tyto studánky se nyní nalézají na území přírodní rezervace Buděticko. Studny poskytovaly vodu pitnou, ale zejména pak i vodu pro dobytek v mnohem větším množství. Všechny studny se většinou zachovaly do moderních dob, kdy voda přestala být nošena a začala být čerpána, či byla dopravována vlastním spádem. V první polovině 20. století byla voda čerpána pouze pro panský ovčín v Zamyslicích. Společná studna byla zejména Dolíška na návsi. Do poloviny 20. století byla otevřená a měla plechovou střechu na sloupech. Na starém nekvalitním snímku je vpravo uprostřed. Další společnou studnou byla studánka Očenáška, která i když trvale nepoužívána se dochovala do dalšího století. Společnou studnu měli i Švarců a Rudů u Švarců za chalupou. Používal ji i kovář. Studna před Minorýtů u Brodeckých zdi měla trvale nedostatek vody. Obdobně byla společná studna proti Zedníků chalupě, krytá dvířky. Studna u Bahenských byla mělká. Byla vyhloubena v trvale vlhkém terénu. Společná studna v dolejších chalupách mezi Kadlečků a Bláhů dolejších byla opatřena dřevěnou pumpou. Velká dřevěná pumpa byla i u Tesárků na zahrádce před okny. U Mašků byla na dvoře u Tesárků zdi. Před okny byla i u Zajíců. Studnu pod svahem měli i Praisů, Kučerů, Kalců i Šenkýřů. Kučerů ji měli v rohu stavení a soudili se oní s Chladů. V horní části obce byla společná studna u Pazdernů, pod Nemodlenků chalupou a za chalupou Chladů. Většina dvorů na návsi měla vlastní studnu. Pro dobytek bylo zapotřebí dostatek vody, například u Jíchů. V panském dvoře byla studna za špýcharem a velká studna byla také na dvorku u Kalčíků. Nové studny byly postupně budovány u jednotlivých chalup. Velké studny byly budovány až zemědělským družstvem nejprve na Trávníku u Dvora a v Zamyslicích u cesty směrem do Ústalče. Později pak tři vrtané studny na lukách U Vůše. Studánka u Otěšína byla nazývaná Šimkova studánka. V polovině 20. století bydlel v Otěšíně a rád ke studánce chodil archeolog, profesor Emanuel Šimek. Kříže a křížky v okolí obce jsou uvedeny v obou předcházejících publikacích. Většinu z nich doplníme o jejich obrázky. Byly součástí duchovního života na našich vesnicích, zejména pak v 19. století kdy většina z nich vznikla. Byly ve dnech svátečních zastávkou při procesích a cestě do kostela. Pro dny všední, kdy se u nich modlili při práci. Vydáme se tedy na cestu naší krásnou přírodou po místech, kde dodnes tyto křížky stojí a kdy se staly neodmyslitelnou součástí krajiny. Jsou jejím zpestřením, nenarušují ji, neboť jsou z přírodního materiálu. Mají uklidňující a meditující význam a stávají se významnými body v krajině. Na území našich obcí napočítáme desítky křížků. U cesty z Tedražic do Čejkov je křížek u Holubů pole a na Brodci.        V Čejkovech na návsi je křížek u kapličky. Doplníme další nově zbudovaný místními občany z č.p.37 a 50 v roce 2000 u Bahenských pole na Buděšiné. Tento kříž byl instalován v roce 2000. Před křesťanskou érou se předpokládá, že toto návrší za křížkem bylo hradiště z doby laténské. V této době už se procesí s knězem k požehnání polí a úrody nekonají. Přesto má sloužit jako symbolika a poděkování předchozím generacím, kteří tato pole obdělávali. Směrem k Lipové Lhotě je Holubů křížek z roku 1884. Z tohoto místa je výhled na tuto tichou zadumanou krajinu, jíž vévodí v dáli vrch Zbyná. Na cestě do Zamyslic je Dobrovolných křížek. O jeho zachování se zasloužil v roce 2002 čejkovský občan František Ryba. Na cestě do Sedlečka je Kovářů a Sedlecký křížek. Hořejších Kovářů křížek i s nápisem je i na vrcholu Želiné. Na cestě z Čejkov do Zbynic je křížek na okraji vsi zakrytý velkými lípami a další při silnici do Zbynic na Sloupku. Kameny v krajině tvoří součást krajiny. Zachovaly se v lesích a pahorcích a neobdělávaných úhorech. Z polí a luk byly odstraňovány při zemědělské činnosti. Byly z nich vytvářeny zídky u polí a terasy k zabránění splachu půdy. Část jich bylo zpracováno na stavbu domů, stodol a zídek kolem dvorů, zakrytí studní. Velké množství jich bylo zpracováno na stavbu cest a hrází rybníků. Velké kameny se zachovaly na loukách u okraje Malé Strany, nebo v lese Žebráčku. Ve druhé polovině 20. století byly zakryty vegetací. Byl to důsledek přechodu od soukromé zemědělské malovýroby k zemědělské velkovýrobě. Jejich objevování je zpestřením zážitků při procházkách přírodou. Zaniklé cesty v krajině plnily základní nezbytnou funkci při zemědělské činnosti. Byly využívány zejména koňskými, volskými i kravskými potahy. Musely vést ke každému obdělávanému pozemku. Vedly tak, aby nezabíraly zemědělskou půdu a byly odolné proti vymílání vodou.  Přechodem od soukromé zemědělské malovýroby k zemědělské velkovýrobě došlo k zániku těchto cest. Byly částečně nahrazeny novými pro těžké zemědělské stroje. Bylo to ale za cenu záboru zemědělské půdy.  Zmizelo několik cest. Pod Stráží vedla pod vysokou mezí cesta Nadezbynce. Od Lenců se zachovala funkční cesta pouze do Lipové Lhoty a do Otěšína. Zanikla cesta do Pleštic, cesta na Čerhaně, která pokračovala až k Mířenicím, i cesta na dráhy v Drahlově. Nechalo se dále dojet až do Lesů. Z cesty do Lipové Lhoty se nechalo dojet do Líšné i do Cukové. Přes dráhy Pocukovou vedla cesta po Přídělu až do Dalovic. Zaniklo část cesty na Buděšiné i cesta u Vůše, cesta do Sosnové a cesta do polí u Zamyslic.

 

 

Podíváme se na zbynickou krajinu před provedením meliorací v 60. létech 20.století.  Z pohledu od Hrádku z první poloviny 20. století, je zřejmé, jak se krajina změnila. Zejména došlo k růstu vegetace na úkor polních ploch.    Z obce i krajiny zmizelo ve druhé polovině 20. století mnoho pěšinek. Přestalo se chodit tak často pěšky. Zásadní vliv měla také zásadní změna zemědělské výroby. Pěšinka, velmi využívaná, vedla z čejkovských dolejších chalup do Zbynic. Byla využívána zejména dětmi k cestám do zbynické školy, k cestám do kostela a na hřbitov. Vedla přes pole na Brodci, ke křížku, při lístkové mezi u pole v  Koutech, přes zbynické louky a kolem Farského rybníčku. Ve Zbynicích vedla pěšinka ze silnice z Čejkov. Vedla za Horejších Hánů a Tršů sadem pod Oupířkou, kolem severní hřbitovní zdi směrem na hřbitov, na faru, k prodejně u Jechů a do kostela. Pěšinky byly i uvnitř vsí. Vedly po dvorcích stavení. Dvorky tehdy oploceny nebyly a byly to většinou obecní pozemky. Pouze kolem některých velkých selských dvorů byly kamenné zdi. Ve Zbynicích byly dráhy v Pichadlích u rybníka Pichadláku, menší dráhy byly u Velkého Chalupáku a při cestě ze Zbynic k Malé Straně. Již v roce 1837 vyšel zákon o povinnosti udržovat stromořadí u veřejných cest. Uvádíme soupis registrovaných chráněných stromů a křovin, provedený v roce 1973 : Je to 1 maďal a 2 lípy malolisté u fary, porost vrb a olší na hrázi Velkého Chalupáku a v lukách nad ním, duby letní, lístky, hlohy, trnky, třešně ptačí a křovinaté meze nad polem a loukou v lese Buková, 2 lípy malolisté a 1 dub letní u křížku na východním úpatí vrchu buková, 2 lípy malolisté u křížku na rozcestí polních cest severovýchodně lesa Buková, duby letní, břízy bradavičnaté, lístky a hlohy v úvozu polní cesty mezi východním okrajem Bukové a Přemetínem, 2 lípy malolisté u křížku a polní cesty na jih od Přemetína, řada dubů letních a bříz bílých v úvozu polní cesty do Zbynic, olše šedé a krušiny olšové pod silnicí do Hrádku. V nedalekém okolí jako v Mokrosukách, Lešíšovech a Malonicích jsou evidovány známé chráněné stromy. V okolí naší obce máme také několik starých vzrostlých stromů. Původně studánky sloužily všem při práci na poli, v lese, při sběru hub, lesních plodin, hajným, pastevcům i náhodným pocestným. Studny poskytovaly vodu pitnou, ale zejména pak i vodu pro dobytek v mnohem větším množství. Všechny studny se většinou zachovaly do moderních dob, kdy voda přestala být nošena a začala být čerpána, či byla dopravována vlastním spádem. Společná studna byla ve zdi U Paznotů. Velká studna byla samozřejmě na faře, u školy a u hospody u Lojzinky. Nové studny byly postupně budovány u jednotlivých chalup. Kameny tvoří součást krajiny. Zachovaly se v lesích a pahorcích a neobdělávaných úhorech. Z polí a luk byly odstraňovány při zemědělské činnosti. Byly z nich vytvářeny zídky u polí a terasy k zabránění splachu půdy. Část jich bylo zpracováno na stavbu domů, stodol a zídek kolem dvorů, zakrytí studní. Velké množství jich bylo zpracováno na stavbu cest a hrází rybníků. Velké kameny se zachovaly na loukách u okraje Malé Strany. Ve druhé polovině 20. století byly zakryty vegetací. Byl to důsledek přechodu od soukromé zemědělské malovýroby k zemědělské velkovýrobě. Jejich objevování je zpestřením zážitků při procházkách přírodou. V roce 2011 byla Obecním úřadem zřízena naučná turistická trasa z Hrádku ke kapli sv. Anny, až ke kostelu ve Zbynicích. Před farou byla umístěna naučná tabule. V přírodní památce Zbynické rybníky hnízdí dravec                Moták pochop. Loví zejména drobné savce, z nich na prvním místě myši a hraboše. Příležitostně nezaváhá zmocnit se i vodního ptáka, žáby, ropuchy, divokého králíka, sysla nebo ryby. V období hnízdění bývají často hlavní složkou jeho potravy tažní ptáci. Moták pochop si hledá kořist v rákosí rostoucím podél břehů bažin a mokřadů. Létá nízko nad zemí nebo nad vodou a prohlíží své teritorium kousek po kousku. Jakmile spatří vhodnou kořist, vrhne se na ni, uchvátí ji dlouhými, zahnutými drápy a zobákem ji roztrhá na jednotlivá sousta, která spolyká. Lovící moták pochop se při vyhledávání kořisti skrývá za rákosovým porostem a využívá i jiných přirozených překážek, aby se ke své oběti přiblížil nepozorován co nejvíce a pak na ni znenadání blesku rychle udeřil. Díky dlouhým nohám může lovit i ryby a žáby, aniž by si namočil peří. V roce 1992 bylo zjištěno 33 druhů hnízdících ptáků, 22 druhů pěvců, rosnička zelená, ropucha krátkonohá, užovka obojková. Informační tabule byla umístěna u silnice z Čejkov do Tedražic. Tyto oblasti jsou v plném rozsahu využívány pro zemědělskou výrobu. Na hrázi rybníka Malá Strana vždy rostl a roste planý chmel. Je řada míst, která poskytují daleké výhledy. Z mnoha míst je velmi dobře viditelný šumavský Antýgl a samozřejmě i velmi blízký Svatobor. Ze silnice na Sloupku vidíme Javorník i hrad Kašperk, vrch Hostidráž u Čermné. Zajímavé místo je na Čachtách, kde byly současně vidět 3 rozhledny. Na Svatoboru, na Javorníku a na Poledníku. Také nová, Sedlo u Albrechtic. Příroda kraje je působivá při všech ročních obdobích. Pohled na úbočí vrchu Zbyná s věží kostela a střechou školy. Ke Zbynickému katastru zase přiléhá lesní oblast Vidhoště. Vidhošť je rozsáhlá oblast dotýkající se území naší obce. S nadmořskou výškou 729 m je nejvyšším v blízkém okolí. Vrchol Vidhoště tvoři skála.  Asi sto metrů od skály v jihozápadním směru je hraniční mezník tří panství hrádeckého, kolineckého a nalžovského. Na kamenném mezníku jsou vytesaná písmena H, K a N, K. Ke kamennému sloupku u sv. Jana se dostaneme cestou od Ústalče. Je nedaleko od křižovatky cest. V těch místech se nachází také betonový bunkr, který byl součástí vojenského raketového systému. V lese se nacházejí některé památky na panství rodu Taaffe z Nalžov. Při lesní cestě stojí asi 300 metru od svatojanského kamenného sloupku seník. Těsně za ním potom sotva znatelná pěšina vede hlouběji do malého údolíčka s mohutnými buky. Mezi nimi se skrývá známý ústalečský kamenný medvídek. Vedle něj jsou tři další kameny. Od svatojanského sloupku vede další cesta k jinému vidhoštskému pamětihodnému místu. Stačí pár metrů před seníkem při cestě od sloupku odbočit doleva. Správný směr potvrdí oplocená lesní školka. Poděl školky cesta zakrátko, vede. Asi po kilometrovém stoupáni, se cesta dostane na hřeben Stražného a otevře se výhled východním směrem. Zde roste mladá bučina. Nyní nezbývá než bučinou procházet a pořádně se rozhlížet, než nalezneme největší z několika shluků kamení. Shluk kamení totiž není pouhou hromadou, ale je vlastně sestaven do poměrně široké a dlouhé kamenné lavice, loveckému odpočívadlu. Z jeho boku vyčnívající podlouhlý kámen přitesal kameník do podoby hadí hlavy. Poblíž lesního jezírka se měla rozkládat vesnička nejranějšího osídlení kraje, jejíž název dodnes nese hora-Vidhošť. Krajina kolem Ústalče byla osídlena již v 9. - 10. století. Univerzitní profesor Emanuel Šimek prozkoumal hradiště na vrchu Hradec asi 1 km SZ od Ústalče. Dříve než Ústaleč byla založena osada pod Vidhoští.  Asi v roce 1500 byl nad obcí postaven dvorec Stráž, byla zde i zvonice. Strážáci měli za povinnost střežit obec a při napadení nebo požáru zvoněním přivolat pomoc. V 50. létech dvacátého století začalo u Vidhoště dolování uranu. Ražené štoly dosahovaly takové délky, že část Vidhoště od ústalečské strany, je  poddolována. Z mapy z roku 1754 je zřejmý větší rozsah rybníků v okolí Čejkov a Zbynic, než v roce 1836. Rybník Zbynický velký a rybník Nový nad Zbynicemi jsou uváděny již v zápise z roku 1555. Ty větší jsou využívány rybářským podnikem pro chov ryb. V létě jsou využívány pro koupání a v zimě pro bruslení. Na podzim pak probíhá v jejich okolí lov na divoké kachny.  Postupně všechny navštívíme. V převážné míře patří k povodí Tedražického potoka, který se vlévá do řeky Ostružné v Tedražicích. Tedražický potok vzniká soutokem Čejkovského  a Zbynického potoka. Jedním z jeho pramenů je Velký Chalupák a druhým rybníčky za Pazdernami, napájené potůčkem na úpatí Přemetína. Před zavedením meliorací byl Velký Chalupák napájen potůčkem z úpatí Bukové.  Před soutokem s Čejkovským potokem protéká přírodní rezervací Zbynické rybníky. Ostružná pramení dva km severně od Můstku v oblasti Železnorudska a měří téměř 40 km. Vlévá se do Otavy za Sušicí s průměrným průtokem 1,23 m/s. Potok od rybníka Pichadláku se vlévá do Ostružné v Hrádku. Přímo ve Zbynicích ve vsi je Malý Chalupák a Velký Chalupák. U Němců a u Hrachů na zahradě jsou malé rybníčky. Pod hřbitovem je Farský rybníček. Za vsí za Pazdernami mají hasiči dva malé rybníčky. Rybníček Pichadlák je směrem k Hrádku. O zbynických rybnících je zmínka už v Zemských deskách z roku 1555. Uvádí se tam rybník zbyniczký velký a rybník nový nad Zbyniczy. O historii rybníků lze získat podklady v Národním archivu v Praze. Soupis rybníků podle krajů, se nachází v oddělení České gubernium - publicum v kartonech 1285 - 1291 (ČG-publ. kart. 1285-1291), zhruba z let 1786 - 1795.  Jsou tam samostatné složky pro Plzeňský kraj a pro Prácheňský kraj. Přehledy jsou psány ne příliš čitelnou starou němčinou. Některé údaje jsou také v Tereziánském katastru. Na Zbynických lukách byl v roce 2006 z dotací Evropské unie vybudován soukromý rybník. Rybníček za Pazdernou byl vybudován zbynickými hasiči. Zaniklé cesty v krajině plnily základní nezbytnou funkci při zemědělské činnosti. Byly využívány zejména koňskými, volskými i kravskými potahy. Musely vést ke každému obdělávanému pozemku. Vedly tak, aby nezabíraly zemědělskou půdu a byly odolné proti vymílání vodou.  Přechodem od soukromé zemědělské malovýroby k zemědělské velkovýrobě došlo k zániku těchto cest. Byly částečně nahrazeny novými pro těžké zemědělské stroje. Bylo to ale za cenu záboru zemědělské půdy. Takto zmizelo několik cest. Zanikla cesta pod Bukovou a v Jeřabí. Pod vsí vedla cesta po lukách přes Malé dráhy až k Malé Straně. Z Malých drah se zachovala jen část a ta zcela zarostla stromy. Pod Hotíny vedla cesta až ke kapličce u Sv.Anny nad Hrádkem. Tato cesta, v některých částech zcela zarostlá, byla obnovena v souvislosti se zřízením naučné turistické trasy.