Školy
Minulost zbynické školy.
Jak bylo uvedeno už v první publikaci Smitky, ve Zbynicích fungovala v souvislostí s existencí fary a kostela církevní škola už před zavedením povinné školní docházky. Zakladatelkou obecného školství se stala na sklonku své vlády už Marie Terezie. Byl vypracováván každoročně seznam žáků školou povinných. Školy obecné byly zřizovány v místě fary po roce 1777. Učilo se náboženství, čtení, psaní, základní počty – sčítání, odčítání, násobení a dělení, trojčlenka, polní hospodářství a němčina. Děti byly povinny chodit od 6. do 12. roku. Na venkově byly v létě děti od 9. do 12. roku od docházky osvobozeny. Dozor nad obecnou školou měl farář a současně učil náboženství. Za vlády Josefa II. 1780-1790 byla vydána další přísná nařízení, byly stanoveny zvláštní tresty pro rodiče, kteří posílání dětí do školy zanedbávaly. Bylo nařízeno, že všude kde v obvodu ½ hodiny cesty bylo 90 – 100 školou povinných dětí, musely obce a majitelé panství zřídit obecnou školu. Pro zřízení nových škol dostaly obce státní podporu.U kostela byla ve Zbynicích postavena i škola. Samozřemě ji nepostavil farář, ale zbyničtí sedláci. V roce 1654 je postavena nová budova školy u Kolářů. Je o tom zmínka u faráře, který přišel po Fortelidesovi, u Petra Vojtěcha Knopha. Před tím byla církevní zádušní škola v Chlupách o Dudů. Zachoval se záznam v matrice ze svatby dcery Marjánky zbynického kantora z roku 1675. Kantor se jmenoval Jan Parnus a byl krejčím pro faru a pány. Ženichem byl Tomáš Václ z Mokrosuk. Po Janu Parnusovi byl kantorem Jakub Parnus, psaný Krejčivic. Ten se oženil se sestrou faráře Petra Vojtěcha Knopha Markétou Knophovou. Oženil se znovu se sestrou bratrance faráře Ester Knophovou. Svatba to byla slavná. Za svědky byli majitel hrádeckého panství šlechtic Arnošt Vojtěch Račín a majitel tedražického panství a urozený a statečný rytíř Karel Ježovský z Lub a na Tedražicích. Přítomny byly i další vážené osobnosti. Svatba se konala právě ve zbynické hospodě U Lojzinky, která se zachovala do našich dob. Byla tam muzika i pálenka. Kantorovi však umřel prvorozený syn a krátce poté i jeho žena. Oženil se znovu s Lidmilou, selskou dcerou rodu Zachů z Čermné. Kolonizace našeho kraje německými mnichy měla výrazně mocenský zemědělský charakter. To že si založili ve Zbynicích svoji církevní školu, nebylo z nějakého humanistického poslání, ale čistě z mocenského, aby mohli ovládat zde usedlé naše slovanské zemědělce. V blízkém okolí byly jen 3 kostely, mimo zbynického, na Zdouní a ve Svojšicích. Zbynický kostel se stal centrem celého rozsáhlého zbynického církevního újezdu, táhnoucího se až k Velharticím. Pro funkci kostela a hlavně pro vychování nástupců byla tato církevní škola nezbytná. Neměla nic společného se všeobecným vzděláváním, to přišlo až za Marie Terezie. U zbynického kostela zůstala zachována až do této doby. Zdroj žáků církevní školy byl hlavně z farských statků a ostatní talentovaní žáci, které si našel a vybral farář. Museli se učit věci využitelné pro chod kostela, pro fungování zemědělských činností a vybírání daní. Učitel ve Zbynicích na církevní škole se dožil v Hrádku 109 let. Škola ve Zbynicích se za Marie Terezie stala obecnou a učil na ní 20 let Josef Korec. Dostal od faráře pozemek za farní zdí a postavil si tam Kostelníků chalupu. Tato povinná školní docházka v době roboty i po zrušení roboty znamenala zásah do hospodaření v jednotlivých chalupách. I děti mladší 12 let měly své denní povinnosti na gruntu, v domácích pracích i zemědělských pracích, zejména při pasení dobytka. Denní docházka do Zbynic do školy byla na gruntu zásahem. U mých předků se to začalo týkat Jana Tramby narozeného 1777 a všech následujících. Ještě jeho vnuk narozen 1847 se neuměl podepsat. Dále pak Šimon Ryba, narozen 1780. Svatbu měl v roce 1771.
Na zbynickou školu má každý mnoho vzpomínek. Škola měla velmi kvalitního řídícího učitele Zdeňka Riedla. Kvalitního nejen výukou, ale také se velmi zasloužil o celkový život i pokrok obou obcí, Zbynic i Čejkov. Má vzpomínka je na jednotřídku z roku 1953. Jednotřídní byla posledním rokem. V dalším roce se změnila na dvoutřídku. Lavice byly dlouhé, podobné jako v kostele. Na každém místě byl kalamář s inkoustem. V první lavici seděla první třída. Vojta Bartošů, Venda Bláhů, Fanouš Bahenských, Mírek Míků, Jarka Chumelíků, Marta Lísů, Marie Cestáků, Věra Ouřenků. V druhé lavici Zdenka Vaníčků a druhá třída Marie Kubátů, Honza Picků, Pepík Jančů, Karel Kroupů, Milan Rudů, Láďa Chamutů. Ve třetí lavici třetí třída Jarka Praisů, Milena Lísů, Marie Tesárků, Pepík Keřků, Karel Dršků, Jarka Pazderáků, Jan Kučerů, Anna Jechů. Ve čtvrté lavici byla čtvrtá třída Václav Míků, Fanouš Ouřenků, Miluše Dušků, Míra Jančů, Fanouš Sýkorů, Jitka Rudů, Anna Chumelíků, Miluše Kroupů, Věra Krejčích. Pátá třída byla v lavicích po straně. Seděli tam Miluše Hánů, Anna Kazdů, Karel Šulů, Václav Jandů, Marie Lísů, Marie Bartošů a Milouš Chaloupků. Do třídy se šlo po točivých schodech do patra. Vlevo byla šatna. Dřevěné záchody byly v přízemí. Kabinet byl na půdě. V roce 1953 se také naštěstí naposled vyučovalo ve zbynické škole náboženství zbynickým farářem. Spočívalo ve výuce nesmyslů, v evidenci povinné docházky do kostela a ve fyzickém trestání vyrušujících žáčků farářem.
Ještě v první polovině 20. století byla povinná jen obecní škola. Do měšťanky a do gymnázia se chodilo denně pěšky do Sušice. Nejvíce náročné to bylo zejména v zimě z hlediska toho, že se vycházelo za tmy a návrat byl také za tmy. Do Sušice chodili i ze vzdálenějších obcí. Bratří Karasové Stanislav a Otakar a Karel Vlček z Mířenic, Antonín Potužák z Otěšína. Dále pak Václav Koutenský ze Lhoty a Karel Přerost, Václav Melka a Marie Frančíková z Ústalče.
Většina dětí v chudších poměrech, začala brzy pracovat. Už tří nebo čtyřleté děti chodily s těmi staršími na pastvu, sedmileté děti běžně pomáhaly svým rodičům v hospodářství. I přitom si ale děti hrály. Stačilo jim k tomu ovšem to, co si našly kolem sebe. Polínko místo panenky, koník nebo vojáček vyřezaný ze dřeva, proutek, ze kterého si kluci „otloukli“ píšťalku, mlýnek na potoce. A mnohem víc než dnes byly rozšířené hádanky, rozpočítadla a říkadla. Běžnou součástí dětských her byl zpěv nebo tanec. Pro většinu dětí končilo dětství ve dvanácti letech, kdy také končila povinná školní docházka. Chlapec, který pokračoval na gymnáziu, byl už „pan študent“ a pohlíželo se na něj jako na dospělého. Dvanáctiletá děvčata naopak často odcházela do služby. Cesta do měšťanky v Sušici:
Školy dále doplňuji o Almanachy základní devítileté a střední školy v Sušici a vysoké školy v Plzni a o fotografie ze všech škol:
ZDŠ:https://uloz.to/tamhle/GVaCUPDH0djt/name/Nahrano-15-3-2022-v-16-32-54#!ZGZ1MGR2ZGyuMQOvMwpjAmZkA2VkBKEdMQOGDHkfZ1cRKmt3Aj== SVVŠ:https://uloz.to/tamhle/1BI1e5QqbvD4/name/Nahrano-15-3-2022-v-16-37-50#!ZGH0ZmR2AwSyZTH2LGV1ZQN0ZGZ4AwERqzWVHHEbJyMmZmZkBD== VŠSE:https://uloz.to/tamhle/kd7mQnLuwY64/name/Nahrano-15-3-2022-v-16-40-44#!ZGuzLGR2Z2EyMwtlBQWzLGVjLwAyAwD2JKqAFzbjYv5IMwAzZt==
Fotografie ze všech škol: https://cejkovy.rajce.idnes.cz/Skola/727088567
Kde všude mám spolužáky: https://www.youtube.com/watch?v=kadgS-DWUJQ