Nejstarší záznamy do 1914
Nejstarší dochované písemné záznamy do roku 1914.
Tato část je přehledně zpracována z dochovaných podkladů, zejména pak ze záznamů čejkovského rodáka Dr. Karla Chodla, z obecní kroniky psané starostou Tomášem Železným. Dostatek podkladů je také ve farní kronice zbynické. O životě v obci od konce 17.století do začátku 20.století se dovídáme z farní matriky zbynické. Matrika je veřejně přístupná na internetu – Porta fontium. Obsahuje záznamy o narozených, oddaných i zemřelých. Jedná se o poměrně podrobné záznamy okolností souvisejících s narozením, uzavřením sňatku i se zaopatřením knězem, úmrtím a pohřbem. Jsou obsaženy podrobné záznamy o rodičích a prarodičích dítěte, porodní bábě i kmotrech. U sňatků jsou podrobně uvedeny ohlášky i svědci. U zemřelých je důsledně uveden věk i příčiny úmrtí potvrzené představeným obce. V té době je ve srovnáním s dnešní dobou zřejmý nízký věk dožití a uváděna nízká hranice pro sešlost stářím. Velmi výrazný je i podíl mrtvě narozených dětí a zemřelých do 5 let věku. Lze tak získat obrázek o životě našich předků, když známe místo a prostředí, ve kterém žili. Nejstarší záznam je z roku 1658. V okresním archivu v Klatovech jsou uloženy některé zápisy z obecního úřadu od roku 1896 a zápisy ze schůzí od roku 1919 do roku 1948. V roce 1821 byl rychtářem obce Čejkovy Jakub Tramba. Konšely byli Lísa, Ryba, Drška, Tesárek a Pádecký. Z nejstarších období máme rodný a křestní list Jana Ryby z roku 1842 z Čejkov z č. 56. Chalupa s tímto popisným číslem už neexistuje, byla v dolní části vsi, blízko Hrobáků. Posledním rychtářem a prvním starostou v roce 1848 byl Jan Ryba z č. 35. Tento první starosta dal také v roce 1855 postavit naši kapličku, a protože byl pokřtěn Jan Nepomucký, byla zasvěcena právě tomuto světci. V záznamech se uvádí, že Jan Ryba byl postavy malé, ale tím více rázného ducha. Mnoho pro kapli opatřil ze svých peněz svobodný zbožný mládenec Bartoloměj Červenka z č. 52 a nechal také obnovit postranní oltáře sv.Anny a Martina ve Zbynicích. Svěcení kapličky dne 17. října 1858 o pouti je popsáno ve farní kronice zbynické. Průvod se ubíral od zbynického kostela. Svěcení provedl farář Dolák s asistentem Zelinkou a kaplanem Muchkou. Starý rozpukaný zvon z čejkovské kapličky byl v roce 1866 přelit a o pouti 13. května posvěcen a pověšen. Další popsaná zajímavost se týká období výstavby železniční tratě z Plzně do Horažďovic. Stavěla se v roce 1870. Krátce na ní pracoval i čejkovský občan Tomáš Kroupa z č. 25. První se pak šel na železnici do stanice Olšany, nyní Pačejov podívat Václav Mašek z č. 46. Po svém návratu velmi živě po Čejkovech vyprávěl o tom, „jak vozy jezdí bez koní a že snad bude konec světa“. Trať z Horažďovic do Klatov byla stavěna v roce 1887 a na ní pracovalo již více Čejkovských. V novinách se psalo, že v Čejkovech se v létě roku 1873 udála zajímavá příhoda. To se jednou takhle doma hádala máma s dcerou, že prý jí ukradla dvě mírky pšenice. Dcera se zapřisáhla, že nic takového neudělala, a aby dodala svým slovům váhu, tak vyřkla: „Ať mne čert vezme, jestliže jsem je vzala." Shodou okolností v ten moment letěl nad vesnicí meteor. Byl ohromně zářivý, a když ho dotyčné uviděly, tak se hrozně lekly. Poděšená dcera obrátila „oči v sloup" a s divokým výkřikem „Hle, čert si letí pro mne!" padla k zemi. Seběhnuvší se sousedé měli co dělat, aby ji přivedli k životu. Z utrpěného šoku měla trauma, byl u ní několikrát doktor, ale pomatená mysl jí už zůstala. (Snad ne napořád…) Občas se stává, že se člověk uzdraví zase jenom díky jinému šoku. V roce 1879 dala obec svým nákladem zhotovit do kaple nový obraz sv. Jana Nepomuckého malířem Hercogem z Plzně. Bylo to k příležitosti jubilea 150 let prohlášení tohoto světce za svatého. V tomto roce byly také svěceny kříže při cestě do Sedlečka a do Ústalče. 18. dubna 1894 snesla se naší zdejší krajinou první jarní bouře, při níž zabil blesk sedláka Josefa Kratochvíla (Rajšmída 52). Vláčel pole k ovsu a již chtěl jeti domů. V tom se zablesklo a rána zabila jej a jednoho vola. Zanechal vdovu s 6 nezaopatřenými dětmi. V říšských volbách v roce 1901 získala v Čejkovech Křesťanská strana 36 hlasů, Agrární 26 hlasů a Sociální 17 hlasů. 20.ledna 1902 byl zabit v komorách při kácení dříví bezdětný chalupník z č.p. 41. Bylo mu 52 let. Zanechal manželku Josefu. V roce 1903 byla postavena sýrárna u Hošků. Z roku 1907 se zachoval Zápisník jednací hasičského sboru. V roce 1913 slavili Bartoloměj a Josefa Rudů v kostele zlatou svatbu. Bylo jim 72 a 68 let. Na počátku 20. století byla nejbližší četnická stanice v Hrádku. Hrádečtí četníci byli na stanici zpravidla tři. Čejkovy patřily do jejich rajonu a tak se čas od času v Čejkovech objevovali. Klukům se líbila zejména jejich výstroj, hlavně přilba, šavle a karabina s bodákem. Prošli vesnicí, zašli ke starostovi, samozřejmě také do hospody Na Vršek nebo k Šenkýřům. K případům, které za dlouhá léta řešili, patřilo to, že v Beránkovic chalupě se postřelil Matěj Kroupa od pastýře z pastušky. Příčina se nevyšetřila. Vyšetřovali požár staré Ševcovic chalupy. Zastřelil se v Hájku také šestnáctiletý Véna Šafářů. Těsně před vypuknutím první světové války se však množily noční krádeže, hlavně drůbeže. V těchto případech si většinou museli pomoct občané sami. Majetek si pohlídat a noční pachatele dopadnout. Pro dokreslení se uvádí, jak se stravovali občané v této době. Káva, třeba jen z žita se vařila jen v neděli ráno a to ještě ne vždy. Jinak stačila k snídani polévka a brambory na loupačku. V poledne zase a jako další jídlo zas něco z bramborů nebo zelí. Jen někdy výjimečně bylo někdy nějaké pečivo z černé mouky. Bílá pšeničná mouka byla vzácností stejně jako maso. To bylo také jen v neděli a to ještě ne každou. Bylo jen z domácí výroby a to co nebylo možné prodat. Maso se kupovalo jen někdy na pouť, posvícení nebo svátky. Domácí porážky prasat byly ojedinělé. K večeři byla zase polévka a brambory na loupačku. Jen v létě byla večeře zpestřena sbíraným mlékem a maštěnými novými brambory. Máslo se vyrábělo málo, pokud ano, tak se prodávalo. Chléb s máslem byl považován za pochoutku. Pro stravování byly využívány vlastní suroviny. Stravovací podmínky byly obdobné v celém tomto chudém kraji v Pošumaví. Na chlebovou polévku se využil i tvrdý chléb. Nakrájel se na plátky a na chvíli zalil studenou vodou, aby se trochu rozmočil. Pak se dal na plotnu. Přidal se kmín, sůl, ocet. Dále se rozvařil, rozmíchal. Nakonec se protlačil cedníkem, přililo se mléko a polévka byla hotová. Ze základních dostupných materiálů se vařily i další polévky. Mléčná s krupkami, syrovátková, z kysaného zelí, mlíková, houbová, lišková, rybí, hrachová a dokonce i pivní ze zbytku piva. Přidal se však cukr, máslo, sůl, žloutek a i trochu smetany. Důležitou součástí polévek, zejména praženky, byla pražená mouka. Vařil se oukrop, trolená a zakudlaná s brambory a houbami. Materiálem pro kucmoch, vošouchy, cmundu, nebo klokány, byly syrové brambory a mouka. Dělaly se šlejšky nebo kozmatice z květenství černého bezu. Ze základních surovin mouky, brambor a mléka, byl i černý kuba a šusterka. Na šterc se použila opražená mouka. Stravovací podmínky na venkově se změnily až ve druhé polovině 20. století. Je to doloženo průzkumem Měšťanské školy v Sušici. Byl prováděn u přespolní mládeže ve 30. létech 20. století. Bylo zaznamenána nedostatečná výživa dětí. Bylo tehdy uvedeno, že hladové děti nemohou pracovati a nelze od nich očekávati ani dobrých výsledků výchovných. Bylo zaznamenáno, že bída je u žactva jednou z hlavních příčin nižší úrovně zdravotní, duševní, sociální i mravní. Dotazníky bylo zjištěno, že polovina dětí svačí jen suchý chléb, třetina dětí kávu a zbytek nesvačí vůbec. 2 % dětí večeřelo jen suchý chléb, polévku večeřela třetina dětí, kávu také třetina dětí, 10% pak mléko. Zbývající měli k večeři zbytek od oběda. Budoucí úroda se světila v kapličce na návsi vždy v týdnu před poutí. Odtud se vydalo procesí cestou po Brodci se zastávkou u křížku na Brodci a dále do zbynického kostela. Z roku 1911 máme smlouvu trhovou, kterou byl předáván majetek gruntů. Smlouva je potvrzena pouze znamením Jana Tramby, nikoliv podpisem. Přesto, že povinná školní docházka byla nařízena v roce 1774, Jan Tramba narozen v roce 1847, psaní neovládal.
V roce 1582 si stěžoval zbynický kněz Martin k arcibiskupu Pražskému na pána Jana Račína z Hrádku, který mu několikrát věděti dal, aby jinde si faru opatřil. Bylo to součástí útlaku katolíků od protestantů v tomto období. V roce 1783 napadlo mnoho sněhu již před svatým Martinem, několikrát ještě připadlo a vydržel až do svatého Matěje. Bylo ho tolik, že to nikdo nepamatoval. Led byl dva lokte silný. 26. února sníh náhle roztál, byly z břehů vylity rybníky v Pichadlích a Nový rybník a v Hrádku byla velká povodeň. V roce 1790 došlo na hrádeckém panství k povstání proti robotě. Po vydaných patentech odmítli sedláci robotovat. Byl proti nim vyslán dragounský pluk 50 mužů a 12 pěšáků. Sedláci se ukryli v lesích. V roce 1832 vypukla v Hrádku cholera a postihla i dva občany ze Zbynic. Dochovaný dokument máme z 19. století. Je německy psaný a je na něm uveden Zbynický občan Hána, narozený v roce 1833. Mnoho pro kostel opatřil ze svých peněz svobodný zbožný mládenec Bartoloměj Červenka z Čejkov č. 52. Nechal také obnovit postranní oltáře sv. Anny a Martina. 17. dubna 1855 začala stavba nové školy. Stavbu prováděl Matěj Švarc z Mokrosuk s měšťanem sušickým Jiřím Karlem, který si stavbu pronajal. Stavba byla úřední komisí schválena 6.prosince 1856, a 2.dubna 1856 začalo v ní vyučování. Při velkém požáru u Ouřenků v noci 18. února 1856 se rolníku Matěji Ouředníkovi udusilo 6 ks dobytka. Když se 25. května 1856 v 11 hodin večer chystal zbynický farář ke spánku, pozoroval na půdě staré školy u Kolářů podezřelé světlo. Starou školu před tím koupil žid Neumann. Zbynický farář učinil poplach a na půdě se našly tři hromady zapálené slámy, od nichž mělo chytit celé stavení. Oheň byl ulit a pachatel žid Neumann byl zatknut pro vyšetřování, které se konalo 26. a 27. května. Koncem měsíce ledna 1862 bylo velmi deštivé počasí. Sněhu sice mnoho nebylo, ale dlouhotrvající déšť rozvodnil všechny potoky. Voda protrhla ne jen rybník v Pichadlích, ale i hráz Mlýnského rybníka v Hrádku. Chalupy pod hrází Maxiánů a Mourků povodní mnoho utrpěly. V novinách byla následující zpráva. Ze Zbynic pocházeli dva bratři, Matěj a Martin Holečkovi, kteří byli daleko široko známí jako vyhlášení pytláci. V roce 1874 byli odsouzeni za lesní krádeže, a proto zanevřeli na polesného Taaffových lesů Bedřicha Schwarze, který je jednou přistihl přímo při činu. Polesný také dostal několik písemných vzkazů, v nichž se mu vyhrožovalo zastřelením. Jednou, takhle v létě, v noci (16. 8. 1875) šel z nalžovské panské hospody zmíněný polesný Schwarz v doprovodu lesního adjunkta J. Ingedulda domů do myslivny pod Prašivicí. Na začátku lesa na ně čekal v úkrytu pomstychtivý střelec. Když byl hajný „na dostřel", zazněla rána a všechny broky zasáhly Schwarzovu levou ruku. Byla hodně poraněná a vytáhli z ní 35 broků. Podezření okamžitě padlo na bratry Holečkovy. Byli sice vyšetřováni, ale jelikož nic nepověděli a důkazy proti nim žádné nebyly, tak vše vyšumělo. A Schwarz? Ten byl nakonec rád, že to odnesla jenom ruka. Možná, že to bral jako varování, že nesmí být na lidi tak přísný. Vždyť hlava byla tak blízko. V roce 1880 napadlo tolik sněhu, že mohli zajíci po závějích sněhu přicházeti přes zeď farní zahrady u Kostelníků rovně z pole. Zima byla až do 22. dubna, kdy přišla průtrž mračen. Celá ves byla ve vodě, nalžovský panský vrchní nemohl kočárem přejet po silnici u hostince, protože mu do kočáru vnikala voda. V létě přišlo krupobití. Z celých Zbynic byl pojištěn jen Josef Míka – Tršů a řídící učitel Ondřej Maxa. V roce 1886 o tříkrálovém sušickém trhu vyhořela nedaleko zbynického kostela stodola u Šulů. V tomto roce došlo ke sporu mezi farou a zbynickými sedláky o olše kolem farského trávníku. Z roku 1887 máme také Úmrlčí list vystavený farním úřadem ve Zbynicích. Z roku 1887 je také kvitance ze Zbynic, z chalupy č. 41. První svaté přijímání a ozdobný doklad Františka Hány ze Zbynic z roku 1889. Požár ve Zbyné v roce 1893 vznikl z odhozené sirky a zachvátil asi pět měr lesa. Zachoval se pojišťovací doklad Cihlářů chalupy ze Zbynic z roku 1897. Naši občané se neradi obraceli na úřady. Někdy to ale bylo nutné, máme stížnost Bartoloměje Hány ze Zbynic. Občas se zastavil dráteník. Pocházeli nejvíce z hornatých částí Slovenska. Putovali od vsi ke vsi a drátovali hliněné, kameninové, porcelánové i skleněné hrnce a nádoby. (Takové pak dlouho vydržely). Také vyráběli a prodávali třeba drátěné pasti na myši. V roce 1898 proběhlo soudní jednání mezi farou a sedlákem Jakubem Míkou. Jakub Míka honil dobytek na svůj pozemek přes farský trávník. Soud dal za pravdu Jakubu Míkovi. V jeho prospěch svědčili i občané. V roce 1900 byl za obecního starostu zvolen Matěj Míka (Trš). Byl mladý ještě, ale hodný a zbožný katolík. V tomto roce se stalo na faře neštěstí. Synu řídícího učitele ukousl pes Rek kus nosu. Chlapec František ho při žrádle za pásek tahal. Stalo se tak přesto, že pes byl hodný a často si s ním chlapec hrál. Bylo dvojí stání u soudu a majitel byl prohlášen nevinný. Řídící přesto dostal od faráře 200 Kč na výlohy při léčení, ačkoliv to tolik nestálo. Nos se zhojil a chlapec nebyl zohyzděn. V říšských volbách v roce 1901 získala ve Zbynicích Křesťanská strana 25 hlasů, Agrární 13 hlasů a Sociální 6 hlasů. 8.března 1902 oběsil se Jakub Míka, svobodný syn Jakuba Míky č.6. Bylo mu 25 let. Chtěl na otci větší obnos peněz a když otec je nemohl dáti, spáchal zaslepený tuto sebevraždu. Vyučen byl kolářem a přišel právě ze světa domů. Školní zahrada byla založena v roce 1909. V roce 1910 nechal farář na svůj náklad postavit na faře zděné chlévy pro prasata a u stodoly zástřešek na nářadí.
