Příchod Slovanů do Sušice
Příchod Slovanů do Sušice a na Prácheňsko před 1500 léty.
Od 6. století zde byli usazeni Slované. A v průběhu střední doby hradištní ( 10. století ) bylo střední Pootaví již poměrně hustě osídleno, byla zde doslova síť zemědělských osad, formovaly se zárodky tržních středisek a pomezními hvozdy směřovaly k jihu obchodní stezky. V souvislosti s osídlením Sušicka, má velký význam výsledek archeologického výzkumu v místě dnešní továrny PAP, kde byl nalezen slovanský kostrový hrob patřící ke kostrovému pohřebišti z 10. - 11. století. Ve 12. století byla první etapa osidlování Šumavy a tím i Sušicka prakticky ukončena, kdy také přicházeli církevní a šlechtičtí kolonizátoři. Slované byla převážně zemědělci. Sušice jako předhůří Šumavských hor, byla svou nadmořskou výškou do 500 m ještě pro zemědělství vhodná. Už několik km za Sušicí toto možné nebylo. Slovanská zemědělská osada pod Svatoborem byla pravděpodobně založena kolem roku 790. Musel být přístup od řeky a pramenů tam bylo dost, přímo pod masivem mohutného Svatoboru. Slované museli vybudovat osadu a klučením a žďářením získat políčka pro pěstování obilí a pro chov dobytka. Měli však těžký život tím, že jedli jen to, co si vypěstovali na svých políčkách a ulovili v okolním pralese. Až do té doby, kdy se jednoho dne objevili církevní kolonisté. Jejich život pokračoval dále, ale přinášel pomalu postupně jednotlivé změny. Souvisí to s tím, že někteří přišlí kolonisté zůstali. Postavili si nové, lépe vybavené chatrče a zabrali si u nich další části pralesa, které museli ovšem, stejně jako ti původní přeměnit klučením a žďářením na úrodná pole. Rozsáhlé rýžování zlata provozovali na Otavě v minulosti zejména Keltové a ti také zakládali zde první rýžovnické osady. Rýžovnickou osadou byly tehdy především Nuželice (dnes hořejší předměstí v Sušici) a osada na úpatí Svatoboru (dnes areál továrny PAP). Osady byly zakládány dále od řeky, kde byly bažiny. Slované zakládali hlavně zemědělské osady. Rýžování zlata v Pootaví kolonizátory dokládají později, až ve 14. století, také první písemné zprávy. Například v roce 1345 potvrzuje Jan Lucemburský městu Sušici jeho právo na tamní rýžoviště. Rýžování a později i dolování zlata a také výhodná poloha na obchodní cestě do Bavorska vedly k tomu, že Sušicko se stalo důležitou součástí středověkého českého státu a jeho postavení bylo tehdy mnohem významnější, než později v novověku. Faktem z nejstarší historie Sušicka je jeho dočasná příslušnost k Bavorsku. Neví se přesně, kdy se Sušicko dostalo do držení Bavorského rodu Bogenů a o jak rozsáhlé území se jednalo, ale pravděpodobně je přinesla věnem dcera knížete Vladislava I., která se roku 1124 provdala za Fridricha II., hraběte z Bogenu. Pod ochranou tohoto rodu prováděl rozsáhlou kolonizaci Šumavy klášter v Niederalteichu, jehož vliv pronikl i na Sušicko, tím začaly v Sušici církevní kolonizace s výstavbou sušického církevního újezdu a kostela nedaleko od řeky. Klášter prováděl další získávání orné půdy klučením a žďářením. Slovanské obyvatelstvo tak přešlo pod ochranu církve a tak muselo odvádět část zemědělské výroby klášteru (desátkové odvody). Nejstarší písemná zmínka o Sušici a kostelu však pochází až z roku 1233. Měla výhodnou poloha na obchodní trase do Bavor, později tudy vedla i Zlatá stezka. Kolem roku 1257 obsadil Sušicko budoucí král Přemysl Otakar II. Na suchém místě u řeky nechal postavit náměstí s domy i hradbami. Hradby musely ochránit město i před povodněmi v těsné blízkosti řeky Otavy. Uvnitř hradeb je přibližně 200 domů. Pro Sušici bylo důležité to, že se na nějaký čas stala hlavním sídlem Prácheňského kraje. To bylo po úpadku stávajícího sídla na hradu Prácheň u Horažďovic. Pro naše obce Čejkovy a Zbynice se stala Sušice postupně místem pro obchodování a řemeslnou výrobu. Bylo to také nám nejbližší městské sídlo, napojené na důležité obchodní stezky. Byla to kašperskohorská obchodní stezka a hartmanická obchodní stezka. Po kašperskohorské přicházela hlavně sůl. Hartmanická vedle z Bavorska přes Gsenget, Ždánidle, Prášily, Formberg, Vysoké lávky, Šerlův dvůr, Rovina, Dobrá Voda, Hartmanice, Kundratice, Pavlínov, Annín, Rajsko, Nové Městečko, Nuzerov, Páteček, Sušice náměstí. Až v pozdějších staletích se Sušice stávala stále více důležitou a v 20. století se stala naším okresním městem. S králem přišla do Sušice i šlechta a začaly šlechtické kolonizace. Tato šlechta dál rozšiřovala zemědělskou výrobu pro potřeby obživy, ale i městskou řemeslnou výrobu, rýžování zlata v Otavě a těžba zlata a stříbra v okolí. Tato místa však byla už poměrně od Sušice vzdálená. Jednalo se o Petrovice, Hory Matky Boží a Kašperské Hory. Sušice se tak stala se tak místem obchodu ne jen na obchodní stezce, ale i pro obchod okolních slovanských zemědělských osad a místem pro řemeslnou výrobu celé této oblasti. Konaly se zde trhy se zemědělskými plodinami, dobytkem a zemědělským nářadím. Těch se účastnili zejména vldykové, málo sedláci a už vůbec chalupníci. K Sušici, do Dlouhé vsi se rozšířila z Šumavy i dřevařská výroba. V husitství stála Sušice na straně táborského městského bratrstva. Sušice patřila k městům, která husitské hnutí významně podporovala. Byla součástí táborského městského svazu. Sušičtí například roku 1425 pomohli dobýt Švihov, účastnili se obléhání Plzně roku 1426, hradu Zvíkova v roce 1429 a mnoha dalších akcí. Po bitvě u Lipan se Sušice podřídila zemské jednotě. Sušičtí zástupci se pak účastnili jednání, na kterých byla přijímána basilejská kompaktáta. Velký hospodářský růst města nastal v 16. století, kdy Sušičtí obchodovali se sousedním Bavorskem se solí, obilím a sladem. Třicetiletá válka přinesla městu značné útrapy, ať už v podobě škod působených táhnoucími vojsky či v důsledku nucené rekatolizace. Město se 27. září 1620 vzdalo generálu Marradasovi, čímž si chtělo zachovat majetek, náboženskou svobodu a privilegia. Sušici bylo později skutečně téměř vše vráceno, Ferdinand II. Štýrský však odmítl potvrdit náboženskou svobodu, a tak od roku 1625 probíhala rekatolizace. Komisaři, kteří tento proces měli na starost, se však potýkali s nevolí obyvatelstva a po mnoha neúspěšných snahách přistoupili k řešení pomocí tzv. dragonády. Do každého domu byl přidělen dragoun, kterému se měšťané museli náležitým způsobem věnovat, jinak je dragoun mohl libovolně trestat. Mnoho lidí tak nakonec přestoupilo na katolickou víru, jiní naopak odešli ze země. Ani po kapitulaci se válka městu nijak nevyhýbala. V zimě roku 1640 zde měl hlavní stan generál Ottavio Piccolomini. Poté zde byli Švédové a koncem války opět císařská vojska. V 17. a 18. století město hodně trpělo válkami, požáry a protireformací, jíž měl napomáhat kapucínský klášter ve městě a poutní kaple na vrchu Stráži nad městem. Našich poměrně dost vzdálených obcí Čejkov a Zbynic se tyto záležitosti nijak nedotkly. Podíl panské a poddanské půdy je uveden na skicách Stabilního katastru. Jednotliví vlastníci jsou uvedeni v Pozemkových knihách. Podrobné údaje o obyvatelstvu jsou v matrikách přístupných na Portafontium.cz. Historické mapy jsou ve Fotoalbu Estránek, ve složce Staré mapy Čejkov a Zbynic ve složce Příchod Slovanů do Sušice. Současní majitelé historických domů jsou uvedeni v Nahlížení do katastru nemovitostí. Ze Sušice je známá starobylá nádoba z konce 7. či 1. poloviny 8. století. Stopy keramiky z 8. století jsou i na Klatovsku i v Pootaví. Máme odkryté jednotlivé domy (např. v Českém Krumlově či o něco starší v Purkarci). V Blatné i jinde jsou mohyly, ve Strakonicích se našla stále vzácná bronzová ostruha jezdce z 8. století, také přibývají nálezy kovových ozdob opasků. Staré je i hradiště u Katovic (konec 8. a 9. století). Pohřbívalo se žárově pod mohylami, a bydleli v zahloubených polozemnicích s kamennou pecí v rohu domu, na sídlištích se nacházejí různé hospodářské objekty (různě velké a hluboké jámy). Nové nálezy jsou, často však nepublikované, nejstarší keramika pražského typu se hůře rozpoznává, může dojít k záměně s pravěkou.
Příchod Slovanů na Prácheňsko.
Historii začneme tím, co se nás Slovanů týká. Budeme vycházet z toho, že Slované do našeho kraje přišli v 6. století při Otavě a usídlili se u Sušice. Z toho vyplývá, že osídlili nejen u Sušice, ale i v ostatních oblastech, u Horažďovic, Strakonic a Písku. Nebudeme se zabývat Kelty ani žádnými jinými národy. Germáni nás celé známé slovanské období až do současnosti jen napadali a vraždili. Oblast, která se nás týká, je v podstatě povodí řeky Otavy, později Prácheňský kraj, dnes oblast na území Plzeňského a jihočeského kraje. V 6. století, se na Sušicku začali zabydlovat Slované a hustota zalidnění postupně rostla. Vytvořili zde řadu zemědělských sídel a několik rýžovnických osad podél Otavy. Na území dnešního města Sušice šlo například o osadu v Nuželicích (dnes východní okrajová část Sušice) nebo o osadu při úpatí Svatoboru. Z Horažďovic máme zprávy o Slovanech, až z 9. století. Na Strakonicku byly nálezy ze slovanských raně středověkých žárových mohyl, sídlišť a hradišť. Na Písecku byly objeveny pohřebiště z 8. a 9.století, prvních slovanských kolonistů, kteří toto území osídlili. Nebyly zde žádná rozsáhlá sídliště a hradiště, protože Slované přicházeli a osídlovali postupně a v malých skupinách. Byli to zemědělci a zakládali zemědělské osady. Zlato v Otavě rýžovali, ale už dávno před tím germánští Keltové. Je možné, že v Horažďovicích Slované využili a opevnili později horu Prácheň jako správní slovanské středisko. Obdobně to bylo v oblasti Strakonicka na Kněží Hoře u Katovic. Hradiště je i u Písku. Slované při svém příchodu postupovali dále při potocích do Otavy ústících. Byly při nich stezky od Keltů a Slované hledali potřebné zdroje vody a místa pro chov dobytka a dobývání svých políček z pralesa. Tak vznikly jednotlivé zemědělské slovanské vesnice v tomto kraji. Tato pootavská města, Sušice, Horaždojce, Strakonice a Písek se pak stala místy, kde bylo možné obchodovat s obilím, dobytkem, zemědělskými a osobními nástroji. To, že kapličku na Práchni vysvětil svatý Metoděj je zcela nepravděpodobné. Také to, že se jednalo o svatého Metoděje, je z oblasti křesťanské mytologie. Svatí v se v reálném světě našich slovanských zemědělských předků nemohli vyskytovat. Jsou spojovány s nadpřirozenými bytostmi, Bohem, Pannou Marií a Ježíšem Kristem. Je to jen výplod mocenské propagandy, pro ovládání lidí, využíváním jejich nevědomosti a nevzdělanosti. Bylo a je to prováděno katolickou církví dříve za feudalismu, později za kapitalismu proti socialismu. Vládnoucím režimům nevadí, že něco takového nemůže podle všech lidmi poznaných a dokázaných zákonů přírody a světa existovat a že pro Boha neexistuje ani jeden důkaz. V případě Horažďovic nebylo ani možné, aby se Metoděj na vysvěcení kostela na Práchni dostavil. Působil na Moravě a cesta v 9. století, přes močály a pralesy jižních Čech nebyla možná. Slované přicházeli při řekách od severu. To že osadu Gorazdějovice založil žák a nástupce Metoděje Gorazd je také velmi málo pravděpodobné. Původ názvu města není od Gorazda, ale pravděpodobněji od Hora. Církevní kolonizace v okolí Horaždovic byly prováděny břevnovským klášterem. U Velkého Boru to byli Křížovníci. Zprávy o Práchni jako sídle Prácheňského kraje máme z roku 1184. V té době vládl český kníže Přemyslovec Bedřich II. Na Práchni dělal kastelána zakladatel Vítkovců Vítek z Prčice. Na hradišti Prácheň sídlil hradský správce se svou ozbrojenou družinou. Staral se o panovníkovy statky a lesy, rozhodoval spory mezi poddanými, bděl nad bezpečností cest, vybíral naturální dávky, poplatky, mýta, cla, pokuty a další prostředky do státní pokladny. Na hradě sídlívali královští úředníci, kteří odsud řídili celý kraj. Vykonávali zde i popravy. Na Práchni byl jako hradský správce čili poprávce připomínán k roku 1184 Vítek, roku 1220 Diviš a roku 1264 Purkart. I v dalších létech se vystřídala řada správců. V roce 1292 patřila oblast Horažďovic králi Václavu II. a potom Bavorům ze Strakonic. Ti s Bavorskem nemají nic společného. Šlechtickými kolonizátory Čejkov a Zbynic byli páni z Jindřichova Hradce. Bavor nesouhlasil s tím, že na český trůn přijdou Habsburkové. Habsburk při obléhání Bavora, dostal u Horažďovic úplavici a umřel. O 100 let později Horažďovice také koupili páni z Hradce. Za husitství byly Horažďovice, stejně jako Sušice na straně husitů. V době, kdy byli v Čejkovech Čejkovští, koupil panství rod pánů z Kocova z nedalekého Dobrše. Ti koupili také Zbynice, ale až počátkem 18. stol. Horažďovice, stejně jako Čejkovy patřili začátkem 16. století Švihovským, Půtovi. Ti nechali postavit vodovod a zřídili klášter minoritů, právo vařit pivo, právo vybírat clo a mýto a právo pořádat trhy. 19. století však měšťané kvůli formanům odmítli napojení na tehdy budovanou železniční trať z Plzně do Českých Budějovic. Trať se za Velkým Borem vyhnula Horažďovicím při Březovém potoku a připojila se k Otavě až v Katovicích.