Páni Nalžov,Hrádku,Svojšic
Nalžovské panství.
Do majetku tohoto rodu patřily i pozemky na území Čejkov, do roku 1848 vykonávali čejkovští robotu na tomto panství. Při pozemkové reformě v roce 1924 byly tyto pozemky přiděleny některým méně majetným občanům a obci. Hospodářské budovy byly ve Dvoře, Dalovicích a Zamyslicích zčásti přebudovány na obytné domy.
Rod Taaffe byl starý irský rod, připomínaný tam již ve 13.století. Anglická persekuce je donutila emigrovat. Taaffeové se usadili ve Vídni. Eduard František Josef Taaffe, nar. 1833 byl synem Ludvíka Taaffeho. Ludvík, hrabě Taaffe vystudoval práva a byl jmenován prezidentem vrchního císařského soudu ve Vídni. Po několik let zastával úřad ministra spravedlnosti. Dále pracoval v kuratoriu Tereziánské akademie a byl rektorem vídeňské univerzity. Nalžovský zámek přestavěl do stylu anglické novogotiky, zřídil lesopark na Prašivci a nechal upravit část Vidhoště. V roce 1812 navštívil Nalžovský zámek rakouský císař a byla sem zavedena jedna z prvních telegrafních linek. V roce 1861 byl František Josef Taaffe jmenován místodržitelským radou v Čechách. V letech 1869-1870 a v letech 1879-1893 byl předsedou rakouské vlády a zároveň i ministr vnitra. Dokončil přestavbu rodového zámku v Nalžovech v duchu módního romantického novohistorismu. Dal zřídit v anglickém krajinářském stylu zámecký park na blízkém vrchu Prašivice a vybudoval tam umělou zříceninu, připomínající původní irské sídlo Taaffeů – hrad Ballymotte. Zbytky pravého hradu Bhaile an Mhóta (poangličtěle Ballymotte) můžeme v Irsku u města Sligo vidět dodnes. Zemřel v roce 1895. Rodinná hrobka Taaffeů byla v kapli u Antoníčka.
Jeho syn Jindřich Taaffe se narodil v roce 1872. V roce 1906 řídil na Nalžovském zámku poradu o zavedení všeobecného hlasovacího práva do rakouského říšského sněmu. Jindřich Taafe zemřel v roce 1928.
V roce 1922 sloužil Jindřichu Taaffovi komorník Antonín Hudina. Ve službě byl několik málo měsíců a po seznámení situace ukradl různé cenné skvosty v hodnotě cirka pět tisíc korun a zmizel. Při vyšetřování se zjistilo, že se dotyčný v posledních třiceti letech nechával najímat do bohatých a šlechtických rodin, kde kradl a posléze byl ze služeb vyhozen. Dokonce v několika případech byl za své krádeže souzen a vězněn. I tentokrát ho zastihla ruka spravedlnosti, když se pokoušel překročit švýcarské hranice. Vídeňská policie si pro něho jela do Curychu, nejdřív byl odsouzen v Rakousku za stejné delikty a poté předán našim českým úřadům. Tady šel taky do „chládku“. O pár let později spravoval Taaffům panství jistý Karel Müller, který tak dobře hospodařil, že si „našetřil“ poměrně velkou sumu peněz a v roce 1937 od Taaffů koupil dokonce celé panství i se zámkem.
Eduard Karel Taaffe se narodil v roce 1898. Zadlužený velkostatek a zámek prodal v roce 1937 Františku a Karlu Müllerovým a rozhodl se vrátit do pravlasti svého rodu do Irska. Müllerovy pokračovali ve výrobě proslulého nalžovského sýra, při jehož zrání byla využívána přírodní plíseň, kterou Taaffové dovezli přímo z Irska. Karel Müller s rodinou pak v roce 1948 odešel do emigrace. V té době již byla v západní části zámku zřízena měšťanská škola, v polovině 50.let zbývající část zámku obsadila armáda. Rodině Müllerových byl zámek v restituci opět vydán po roce 1991. Dnešní majitelé zámku Nalžovské Hory jsou tři dcery Karla Müllera. Dnes žijí v Kanadě a v Mnichově. Dědicové nyní hledají řešení pro revitalizaci zámku.
Další údaje na : https://www.youtube.com/watch?v=bWzviSXJAcU https://www.zameknalzovy.com/historie.html
Inventář velkostatku je na: http://www.inventare.cz/iipimage/240223000/soap-pn_ap0223_20087_vs-nalzovy_0010
Hrádecké panství.
Zbynice patřily k hrádeckému panství. Do majetku tohoto rodu patřily i pozemky na území Zbynic, do roku 1848 vykonávali zbyničtí robotu na tomto panství. Při pozemkové reformě v roce 1924 byly tyto pozemky přiděleny některým méně majetným občanům a obci.
Od 18. století jsou na zámku Desfoursové. Jan Ferdinand nechal postavit na Svatoboru v místě pramenu léčivé vody kapli. U silnice do Sušice nechal postavit sochu sv. Jana. Bedřich nechal postavit na dvoře zámku kapli sv. Valburgy. Po jeho smrti zdědila panství Františka Romana. Po ní převzal panství v roce 1827 její manžel Karel Theodor, svobodný pán Sturmfeder z Openweileru. Jeho syn byl psychicky narušený a od roku 1847 se o něj staral spisovatel František Pravda. Spisovatel Pravda si potrpěl na dobrém jídle i pití a od roku 1888, po zavedení železnice do Hrádku, si nechal posílat pravidelně sud piva z plzeňského pivovaru. Při oslavě osmdesátých narozenin v roce 1897 navštívili spisovatele Pravdu K.V.Rais, A.Jirásek a J.Kvapil. Některé Pravdovy spisy byly přeloženy do němčiny, dánštiny, maďarštiny a slovinštiny. V roce 1898 převzal panství Bohumil baron Henneberg - Spiegel a spravoval ho až do své smrti v 73 létech, v roce 1934. Velmi podporoval zbynický kostel, ale i hasiče. Na zámku v Hrádku měl vlastní dílnu, byl technicky zdatný, zařizoval elektrický zvon i domácí telefon v zámku. Jeho pohřbu se zúčastnilo 277 hasičů z okolí se sedmi zahalenými stříkačkami. Je pochován na hřbitově na Zdouni. Hrobka hrabat Desfours a svobodných pánů Sturmfederů je ve zbynickém kostele. Když p. baron Heneberg Spiegel zemřel a hasičský sbor „Velkostatek“ se rozpadl. Dalším zakládajícím členem hasičského sboru v Hrádku je p. Kopal Hartling baron, p. Antonín Mayer sládek, p. Hedvika Heneberg – Spiegel baronka, p. Emanuel Heneberg - Spiegel baron. Baronka Anna zemřela v lednu v roce 1938 ve věku 80 let. V archivu na Městském úřadě v Sušici je založena fotografie z jejího pohřbu. Baron i baronka jsou pochováni na hřbitově na Zdouni. Na pomníku jsou uvedeni Karel, Bohumil i Anna. V roce 1946 byl zámek ve správě obce, v roce 1964 v domovní správě Sušice a v roce 1989 stavebního bytového družstva Praha.
Velkostatek Svojšice.
Ves Svojšice je zmiňována roku 1366. K roku 1401 je spolumajitel Cíl ze Svojšic. V roce 1757 vlastnil Svojšce Václav Josef z Pöttingu. Hrabata z Pöttingu byl starobylý rod z Dolních Rakous. Vlastnili Svojšice jako pozdější součást nalžovského panství, kam patřily od roku 1739, až do roku 1769. Pak patřily hraběti Taaffe. Roku 1838 byly Svojšice prodány Václavovi Veithovi ke statku Žikov. Svojšice tehdy měly 38 stavení, kostel, školu, dvůr a vápenku u lesa. Vyhořelé části svojšického zámku sloužily v té době jako sýpka. Roku 1851 prodali Veithovi potomci statek Maxmiliánovi Appeltauerovi a jeho choti Žofii, roz. Kordíkové. Po dohodě s jeho dědici na žikovském zámku roku 1874 převzal statek Žikov jejich prvorozený syn Josef Appeltauer, Svojšice připadly druhorozenému Bohumilovi. Dcera Žofie, provdaná Valentová získala částku 14.500 zl., která jí byla zapsána právě na Svojšicích. Na počátku devadesátých let 19. století měl statek celkovou rozlohu 176, 75 ha (z toho 64 ha 5 polí, louky 26 ha, pastviny 23 ha, lesy 59 ha, 4 rybníky o rozloze 4 ha na kapry, štiky a pstruhy). V režii byl jeden dvůr, cihelna a vápenka. Les tvořil jeden revír Svatobor. Protože jediný syn Maxmilián Appeltauer zemřel ještě v dětském věku, odkázal jeho otec Bohumil Appeltauer v testamentu z roku 1895 svojšický statek svému synovci Janu Valentovi, synovi své sestry Žofie, provdané za Karla Valentu pocházejícího z jihočeského Suchdola nad Lužnicí. Hrob Appeltauerů a Valentů je na hřbitově u kostela ve Svijšicích. Vdova Apolonie Appeltauerová, jíž bylo podle testamentu vyhrazeno doživotní užívání statku č. 11 ve Svojšicích a rustikálního mlýna č. 24, se tohoto práva vzdala podle mimosoudního narovnání ve prospěch svého nezletilého synovce Jana Valenty a 21. dubna 1896 se odstěhovala do Prahy na Malou Stranu. Po dobu nezletilosti Jana Valenty vedl správu velkostatku jeho otcovský opatrovník Karel Valenta. V roce 1902 převzal Jan Valenta statek do přímého vlastnictví. Jeho manželkou se stala majetná vdova po třeboňském sládkovi Marie Killmaierová, roz. Körnerová, s níž uzavřel svatební smlouvu 18. listopadu. Celková výměra svojšického statku tvořila před první světovou válkou 177 ha (z toho 63 ha polí, 59 ha lesa). Ve 43 staveních žilo 272 obyvatel a ves měla dvoutřídku postavenou v roce 1909. Podle odhadu a popisu velkostatku z roku 1927 byly jeho pozemky úrodné, vydatně hnojené a co nejracionálněji obhospodařované. Rovněž rybničné hospodaření bylo velice výnosné. Na polích byly pěstovány veškeré hospodářské plodiny, hlavně žito, pšenice, oves, brambory a krmná řípa. Hospodářské budovy tvořilo jednopatrové stavení pro osm deputátních rodin, dále klenutý kravín pro 40 kusů dojnic, řezárna, lednice, kůlna na hospodářské nástroje, dobytčí váha, stodola o dvou mlatech, nově postavená budova, v níž byla umístěna klenutá stáj na 30 kusů dobytka, 6 vepřinců, klenutá kočárová kůlna a konírna na 4 páry koní. Následovala prádelna a pec na chleba, drůbežník a místnost pro acetylénové světlo. Na obytný dům přiléhala stará bašta se sýpkou a okrasnou a zelinářskou zahradou. Všechny budovy byly shledány ve vzorném pořádku. K velkostatku patřil ještě vodní mlýn č. 24, poháněný stálou vodou o síle 4 HP z rybníka o rozloze asi 10 měr. Podle dalšího odhadu a ocenění Agrární banky z roku 1929 měl velkostatek 92 ha polí, 16 ha pastvin, 63 ha lesa a 4 ha rybníků (návesní, tzv. mlýnský a „mezi vršky“), celkem 175 ha a náležel k jednomu z nejvýnosnějších v okolí. Poslední majitel tu hospodařil až do roku 1948. V roce 1949 převzaly dvůr státní statky. Správa statku byla po celou dobu jeho existence v rukou majitele.
Video Cesta po panstvích:
Publikace Historie Svojšic ve fotografiích je http://www.volny.cz v e-mailu cejkovy@volny.cz pod heslem hradek