Zemědělská malovýroba
Malovýroba na vesnici.
Místní průmysl se v našem kraji rozvíjel jen velmi zvolna a stále přetrvával domácký charakter malovýroby. Z tradičních hospodářských oborů zde prosperovala jen malovýroba tkalců. Domácí rukodělná výroba zpracovávala a využívala především dřeva z místních lesů jako základní suroviny ke zhotovování nářadí, náčiní, nábytku, či dřeváků. Je zde pahorkatá oblast Pošumaví s méně úrodnými polohami.
Základním sklizňovým nástrojem byla kosa, se kterou sekáči sklízeli trávu na lukách i obilí na polích. Kosa se skládala z kosiště se dvěma držadly a vlastní železné kosy, která se před sklizní naostřovala naklepáním na kozlíku (podlouhlá stolička s malou kovadlinkou). Přímo na poli kosu sekáč doostřoval brouskem, který nosil za opaskem v plechovém či dřevěném toulci.
Důležitými olejnatými a technickými plodinami u nás pěstovanými a rozšířenými, byly mák a len. Len se dále zpracovával na lněné plátno nebo se z něj také zužitkovávala olejnatá semena. Nezanedbatelná byla také domácká výroba užitkových předmětů pletených z vrbového proutí - košů, košíků, nůší, ošatek, opálek a košťat z březového proutí.
Kvalita a úroveň venkovských obydlí našich předků závisela nejen na jejich sociálních poměrech a finančních možnostech. Typický byl rázovitý uzavřený zděný selský dvůr obestavěný obytnými, zemědělskými a hospodářskými stavbami ze všech stran. Centrem každého stavení byla prostorná obytná světnice (též sednice), kde probíhal veškerý rodinný život i veškeré domácí práce, kde ženy vařily, předly, tkaly, draly peří a muži opravovali i vyráběli nářadí, pletli koše a košťata, vyřezávali dřeváky či štípali louče na svícení. V zimě tam byl tkalcovský stav nebo kolovrat. Až do 19. století se ve světnicích svítilo dřevěnými štípanými loučemi upevněnými do držáků se železným skřipcem, teprve později svíčkami a petrolejovými nebo olejovými lampami.
Hospodyně, které bylo pečení chleba výsadou, musela umně pecen nadhodit, trhnout lopatou nazpět a pecen usadit na příslušné místo. Velikostně byly pece na 10 a více bochníků, dle velikosti rodiny a usedlosti. Těsto pro pečení se připravovalo v dřevěných kulatých dížích, které měly horní okraj užší než spodní a ve kterých se vždy do dalšího pečení nechával kousek těsta - kvásek, který se při zadělávání rozmělnil ve vodě, nechal se rozkvasit a přidal do nového těsta. Těsto se muselo dobře prohnětnout, což se dělalo dřevěnou úzkou lopatou (kopistem), při čemž se obcházelo kolem díže. Dobré prohnětení bylo zárukou dobré kvalita chleba. Propracované těsto se nechalo náležitě vykynout a následně se porcovalo na jednotlivé pecny, které se ukládaly na slaměné ošatky k dalšímu vykynutí. Vykynuté se přendávaly již na dřevěnou lopatu, k sázení do pece. Průběh pečení se musel kontrolovat, aby nedošlo k připálení chleba. Hned po vyjmutí se pecny ukládaly na ošatky a potíraly se vodou, aby dostaly lesklou a vzhlednou kůrčičku. Chléb se dříve pekl výhradně z žitné mouky. Byl tmavý a déle vydržel vláčný. Po upečení chleba se pekly různé podplamenice s mákem nebo s jablky a různé pečivo, pro jehož upečení byla vhodnější nižší teplota.
Do vsí mimo dráteníka jezdil vápeník. Povozem s vysokými postranicemi, rozvážel nehašené vápno, které bylo potřeba nejenom na bílení statků ale i chlévů. V každém hospodářství bylo po ruce, protože před poutí se bílilo. Podrovnávka šmolkově modře ale jinak na bílo. Vápno se prodávalo na váhu (vápeník, měl mincíř, nebo vzadu na voze decimálku). Velké kusy vápna byly vyskládány pod plachtou. Hašení vápna byla procedura nebezpečná. Bylo potřeba nejen dostatek času ale hlavně vody. Objevoval se také hadrník prosící o odložené hadry a kosti). Někteří dokonce s povozem a vyhublou herkou sbírali staré železo. Za to nabízel hliněné nádobí a různé cetky a tretky. Kolomazník zase nabízel kolomaz na kola vozů. Byla vedlejším produktem při pálení dřevěného uhlí v milířích. Brusič (Šlejfíř) jezdil obyčejně s trakařem. Většinou před hospodou rozložil svoje nádobíčko, kde nejdůležitějším byl brus, který poháněl šlapáním jednou nohou obdobně jako šicí stroj. Brousil nůžky, nože i břitvy.
Znalosti rolníka. Od počátků zemědělského hospodaření u nás od 5.století až do poloviny 20.století, do začátku kolektivizace byly shodné pracovní postupy polních prací i chovu dobytka. Tyto ruční zemědělské práce a práce tažnými zvířaty nebylo možné dále zdokonalovat. Veškeré znalosti se předávaly, nejčastěji z otce na syna. Přesto se jednalo o poměrně složité znalosti a trvalo dlouho, než bylo možné si je osvojit. Nejbližší hospodářská škola byla v Sušici. K tomu přistupovala nutnost osvojení nezbytných základních řemeslných prací. Nebyly na to žádné školy a ze žáka se musel postupem času stát učitel. Samozřejmě zásadně záleželo na kvalitě učitele i na schopnostech žáka. Po zavedení povinné školní docházky bylo možné ústní výuku postupně částečně nahradit písemnou. K tomu potom posloužily katolické kalendáře. Práce na selském statku i rolnické chalupě byly celoroční, zejména z hlediska dobytka. V zimě se musel hnůj na hnojišti rovnat, šlapat a udržovat vlhký. Také komposty se musely přehazovat, vápnit a navrch navézt močůvku. Hotový zahnitý kompost se dával hlavně na louky. Bylo nutné prohlédnout brambory v krechtu. Na sadu prořezat ovocné stromy. Dokončit mlácení, semena jetele a obilí na sýpce čistit a třídit. Ze zemědělce se musel stát opravář strojů a nářadí, tak aby jaře bylo všechno připraveno. Hlavně vozy, pluh, brány, secí stroj, kosy a hrábě. Košíky, košťata a nůše se používaly celoročně. Každý zemědělec musel vědět, že v chladné stáji krávy i kozy málo dojí. I v zimě, když je hezky, může být dobytek venku. Ve stáji chránit před průvanem. Dusné stáje zase způsobují různá onemocnění. I zimní krmení musí být teplým a čistým krmivem, v létě pak hlavně nezapařeným a dobytek chránit proti hmyzu mucholapkami. Jsou tu denní činnosti, vyvážení hnoje, krmení, řezání řezanky, dojení, přivážení čerstvého krmení. Přechod na zelené krmení trávou, jetelem, vojtěškou a směskou, provést pozvolně. Také při přechodu na pasení. Při pasení se vyhnout mladému jeteli, který dobytku nejvíc chutná, kvůli nadmutí. Museli znát, kdy lze připustit jalovici, svini, kozu, ovci a dobu jejich březosti. Kdy může být připuštěn býk, kanec, kozel a beran. Také znát léky a pomůcky k léčení dobytka. Zemědělec musí provést zimní prohlídku polí a luk, odvedení stojící vody a úpravu struh a stružek. Hned jak země rozmrzla, bylo možné hned zaorávat čerstvě vyvezený hnůj, nenechat ho ani půl dne, aby neztrácel na své hodnotě. Na louky se používala umělá hnojiva a bylo možné je vláčet. Močůvka se vozí na rozmrzlou louku, nebo na pole k ovsu a je třeba ji hned mělce zaorat. Začít s hubením myší. Jeden pár se během léta rozroste na 200 kusů. Na sadu se pohnojí ovocné stromy pod celou korunou hnojem nebo kompostem a lehce se zaorá. Ovocné stromy se nesází hluboko, aby kořeny měly přístup vzduchu, dobře rostly i rodily. Na obilí před setím bylo třeba koupit mořidlo. Mořilo se, aby zrno lépe a zdravě vzešlo a netrpělo plísní. Čas jarního setí závisí na mnohých okolnostech a každý zemědělec musí s tím mít své zkušenosti. Velmi důležitý je tady secí stroj. Ten musí být v dokonalém pořádku. Pokud se zemědělec s ním neporadí, musí s ním zajet ke kováři. Pro setí ostatních plodin, třeba hrachu, máku a dalších se vychází z předchozích zkušeností, Brambory bylo nutné připravit k sázení, nechat uvadnout v suchu a teple a nechat naklíčit. V dubnu se už mohou sázet, a v následujícím období proorávat, ne pozdě a ne hluboko. Setí jetele je jiné než u obilí a vyžaduje potřebné znalosti. Před setím a po setí se musí pole uválet a mít potřebné secí zařízení. Jetel se sel i do obilí. Další na ruční práci náročnou polní plodinou je zelí, tořt a burína. Jedná se o jednocení a okopávání. Základním předpokladem pro sázení je suchá půda. Celoročně se musí věnovat pozornost přehazováním skladovanému obilí na sýpce kvůli broukům pilousům. Celoroční je i hygiena stájí, kurníků a sklepů. V březnu se poprvé připouštějí králíci. Sklizeň sena a obilí, jako základní zemědělské práce s velkou závislostí na počasí, jsou podrobně popsány v jiných kapitolách. Pole po žních a vybrání brambor se hned orají dvojákem na mělko, urovnají vláčením a lehkým válením, aby půda nevysychala a plevelová semena nevzešla. Osévají se směskami, nebo se ořou pro setí ozimů, žita a ozimého ječmene a pšenice. Hluboké podzimní orání je možné jen za sucha. Ještě se provede vláčení pro omezení vysychání. Louky se vláčí a hnojí. Všechny tyto práce musel zvládnout můj otec a na mne by čekaly, a většinu mých spolužáků a Čejkovech a ve Zbynicích, kdyby nepřišel únorový politický převrat od kapitalismu k socialismu v roce 1948 a následná kolektivizace v zemědělství. Nejhorší by pro mne bylo zvládnout fyzicky náročné práce, orbu a nakládání sena a obilí na vůz. Ze zdravotního hlediska se člověk při fyzicky náročně orbě zpotil a při už studeném podzimním větru hrozil zápal plic. Stejně zdravotně nebezpečná situace byla při těžké práci vidlemi při nakládání fůry v létě, při tropickém vedru, kdy většinou pak přišel studený déšť i s kroupami. Bahenských stavení bylo sice na konci vsi, bylo ale dostatečně velké, s maštalí, stodolou, kůlnou, menší kůlnou, chlévy i s dostatečně velkým dvorem. Další výhodou bylo, že polovina luk byla přímo u chalupy. K tomu ještě 3 malá pole v Sosnové a u Vůše. Tím výhody končily. Druhá polovina luk byla až na Trávníku, bývalé louky bývalého panského dvora. Muselo se tam jet přes půl vsi, do kopce a kolem bývalé tvrze. Byla to cesta s naloženou, ne jednou fůrou sena, nebo otavy, taženou 2 kravami, 1 km dlouhá. U polí se jednalo převážně o pole, od vsi už značně vzdálená. Pole a kousek lesa byla na Buděšiné. Jedná se opět o vzdálenost 1 km a navíc s velkým stoupáním až na vrchol bývalého hradiště. Pole v Cukové bylo 1,5 km vzdálené, a také na kopci u lesa. V obdobné vzdálenosti a také pořád do kopce byla pole v Zamyslicích a na Želiné. 2 km vzdálené bylo pole u Sedlečka a nejvzdálenější bylo u Pleštic a to 3 km. Panská pole byla vždy těsně u vsi. Představíme si mého otce, jak naložil na vůz hnůj. Nemohl příliš nakládat, hnůj je těžký a krávy by to do kopce nezvládly, ani u meze u pole. Pak s tím hnojem jel 3 km. Musel pomalu, aby krávy neschvátil. Takto pochopíme úsloví: Jel jako s hnojem. Pochopíme i politiku a světový názor, když jsem slyšel v televizi poslance parlamentní vládní strany Černína, jak nenávidí Rusko a jak zločinně schvaluje fašistickou Ukrajinu. Je funkcionářem křesťanské strany a má k německému fašismu velmi blízko. Časově lze doložit jeho přímého předka Jana Černína, majitele Zbynic a mého přímého předka Jakuba Trambu, narozeného 1670 v Čejkovech, který na něj takto dřel a robotoval. Před osvobozením od německého fašismu Ruskem a socialismem po únoru 1948, i u nás bohatí, bývalá šlechta a církev měli to zařízeno tak, abychom na ně, my zemědělci po celý rok dřeli a oni si jen užívali okrádáním jiných. To si znovu zavedli po roce 1989 a tak se pro ně stalo největším nebezpečím Rusko a Čína a dělají vše pro to, aby se Ruska a Číny zbavili i válkou. Názorně to předvádějí právě podporou, hlavně dodávkou zbraní fašistům na Ukrajině. Když se vrátíme od poslance Černína k tomu, jak jel můj otec s hnojem na pole u Pleštic. Hnůj musel rozházet a odpoledne se vrátit s pluhem a pole zorat. Těžká dřina a daleká cesta ho čekala i s vozy s naloženým obilím.
Ženy rolníků. V žádné jiné pracovní činnost člověka nebyla nutná a nezbytná taková součinnost partnerů, muže a jeho ženy. Tyto zemědělské polní práce začaly příchodem prvních Slovanů do této krajiny ve středu Evropy, hustě zarostlé pralesem a s řekami a bažinami, daleko od moří. Toto slovanské období lidského rodu v této části světa trvalo od, 5.století až do poloviny 20. století. Polní práce a chov dobytka se stal jediným a hlavním zdrojem života a pořizování potravy pro všechny obyvatele na tomto území žijící. Charakter této práce vyžadoval činnost ve dvojici. Současně byla zaručena pevná vazba tohoto spojení plozením dětí a tím udržení a pokračování vazby v dalších pokoleních. U válečnických Germánů to to bylo jinak, protože ti pro loupení úrody a dobytka a zabíjení Slovanů, ženu nepotřebovali. Slovanský rolník byl na práci ženy velmi závislý. Ruční polní práce lze provádět většinou pouze ve dvojici stejně tak i práce s dobytkem. Tak vznikly v průběhu generací dva druhy žen, ženy rolníků a ostatní. Nalezení ženy pro práci na zemědělském gruntu bylo zásadním a základním úkolem rolníka. Mému otci se to podařilo, zažil jsem to, a musím je oba velmi obdivovat, i když tehdy se žádná státní vyznamenání jako dnes nedávala. Moji rodiče byly poslední touto generací, kterou feudalismus venkova skončil v roce 1948 vznikem socialismu a odstraněním vykořisťováním slušných lidí boháči. Celoroční práce na selském statku i rolnické chalupě představovaly pro ženu veškerou nepřetržitou péči o děti, vaření a dobytek. Pomoci mohla jen případná výměnkářka, případně dospělé dcery. Veškeré výše uvedené práce, až na výjimky, prováděla žena společně s rolníkem. Opravy strojů a nářadí, prováděl výlučně rolník. Také těžké práce při krmení dobytka a vyvážení hnoje. Také zapřahání dobytka a přivezení krmení, oorávání brambor, nebo připuštění jalovice, svině, kozy a ovce. V případě nemoci muže, nebo u vdov s nedospělými syny i toto ženy často dokázaly. Dojení krav a koz bylo zase výlučně prováděno ženami. Pasení dobytka bylo pak prací pro dospívající děti. Při setí žena čistila secí botky, aby se neucpávali. Jednotit a okopávat zelí, tořt a buřinu. Při vláčením žena zvedala brány, aby se neucpávaly plevelem a při orání vedla dobytek. V mnohých případech dokázala, i sama jet s naloženou fůrou sena či obilí, když ke svozu se použily dva vozy a dva potahy.
Cesta k chlebu: https://youtu.be/nzGbli-4R8E