Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rakousko-Uhersko

Rakousko – Uhersko.

            Není nám zase tak vzdálené, protože můj otec se ještě za Rakouska v roce 1917, v Čejkovech narodil. Předchůdcem Rakouska – Uherska byla Habsburská monarchie. Vznikla roku 1526. Tím, že Ferdinand I. Habsburský získal českou i uherskou korunu, vzniklo Rakouské císařství a později František II. se stal prvním císařem rakouským. Pak byli další císaři, Leopold, Karel, Marie Terezie, Josef, František Josef. Hlavním městem se stala Vídeň. V monarchii byli také Maďaři, Češi, Slováci, Slovinci, Poláci, Srbové, Rumuni a Italové. Roku 1526 Čejkovy patřily Břetislavu na Rábí a Zbynice Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu. Posledním císařem v roce 1918 byl Karel. Jen několik našich občanů odešlo si najít obživu ve Vídni. Několik jich podniklo po Rakousku užitečný tovaryšský vandr. Možná, že někteří podnikli pouť na největší poutní místo v Mariazell. Bylo to všechno většinou pěšky, nebo formanskými vozy i s plachtami, nebo i kočáry. Později také mohli využít lodní a železniční dopravu. Bylo to všechno na trase přes České Budějovice, Linec Vídeň. Čechů bylo ve Vídni víc, než bylo obyvatel v Brně. Češi tam hlavně bydleli, ve čtvrti Landstrasse a Wieden. Naši se tam hlavně učili krejčím. Při tovaryšském vandru musel mít každý tovaryš v Rakousku Vandrovní knížku. Vandrovní knížka (něm. Wanderbuch) byl dokument, vydávaný v Rakousku-Uhersku od roku 1827 vandrovníkům. Vandrovníci byli vyučení řemeslníci nebo vyučení dělníci, kteří nastoupili tovaryšskou cestu první praxe, jejíž úspěšné absolvování bylo podmínkou k žádosti o udělení mistrovského práva. Tovaryši vandrovali z místa vyučení a pracovali u různých mistrů. Vydání Vandrovní knížky musela schválit vrchnost, zpravidla správa panství, která svázala listy šňůrkou a tu připečetila k přídeští knížky, aby se listy nedaly vyměňovat. Dále vydané Vandrovní knížky evidovala pořadovým číslem na první straně. Na druhé a třetí straně byly pro identifikaci tovaryše v němčině a v češtině tyto rubriky: jméno a příjmení, místo narození, okres, země, sídlo vrchnosti (panství), fara, věk, místo stálého bydliště, profese, stav, náboženské vyznání, postava, obličej, vlasy, barva očí, nos, ústa, zvláštní znamení, podpis. Pod tím byla předtištěná instrukce pro mistry, aby při příchodu tovaryše zkontrolovali, zde všechny údaje v popisu souhlasí. Roku 1853 bylo povoleno užívat Vandrovní knížku také vojenským vysloužilcům, kteří se rozhodli provozovat podomní obchod.  Při nástupu do zvoleného pracovního poměru musel tovaryš Vandrovní knížku odevzdat mistrovi, který ji uložil. Při odchodu mistr do knížky zapsal, jak dlouho u něj tovaryš pracoval. Zapisovaly se také další skutečnosti, které mu sloužily ku prospěchu. Špatné pracovní výsledky se do knížky nezapisovaly, což dokládá poučení, které bylo předtištěno ve Vandrovní knížce. Když tovaryš z díla vystoupí, má poskytovatel práce s dělníkem a s vandrovnickou knížkou k vrchnosti dojíti a tam větně udati čas, jak dlouho dělník v díle byl, a jestli znale nebo šikovně, pilně a věrně se zachoval, má tyto vlastnosti potvrditi, a vrchnost obé do vandrovnické knížky vepsati. Kdyby však vysvědčení z ohledu těchto vlastností chvalitebné nebylo, má se jen jak dlouho v díle aneb z nadřečených vlastností jen to vepsati, co by k prospěchu dělníkovu sloužilo. Při ukončení vandru museli tovaryši vandrovní knížku odevzdat mistrovi, u něhož se ucházeli o složení mistrovské zkoušky. Pokud se nevrátili do místa svého vyučení, museli si zažádat o domovský a výhostní list. Vandrovní doba trvala 2 až 8 let, výjimečně také 18 let (například jistý kožešník odešel roku 1832 a v létech 1832–1850 prošel Rakousko, Tyrolsko a severní Itálii). Do městečka Mariazell na úpatí rakouských Alp chodí poutníci už od 12. století.  Byla to pěkná hloupost takovou dálku chodit ne jen z Čech, ale i z Polska, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny. Cesta od nás tam musel vést přes Budějovice, Linec, při Dunaji k velkému klášteru Melk, před tím přes Wieselburg a Scheibbs. Chodily tam zřejmě jak skupiny s farářem, nebo i jednotlivci. Na cestě měli místa na přespání. Tam dostali i snídani, při které se společně německy pomodlili a ještě dostali chleba se sýrem na cestu. Nic za to neplatili, jen při odchodu řekli Gott sei Dank. (Zaplať vám to Pán Bůh). Od nás vedlo přes Rakousko několik cest. Těžko prostupný hraniční šumavský hvozd jižních Čech umožňovaly od středověku jen úzké, obtížně schůdné pěšiny. Jejich směr byl určován prostupností hornatého masívu a tokem řeky Vltavy. Zpočátku mohli projít po stezce vedle sebe nanejvýš dva soumaři se zbožím, ale postupně byla stezka plánovitě zpevňována a rozšiřována. Zemské stezky měly značný vliv na kolonizaci pohraničních území. Udržování a správa cest patřila k povinnostem vrchnosti i poddaných. Stezky měla za povinnost udržovat vrchnost, po které vedla. Mohla také vybírat poplatky. Vrchnosti sice poplatky vybíraly, ale cesty neudržovaly.  Po stezkách se dopravovala do Čech hlavně sůl. Nám nejbližší byla stezka z bavorské Grafenau na Březník, Horskou Kvildu a Modravu, dále do Sušice, Klatov a Plzně. Největší stezka vedla od Lince přes Leonfelden a Studánky k Vyššímu Brodu, u Rožmberka vedla přes brod na pravý břeh řeky Vltavy a pokračovala přes Český Krumlov, Boletice, Chvalšiny, Smědeč a Lhenice na Zlatou stezku k Netolicím a dále přes Protivín a Písek ku Praze. Také už v 11. století byla stezka ze Zwieseĺu přes Březník a Hartmanice k Sušici a dále k Praze. Na ochranu pocestných vyšlo v 1578 nařízení, že ve vzdálenosti do 32 m od stezky nesmí být žádné křoviny a lesy, kde by se lapkové mohli schovat. Vandrovní knížka, kostel v Mariazell a obrázek stezky, je ve Fotoalbu ve složce Lidé.

 Cesta formanským vozem do Vídně:

https://youtu.be/BoUz9qpD3wM

Tovaryšský vandr v Alpách:

https://youtu.be/WzjZom3HPvw