Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše vrchnost

Naše vrchnost v Nalžovech a v Hrádku.

         Osudy venkovské poddanské rodiny v 18. století nejsou v období po roce 1989 v médiích společnosti, a v umělecké oblasti, příliš populárním tématem. Naopak jsou vyhledávána a popularizována témata osudů těch lepších, bohatých lidí.    

         Naši venkovští předci nezanechali mnoho dokladů, na jejichž základě by bylo možné nahlédnout do jejich tehdejšího světa, do osudů jednotlivých osob. Tyto osudy jsou však zásadní pro nás, jejich potomky. Je zde otázka, jak mohl jedinec v průběhu svého života změnit své nepříliš dobré životní zařazení, které získal narozením, a za jakých podmínek se mohl jeho život podstatně zlepšit. Každý potomek v zásadě kopíroval pozici svých rodičů, často přebíral jejich profesi, či si hledal životního partnera v tomto odpovídajícím okruhu lidí. Na výběr partnera měly rodiče většinou velký vliv. Rozhodující skutečností bylo také to, kdo se stal dědicem chalupy a pozemků. V Pozemkových knihách bylo uvedeno, kdo bude muset postavit bratrovi chalupu, aby mohl zůstat na gruntě. Oprávněným dědicem dle dědického práva byl nejmladší syn. Problémy v dědických otázkách nastaly tehdy, kdy byl velký věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším synem, zvláště tehdy, kdy budoucí dědic byl v době otcovy smrti ještě nezletilý. V takovém případě bylo nutno dosadit prozatímního hospodáře. V Pozemkových knihách bylo uváděno splácení dědických podílů (vejruňků) i dlužných částek. V dědických podílech se dělil nábytek i oblečení. Také do toho zasahovala vrchnost. Vrchnost zasahovala zejména v takových případech, když někdo na gruntu špatně hospodařil, byl nucen předat grunt dobrému hospodáři. Dále rodiče rozhodovali, kdo odejde do služby, nebo se vyučí řemeslu. Souhlas s vyučením řemeslu a k vandru dávala také vrchnost. Důležitou roli na stabilitu gruntů a pozemků hrála sňatková politika v domlouvání prvních sňatků a dalších sňatků při ovdovění, a v dřívějších dobách i souhlasy vrchnosti se sňatky. Církev zasahovala systémem ohlášek v kostele před svatbou, kdy se hledali předem případné překážky manželství. Základním cílem bylo udržení či rozšíření majetku gruntu pro další generaci. V pozemkových knihách bývá i ustanovení o věnu, které přináší nevěsta na grunt. Jsou řešeny i případy úmrtí jednoho z manželů a bezdětných manželství. Pro vrchnost i církev byly rozhodující povinnosti, dávky a roboty poddaných. Ve stáří poddaných se v pozemkových knihách řešily odchody do výměnků a jejich zajištění a povinností majitele gruntu. V mapách Stabilních katastrů se tyto výměnky vyskytují. Důležitým zdrojem těchto poznatků jsou církevní matriky. Mimo mnoha jiných údajů jsou důležité i údaje o zaměstnání. První zápisy v Pozemkových knihách jsou, jako v matrikách, už z konce 17. století.  Jedná se o záznamy zakoupení nemovitosti od vrchnosti. Je tam uvedena cena při zakoupení, výše a období splátek. V zápise je odhad (šacunk) nemovitostí, jsou rozepsány položky dobytka a nářadí. Dále tam byly uvedeny povinnosti majitele gruntu k vrchnosti jako robota a odvody faráři. Když chtěl hospodář grunt prodat, nebo když mělo být stanoveno věno z gruntu, musel si ho nechat od vrchnosti ošacovat, to znamená stanovit jeho hodnotu. Od začátku 19. století prováděla vrchnost podrobné soupisy poddaných. V soupisu jsou údaje o místě služby, vandru a vojenské službě. Rozlišují se zde kategorie sedláci, chalupníci, podruzi (zahradníci) s chalupami, podruzi (zahradníci) bez chalup a vdovy a sirotci. Zahradník si stavěl chalupu u půdy, jež mu byla propůjčena a zahradil ji plotem (odtud jméno zahradník). Držel ji tak dlouho, pokud mu pán dovolil. Podruzi byli v podstatě námezdní zemědělští dělníci. V sídle panství v Nalžovech i v Hrádku se předpokládá až 10% obyvatel, kteří se podíleli na chodu panství.   Pán si vybíral obyčejně úředníky (důchodní a písař) a ostatní zaměstnance ze svých poddaných a pro svou kancelářskou povinnost dával je náležitě vycvičiti. Odměny, můžeme-li říci služné, bylo těmto zaměstnancům vypláceno jednak v penězích, jednak v naturáliích jako deputát. Takovým deputátem bylo na př. pivo, sůl, mouka, brambory, topivo apod. Velmi často se stávalo, že někteří panští zaměstnanci ve snaze, aby se zalíbili pánovi, zvyšovali bezohledně výkonnost poddaných způsobem často nezákonným. Drábové na př. bili bezohledně robotníky, když se jim zdálo, že pomalu pracují aj. Z toho pak vzrůstala nenávist poddaných nejen proti těmto trýznitelům, ale přenášela se dále až na pány. Panské úřady zajišťovaly dozor nad  udržováním pořádku a bezpečnosti v celém obvodu panství. Pro tento dozor vydržovala vrchnost vždy několik drábů. Jestliže se někdo prohřešil proti předpisům, byl pohnán před panský soud. Soudcem jeho byl pán. Někdy soudil v jeho zastoupení panský nejvyšší úředník. Na panských soudech se soudily vraždy, loupeže, krádeže, koupě ukradených věcí, zatajování nálezu peněz, žhářství, cizoložství, smilstvo, čarování, neodůvodněná nařčení ze zločinů, pohanění pána nebo obce. Stalo-li se něco takového v obvodu vsi, byli rychtář a konšelé povinni hlásiti tento trestný čin vrchnostenské kanceláři. Na panských soudech zasedali také přísedící, jimiž byli obvykle konšelé obce, v jejímž obvodu se čin stal. Někdy byli přísedícími i konšelé jiné vsi. Panské soudy rozhodovaly též o sporech poddaných, kteří se nespokojili s rozhodnutím rychtářského práva, nebo když byl rychtář nebo konšelé viněni ze stranictví. Úroky či úroční dávky si pán vybíral od důchodního písaře v týdnu po sv. Duchu a po sv. Martinu. Do té doby musili rychtáři vše odvésti na kanceláři písaři. Ten odkládal peníze do truhly denně a klíče od ní měl v úschově jen on. Z nich nesměl nic vydávat, pokud nešlo o platy předem určené, bez svolení pánova. Jestliže pán prodával panství, mohl si některé poddané ponechati a převésti je na jiné panství. Když sedlák přijímal z rukou pánových hospodářství, sliboval mu věrnost, poslušnost a pomoc v případě potřeby a dával se v pánovu ochranu. Slibovali toliko dospělí lidé, ale jejich slib zavazoval i ženu a děti a současně i další potomstvo, pokud nebyli slibu zbaveni. Už tím byl dán zákaz volného přestěhování na panství jiné. Chtěl-li se někdo usaditi na panství některé vrchnosti a nebyl jejím poddaným, musel dokázati, že je buď svobodným od pána, nebo krále, nebo že ho jeho dosavadní pán propustí neb propustil. Teprve když předložil takovéto propuštění, mohl se na novém panství zakoupiti. Souhlas k vystěhování z jednoho panství bylo obvykle možno dostati, když odcházející opatřil za sebe vhodného nástupce, aby pán neztratil člověka a aby ani grunt neutrpěl škody. V soupise poddaných byl uváděn věk osob. Dalším soupisem byl soupis obyvatelstva podle víry z roku 1651. Urbáře sloužily jen pro potřebu vrchnosti, ne monarchie. Zapisovali tam jednotlivé vsi, kovárny, hospody, výměry statků, svých panských dvorů, počty dobytka. Hlavně však platy, dávky, berní povinnosti, roboty poddaných k vrchnosti. Evidovaly se žádosti poddaných. Ze sledování věku poddaných vyplynul vysoký podíl zemřelých v dětském věku. Tento podíl byl velmi vysoký, okolo 40 %. Hlavní pracovní náplní našich vrchností byla samozřejmě zemědělská výroba. Panství musela mít vlastní mlýny, kovárny, hospody a potřebnou lesní výrobu. Z řemesel bylo nutné mít řezníky, pekaře, krejčí, ševce, tkalce, koželuhy, kováře, hrnčíře, koláře, sedláře, truhláře, pokrývače, ale i učitele. U poddaných byl nejčastějším způsobem získání nemovitosti převodem od rodičů. Chalupu bylo možné rozdělit jen tehdy, když měla dva komíny. Druhým způsobem pak byla výstavba nové usedlosti. Využil se k tomu pozemek u nemovitosti. Vrchnost však nepovolovala oddělovat pole a louky od původní usedlosti. Třetí způsob koupě usedlosti byl většinou nedostupný pro nemožnost získání prostředků pro nákup. Některé tyto náležitosti jsou konkrétně uváděny v naší knize o Čejkovech a Zbynicích z roku 1996.

Stavba Dalováku.

Pro čejkovského vladyku byla stavba Dalováku velmi zásadně důležitá. Bylo zřejmé jeho umístění pod Buděšinou. Stal se tak odvodněním i pro Cukovák a pro Kroupů rybník v Lučici. Byly tím získány veškeré louky i pastvina v Cukové na drahách. První věcí bylo prohloubení potoka od Dolíšky, který se neustále zanášel a odstranění všeho na březích, aby si voda nehledala další cesty mimo potok. Totéž i u přípojných potoků od Bedřicha, z Trávníku, z Lučice a od Cukové. S ohledem na velikost rybníka a výšku hráze bylo možné odhadnout, jak hráz povede. S předběžným vyměřením se začalo právě u potoka v místech hráze na obě strany. Vyměření bylo prováděno pomocí kolíků 1,5 dlouhých. Kolík se zatloukl do země tak, aby byl metr nad zemí. Umístění dalšího kolíku se provedlo skouknutím. S ohledem na terénní vyvýšení se odhadl začátek hráze a konec hráze. Podle počtu zatlučených kolíků se odhadla výška hráze v metrech. Podle krajních kolíků hráze se provedlo vyměření plochy rybníku zase pomocí kolíků. Tím se zjistilo kolik tam vytěžené hlíny a kamenů bude možné použít na stavbu hráze. Při terénním vyměření bylo zjištěno, že bude nutné postavit na straně Buděšinky malou pomocnou hráz. Byla tak známá výška i délka hráze a mohl se začít zjišťovat zdroj kamenů a hlíny. Zdroj kamenů se musel najít na Buděšiné. Dostatečný zdroj hlíny byl v místech rybníčku Buděšinka směrem k drahám Cuková. Ještě si pamatuji, že pro hlínu na vymazání kamen se jezdilo na dráhy Cuková. Byla tam také malá cihelna. Materiál mohli také získávat i z míst budoucích luk celé Vůše a Trávníku. Ještě bylo zjištěno, kolik potahů bude k dispozici od vladyky a kolik od jeho poddaných. Pak už bylo možné pozvat regenta od rybníkářů a s ním dohodnout další postup. Celá ta plocha Dalováku byla bažina porostlá křovím i stromky. To všechno se muselo odstranit, a nechat na hromadách to co se nechalo použít pro stavbu hráze. To dělali poddaní ze vsi v rámci roboty a to co bylo nad rámec roboty, dostali od vladyky zaplaceno. Dále připravili pro těžbu a odvážení hlínu v místě Buděšinky. Pro zpevnění hráze a dále pro vydláždění zaplavené horní stěny hráze shromáždili dostatek kamenů ne jen na Buděšiné, ale i v Cukové. Pak teprve přijela skupina rybníkářů, která se ubytovala blízko ve vlastních chatrčích a kupovala si stravu od čejkovských zemědělců. Sedláci k hrázi přiváželi materiál a rybníkáři hráz stavěli. Obdobným postupem postavili později hráz Cukováku, Kroupů rybník v Lučici a Buděšinku. 

Stavba Velké a Malé Strany.

Velkou Stranu nechala postavit šlechta na Hrádku. Pro její umístění byly lepší podmínky než u Dalováku. Zbynický potok tekl od vsi směrem mezi Kazdů vrškem a Tedražickem. Údolí tam nebylo široké a bylo možné tam postavit hráz mnohem kratší než u Dalováku. Přesto plocha Velké Strany mohla být větší než u Dalováku. Velké mohlo být i odvodňovací území pro louky Pod Hotíny a Podevsí. Vytvořil se tam současně prostor ještě pro jeden rybník, Malou Stranu s vypouštěním do Dalováku. Hráz Malé Strany byla využita pro cestu do Tedražic i Dalovic. Cesta do Zbynic byla postavena při okraji luk. V odvodňované zbynické oblasti nebyly velké kameny, tak jako tomu bylo nad rybníkem Cukovákem. Tam už byla lesní oblast s vyšší nadmořskou výškou. Tam byly velké kameny i na dně rybníku. U Volských drah v Čejkovech kameny souvisely s blízkostí návrší Sosnová. Velký kámen byl jeden u Malé Strany. Pro sedláky bylo náročnější než stavba rybníku, následné provedení zemních úprav pro vytvoření luk. Udělat louku z nerovných bažin a tůní místy porostlých keři a stromy s propletenými kořeny. Jejich základními jedinými nástroji byly lopata a krumpáč. Po jejich vytěžení bylo nutné vytvořit odvodňovací stružky k hlavnímu potoku. Aby bažiny byly vysušeny tak, aby tam místo trávy nerostlo síto a jiné rostliny nevhodné pro krmení dobytka. Aby bylo omezeno zarůstání části luk rákosím. Následně provádět zpevnění luk tak, aby bylo možné vjíždět s naloženými vozy a aby se nebořila úzká okovaná kola, ani kopyta zvířat. Vybudování potřebných můstků u hlavního potoka, aby terén vydržel v případě rozvodnění potoka v případě jarních tání sněhu, dlouhodobých dešťů i krátkodobých bouřkových letních povodní. Pozornost věnovat celému obvodu rybníka mimo hrází, aby nedocházelo k jeho zanášení zemí a pískem z polí. Při navážení materiálu hráze zbynickými sedláky, byli využiti i sedláci čejkovští, tedražičtí i hrádečtí s povozy. Tak tomu bylo při stavbě všech rybníků. U získávání polí byly největším problémem pařezy. U luk to byla voda. Co to dalo našim předkům práce zajistit si mouku na chleba a chovaný dobytek pro mléko a maso. Současný politický režim tuto jejich práci zcela znehodnocuje tím, že jde na ruku Germánům, těm co nás celá století napadali a snažili se těžit z naší práce. Germáni chtějí na nás vydělávat tím, že nám draze prodávají jejich nekvalitní potraviny získané využitím jedovaté chemie. Mohu to sám porovnat s tím co bylo před 60 léty. 

Od zrušení roboty do kolektivizace.

            Robota byla na panství Nalžovy a Hrádek zrušena v roce 1848. Toto období mi není zase tak vzdálené, protože se narodila má prababička Marie Červenková, o které mi má matka vyprávěla. Zemědělství bylo zaměstnáním všech našich slovanských otců, dědů i pradědů. Všechny jejich předchozí generace změnily místní lesy a bažiny pílí, pracovitostí a vytrvalostí v úrodná pole a louky. Jejich píli narušili zejména zase Germáni, třicetiletou válkou. Tehdy byly některé jejich domovy zpustošeny, vypáleny, počet lidí někde klesl na jednu třetinu, dobytek byl vyhuben a více než jedna třetina půdy zůstala ležet ladem. Zemědělství kleslo na úroveň, že nebyla zajištěna obživa, ani výživa zbylého prořídlého obyvatelstva. Přibyla nová germánaká šlechta jim cizí duchem i jazykem. Šlechta měla všechna práva, poddaný žádná. Tato šlechta zvyšovala robotní povinnosti bez ohledu na dávná práva zapsaná v urbářích. Proti tomu nebylo nikde odvolání, poněvadž vrchnosti měly ve svých rukách veškerou veřejnoprávní moc, jmenovitě patrimoniální soudnictví, a byly všemocnými vládci ve svém dominiu. Dílo emancipace selského stavu bylo však dokonáno teprve v roce 1848. V roce 1848 byla sice zrušena robota, ale za odškodnění. Rolník se z uživatele panské půdy stal vlastníkem půdy. Musel tu půdu pánům zaplatit. Tak si největší škůdci národa Schwarzenbergové přišli na 2,25 miliónu zlatých. Toho využili k investicím do vlastní zemědělské výroby, na nákup zemědělských strojů, ale i do průmyslové výroby. Na panstvích se objevily řezačky, mlátičky i umělá hnojiva. Rozšiřuje se výroba vepřového masa. Pozemkové vazby byly zrušeny rolníkům až v roce 1868. I nadále však všechna tato opatření byla na straně šlechty a rolník i s vynaložením veškeré své pracovní síly nedokázal zvětšit výnosy svých pozemků. Zvýšené zemědělské produkce bylo dosaženo jen u panských statků. Různé zadlužení bývalých poddaných pak přineslo větší rozdělení na chudé a bohaté na vesnici. Ve srovnání se začínajícím průmyslem je rolnický stav poután láskou k půdě a lpí houževnatě na starých zvycích a obyčejích a brání se náhlým převratům a cizím novotám, nedbajícím tradic minulosti národa. Zachování rolnického stavu při plné síle a nezávislosti je proto nejen zájmem rolnictva samotného, nýbrž i nutností národní. Zemědělsky soběstační jsme byly do roku 1948 i poté. Práce zemědělská vyžaduje pečlivou činnost pěstitelskou. Podobně i v chovu dobytka pečlivou činnost chovatelskou. Toto u velkostatků, ani v začínající průmyslové výrobě nebylo, a u rolníků ani nebylo oceněno. Aby se čelilo parcelování a odprodávání selských pozemků do rukou méně povolaných, bylo vydáno císařské nařízení o prodeji zemědělských a lesních pozemků, podle kterého převod zemědělských a lesních pozemků činí se závislým od souhlasu zvláštní komise pro obchod pozemkový. Komise má zásadně povoliti prodej, není-li v rozporu s obecným zájmem na zachování stavu selského života schopného. Mimo běžné zemědělské plodiny, býval len od pradávna velmi rozšířenou a výnosnou rostlinou. Naše klimatické poměry byly pro pěstování lnu velmi příznivě. Rozšířením bavlny ve světě, pozbylo pěstování lnu, dřívějšího významu. Přesně za 100 let od roku 1848 došlo v Československé republice ke změně společenského řádu z kapitalistického na socialistický. To bylo předpokladem pro kolektivizaci zemědělství. V roce 1848 byli Češi součástí germánského rakouského císařství, které se spojilo se šlechtou maďarských Uher. Rozhodující silou císařství byl rakouský šlechtický rod Habsburků. Nás Čechy si Habsburkové zcela podmanili vojenskou silou, bojem na Bílé Hoře v roce 1620. Po prohrané bitvě bylo popraveno 27 českých šlechticů a český národ v podstatě přestal existovat do roku 1918, když Habsburkové prohráli evropskou válku o moc v Evropě. Do roku 1848 bylo naše české území řízeno na úrovni panství, která byla převážně rakouská nebo německá. Taaffe byl předsedou vlády rakouského císařství 1879 – 1893. Vydal nařízení, které mělo o něco zlepšit používání češtiny na úřadech. Ministerským radou byl také Černín, Windischgrätz. František Josef I byl císařem od 1848 do 1916. Říšská rada měla panskou a poslaneckou sněmovnu. V panské sněmovně byli arcivévodové, církevní hodnostáři, kteří měli u Habsburků vždy velký vliv, a šlechta. V poslanecké sněmovně byli velkostatkáři, obchodníci a zástupci měst a obcí. Volební právo měl ten, kdo platil aspoň 10 zlatých přímých daní ročně. Byla obecní a okresní zastupitelstva a zemské sněmy. Daně byly na železnice, silnice, pošty, vodovody, školy, úřady, nemocnice. Všechno co dříve hrazeno z daní církvím a panstvím. Daně byly z nemovitostí, ze zemědělské půdy, mýtného, mostného, dlažebného, tržebního, hřbitovního, domovského, tanečních zábav, daně z lístků rybářských či honebních nebo daně pozůstalostní. Habsburský šlechtický rod byl příčinou války, bídy a zabíjení našich chalupníků a sedláků. Germánští Habsburkové jsou také vinni tím, že se do naší české země za 300 let jejich vlády nastěhovaly do našeho pohraničí do Sudet miliony Němců, kteří nás pak 20 let ohrožovaly. Potvrdilo se pak, jakým nebezpečím byli pro náš vzniklý slovanský stát Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a Podkarpatských Rusů. Velmi zločinně se po skončení první války zachovali naši legionáři složení z bohatších vrstev Čechů, tím že vraždili ruské bolševiky. Tato bolševická revoluce byla vůbec nejdůležitější událostí lidstva za celou dobu jeho trvání. Bylo to poprvé, kdy zvítězili otroci nad svými otrokáři a změnili kapitalistický řád na socialistický. Další poválečné období i kapitalisty u nás, bylo snahou kapitalistů socialismus východních Slovanů zlikvidovat. Tito východní Slované byly rovnocenné, slovanské národy Rusové, Bělorusové a u jejich kraje Ukrajinci. Ti pak vytvořily socialistický stát zvaný Sovětský svaz a vybodovali ho na úroveň germánských států, které ale tu úroveň získali válkami a vražděním v koloniích. K Sovětskému svazu se připojila i Litva, Lotyšsko a Estonsko, protože se báli obsazení Němci. Také zaostalé rumunské Moldavsko. Dále pak tři malé státy ohrožované Tureckem, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán a pět ohrožovaných muslimských národů Kazaši, Uzbeci, Turkmeni, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Snaha všech germánských států se potvrdila už v roce 1938 v Mnichově, kdy se dohodli, že Německo zničí socialismus a později si podmaní i ostatní slovanské státy. To se jim nepodařilo, tak druhý pokus za pomoci USA začali v roce 2022, když už od roku 2014 podporovali fašisty na Ukrajině. Dodávkou zbraní na Ukrajinu začala válku proti Rusku i nově vzniklá česká vláda. To bylo poprvé za 1500 let naší existence, kdy máme vládu, která se zločinně postavila na stranu Germánů proti nám Slovanům. Také kapitalistická vláda Československa v roce 1939, místo aby se postavila na stranu slovanského Ruska, odjela do germánské Anglie. Do Ruska odjeli bojovat proti Němcům jen socialisticky smýšlející občané. Výsledkem toho bylo, že občané v roce 1948 tuto kapitalistickou vládu svrhli a žili 41 let úspěšně v socialismu, než se Germánům zase podařilo u nás nastolit vládu kapitalistickou.         

Doplněno o video o vyprávění plebána Diviše na zbynické faře o zbynické historii:

https://youtu.be/I4zSf3PKkbw