Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše vrchnost

Naše vrchnost v Nalžovech a v Hrádku.

         Osudy venkovské poddanské rodiny v 18. století nejsou v období po roce 1989 v médiích společnosti, a v umělecké oblasti, příliš populárním tématem. Naopak jsou vyhledávána a popularizována témata osudů těch lepších, bohatých lidí.    

         Naši venkovští předci nezanechali mnoho dokladů, na jejichž základě by bylo možné nahlédnout do jejich tehdejšího světa, do osudů jednotlivých osob. Tyto osudy jsou však zásadní pro nás, jejich potomky. Je zde otázka, jak mohl jedinec v průběhu svého života změnit své nepříliš dobré životní zařazení, které získal narozením, a za jakých podmínek se mohl jeho život podstatně zlepšit. Každý potomek v zásadě kopíroval pozici svých rodičů, často přebíral jejich profesi, či si hledal životního partnera v tomto odpovídajícím okruhu lidí. Na výběr partnera měly rodiče většinou velký vliv. Rozhodující skutečností bylo také to, kdo se stal dědicem chalupy a pozemků. V Pozemkových knihách bylo uvedeno, kdo bude muset postavit bratrovi chalupu, aby mohl zůstat na gruntě. Oprávněným dědicem dle dědického práva byl nejmladší syn. Problémy v dědických otázkách nastaly tehdy, kdy byl velký věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším synem, zvláště tehdy, kdy budoucí dědic byl v době otcovy smrti ještě nezletilý. V takovém případě bylo nutno dosadit prozatímního hospodáře. V Pozemkových knihách bylo uváděno splácení dědických podílů (vejruňků) i dlužných částek. V dědických podílech se dělil nábytek i oblečení. Také do toho zasahovala vrchnost. Vrchnost zasahovala zejména v takových případech, když někdo na gruntu špatně hospodařil, byl nucen předat grunt dobrému hospodáři. Dále rodiče rozhodovali, kdo odejde do služby, nebo se vyučí řemeslu. Souhlas s vyučením řemeslu a k vandru dávala také vrchnost. Důležitou roli na stabilitu gruntů a pozemků hrála sňatková politika v domlouvání prvních sňatků a dalších sňatků při ovdovění, a v dřívějších dobách i souhlasy vrchnosti se sňatky. Církev zasahovala systémem ohlášek v kostele před svatbou, kdy se hledali předem případné překážky manželství. Základním cílem bylo udržení či rozšíření majetku gruntu pro další generaci. V pozemkových knihách bývá i ustanovení o věnu, které přináší nevěsta na grunt. Jsou řešeny i případy úmrtí jednoho z manželů a bezdětných manželství. Pro vrchnost i církev byly rozhodující povinnosti, dávky a roboty poddaných. Ve stáří poddaných se v pozemkových knihách řešily odchody do výměnků a jejich zajištění a povinností majitele gruntu. V mapách Stabilních katastrů se tyto výměnky vyskytují. Důležitým zdrojem těchto poznatků jsou církevní matriky. Mimo mnoha jiných údajů jsou důležité i údaje o zaměstnání. První zápisy v Pozemkových knihách jsou, jako v matrikách, už z konce 17. století.  Jedná se o záznamy zakoupení nemovitosti od vrchnosti. Je tam uvedena cena při zakoupení, výše a období splátek. V zápise je odhad (šacunk) nemovitostí, jsou rozepsány položky dobytka a nářadí. Dále tam byly uvedeny povinnosti majitele gruntu k vrchnosti jako robota a odvody faráři. Když chtěl hospodář grunt prodat, nebo když mělo být stanoveno věno z gruntu, musel si ho nechat od vrchnosti ošacovat, to znamená stanovit jeho hodnotu. Od začátku 19. století prováděla vrchnost podrobné soupisy poddaných. V soupisu jsou údaje o místě služby, vandru a vojenské službě. Rozlišují se zde kategorie sedláci, chalupníci, podruzi (zahradníci) s chalupami, podruzi (zahradníci) bez chalup a vdovy a sirotci. Zahradník si stavěl chalupu u půdy, jež mu byla propůjčena a zahradil ji plotem (odtud jméno zahradník). Držel ji tak dlouho, pokud mu pán dovolil. Podruzi byli v podstatě námezdní zemědělští dělníci. V sídle panství v Nalžovech i v Hrádku se předpokládá až 10% obyvatel, kteří se podíleli na chodu panství.   Pán si vybíral obyčejně úředníky (důchodní a písař) a ostatní zaměstnance ze svých poddaných a pro svou kancelářskou povinnost dával je náležitě vycvičiti. Odměny, můžeme-li říci služné, bylo těmto zaměstnancům vypláceno jednak v penězích, jednak v naturáliích jako deputát. Takovým deputátem bylo na př. pivo, sůl, mouka, brambory, topivo apod. Velmi často se stávalo, že někteří panští zaměstnanci ve snaze, aby se zalíbili pánovi, zvyšovali bezohledně výkonnost poddaných způsobem často nezákonným. Drábové na př. bili bezohledně robotníky, když se jim zdálo, že pomalu pracují aj. Z toho pak vzrůstala nenávist poddaných nejen proti těmto trýznitelům, ale přenášela se dále až na pány. Panské úřady zajišťovaly dozor nad  udržováním pořádku a bezpečnosti v celém obvodu panství. Pro tento dozor vydržovala vrchnost vždy několik drábů. Jestliže se někdo prohřešil proti předpisům, byl pohnán před panský soud. Soudcem jeho byl pán. Někdy soudil v jeho zastoupení panský nejvyšší úředník. Na panských soudech se soudily vraždy, loupeže, krádeže, koupě ukradených věcí, zatajování nálezu peněz, žhářství, cizoložství, smilstvo, čarování, neodůvodněná nařčení ze zločinů, pohanění pána nebo obce. Stalo-li se něco takového v obvodu vsi, byli rychtář a konšelé povinni hlásiti tento trestný čin vrchnostenské kanceláři. Na panských soudech zasedali také přísedící, jimiž byli obvykle konšelé obce, v jejímž obvodu se čin stal. Někdy byli přísedícími i konšelé jiné vsi. Panské soudy rozhodovaly též o sporech poddaných, kteří se nespokojili s rozhodnutím rychtářského práva, nebo když byl rychtář nebo konšelé viněni ze stranictví. Úroky či úroční dávky si pán vybíral od důchodního písaře v týdnu po sv. Duchu a po sv. Martinu. Do té doby musili rychtáři vše odvésti na kanceláři písaři. Ten odkládal peníze do truhly denně a klíče od ní měl v úschově jen on. Z nich nesměl nic vydávat, pokud nešlo o platy předem určené, bez svolení pánova. Jestliže pán prodával panství, mohl si některé poddané ponechati a převésti je na jiné panství. Když sedlák přijímal z rukou pánových hospodářství, sliboval mu věrnost, poslušnost a pomoc v případě potřeby a dával se v pánovu ochranu. Slibovali toliko dospělí lidé, ale jejich slib zavazoval i ženu a děti a současně i další potomstvo, pokud nebyli slibu zbaveni. Už tím byl dán zákaz volného přestěhování na panství jiné. Chtěl-li se někdo usaditi na panství některé vrchnosti a nebyl jejím poddaným, musel dokázati, že je buď svobodným od pána, nebo krále, nebo že ho jeho dosavadní pán propustí neb propustil. Teprve když předložil takovéto propuštění, mohl se na novém panství zakoupiti. Souhlas k vystěhování z jednoho panství bylo obvykle možno dostati, když odcházející opatřil za sebe vhodného nástupce, aby pán neztratil člověka a aby ani grunt neutrpěl škody. V soupise poddaných byl uváděn věk osob. Dalším soupisem byl soupis obyvatelstva podle víry z roku 1651. Urbáře sloužily jen pro potřebu vrchnosti, ne monarchie. Zapisovali tam jednotlivé vsi, kovárny, hospody, výměry statků, svých panských dvorů, počty dobytka. Hlavně však platy, dávky, berní povinnosti, roboty poddaných k vrchnosti. Evidovaly se žádosti poddaných. Ze sledování věku poddaných vyplynul vysoký podíl zemřelých v dětském věku. Tento podíl byl velmi vysoký, okolo 40 %. Hlavní pracovní náplní našich vrchností byla samozřejmě zemědělská výroba. Panství musela mít vlastní mlýny, kovárny, hospody a potřebnou lesní výrobu. Z řemesel bylo nutné mít řezníky, pekaře, krejčí, ševce, tkalce, koželuhy, kováře, hrnčíře, koláře, sedláře, truhláře, pokrývače, ale i učitele. U poddaných byl nejčastějším způsobem získání nemovitosti převodem od rodičů. Chalupu bylo možné rozdělit jen tehdy, když měla dva komíny. Druhým způsobem pak byla výstavba nové usedlosti. Využil se k tomu pozemek u nemovitosti. Vrchnost však nepovolovala oddělovat pole a louky od původní usedlosti. Třetí způsob koupě usedlosti byl většinou nedostupný pro nemožnost získání prostředků pro nákup.   

Některé tyto náležitosti jsou konkrétně uváděny v naší knize o Čejkovech a Zbynicích z roku 1996.