Panské stodoly.
Mezi hlavní budovy hospodářských dvorů vždy patřily stodoly - stavby sloužící k uložení a následnému vymlácení sklizeného obilí.
Každá stodola obsahovala dvě základní části. Vlastním skladovacím prostorem je perna, ve které se ukládalo nevymlácené obilí. Skladovací prostory byly nazývány i jinak – například záteň, nebo ve starých barokních popisech „zadění“. Pro manipulaci a mlácení obilí sloužil mlat – prostor opatřený vraty. Na mlat vjel vůz a naložené obilí bylo ukládáno do perny. Ve vhodné době na mlatu probíhalo mlácení obilí cepy, zrno se odnášelo na sýpku a sláma ukládala k dalšímu použití, zejména pro podestýlky v chlévech. Tento základní pracovní cyklus vyžadoval pochopitelně co nejvhodnější řazení obou prostor a rozměry odpovídající požadované kapacitě, co nevhodnější manipulaci, velikosti vozů atd. a odpovídající stavební úpravy a vybavení. Velikost stodoly vždy závisela na velikosti polí příslušných ke dvoru. V průběhu 19. století byly publikovány výpočty, sloužící k návrhu objemu stodoly, ve vazbě na množství sklizeného obilí. Šířka perny, která byla jednak odvislá od konstrukčního řešení zastřešení a účinnosti příčného provětrávání se pohybovala cca od 10–13m. Hloubku perny ve směru podélné osy stodoly do značné míry určovala manipulace při ukládání a mlácení obilí i konstrukční řešení krovu.
Důkladné provětrání zajišťovaly nejčastěji různě upravené větrací štěrbinové průduchy, měnící se s celkovou stavebně architektonickou podobou stodol i z novými poznatky o způsobu skladování polních plodin. Větrací systém v obvodových stěnách doplňovaly poměrně velké otvory ve štítech. Podstřeší, jak dokládají dochované příklady i staré popisy provětrávaly vikýře. Nejpozději od druhé čtvrtiny 19. století se na hřebeni střechy objevují parníky – různě řešené komíny na hřebenu střechy. Ideální systém fungoval tak, že průduchy ve stěnách byl nasáván vzduch a vlhké výpary odváděly dýmníky. Na rozhraní mlatu a perny se zřizovala dřevěná pažení, vysoká cca 1,2 – 1,5 m, zvaná oplotně, která bránila především k rozstřikování obilí při mlácení. U řady stodol bylo nad mlaty patro, které jednak sloužilo k lepší manipulaci pro ukládání obilí v prostoru krovu a jednak zvyšovalo kapacitu stodoly.
Mlaty byly z důvodu lehčí manipulace s vozy ve většině případů průjezdné s dvojicí ven otevíravých dvoukřídlých vrat proti sobě. Šířka a výška vjezdu, tedy i šířka mlatu odpovídala velikosti naloženého vozu. Podlaha, vyvýšená nad úroveň podlahy peren, musela jednak bez deformací unést naložený vůz a jednak umožnit snadné mlácení obilí. Nečastěji byla konstruována jako pečlivě na podkladní vrstvě provedená hliněná mazanina, výjimečně jsou zmiňovány dřevěné fošnové podlahy nebo dlažby.
Konstrukce krovu pochopitelně odpovídala době vzniku. Vzhledem k tomu, že prostor stodoly byl zaplněn obilím včetně téměř celého prostoru krovu. mělo význam co největší uvolnění prostoru. Sloupky podporující vazné trámy tedy byly pouze pod plnými vazbami zejména pak po bocích mlatů, kde současně umožnily zřízení stropu na mlatem a osazení oplotní.
Stodoly sloužily i k ukládání jiných plodin, například luštěnin, nebo krmiva –sena. Bez archivního průzkumu soustředěného na hospodářství panství nelze tyto stodoly jednoznačně odlišit. Pod jednou zpravidla krajní pernou byl téměř vždy sklepní prostor, který sloužil k ukládání mléčných výrobků, zeleniny nebo brambor.
V německém prostředí byl zřejmě častější typ stodoly s podélným mlatem nebo mlaty, případně v kombinaci s mlatem příčným.
Ve dvorech se dochovaly stodoly různého stáří. Podařilo se zachytit existenci několika prokazatelně renesančních stodol, dosud stojí řada stodol barokních, velké množství stodol je výsledkem modernizace dvorů v průběhu 19. století.
Stodoly ve dvorech velkostatků měly běžně dva nebo tři mlaty, tedy tři respektive čtyři perny. Stodoly o jednom středním mlatu se dvěma stejnými pernami po stranách se vyskytují výjimečně, nebo ve dvojicích v kombinaci se sýpkou. Velikost odpovídala výměře polí, respektive předpokládanému výnosu obilí. Méně časté tedy byly stodoly o čtyřech mlatech, zcela výjimečné pak stodoly o pěti nebo šesti mlatech, které stály pouze ve dvorech s největší výměrou polností. V teoreticky optimální úpravě měla střední perna, přístupná z obou stran, dvojnásobné rozměry, než perny krajní. Zřejmě z praktických důvodů byl používán i poměr 2:3 nebo dokonce 1:1.
Běžná barokní zděná stodola, zastřešená sedlovou střechou, ukončenou polovalbami nebo valbami, výjimečně střechou mansardovou, měla plné obvodové stěny. Vjezdy na mlaty měly rovná dřevěná nadpraží, nad kterými přímo probíhala pozednice. Výšku obvodových stěn tedy často určovala výška vjezdů. V případě vysazení římsy byl římsový profil v úseku nad nadpražím vjezdu proveden ve dřevě, zděné vysazení vyžadovalo určitou nadezdívku nad překladem. Běžné zřejmě bylo i ukončení fasád rytmem profilovaných zhlaví vazných trámů, nebo krátčat. Poměrně výjimečné byly v líci osazené kamenné portály vjezdů, případně portály vytvořené v kombinaci kamenných stojek a z omítky vytažené archivolty na cihelném záklenku. Méně často než rovná nadpraží a jak se zdá spíše v pokročilejším 18. století, se objevují půlkruhové až stlačeně sklenuté vjezdy s vyzdívaným ostěním odsazeným od líce fasády v ploché nice pro vrata se stlačeně segmentovým záklenkem nebo opět s rovným nadpražím.
Běžným větracím otvorem barokní stodoly byl úzký nepříliš vysoký štěrbinový průduch, procházející ve stejných dimenzích celou tloušťkou zdiva. Ochranu proti pronikání srážkové vody a bezpečnost proti žhářství zajišťovalo půdorysné zalomení. Zdá se že poměrně často měl průduch půdorys rozevřeného „V“, kde dvě části svírají různě velký ostrý nebo tupý úhel. Šikmé ostění štěrbiny začínalo již v líci stěny. Zřejmě běžné bylo i dvojnásobné pravoúhlé zalomení. Důležitá byla i výška nad terénem. Další variantou byla štěrbina řešená jako okno v interiérové segmentově sklenuté nice, nebo štěrbina uprostřed oboustranně špaletovaného otvoru. V třetím případě byl větrací otvor pojímán jako vysoko umístěné nízké ležatě obdélné okénko s ostěním v interiérové nice se šikmými špaletami. Stodola pak byla navenek podobou otvorů do značné míry sjednocena s ostatními budovami. Vyskytovaly se i kombinace těchto řešení. Poměrně vzácné jsou štěrbiny s masivním dubovým ostěním. Zvolenou podobu větrání zřejmě ovlivňovaly místní zvyklosti i zvyklosti stavitelů. Na fasádách se nejčastěji uplatnilo ilusivní malované členění – lizény po bocích vjezdů a na nárožích, propojené pásy, šambrány kolem větracích průduchů. V řadě případů bylo členění vytaženo z omítky, někdy v bohatší podobě, například s pásovou rustikou.
Střechy nesly v barokním období nejčastěji hambalkové krovy s ležatými stolicemi podle rozpětí případně doplněné věšadly a dalším patrem hambalků. Krovy ze 17. století doplňují střední stojaté stolice. Vzhledem k požadavku na prostor a manipulaci s obilím byly vazné trámy, podporované sloupky, pouze v plných vazbách, v jalových byly krátčata. Počet plných vazeb také do značné míry limitoval délku peren. Podél mlatů byly vždy plné vazby. Dolní stolice podporující vazné trámy nesly případně stropy nad mlaty a byla do nich zapuštěna konstrukce oplotní. Výjimečně měly sloupky u mlatů bohatší profilaci hlavic a patek, která odpovídala byla jinak častá u sloupků podporujících průvlaky v sýpkách. Koncem 18. století se prostor podstřeší ještě uvolňuje zkrácením hambalků na krátčata do výměn mezi hambalky v plných vazbách. Podstřešní prostor provětrávaly řady vikýřů, v barokním období převážně pultové.
V řadě barokních dvorů stály stodoly roubené, případně stodoly se zděnými pilíři a roubenými výplněmi. I u dvorů velkostatků byl zaznamenán i typ stodoly s polygonálně ukončenými pernami.
Stavební zvyklosti z doby barokní přetrvávaly ještě v průběhu první čtvrtiny 19. století. Na sklonku 20. let dochází u zděných stodol zejména pod vlivem publikovaných vzorových návrhů ke změnám. Plná silná stěna je postupně více nebo méně nahrazována pilířovou konstrukcí s výplňovým zdivem. U většiny stodol ze 30. – 40. let 19. století je však obvodové zdivo stále tak silné, že umožňuje provést větrací štěrbinové průduchy v půdorysně dvakrát zalomené podobě. Dále se vyskytují i štěrbiny půdorysně zalomené v tupém úhlu. V této době i v době pozdější se však od barokního typu liší tím, že krátký úsek ostění je vždy kolmý k líci stěny. Výjimečně lze zaznamenat i štěrbiny kalhotového půdorysu, kdy jedna vnější štěrbina šikmým zalomením přechází na dvě vnitřní štěrbiny. Stěny zesilují polopilíře vystupující do interiéru. Zesílení je někdy omezeno pouze na rámování vjezdů. Ve druhé čtvrtině 19. století tedy ještě nelze mluvit o typické pilířové konstrukci s výplněmi. Fasády člení v padlá obdélná, případně segmentově sklenutá pole. Specifickou skupinu tvoří stodoly s fasádami členěnými půlkruhově sklenutými poli, které se střídají z úzkými poli obdélnými, respektive se sdruženými lizénami. Výjimečné je i členění fasád slepou stlačeně sklenutou arkádou. Průduchy v osách polí narůstají do výšky, případně jsou zdvojovány. Větrací systém doplňují otvory ve štítech, v základním tvaru většinou vycházející z termálního okna. Postupně se objevuje výplň z cihelné mřížoviny. Vjezdy mají vždy segmentové nebo ploché stlačené záklenky. Architektonické členění fasád vpadlými poli doplňuje kvádrová nebo pásová rustika, nároží někdy zdůrazňuje bosáž. Stodoly mají bohatší profily hlavních říms klasicistního charakteru s výrazně vysazenou deskou. Vpadlá pole, členící fasády některých stodol z poloviny 19. století, mají charakter slepé arkády se římsovými hlavicemi v patách archivolt.
Větrání pomocí pásů drobných otvorů v podřímsí bylo před polovinou 19. století zcela výjimečné a souvisí zřejmě z cizími snad bavorskými vlivy. Ve druhé čtvrtině 19. století se stále vyskytují stodoly se zděnými pilíři a roubenými výplněmi.
Střechy stodol, stavěných ve 30 a 40. letech 19.století, nesly vesměs nadále hambalkové krovy s ležatými nebo stojatými stolicemi. Tyto konstrukce přetrvávají do poloviny 19. století. Z úsporných a prostorových důvodů jsou zde však hambalky v jalových vazbách často řešeny jako krátčata do výměn. U krovů s větším rozpětím doplňují ležaté stolice střední věšadla.
Pod krajní pernou, výjimečně pod pernou mezilehlou byl téměř vždy zřízen sklep. Podle situace ve dvoře lze předpokládat, že sloužil především k uskladnění mléčných výrobků. Od 19. století šlo běžně o sklep na brambory. Sklepy často využívají terénní konfiguraci. Na první pohled se projevují vstupem vesměs s kamenným portálem, umístěným po boku vjezdu na mlat, nebo z čelní strany perny. V interiéru vystupuje úroveň rubu kleneb často nad úroveň podlahy mlatu a perna má tedy vyvýšenou podlahu.