Čejkovy a Zbynice - minulost ve fotografiích.

Nejstarší období dějin na území obce.

Rolníci a chovatelé dobytka se v západních Čechách objevili již v mladší době kamenné. Z období před 50 tisíci léty byla objevena primitivní chata lovců sobů, koní a mamutů na svahu Svatoboru. První zemědělci si pro osídlení vybírali úrodné půdy a postupovali proti tokům řek. První zemědělci si stavěli již také trvalejší osady na úrodných sprašových půdách nejlepší kvality. Sídliště bývala zpočátku ještě otevřená, jen někdy ohrazená plotem, palisádou nebo příkopem. Obydlí byla budována ze dřeva. Konstrukci domu tvořily kůly zasazené do vykopaných jamek v zemi. Obvodové stěny domu byly ze slabších kůlů. Stěny se vyplétaly proutím a omazávaly hlínou, která se ještě mísila s řezankou nebo plevami, takže vznikla tzv. mazanice. Střecha byla patrně složena z větví a slámy. Neolitické domy dosahovaly značných rozměrů a řady kůlů je dělily na čtyři podélné prostory. Známe obydlí s délkou od 5 do 9 metrů. Neolitičtí zemědělci žili na jednom místě asi po dobu 15 let, pak se opět stěhovali na jiné území. Doba bronzová přinesla novou vlnu osídlení západních Čech. Z doby bronzové byl v Sušici nalezen hrot kopí. Ve starší a střední fázi se setkáváme s lidem mohylové kultury, který k nám přišel jednak ze sousedního Bavorska a Falce (česko-falcká větev), jednak z Rakouska (tehdejšího Norika) a Slovenska (tehdejší Severní Panonie), (středo-dunajská větev). Lid česko-falcké větve se zabýval především pastevectvím, osídlil výše položená místa a pahorkatiny, kde mohl chovat velká stáda dobytka. Stěhoval se více z místa na místo, takže si stavěl většinou jen jednoduchá, lehká obydlí, jejichž zbytky se nedochovaly. Hlavním zaměstnáním lidu středo-dunajské větve bylo zemědělství. Název lid mohylový nebo kultura mohylová pochází od zvláštního způsobu pohřbívání, kdy nad hroby mrtvých se vršily mohyly s kamennou konstrukcí. V západních Čechách se udrželo pohřbívání pod mohylami až do historického období. Z doby halštatské a laténské vlastní muzeum v Sušici dvě nádoby nalezené v lese Hotín. Dále pak hrot kopí, železný, 29 cm dlouhý, šíře listu 3,3 cm. Nalezla Anna Jánová při brigádě na poli severozápadně od Zbynic  8.12.1965. Hradiště, jež poprvé začal budovat lid lužické kultury, se stavěla i v další vývojové fázi pravěku - ve starší době železné (halštatu) a v mladší době železné (laténu). Počet hradišť v tomto období stoupl, což patrně souviselo s neklidnou dobou, kdy se obyvatelé tímto způsobem zajišťovali proti začínajícímu pohybu Keltů. Hradiště byla dokonale opevněna a při jejich stavbě bylo použito kamene nebo různého materiálu (kámen, hlína, dřevo). Halštatsko-laténské hradiště bylo u Čejkov. V 5. století př. n. l. přišly keltské kmeny. V Sušici byly nalezeny zlaté keltské mince. Už používaly železo a budovaly mohutná hradiště (oppida). Hradiště využívala přirozenou ochranu terénu a tu zesilovaly ještě valy z kamene a příkopy. Měla opevňovací pásy. V prvním opevňovacím pásu byl suchý hluboký příkop s valy zakončenými palisádovými hradbami. Následoval druhý podobný pás. Pak teprve nejvyšší místo hradiště – akropole – s vlastním opevněním. Stavebně se používalo kombinování dřeva a kamenů, často spékaných k sobě ve spečené valy. Sestavená kamenná zeď slepená mokrou hlínou, nejlépe jílem se obložila dřevem a zapálila. Žárem se hlína spekla s kameny a držela kameny u sebe dost pevně. (Některé valy drží takto dodnes.) Keltové pěstovali obilí a tkali látky. Nosili šperky a náramky, např. bronzové, ale i zlaté. Jedním z jejich kmenů byli i Bójové, kteří dali naší zemi jméno (Bohemia). Po odchodu Keltů přišly kmeny germánské, z nichž vynikli především Markomané a Kvádové, (zřejmě i Volkové-Tektoságové), kteří bojovali s římským impériem. Slované osídlili českou kotlinu v 6. století, podél Otavy, Ostružné, Tedražického a Mířenického potoka sem pronikali postupně. Kolem potoků zanechali zbytky po rýžování zlata (není ovšem jisté, zda tyto sejpy nejsou až pozůstatkem vrcholně středověkého získávání zlata). Když přišli Slované na naše území, přinesli si s sebou zvyk spalovat nebožtíky na hranici a dávat jim na cestu jídlo, zbraně, nádoby a osobní předměty. Vycházeli přitom z představy o posmrtném životě, kde toto vše bude zesnulý potřebovat. Pod vlivem křesťanské víry o zmrtvýchvstání při Posledním soudu, pro nějž by se mělo uchovat tělo, se rozšířilo ukládání mrtvých do země. Trvale se Slované usídlili v 9. století. Začali stavět chaty bez pevné formy a provozovali polní hospodářství s chovem dobytka. Začali využívat háky a pluhy. Z dvoupolního způsobu (úhor, osev) přecházeli na trojpolní (ozimy, jařiny, úhor). Nález úlomku staro-hradištní keramiky v Mířenicích ukazuje na určitou strukturu slovanského osídlení minimálně již v průběhu 9. století. Na úpatí Svatoboru v místě dnešní továrny PAP, byl nalezen slovanský kostrový hrob patřící ke kostrovému pohřebišti z 10. - 11. století. K válečné ochraně často využívali případná opuštěná keltská hradiště. Docházelo k postupnému prolínání původního keltského obyvatelstva s přicházejícími slovanskými kmeny. Prolínání nebylo dáno mírumilovností povah keltských, nebo slovanských. Bylo dáno vzájemnou vztažností, vyhovující budoucí symbióze. Keltové byli dovední řemeslníci, zruční rýžovníci a zdatní obchodníci. Navíc byli zběhlí i v tehdejších válečných praktikách. Byli často ještě více lovci a sběrači plodů, než zemědělci. Naproti tomu Slované se systematicky zemědělství věnovali. Byli pastevci, chovatelé dobytka i obdělávatelé rolí. Znali i řemesla spojená se zemědělstvím. Znali techniky úprav masa, zpracování kůží a tkaní lnu a vlny. Byli znalí včelařství, voskařství a mletí obilí na mouku. Není proto divu, že obojí obyvatelstvo se navzájem dobře doplňovalo a postupně splynulo v jeden etnický celek. Tento etnický celek měl převahu slovanského prvku a tak se hlásil ke slovanství a později k češství. Oblast Sušicka, Klatovska a Domažlicka patří k nejzápadnějším výspám rozšíření Slovanů. Tento kraj byl postupně dosídlován v místech, kde byly ladem ležící lesy, vhodné k vyklučení nebo žďáření. Přicházejí sem čeští obyvatelé z vnitrozemí i kolonizátoři němečtí. Správou krajů byly pověřeny kláštery. Ty budují své kláštery vedlejší, zvané újezdní, přímo v těch lokalitách. Pak teprve vznikají světská správní střediska na hradech. V 10. století dochází k centralizaci českého státu a na Práchni u Horažďovic vzniká přemyslovský správní hrad (kastelánie). Kostelík na Práchni byl vysvěcen samotným Metodějem. Pro plzeňskou pánev se formuje Stará Plzeň (dnes Starý Plzenec). V 11. a zejména 12. století probíhala vnitřní kolonizace, umocněná od sklonku století působením rodící se šlechty a klášterů. Řeka Otava dělila Přemyslovce a Slavníkovce. Slavníkovci jako rod pastevecký vzývali boha stád, Velesa. Od toho se dochovaly názvy obcí Velenovy,  Velenice  a Velechov.  Po  vyvraždění    Slavníkovců došlo k rozšíření Přemyslovců. Historická rozdílnost Čejkov a Zbynic by mohla nasvědčovat tomu, že právě mezi Čejkovy a Zbynicemi mohla vést hranice území vlastněného Přemyslovci a Slavníkovci. Předpokládá se, že benediktini kláštera sv. Jiří na Pražském hradě dostali Čejkovy darem už po roce 995 od Přemyslovců. Tento klášter byl založen už v roce 973. Zrušen byl v roce 1782. V 11. století tedy začala vnitřní kolonizace našeho území mocnými feudály a kláštery. V naší popisované oblasti se na přímý dohled nalézá několik hradišť. V Beránků lesíku, V Hlavičkách, Na Buděšiné a v Hájku. V Hájku je patrný trojitý obranný val z jižní strany. V knize Sedláčka a Bauerové Keltové v Čechách jsou popisována keltská hradiště v Beránků lesíku, v Hlavičkách, na Buděšiné a zbytky valů a kamenů u Žebráčka. V publikaci Anny Bauerové z roku 1996 je hradiště v Beránků lesíku, v Hlavičkách a nad Dalovákem popisováno takto: První val rozlehlého hradiště najdeme nedaleko za jižním okrajem vsi. Vydáme se k němu po silnici, vedoucí z Čejkov směrem na Tedražice a zakrátko spatříme vpravo křížek, u něj ústí na silnici polní cesta. Vkročíme na ni, ale ihned za křížkem zahneme vlevo na mírný svah, uvidíme část plochy hradiště. Po jejím pravém okraji vede val, značně zarostlý křovinami, kterými se širokým obloukem stáčí vzhůru vlevo, do borového lesíka, kde je pak velmi dobře patrný. Hradiště je rozsáhlé, sestupuje terasovitě k východu na dalovický rybník, zahrnuje dva hájky (se zbytky valů); silnice je protíná ze severu k jihu. V lesíku v Hlavičkách jsou skutálené  kameny  jako pozůstatek megalitické stavby. Otevírá se pohled na rybník Dalovák, nad nímž je hradiště na Buděšiné. Nad rybníkem je zachovalá poslední terasovitá výspa se stopami opevnění. Podle valů a teras a v neposlední řadě i nacházených zlomků keramiky se dá soudit, že jde o haštalsko - laténské hradiště. Střepy keramiky našli spolupracovníci z muzea. Pavel Kozák ve své knize Tajemná místa Pošumaví popisuje toto místa takto:   Ač je lesík na první pohled zcela obyčejný, jde o kultovní okrsek. Na jeho úpatí najdeme kameny zjevně se skutálejvší z vrcholu. Podle jejich zbytkové energie lze soudit, že jsou pozůstatkem malé megalitické stavby, nejspíše kruhové. Na skalním hřebeni ve středu je energetický bod s křížovou zónou. Je to místo vlastní svatyně, která sloužila kultu Matky Země. To předčí ovšem její stáří, určitě předslovanské. Silový bod nelze nijak přesně popsat, a tak je jeho nalezení menší zkouška citlivosti návštěvníka. Také Pavel Kozák tedy ve své knize Tajemná místa Pošumaví popisuje v našem kraji zbytky hradišť a obětišť Keltů. Na Buděšiné jsou nad rybníkem dosud zřejmé stupňovité valy. Keltové sídlili v této oblasti v období 500 let před naším letopočtem. Tato doba se nazývá laténská. Keltové již plně využívají železo, budují hradiště a polní mohyly. Železo se začíná používat už v době haštalské v období 1000 let před naším letopočtem. Ve své knize Hádanky naší minulosti uvádí její autor Jiří  Bílek, že uvedené lokality v Čejkovech nebyly dosud  prozkoumány. Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve středověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešních Čech v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu. Rozšíření Keltů v Evropě se datuje od 1500 do 1000 let před naším letopočtem až do roku 400 našeho letopočtu. Jejich největší rozkvět nastal mezi 7. a 5. stoletím před naším letopočtem. V prvním století před n. l. podlehli Římanům a byli postupně vytlačováni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo. V období 1400 let před naším letopočtem se předpokládá, že na tomto území žil lid mohylových polí. Sídliště se nepodařila nalézt, neboť se jednalo převážně o pastevce a ti nesetrvávali dlouho na jednom místě. Byly nalezeny pouze jejich hroby – mohyly. Do mohyl ukládali mrtvé i s šipkami, kopími, meči a bronzovými předměty. V turistickém průvodci se uvádí, že lesík Hájek na východ od obce připomíná právě pohřebiště z doby mohylové. Neprozkoumaná je také oblast Cukové a Líšné. Zde, směrem k Žebráčku se nalézají také terasy s valy a také megalitická oblast vyzařující energii, kterou popisuje místní občanka Jitka Burdová. Kámen na fotografii mohl sloužit jako hraniční lesní kámen i právě jako kámen megalitický. Jitka Burdová nalezla rovněž zlomky keramiky, opracované kamínky i kovovou sošku psa. Naproti tomu z období středověkého osídlení byl v Čejkovech v čp. 19 proveden archeologický průzkum společností Archaia. Bylo jím doloženo osídlení již od 12. století.      Čejkovská tvrz a příslušnost k hradu Rábí je podrobně popsána v předchozích dílech. Dodnes se zachovalo už jen označení Příkopy a terénní zbytky na sadech. Zbytky tvrze byly odstraněny v roce 1850 a na jejích místech byl vystavěn obytný dům v místě čp.70. Jako poslední památkou je špýchar s vysokou sedlovou střechou. Nároží prozrazuje, že kdysi býval pevně spojen s hradební zdí, která obklopovala tvrz. U sedmi okének je pozdně gotické ostění. Naproti tomu po hradu Rábí zůstala rozsáhlá zřícenina. Od Čejkov je dominantní pohled na rulový vrch Svatobor. Byl osídlen již ve střední době kamenné (10 tis. let př. n. l.). Při rozšiřování objektů továrny PAP na úpatí Svatoboru byly objeveny zbytky polo-zahloubené lovecké chaty o rozměrech 4,5 x 3 m s množstvím kamenných štípaných nástrojů. V roce 1972 provedla pracovnice pražského Archeologického ústavu ČSAV dr. Jarmila Justová výzkum kamenných a roštových konstrukcí valů a dvojitých opevnění. Skládalo se z čelní zdi, zbudované z nasucho kladených kamenů, z ochozu z hlíny a dřeva a ze zadní stěny stavby. Taková opevnění byla typická pro slovanská hradiště z 9. a 10. století. V této souvislosti je uváděno i slovanské hradiště Zbynice u Sušice. Dva velmi výrazné valy a akropole jsou zřejmé na Oupířce. V prostoru akropole se nachází výrazná prohlubeň. Na hoře Zbyná se nachází zbytky starověkého hradiště. Pravděpodobně se jedná o keltské osídlení.