Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyprávění pamětníků.

 

        

Vyprávění pamětníků.

            Vojtěcha Brejchu z Čejkov měli všichni rádi, dožil se vysokého věku 91 roků a hodně toho zažil. Narodil se v roce 1886. Vyučil se zedníkem. Po vyučení odešel na vojnu ke známému 11. pěšímu pluku v Písku. Vojna mu nedělala potíže, i když při základním výcviku si oficírek pošvihoval proutkem do holínek, a toho nováčka, který se při plížení dokonale nepřitisknul k zemi, citelně tím proutkem přes zadek švihnul. Podobných metod bylo více. Po vojně odešel "do světa" pracovat jako zedník na stavbu viaduktů. V létech rozvoje železnice pracovali u nás také Italové. Jak Vojtěch vyprávěl, tak spolupráce s nimi byla dobrá, ale náš pracovník nesměl položit ani o kámen víc než oni. Práce byla úkolovaná, oni si normy hlídali. Vojtěch pracoval také při stavbě studní. Tenkrát se ještě do výkopů nespouštěly betonové skruže. Stěny studní se pracně vykládaly kamenem. Byla to těžká i nebezpečná práce. Materiál se dopravoval dolů na provaze rumpálem. Jednou upadnul nepozorností pracovníka do studny železný sekáč. Ta doba, kdy se odrážel od jedné stěny ke druhé a přitom zvyšoval rychlost, se Vojtěchovi dole zdála věčností. Naštěstí dopadnul na dno studny mimo Vojtěchovu hlavu. Vojtěch vzpomínal i na veselejší historky. Jako mladý navštěvoval také taneční zábavy. Některé tenkrát také končily hospodskou rvačkou. Byl svědkem jedné, která dostala větší rozměry. Nekončila jenom vyprázdněním sálu, ale částečnou demolicí. Když se přivolaná patrola pokoušela posledního rváče chytit, ten se postavil ke kachlovým kamnům, a po každém kdo se přiblížil, házel kachlíky, které z kamen trhal. Patrole se podařilo házením silným provazem rváči podrazit nohy, a než se na ně znovu postavil, byl zneškodněn. Po návratu z války se oženil a začal hospodařit. Jeho žena Marie byla také velice pracovitá. Mimo svoje hospodářství pomáhala v sezónních pracích u sedláků. Každý rok odchovala hejno husí. Husy se chovaly na prodej. V domácnosti a při výchově dětí jí pomáhala Vojtěchova matka. K funkci obecního posla, která stále k chalupě patřila, byl Vojtěch pověřen funkcí obecního lesního a polního hajného. V roce 1934 měl roční plat 1000 Kč. Čejkovská obec vlastnila velkou výměru lesů. O autoritě funkce hajného a o Vojtěchovo ráznosti svědčí příhoda s cikány. V těch dobách kočovaly jednotlivé rodiny cikánů s vozem pod plachtou. Utábořili se na pokraji lesa a rozdělali oheň. Bylo to v době vedra, všechno kolem suché. Přes jejich odmluvy i výhrůžky je Vojtěch donutil uhasit oheň a od lesa odjet. K požáru lesa nedošlo. Po parcelaci čejkovského dvora získal Vojtěch další pole. Na parcele proti obytnému domu postavil Vojtěch novou stodolu. Rodina žila pracovitě a spokojeně a postupně se rozrůstala. V rozmezí 10 let se narodilo 5 dětí. Vojtěchova sestra Josefa odjela do Ameriky už před 1. svět. válkou. V New Yorku bydlela ve čtvrti Brooklyn, Ave Glendale 983575. Vdala se do rozsáhlé a snad i dobře zajištěné rodiny. Na poslaných fotografiích byl velký dům i velké auto. Její muž byl revizorem elektrických drah. Postihlo jí neštěstí, kdy jí syna zajela tramvaj. Pravidelně si dopisovali, zejména posílala přání k vánocům, ale i dopisy a pohlednice, třeba z Floridy, kam jezdila na dovolenou. Také posílala v dopisech dolar, který pak babička měnila v Sušici v záložně. Z Čejkov dostávala balík sušených hub. Její druhý syn byl zřejmě dost vysoko postavený kněz. Po smrti matky se neozval ani na anglicky psaný dopis. Na snímku je svatba Vojtěcha Brejchy z roku 1919 a sestry Josefy z roku 1910.

 

Cestička do školy.

            „Cestička do školy přes louky po poli ...“, tak nějak jsme to říkávali ještě za starého Rakouska v prvních ročnících obecné školy. Tehdy jsme si ani neuvědomovali, že zakrátko té „cestičky do školy“ užijeme dosyta. Bylo nás hodně takových v sušické reálce, ba možno říci, že nás přespolních bylo více než polovina celého žactva. Však to nejlépe bylo vidět ráno před osmou hodinou před školní budovou, kde na její otevření čekala velká skupina chlapců i několik děvčat od bláta umazaných, často promoklých a již ráno unavených. Mnozí z nich měli za sebou osm, deset a dokonce i dvanáct km pěší cesty. Tehdy nebyly autobusy, nebyla jízdní kola, a pokud tu a tam byla, nedalo se jich užíti na špatných cestách našeho kopcovitého šumavského terénu. Zkrátka pro cestu do školy nám zbyly jen dobré nohy a dobré boty. Často ani ty boty nebyly, anebo je šetřili, a tož se běželo aspoň za městem naboso. Když začala v září škola, chodilo se to celkem ještě slušně. To bývalo ještě několik dní hezkého počasí. Horší, daleko horší to bylo v pozdějších měsících za deštivých a větrných dnů podzimních. Deštník nebyl nic platný, "igeliťáky" tehdy ještě nebyly a tak šaty po několikahodinové chůzi v dešti promokly, do bot nateklo a bláto bylo až "za ušima". Stejně tomu bylo za zimních a jarních sněhových plískanic. To k vodě přistupovala ještě zima, zábly nohy i ruce a kluzká cesta naši únavu ještě zvyšovala. Milejší nám byl mrazivý zimní den. To nás aspoň netrápila voda a mrazu jsme se ubránili rychlou chůzí a teplým oděvem, i když byl všelijaký. A ještě něco nás zahřívala lucerna, docela obyčejná lucerna, v níž byl olejový kahan. Ani byste neřekli, poklad, taková lucernička, když jsme v zimě vyšli z domova před šestou hodinou sami a do úplné tmy! Když lucerna svítila, bylo nejen po strachu před "strašidly" a "zlými lidmi", ale hlavně se na ní ohřívaly ruce a nezábly. Já jsem měl do školy ještě jeden velmi účinný tepelný zdroj: asi v polovině cesty byla cihelna, v níž vždy v zimě pálili cihly a tašky. V té bylo teploučko. Dnes už je v rozvalinách, lidé už jí nepotřebují, nestojí o ni, ale já ji mám dodnes rád a vděčně na ni vzpomínám. S přibývajícím jarem se zlepšovalo i naše cestování do školy. Jen ty bouřky, kdyby nás jen netrápily! Zastihla-li nás v některé vesnici nebo v blízkosti stavení vůbec bylo hej. Nic ani tehdy netrvalo věčně a i ta největší bouřka přece jednou skončila a šlo se dál. Horší bylo, když jsme se s ní sešli "v terénu". To nás neochránilo před promoknutím do kůže nic. Byly ještě jiné potíže na našich cestách za věděním. Byli to kluci a psi. To byly v našich dětských letech potíže pro nás někdy téměř nepřekonatelné. Ještě dodnes si pamatuji, s jakými pocity jsem procházel vesnici T., kde mne zpravidla očekával Franta K. se svou "partou". To pokaždé znamenalo přinejmenším střelbu kamením", popřípadě řecko-římský zápas ve volném stylu se střídavým výsledkem.  Ale nemyslete si, že nás ty cesty netěšily, chraň bůh! Naopak, měly pro nás i mnoho pěkného. Z domova jsme vyšli sami, ale čím blíže k Sušici, tím více se nás sešlo a bylo veselo, někdy až příliš veselo! Vše, co bylo u silnice, bylo naše. V létě třešně. Žádný sadař nám nikdy nezabránil v tom, abychom je za něho nesklidili. Ještě jiné "zástoje" jsme s cestou spojovali, hlavně za krásných letních dnů. Tu byla zahrádka a v ní se objevila Máňa. Tam zas na poli pracovala Boženka. To nebylo možné jít kolem nich bez povšimnutí, a proto cesta mnohdy místo dvou hodin trvala šest hodin a více. A bylo-li po pouti, kdy štědrá maminka Mánina neb Boženčina pozvala vždy hladového studenta na zbytek koláčů, byla cesta ještě delší a nejednou se šlo domů potmě a popaměti. Také jsme nemohli jen tak beze všeho pominouti tance a jiné podobné podniky v Sušici. To nezřídka znamenalo i dvě cesty za den do Sušice a zpět. Samozřejmě jsme se podruhé vraceli až kolem půlnoci. A někdy to bylo i za dramatických okolností. Stačilo například jen houkání sovy v lese nedaleko cesty, abychom se domnívali, že někdo volá o pomoc, a zaujali ihned obranné postavení. Věřte, že jsme na těch svých cestách do školy nejen vyrostli, ale s nimi jsme i srostli. Jsou nám tak milé a známé a kdykoliv máme možnost, vždy si je znovu projdeme. Už to nejde takovým tempem jako kdysi, ale pokaždé na nich najdeme něco nového a pokaždé se nám vybaví nové a krásné vzpomínky.  Dr. Karel Chodl

         Studentský ples! Bože, jaká to byla světoborná událost masopustní sezóny. Už dlouho před ním začalo zvaní. To se neomezilo jen na Sušici, nýbrž šlo se daleko za její hranice: Žichovice, Horažďovice, Hrádek, Kolinec, Stříbrné Hory, Petrovice aj. Tam všude byly ne jen Božky, Míly, Emy, Lidky a Máni našich srdcí, ale tu a tam i nějaký ten "prachař", jehož bylo nutno "pumpnout". Vždyť ples nebyl jen proto, aby bylo umožněno "plesání" mladých srdcí. Pro ty, jejichž srdce již neplesala / anebo plesala "na černo" /, byl ples příležitostí, aby se naplnila pokladna Spolku pro podporu chudých studujících reálky v Sušici. Na plese jsme byli všichni v černém, ať již ve svém nebo ve vypůjčeném samozřejmě v lakýrkách, tvrdé bílé manžety i límec a bílá nebo černá kravata. Tančil každý, jak uměl, nejdříve ovšem s královnou svého srdce, potom také s její "garde" byla-li ještě schopna tance, a nakonec se šlo do "cizích revírů" podle různých zájmů. Celý ten hezký a idylický svět uzavřel maturitní věneček – věneček radosti, loučení, slibů a přísah. U nás bylo tehdy v sobotu .. června r. 19.. v tom známém sále Koruny. Tehdy jsem naposled....., ale ne, nic osobního. Ostatně mne se toto, co tu píši, vůbec netýká, já jsem byl vždy jen "vedle", jen jsem se díval. Zkrátka z věnečku s plnou hlavou smělých plánů jsme se rozešli a dívky svých srdcí v Sušici i v okolí zanechali. Někteří se po čase pro ně vrátili, jiní už je nenašli a jiní už nepřišli vůbec. Všem zbyla jen vzpomínka, jedněm milá, druhým méně milá a pro třetí hořká. Dnes všichni - pokud jsme ještě mezi živými a pokud je nám to možné - přicházíme ošleháni větrem života na místa nám tak milá a tak drahá. Ta místa neznáme, ta se mění pomalu, ale horší to bude s lidmi, a to především s vámi, dívky našeho mládí! Když vás však nepoznáme podle zevnějšku, poznají se naše srdce. Společně si zavzpomínáme na těch tak milých místech, kde jsme si kdysi o lásce řekli nebo samou láskou jsme si nic neřekli a aspoň snad si to řekneme nyní, v podzimu našeho života. A vy, kteří jste ty naše dívky odvedli k oltáři, jak se kdysi říkávalo, nežárlete na nás: Studentská láska není nebezpečná, ale je vždy krásná a věčná!                                                                                 Dr. Karel Chodl 

             Moje babička Marie Brejchová, rozená Červenková se narodila v roce 1851 v Čejkovech v chalupě U Rajšmídů.  Pamatuji si ji dobře od svého mládí, od konce 20 let 20. století až do roku 1942. Přes to, že už ji bylo tehdy přes 80 let, měla nás, děti na starosti. Do dnes si vzpomínám, jak se o všechno zajímala a jak se divila všem novým věcem. Druhým zástupcem mých dávných vzpomínek byl strejda Kuba, narozený v roce 1876. Byl po celý život svobodný a pomáhal se všemi potřebnými pracemi. Mimo ně měl na starosti ovce, které pásl na mezi na Brodci. Jeho velkou zálibou byl chov holubů. Pro každou chalupu byl nezbytný rovněž chov králíků. Strejda Kuba dožil i moderní dobu a vzpomínám na to, jak velkou radost měl ze svého prvního, velmi nízkého důchodu. Třetí vzpomínkou je vzpomínka na to, co všechno musela každý den obstarat a zařídit moje maminka. Mimo to stihla ještě doběhnout na ranní mši do zbynického kostela. Zmínila bych záležitost, jak chodila na práci do selských dvorů. Povinností selek bylo se o vypomáhající námezdní síly postarat. Uvařit nezbytnou základní stravu a donést v nůši na pole. V mých vzpomínkách utkvělo to, jak maminka vyprávěla o rozsahu a úrovni stravy v jednotlivých selských dvorech. Například vyprávěla o tom, jak velmi dobrý chleba pekla teta Matějků. Vzpomínky na mé dětství se mimo to vážou ke zbynické škole, kostelu a faře. Vzpomínám si, jak jsme chodili na školní zahradu kolem Kolářů sadu. Uprostřed zahrady již tehdy stál altánek a v něm nářadí. Hřiště tehdy ještě za školou nebylo. Chodili jsme na Bobčičky, na plácek kde nyní stojí Kapitánů chalupa, nebo ještě dále u silnice k Hrádku. Nejvíc jsme hráli vybíjenou. Důležitou složkou stravy byla i jablka, hrušky i švestky. Rostly na sadě (my jsme říkaly na zahrádce) i u cesty u našich polí. Nejvíce jsme jich měli u cesty do Zamyslic.  Letní jablka jsme měli na zahrádce za chalupou. Šlo se tam rejničkou při kovárně. Vybavuji si vonící lípy v horku před naší chalupou a vonící kovárna v sousedství a spálené železo a pálená kopyta na cestě. Kovárna byla velmi tajemné místo, pro děti velmi neobvyklé a dnes je neobvyklé i pro dospělé. Velkou změnou pro nás venkovské děti byla každodenní cesta do sušické měšťanské školy. Do měšťanky nechodily všechny děti, část jich ukončila docházku po skončení obecné školy. Cesta byla někdy velmi strastiplná a velmi závislá na počasí. Také jsme neměly pořádné boty, chodily jsme třeba ve dvou levých. Pláštěnku proti dešti jsme také neměly. Učitelé nám dovolili usušit si oděv na ústředním topení. Nová sušická měšťanka měla už tehdy ústřední topení.  Při povodních jsme musely překonat řeku Ostružnou po houpající se lávce. V době kdy byl v Čejkovech sociálně demokratický starosta Šimera (Tureček), nosila jsem pro něj vzkazy od učitele Picky. Vzpomínám na to, jak prezident Beneš navštívil Sušici. Jeho cesta vedla z Klatov a  navštívil sirkárnu Solo. Tam vyznamenal moji tetu a předal jí knihu s věnováním jako nejstarší pracovnici sirkárny. Byla to Klára Bartošová a bylo jí tehdy 64 let. Beneš navštívil také Masarykovu měšťanskou školu. Mám to stále v živé paměti. Jak po jedné straně stáli chlapci a po druhé dívky, jak tam byl natažen koberec a jak spolužačky, které si také pamatuji, prezidenta vítaly.          Vzpomínám na pálení hranice při svátku dne upálení mistra Jana Husa. Provádělo se Nadezbyncích. Vedla tam tehdy cesta z Čejkov pod Stráží i od Zbynic od Vejslavů. Dříví pro hranici zajistili sedláci svými vozy. Projev pronesl řídící učitel zbynické školy. Sotva mi skončila povinná školní docházka, následovala posluha v bohaté sušické rodině ředitele Martina Miltforta u továrníka Schwarzkoppa. Mojí povinností bylo pomáhat v domácnosti a hlídat děti. Mé zážitky z města byly velmi odlišné od těch z venkova. Vzpomínám třeba, jak jsem chodila v neděli pro oběd pro všechny do hotelu Svatobor. V období protektorátu Čechy a Morava jsem byla nasazena na práci na Kazdů dvoře ve Zbynicích. To už byla typická práce, na jakou jsem byla zvyklá. U snídaně, obědu i večeře jsme se scházeli u jednoho velkého dubového stolu ve velké světnici. Jídlo jsme si nabírali ze společné mísy uprostřed stolu.  Selka (teta Kazdů), i když samozřejmě mou tetou nebyla, měla všechno toto na starosti. V tomto období si vzpomínám na pravidelné denní povinnosti. Na to jak vařila zelí, jinak než jsme vařili my.  Mimo to i na věci, pro tehdejší dobu, velmi nebezpečné. Aby byla mouka na chleba, vydali jsme se v noci na kole do Červeného mlýna u Mířenic. Ve Zbynicích fungovalo sdružení křesťanské mládeže Orli. Teta Kazdů vyprávěla o tom, jak cvičili na Besedě na zahradě. Po válce jsem chodila, hlavně při žních, sklizni brambor a výmlatu obilí, na práce k čejkovským sedlákům. K nim chodila moje maminka i před válkou a během války. Sedláci platili za den většinou 25 Kč, Matějka 28 Kč. Někteří také neměli na výplatu. K tomu byla strava. Ta byla také rozdílná u jednotlivých sedláků. Mé poválečné období bylo ve znamení provdání na Bahenských chalupu v Čejkovech. Tu jsou vzpomínky na třináct let zemědělského malorolnického soukromého hospodaření. Jak bylo nutné nejdříve nasekat na otýpky velkou hromadu chrastí na dvoře. Postupně budovat všechno potřebné pro zemědělské práce i pro bydlení. Balíky slámy na dvoře při mlácení naší malou mlátičkou, kdy se potom muselo mlýnkovat. Před setím se obilí mořilo.  Mlátilo se v zimě, když zamrzlo, a sláma se nejdříve skládala na dvoře, a až po mlácení do perny. Později jsme si půjčovali mlátičku, která už zrní pytlovala.  To už byla čistá a zajímavá práce při hrnutí zrna. S kravami s vozem jsme vezli umlít obilí do Červeného mlýna u velkého rybníka v Mířenicích. Obdobně do mlýna u rybníka v Hrádku. Bylo nutné ještě péci chleba v peci. Za dodávky obilí jsme dostávali ve mlýně, kam jsme vozili obilí k mletí za jeho část lístky, za které se nechal nakupovat chleba. Ten se objednával v prodejně, nebo se nechalo jet autobusem na Nalžovské Hory, přímo do pekárny pro ještě teplý chleba. Bylo nutné vyrábět potraviny pro vlastní spotřebu i pro prodej. Mléko od krav jsme nosili denně na náves do sběrny mléka, která stála u kapličky vedle hasičárny. Později byla na návsi u Chodlů hořejších a nakonec u kravína.  Základní činnosti s tím spojené mimo ručního dojení byly umytí 4 krav, vyvezení hnoje, nastlání slámy a nakrmení zeleným krmením nebo řezankou ze sena a slámy podle ročního období. Voda pro napájení již byla ve vodárně v  maštali, nemuselo se tedy chodit s kýbly k pumpě. Nadojené mléko bylo nutno přecedit přes plenu v sítku. Část mléka bylo využito i ke krmení prasat a napájení telat. Asistence při telení byla většinou nezbytná. Ve větší míře bylo však, pokud to bylo možné, použito pro vykrmování telat a prasat mléko kozí. Telata vyžadovala větší denní péči spojenou s napájením a i náklady na léky proti průjmu. Byla pak prodána. Býčci byli vykrmováni do prodejní váhy. To byl jen občasný dlouhodobý zdroj peněz. Výdajem byla i občasná návštěva zvěrolékaře a častá návštěva inseminátora.             Vejce jsme nosili na prodej do prodejny Na Vršku. Myly se octem a vážily se. Bylo nutné se postarat o zajištění a líhnutí kuřat, kachňat a housat, případně výjimečně i perliček a krůt. Předpokladem pro kuřata bylo dostatek tepla. Pro kachny byl nutný rybníček s vodou. Kuřata se chovala a vykrmovala pro obnovu a pro vlastní potřebu kuřecího masa. Kachny se vykrmovaly výhradně pro vlastní spotřebu masa. Ponechávaly se pouze chovné kusy.  Zemědělské plodiny a povinný výkup jsme vozili do hospodářského družstva v Hrádku. Dříve také na trh přímo do Sušice.              Krávy jsme měli tehdy čtyři. Hertu, Šeku, Plosku a Srnku. Pro Hertu byl táta pěšky 30 km až na Srní po odsunutých Němcích. Byla to kráva dojná i na tah a moudrá. Z pole s šestiletým synem dojela sama domů. Šeka měla velké rohy, Ploska malý černý flek a Srnka byla dcera Herty. Krávy jsme pásli na dráhách Pocukovou. Cesta od Zedníků vedla stále při potoce. Tam byl na potoku malý rybníček na vodu pro kachny a husy. Kousek dál byl kamenný můstek na Kroupů louku s pěšinkou do vsi. Za dubem a cestou k Vůši byla u pole vysoká kamenná zeď.  U Třítí byly malé dráhy.  Za sejvozem na Ouvici byla zprava cesty vysoká mez. Po levé straně tekl potok a byl zajímavý tím, že tekl pod Kadlečků polem podzemním tunélkem, asi zbytek po dřívější hrázi rybníka. Těsně, před vrcholem cesty k rybníku, byl vpravo pískový lom. Vjezdy na pole byly zahrazeny, a musel se dávat pozor, aby tam krávy nebo kozy nevlezly. V rybníce byla vždycky čistá voda, že se tam nosilo bílé prádlo a na hrázi se bělilo. Mezi typické zvuky tu patřil křik kníhar. Nazývaly se tak právě podle zvuku, který vydávaly. Do lesa se chodilo na jahody, maliny, ostružiny a houby. Na pole se jezdilo kravami. Pole jsme měli V Sosnové, U Vůše, Pocukovou, U Zamyslic, Na Želiné, U Sedlečka a nejdále v Plešticích. Louky za chalupou a Na Trávníku. Vozy jsme měli dva, malý a velký. Starší syn se už tehdy zajímal o astronomii. Když hledal na obloze Velký a Malý vůz, tak mladší syn mu říkal, že velký vůz je přece ve stodole a malý v kůlně. Vozy sloužily buď pro přepravu nářadí, nebo se nasadily žebřiny, nebo korba. Také se převážel hnůj, nebo voznice na močůvku. Močůvka se nabírala šoufem. Vozily se brány na vláčení, nejdříve dřevěné, pak kovové, sečka na setí, oorávač na sázení a oorávání brambor. Také válce, nákolesníky, vekslák na orbu a drapák. Při vláčení se chodilo za bránami a nadzvedávali se. Pro setí bylo nutné využít zakoupenou sečku. Byl to již dost složitý zemědělský stroj. Pole muselo být na setí pečlivě připraveno, aby tam nebyl pýr a kameny. Muselo se zakoupit mořidlo na obilí, obilí namořit a nasypat do sečky a při jízdě sledovat secí botky, aby nebyly ucpány pýrem. Při orání se slétávali ptáci a sbírali žížaly. Na dvoře byl i malý vozík s žebřinami a kolec na hnůj velký dřevěný. Obilí se vozilo do perny ve stodole a seno a otava se dávali na vodr. Hned pár metrů u chalupy jsme měli Matějků louku. Obilí se kosilo bachlí a po zavázání povřístly se stavělo do panáků. Suchý jetel se dával na kůly. Ježdění pro zelený jetel byla pravidelná denní práce. U kováře se kovali ne jen koně, ale i krávy. Právě ty, které se používaly k tahu. Pasení krav bylo zajišťováno především dětmi. Krávy se honily a pásly na drahách Pocukovou. Pouze pokud to počasí a déšť nedovolovalo, tak se páslo v Průhonech nebo na oprati při cestě. Někdy jsme si na vybírání brambor objednali Trambů kobyly Mindu a Fuksu s čertem. Bralo se tam i jídlo, bochník chleba, hrouda utlučeného másla a bílé kafe. Dodnes si to pamatuji, jak se na poli rozprostřel ubrus. Sázení brambor se provádělo už jen s kravami. Jeden vyorával brázdu a druhý sázel brambory. V brázdách bylo hodně žížal, které lákaly ptáky. Sadbové brambory musely být připraveny a nakrájeny. Pro krmení dobytka, hlavně prasat, bylo třeba hodně brambor. Ty by se do lochu (sklepa) nevešly. Bylo proto nutno na podzim udělat prizmu (krecht). Vyhloubil se potřebný plochý prostor na poli, nebo na zahrádce. Nasypaly se tam brambory do tvaru prizmy, pokryly se vrstvou slámy a vrstvou země. Mohly tak vydržet přes celou zimu. Nebezpečím pro ně byla hniloba a myši. K zimním, převážně mužským pracím v naší chalupě patřilo pletení košíků, nůšek, výroba košťat a hrábí. Byla k tomu však nezbytná řemeslnická zručnost při práci s dřevem. U košíků a nůšek se nejprve vyrobila dřevěná kostra, která se teprve proplétala proutky. Proutky musely mít potřebné vlastnosti. Každý rok jsme také pěstovali mák. Na poli i na zahrádce. Zajímavé bylo už jeho setí. Na tyči bylo plné otočné kolo, na něm přibitá kruhová krabička od krému na boty na obvodě s dírkami, ze kterých při jízdě kolečka vypadávala zrnka máku. Pak se musel mák jednotit, okopávat, pak se k němu stavěly dřevěné podpěry a strašák proti loupeživým ptákům. Pak krásně kvetl, trhaly se makovice a vysypávaly a přitom ochutnávaly. Někdy se také zasel na poli hrách, byl víceméně pro vlastní potřebu a děti velmi rádi chodily na lusky. Provádělo se také setí jetele a výjimečně i vojtěšky. Jetelové semeno se nakupovalo ve výkupu v Hrádku. U pole na Želiné a u Sedlečka jsme měli jablka u silnice a jezdili jsme je tam s dlouhým žebříkem trhat. Tehdy byl na silnici jen minimální provoz a ani v Čejkovech nikdo auto neměl. Postupně se měnilo vybavení domácnosti, koupilo se rádio. Máslo jsme často stloukali. Smetana se dala do takové dřevěné úzké konve, ze které nahoru vedla tyč, kterou se ve stoje stloukalo. Někdo měl vodorovný soudek, ve kterém se točilo klikou s hřídelí s lopatkami. Hrouda másla se pak zdobila řadou vrypů. Část másla se převařila a mohla tak být dlouhodobě skladována. Zkyslé mléko mělo využití pro vlastní výrobu tvarohu. V látkovém obalu se vymačkala tekutina z mléka a zůstal tvaroh. Tvaroh bylo možné i nasolit a naložit. Další akcí bylo pozdní podzimní nakládání zelí. Krouhačka na zelí byla obecní. Nařezané zelí se šlapalo v umytých holínkách do dřevěného štandlíku. Zelí se muselo solit a vymačkaná voda ze zelí vylévat. Do pozdního podzimu jsme měli na poli taky tuřín (tořt - burína) pro dobytek. Byl výhradně ke krmným účelům. Ručně jsme jej na krouhačce krouhali a dávali dobytku. Jednou jsme měli taky zasazenou cukrovku a uvařili z ní sirup. V chalupě byla kůlna s velkými vraty na vozy, stodola s mlatem a pernou. Ve stodole byla řezačka řezanky. Při řezání se mísilo seno a sláma. Nejdříve byla ruční a pak na motor. K vybavení na chalupě vždycky patřil brus, používaný zejména pro broušení nožů. Motor byl v dřevěné bedně s kolečky a ručičkami pro přemísťování. Měli jsme také velmi používaný šrotovník. Vrata do dvora byla dřevěná, tmavohnědá, ze širokých latí, průhledná. Dvůr byl ohraničen od vrat až k chalupě dost vysokou kamennou zídkou. Husy se honily do společného houfu na drahách Pocukovou. Pro rozlišení byly různě nabarvené. Husím se chodilo na kopřivy. Hodně jich spotřebovaly a musela se vyhledávat místa, kde rostly. Krmení jsem jim dělala v dřevěném truhlíku promícháváním šrotu, brambor a kopřiv. Veškerá produkce hus byla určena k prodeji. Celý ten houf se přihnal na náves, kde byl husák s autem. Každá husa se vážila a peníze za ně se vyplácely na místě v hotovosti. Jen výjimečně se husa vykrmila. To se provádělo šlejškami z otrub. Ty se sušily v troubě a pak namočené do vody se zasunovaly do husího vole, až bylo plné. Do našeho domu se vstupovalo hnědými dveřmi s tvarovanou klikou. Před prahem byl velký plochý kámen a jednou ráno na něm byl štír.  V okolních loukách a loužích jich bylo hodně, víc byli slyšet než vidět. Na louce bylo hodně blatouchů a síto. Taky žáby a pijavice. Jarní žabí koncerty jsme měli přímo u chalupy.  Po zakrytí struh, po melioracích, a zavezení louže na trávníku materiálem z přestavby chalupy, žáby téměř vymizely. Před jižními okny byla zahrádka s hruškou. Okno do světničky bylo s mříží. Stropy byly mírně klenuté. Před východním oknem byla také zahrádka a přes dvůr byla otevřená bahnitá stoka v této době již z poloviny zakryta plochými kameny. Přes stoku byl plochý kámen a vedla přes něj od nás pěšinka, která se mi vybavuje, jak vedla dál do Průhon. Průhony a Šafárů trávník byly odděleny úhlednou zídkou z pravidelných přírodních neopracovaných kamenů až téměř metr vysokých a vedle sebe naskládaných. Za 50 let postupně někam zmizely a dnes jsou ta místa zarostlá trním. Na této pěšince si vybavuji listonoše, kteří tudy denně chodili z Dalovic a Tedražic.  Byli to Homolka a Kutil z Hrádku. Chlívce byly proti stodole.  V nich byl od jihu kurník pro slepice, pro prase a pro ovce. Pod střechou bylo dřevěné nářadí a holubníky. Každý den se museli sbírat vejce. Na každém hnízdě se nechával pokladek. Málokdy však nějakou slepici zakousla lasička, nebo odnesla liška, nebo dravý pták. Za chlívci byla zahrádka se žlutou třešní. Dále dvě staré hrušky, pod nimi dříví se špalky a u vrat kůlnička. Později zůstala už jen jedna stoletá hruška. Na kůlničce býval materiál pro práci se dřevem a v rohu štítu bývali sršni. Kolem hrušek byly vždycky celé hromady chrastí.  To se sekalo a svazovalo do otýpek. Při pálení v kamnech vydávalo velký žár. U vchodových dveří jsme měli dřevěnou lísu. V domu (předsíni) byly velké čtvercové dlaždice. Dveře na schody na půdu. Pod schody tzv. kurník na různé drobné věci. Poměrně brzy jsme taky měli ledničku. Předtím k tomuto účelu sloužila komora a loch ve stodole. Byly tam i hrnce s mlékem. V lochu jsme dlouhá léta přebírali a oškubávali brambory. V létě to bylo i příjemné. Bylo to v chládku a byl to i hezký pocit, kdy se z nehezké prorostlé hromady udělala úhledná hromada brambor. Za nějakou dobu ale zase začaly klíčky vyrůstat. Z předsíně se přišlo do kuchyně, kde byl kredenc, stávající stůl, malé okno, rádio, mycí stůl a kamna. Kamna měla po straně takový kotel kamnovec, ve kterém se trvale ohřívala voda. Ještě pak dlouho jsme z něho měli poklici. V troubě byl trajfus. Někdy se tam sušily švestky na křížaly. Ještě dvířka do pece a do komína. V peci se pekl chleba, a později udily šunky. Uzení probíhalo v kuchyni, tam byla dvířka do komína. Ještě se vybavuje vůně z kapajícího sádla, a vůně měkkého chleba. Později, při přestavbě, se kamna přemístila na místo blíže ke komínu. Za kuchyní vpravo byla komora s cihlovou podlahou. Byla přestavěna v tomto období na koupelnu a špajz s čerpadlem na vodu nejdřív jen do předsíně a do maštale.  V předsíni – (v domu) bylo před schody malé okýnko, kterým bylo vidět na vodárnu do maštale a tak se odtud do ní napouštěla voda. V maštali bylo vpředu u kamenného žlabu místo pro 4 ks dobytka. Vpravo pod oknem pro tele nebo jalovici. Ve stodole na vrátnici visely postroje na krávy, opratě, chomout a bič. Pod oknem maštale byla ve zdi psí bouda a krytá žumpa. Později se čerpala voda do nádrže (vany) u stropu a odtud se rozváděla. Pro kontrolu plnosti při čerpání bylo o stropu zrcadlo.  Napravo od kuchyně byla světnička nejprve úzká na šíři okna, a při přestavbě rozšířena. Byly tam na zdi, jediné naše hodiny. Ještě je máme, i když neslouží. Obdobně polštářek s loďkou a měsícem, máme ještě dnes. V sednici byla pec a almary, lavice a postele, a přes zimu jsme tam spali. Strožoky v posteli se pravidelně nacpávaly čerstvou slámou. Na peci bylo krásné teplo. Také pec byla při přestavbě vybourána.  Mezi dvojitými okny byly v zimě udělané polštářky z krepových barevných papírů, ozdobené mašlí. Byly vycpány senem a byly tam hlavně z důvodu zateplení. Přesto pamatuji, jak se skla oken změnila v ledové bílé obrazy květů.  V koupelně byla kamínka na ohřev vody.  V kuchyni se topilo sporákem a v ostatních místnostech pilinovými kamny. Když přišly děti ze školy, měly od nás písemný vzkaz, že mají jídlo v troubě a kam mají za námi přijít na pole, nebo na louku. V troubě byla třeba bramborová polévka, vdolky, škubánky se jedly s máslem a tvarohem a kyselým mlékem, buchty a bramboráky. Jídel masitých byl také dostatek, protože se každý rok zabíjelo prase a bylo potřebné množství králíků, kuřat a kachen. Vepřové a kachny se dělaly nejvíc se zelím, králíci a slepice s omáčkou a kuřata s bramborami i zelím. Kyselé mléko a brambory byly většinou po celý rok k večeři. Zabíječky jsme dělali doma. Musela se míchat krev, v trokách pařit, škrabat štětiny, čistit střeva, špejlovat jaternice, dělat tlačenku, zavařovat maso, roznášet polévku, jaternice a jelita po příbuzných. Ovce jsem pravidelně stříhala nůžkami. Vlnu jsem kramplovala. Používala jsem k tomu dvě desky s hroty proti sobě.  Z vlny jsem dělala válečky, které jsem na kolovratu předla.  V zimě chodili náš táta, Bartoš a děda Minorýtojc do lesa s pilou a sekerou zpracovávat dříví. K jídlu si vzali krajíc chleba a skleničku masa. Někdy jim tam děti svačinu nesly. Začaly  se prodávat malé motocykly pionýr. Měli jsme světle zelený a měl v celém sušickém okrese registrační pořadí  SU-204. Probíhaly pokusy o společné hospodaření. Stále probíhalo pracovníky z okresu přesvědčování do družstva. Rozestavěl se kravín a nechal se stát. V roce 1959 však nastalo zcela jiné nové období mého života, spojené s prací v družstevním kravínu.

 Marie Brejchová.

 

            V další části si připomenu lidi, kteří v té době na naší vesnici žili a všichni měli spolu hodně společného. Je vhodné připomenout, že většina rodů tu žila společně už nejméně 300 let. Budu vzpomínat podle jednotlivých popisných čísel.

1 – V panském „šplejcharu“ byly obytné místnosti a říkalo se tam u Kopačků. V uvedeném čase tam bydlel zaměstnanec Nákupního družstva v Hrádku Karel Melka se synem Karlem. Byl to bratr Tesárka. Později tam byla zřízena kancelář JZD. Mé vzpomínky jsou až z pozdější doby, když jsem v kanceláři jako brigádník v družstvu několikrát byl. Také jsem tam pracoval na družstevní sýpce. Je to romantická část Čejkov, byla to součást bývalé tvrze. Před  šplejcharem byl družstevní sklad olejů a maziv a tam jsem taky byl dost často v době, kdy jsem jezdil s Pepíkem Chumelíků s traktorem.

2 – To bylo u Rybáčků. Rybáčka, který byl zedníkem, si pamatuji až z pozdější doby, jak pásl krávu a Rybáčkovou jak dělala v družstvu a jak byla funkcionářkou Červeného kříže. Děti neměli. Za to u sousedů u Krejčího bylo dětí dost a tak měla k jejich dětem vztah.

3 – U Říhů pamatuji starého Říhu - Kazdu, který byl velkým holubářem. Rád o holubech každému vyprávěl. Jeho dceru Růženku si pamatuji hlavně z doby, kdy byla s námi v kravínu, a kdy jsme pásli spolu družstevní krávy. Taky z kostela, neboť později vykonávala i funkci kostelníka. Paradoxně se lidé na venkově nejvíc setkávali právě na pohřbech, kdy se šlo do Zbynic za rakví, pak do kostela, na hřbitov a do hospody. Obec měla i pohřební vůz. Nejprve byl u Ševců v prázdné stodole, později pod kůlnou u starého kravína. Pokud byli ve vsi koně, byl jimi tažen. Později se šlo za pomalu jedoucím autem. V nejnovějších dobách probíhají obřady ve smuteční síni v Sušici a tam se jede objednaným autobusem. Na dvůr u Říhů se přiženil Marc z Dobršína. Pamatuji ho dobře zejména z dlouhého období, kdy dělal v JZD agronoma. Na náves jsme si chodili hrát málo kdy, přesto že kluci Říhů byli v mých létech. Více až později, kdy už jsme chodili vždy, pokud byl zamrzlý Cukovák, nebo Dalovák a hráli jsme hokej. Na Dalovák chodili také jejich bratranci Zelení z Tedražic. Pocukovou oni krávy nepásli. Viděli jsme se ale ve všední den ve škole a viděli bychom se také každou neděli v kostele, ale já už potom moc nechodil, oni ano.

4 – Pamatuji starého Šafáru, jeho děti, Frantíka s trvalým úsměvem, Vendu a Milku. Přestože měli velký dvůr, tak šli do JZD mezi prvními jedenácti. Tak je dobře pamatuji, protože měli louku, trávník přímo u naší hradby a na jejich louži jsem bruslil. Pamatuji si, když se stavěla máj, tak se u nich na dvoře strouhala a zdobila. Jejich rozsáhlý selský dvůr mě udivoval jeho velikostí a množstvím různých kůlen. Dobře a kamarádsky se znám jen s Frantíkem. Z dřívějších dob ho pamatuji jako hasiče. Venda taky jezdil s traktorem, hůře slyšel a Milka byla nemocná a brzy zemřela. Zůstal u nich čeledín Matěj, který nejasně mluvil – hučel.

5 – U Pavlů pamatuji starého Pavla. Brzy ovdověl a tak jeho děti byly vychovávány u příbuzných v Boříkovech a v Klatovech. Až když byly větší, tak se vrátily do Čejkov. Kluky Milana a Karla si pamatuji až z pozdější doby, hlavně pak z práce v družstvu, hospody a od muzik, kam jsme jezdili na pionýrech a motorkách. Karel patřil k hráčům karet, Milan se rád napil. V družstvu měl funkci zootechnika i agronoma. Annu si moc nepamatuji. Vdala se a odešla z Čejkov do Tábora.

6 – Starého Linharta a možná i Linhartku vyšší postavy si pamatuji u jejich vrat z doby, kdy jsme jezdili k Lencům zabíjet prase a taky proto, že měli vedle nás pole u Vůše. To byla právě ta vazba na staré časy, kdy naše chalupa vznikla před 200 lety z jejich dvora, a i ty pole byly proto blízko u sebe. Také přátelství se tradovalo ze starých dob. Jejich syn Josef byl o 17 let starší než já a přesto byl mým kamarádem, ale hlavně z doby pozdější, kdy jsem s ním pracoval v družstvu a chodil s ním do hospody a i k muzikám. Z dřívějších dob ho pamatuji jako hasiče. Jeho sestra se vdala k Hoškům a je mi také více známa z doby pozdější, kdy jsme spolu pásli družstevní krávy.

7 – Řezníka starého Lence i Lencovou si pamatuji dobře právě kvůli zabijačkám prasat. Otec tam za mládí pracoval. Lence taky pamatuji trochu jako myslivce. Jejich syny si nepamatuji, protože odešli z Čejkov. František do Horažďovic a Miroslav do Ústí nad Labem.

8 – Starou Holubku pamatuji dobře, protože se dožila více jak 95 let. Jejího syna Karla si pamatuji dobře hlavně z kravína. Byl vždy velmi usměvavý a zvídavý. Chodil pravidelně do kostela. Jeho ženu Věru jsem znal také z kravína a dceru Věru hlavně z doby pozdější z práce na Obecním úřadu.

9 – Starého Šenkýře pamatuji z dob, kdy jsme kolem nich jezdili s krávami na pole na Želinou a k Sedlečku. Dceru Marii pamatuji až z doby, kdy jezdila autobusem do Sušice do Jednoty. 

10 – S Kalcojc jsme byli taky vzdáleně rodově příbuzní. Starého jsem znal dost dobře z pastvy. S jeho synem Slávou a jeho ženou jsem do styku příliš nepřišel až v mnohem pozdější době se Slávou při nákupech v prodejně a také později, kdy stále statečně jezdil na invalidním vozíku a jezdil i k nám na návštěvu. Dlouho soukromě hospodařil a později si pořídil kobylu. S jeho dětmi Petrem a Marií jsem přišel do styku jen výjimečně.

11 -  Kolem Kučerů jsme na pole taky jezdili. Znal jsem starého. S jeho syny, Františkem jsem jen občas přišel do styku, s Jaroslavem méně často. František jezdil do Sola do Sušice a Jaroslav do Plzně. Jaroslav dálkově vystudoval Vysokou školu strojní. S Františkem jsem přišel do styku až mnohem později, občas v hospodě. Patřil také k hráčům karet.

12 – Znal jsem ještě starého Pazdernu Jakuba. Jeho syn Miloš byl výraznou postavou. Zejména z hlediska funkcí u hasičů. Velmi to prožíval, byl pro to nadšený a obětavý. Nejvýrazněji pak všechny ty akce končily v hospodě. Pak se ještě dlouhou dobu povídali různé historky. Později se věnoval hasičství profesionálně až v Klatovech. Pazderka krmila dobytek v Zamyslicích. Byla blízká tím, že byla sestřenicí mé matky. Pocházela od Kalčíků. S oběma jeho syny Miloušem a Vasilem jsem se stýkal často, byli v mých letech a byli dokonce mí bratránkové a tak jsme se stýkali přes Kalčíkojc a Minorýtojc. Milouš si udělal průmyslovku a odstěhoval se do Plichtic. Vasil pracoval v družstvu a pak se dal do podnikání v pohonných hmotách.

 13 – Další výraznou rodinou s mnoha historkami byli Dobrovolných. Nedaleko od jejich chalupy jsme jezdili na pole do Zamyslic. Starý Josef byl velký, hubený a neoženil se. Jeho bratr František byla také výrazná postava z hasičství a hospody. Historek bylo mnoho obdobně jako u souseda Pazderny. Svého syna vychovával sám, protože matka od nich odešla. Později jsem ho znal, jak jezdí s velkým drůbežářským náklaďákem. Bydlela s nimi jeho svobodná sestra. Dělala účetní v družstvu a odtud jsem jí pak nejvíc znal. Jeho syn už byl v mých létech a dobře známý. Byl družný a těch historek bylo také bezpočet.

14 – I když jsme kolem Nemodlenků taky jezdili, tak si toho o starých příliš nevybavuji. Pamatuji si starou tetu a Vojtěcha, který se projevoval ve funkcích v Národním výboru a jeho ženu z Moravy se silným moravským přízvukem, kterou pro něj nazývali Sénka. Nemodlenka byl i v hospodě dost výrazný, humorný. Jeho syn Zdeněk je jen o rok mladší a tak jsme chodili 4 roky do stejné školy. Byl hodně vytáhlý. Pak jsem ho dlouhá léta potkával v družstevní kovárně v pastušce společně s Lojzou Kovářem, Lhoteckým kovářem, Milanem Rudojc a později i s naším Pavlem. Později často jezdil na motorce k Vojtíškům za Frantou. Dcera Jana odešla do Děčína.

15 – Pamatuji si trochu starou Šimerku. Z celé chalupy se mi vybavuje nejvíc Franta. Patřil ke svobodným mládencům. Choval holuby. Měl přítele v Letovech. Právě tam se ten jeho přítel ptal humoristy Nemodlenky co dělá Franta Šimerojc. Ten mu řekl, jo ten umřel, v úterý má pohřeb a on na ten pohřeb přijel. Jinak ho pamatuji z počátků JZD, kdy chodil na práci jako prázdnění sena společně s Pepíkem Dobrovolných a Drškou. Potom také u prodejny.

16 - Pamatuji si Chlada z počátků družstva v kravíně. Taky Chladovou si pamatuji a asi nejvíc jak jsme kolem nich jezdili na pole a byli hned za zatáčkou. Tehdy ale byla velká vzácnost, když tam někdy projelo nějaké auto. Velkou část jejich malého dvorku zabíral hnůj.

 17 -  Další takovou chalupou byla chalupa Zajíců. Příliš si starou Zaječku nevybavuji, i když jejich chalupa byla z tří stran obklíčena cestami do Zamyslic a do Sedlečka.  Starého Zajíce si ale pamatuji, mnohem víc však jeho syna Emana. Toho si pamatuji dobře, až když si postavili novou chalupu pod Stráží, a když byli s námi v kravíně, a když Eman chodil každou neděli do kostela. Do hospody chodit nesměl, protože mu to žena nedovolila, jinak by mu odešla. Byla z Chmelné a její bratr byl autobusák. Bratr Emana měl postaven stejný domek v Sušici za nádražím u silnice k Dobršínu.

18 – Bydlela tady moje porodní bába. Nevybavuji si ji, přestože k nám chodila, i když se narodil Pavel a já jako čtyřletý řekl, když odešla, proč k nám pořád chodí, že nám tady všechno sní. Po roce 1950 funkce porodní báby v Čejkovech skončila a porody probíhaly v nemocnici v Sušici. Ve farní matrice je uvedena porodní bába u každého narozeného. Její dcera měla se zchudlým sedlákem Maškem nemanželského syna Václava. Toho jsem znal více z pozdější doby, kdy dojížděl do Sušice do skladu Jednoty a kdy se oženil se sestrou kamaráda Václava Šklebeného a pak už jako včelaře.

19 – Na ráně byla i chalupa Turků ze dvora. Proto jsem tam často vídal Turka ze dvora na dvoře a jeho silnou ženu ohnutou.

20 – Tady bydlela známá osobnost myslivecká Eman Chodl a jeho bratr Vojtěch. Pamatuji ho výrazně jako myslivce s flintou a jeho bratra jako toho, kdo o pohřbech jde úplně vpředu a nese křížek. Eman byl možná dobrý myslivec, ale na hospodářství mu zbývalo málo času a tak musel všechno dělat bratr Vojtěch. Měl bílý vous. Později nošení křížku převzal Bohouš Jíchojc a účastnil se i Vojta Bartošojc.

21 – Starého Matějku a Matějkovou jsem znal dobře právě kvůli louce, kterou měli u naší chalupy. Byli už ale staří a bezdětní. Matějka používal často slovo povinnost. Babička Minorýtů chodila k nim na sezónní práce. Jejich chalupa na návsi má v sobě romantiku minulosti a i ten jejich dvůr a velmi by se hodila udělat z ní skanzen vesnice.

22 – Dvůr Mašků mi připadal takový opuštěný. Pamatuji ještě, jak měli voly. Jednou tam hasiči čerpali studnu a já tam přihlížel. Maška jsem znal dobře, ženy hospodářů nebyly takové výrazné a tak mi všechny v těch hořejších chalupách splývají. Chodily všechny v šátku a byly všechny takové podobné. Byly většinou doma, nebo na poli, maximálně v kostele a nevysedávaly někde na návsi nebo v hospodě. Hospodář byl něco úplně jiného. Maškova dcera Jarka, která byla jen o málo mladší se brzo vdala do Chmelné a od té doby jsem ji neviděl.

23 – To už je známější oblast. Je už to blízko autobusové zastávky a navíc holky Tesárkojc honily krávy na dráhy Pocukovou. Znal jsem tím dobře Vlastu i Marii. Ovšem odešly obě ze vsi. Znal jsem i Tesárkovou a Tesárka, který byl pro mne typický cigaretami partyzánkami a byl dlouhý a hubený.

24 – To už je známý dvůr na návsi. Dobře jsem znal Janču i Jančovou a všech 5 dětí. Staré si už nevybavuji. V mých létech byl z dětí Pepík a Míra a tak je tu mnoho společných zážitků ze školy, později pak z hospody a od muzik a z práce v družstvu hlavě u Míry. Míra byl humorný, taková obdoba Nemodlenky. Taky asi byli příbuzní. Bylo docela zajímavé ho poslouchat. Vojta Jančů byl vousatý.  Do hospody chodil i starý Janča. Ženský mu za to nadávaly. Jeden příběh zpunktoval i náš táta, když dali Mildovi Chaloupkovi Jančovo čepici a on šel místo něho domů a vyslechl si nadávky. S Mírou jsem se sázel v hospodě, jak dlouho vydrží socialismus. V té době jsem vždycky vyhrál. Pepík zase jezdil jako já do Plzně.

25 – Dobře jsem znal z návsi i Kroupu a Kroupovou. Dcera Miluše byla starší než já a provdala se do Otěšína. Karel byl v mých létech. Fotbal a hokej ho jako mne nepřitahoval. Již tehdy byl schopný v hospodářství nahradit nemocného otce. Později když pracoval v družstvu tak jsem mu jako brigádník dělal pomocníka na traktoru.

26- Znal jsem už i starého Jíchu. Patřil také k těm, co pásli krávy Pocukovou. Měl bílý knír. Říkali o něm, že když vozil hnůj a kůň začal sázet koblihy, zastavil a lopatou je k nákladu hnoje přiložil. Jeho syn se snažil hrát roli významného hospodáře a celkově se tak projevoval. V období vstupu do JZD dostal pozvánku na vojnu, i když už ji měl za sebou. Tak ho chtěli donutit, aby do JZD vstoupil. A pak se tam měl dobře. I jeho syn.  Vidím ho, jak jde o pouti do hospody, jak má pod kabátem vestičku s hodinkami. V důchodu vyráběl hrábě. Jeho syna Václava jsem znal z práce z družstva, a i když byl starší než já, byl mi dobře známý i z hospody i od muzik a byl rozšafný. Dokonce jsme se spolu snažili o stejné děvče. Dceru Marii jsem znal víc z Plzně ze Škodovky, když jednou zastupovala na kurzu němčiny. Zůstal u nich bývalý pastevec Bohouš, který při řeči zadrhával.

27 – Keřku i Keřkovou jsem znal již z dávných dob, kdy nám výjimečně půjčovali koně. Měli k nám přátelský vztah. Z jejich synů jsem znal jen Josefa, druhý odešel z Čejkov. Pepíka jsem znal ze školy, z autobusu, kdy se učil v Sušici zedníkem a i od muzik i z hospody. Hlavně kvůli zedničení i při přestavbě naší chalupy jsem se s ním viděl často a leckde. Byl dobrým řemeslníkem obdobně jako Hrobák. Ani jeden se nedožil vyššího věku.

28 – Kolem Dršků jsme ani nejezdili, ani neměli blízko pole. Dršku a Drškovou jsem znal až z družstva. Dršková dělala skupinářku a ještě mladá zemřela. Z jejich dětí se dobře znám jen s Karlem, neboť byl v mých létech.  Karla jsem znal ze školy, z autobusu, kdy se učil v Sušici zedníkem a i od muzik i z hospody. Hlavně kvůli zedničení i při přestavbě naší chalupy jsem se s ním viděl často a leckde. Později jezdil v družstvu s traktorem. Jeho starší i mladší sestra odešly z Čejkov, starší na Nalžovské Hory a mladší do Plzně. Dlouho měli na stodole došky.

29 – Lísa patřil k myslivcům, byl i sedlákem. K holkám Lísů jsem měl velmi blízký vztah, hlavně proto, že byly v mém věku, chodil jsem s nimi do školy, pásli jsme spolu krávy na drahách, byly velmi kamarádské. Pak ale odešly z Čejkov a zůstala jen ta nejstarší. Byl jsem svědkem i požáru kůlny, který založily mladší děti. 

30 – Zde žil dobrý člověk Matěj Melka. Vzpomínám si na něj ještě z roku 1972. Zajímal se dost o čtení, byl takový písmák. Melkojc chalupu vidím pořád ve výstavbě s nedodělaným zaplaveným sklepem a jak tam bydleli v provizoriu. Mohl jsem to sledovat, protože jsem chodil do krámu Vršeckým. Melkovou si také dobře pamatuji, protože byla často u svých příbuzných v hospodě nebo v krámu na Vršku. Vendulu pak pamatuji nejvíc až z družstva, kdy chodila na pole a louku.

31 – Pamatuji už jen prázdnou chalupu, kde byla úřadovna národního výboru. Ve stodole byl sklad prášků. Občas jsme šli kolem, když jsme šli výjimečně ze školy horem. Pak už tam byly jen vyhozené papíry, když se v roce 1962 výbor přestěhoval. Možná i sběrna papíru. Právě tam zachránil Franta Dobrovolnejch obecní kroniku. Vysílal odtud obecní rozhlas. Stále tu velkou skříň veřejného rozhlasu pamatuji, fascinovala mě.   

32 – Snad pamatuji starého Bláhu. Pak určitě jeho syna Tondu. Druhého syna Jardu už ne, ten odešel z Čejkov. Na Tondu mám vzpomínku od Minorýtů, když jim tam od STS Sušice vyvážel traktorem hnůj a jak měl starost, aby nespadl do žumpy, která byla krytá jen dřevěnými kuláky. Taky jezdil s traktorem pro piliny. Dobře si vzpomínám na jeho veselku s Boženou Chaloupkojc, kdy jsem byl na čumíku za okny, a když tam hráli: Už, už, už, Toník už je muž…. Další, velké množství vzpomínek je z období, kdy byl předsedou JZD, jak se ho traktoristé správně báli, jak byl dobrým i opravářem, když jsme měli problémy se samovazem, jak stačil být u všeho i v kravíně a na stavbách. Jeho děti byli už o něco mladší než já a tak jsem s nimi už tolik do styku nepřišel.

33 – Starou Tumovou i Tumu si pamatuji dobře. Vzpomínám si, jak byl u Minorýtů a viděl tam jejich novou elektrickou troubu a ptal se, to je ten „televíz“. Jeho dceru pamatuji jako Bejvančickou. Pak dobře když byla v kravíně. Její dcera byla o něco mladší než já a jezdil jsem s ní do Plzně. Velmi dobře si pamatuji i na Láďu. Jako pastevce, který strávil život na kolenou kvůli nepovedené operaci kuřích ok. I další domácí práce dělal na kolenou. Těžko došel s krávou na pastviště. Měl docela přehled a o všechno se zajímal. Dlouho měli na stodole došky. Měli taky tak trochu zvláštní přístup ze dvora do chalupy.

34 – Čím víc se blížíme dolů, tím více vzpomínek se objevuje a je už docela náročné je všechny zachytit. Starého Díreckého pamatuji v souvislosti s kampeličkou a pak v pozdější době, jak ho můj otec stříhal. Díreckou jsem tam u chalupy taky viděl. Jejich syna Karla znám víc až z pozdější doby. Je o 13 let starší než já a přesto je mým dobrým známým hlavně z doby pozdější, kdy pracoval v družstvu jako řidič Avie a chodil jsem s ním do hospody a i k muzikám. Dost často ho potkávám hlavně proto, že mají zahrádku a kůlničku přes cestu, po které jsem nesčíslně krát šel. Rád chodil k Vojtíškům za Frantou. Vždyť z té chalupy jejich rod pocházel. Byl také ten, kdo ho objevil, když zemřel. Jeho starší sestry jsem už v Čejkovech také nezachytil. 

35 – Chodlojc dvůr byl většinou zavřený a tak tam nebylo mnoho vidět. Znal jsem starou Chodlovou. Byla tu vazba na Hvězdovou, jejich syna a Krejčovou. Pamatuji na hudebně nadaného jejího syna Václava, výborného zpěváka. Vzpomínám, když jsem šel jednou kolem, jako malý kluk, zpíval právě u Díreckého Šroubováka. Ženu měl od Mašků z chalupy. Počátkem družstva ho postihlo neštěstí, když vyvážel Kalcům hnůj, tak se traktor na svahu převrátil a on zranění podlehl. Zůstali po něm čtyřletý Václav a roční Miroslav. Jejich matka zvládla jejich vychování sama, i za pomoci své matky, která patřila v následujících létech k Čejkovské návsi, jak tam několikrát denně od Mašků přeběhla. Po obou rodech zdědili oba synové hudební nadání. Svou pílí ho zúročili. Měli své kapely, vystupovali i v televizi, v Německu i u krajanů v USA. Chodlovou jsem pak dlouhá léta vídal na zahrádce, kterou měli mezi Trambojc a Bartošojc.

36 -  K této chalupě se váže mnoho mých vzpomínek. Mezi Bahenských a Trambů byl starý blízký vztah, který byl zřejmě víc jak stoletý, když tehdy byl Tramba jak u Trambů  tak u Bahenských. Při těžších pracích co krávy nezvládly, nám pomáhali koňmi. My na oplátku zase jim ručními pracemi. Na ty starý Trambojc si nepamatuji, ani na Pepíka, který odešel někam do Vlastějova, Anna se provdala do Prahy. S celou rodinou jsme jinak byli celá léta v trvalém styku. Dodnes tam zůstalo u staré chalupy a dvora všechno stejné.

 37 – To je tak známá chalupa, že by popis zabral více místa, neboť se jedná o tetu, strejdu, o 3 bratrance a jednu sestřenici. Celá ta léta jsme byli všichni v trvalém styku až na sestřenici Marii, která po provdání z Čejkov odešla. V rodině se toho událo dost výrazného, věci dobré i horší. Složité období, které začalo už 1.svět. válkou je popsáno v samostatné kronice. Zmíníme tedy až období, které začalo tím, že se na tuto chalupu provdala sestra mé matky. Měla to složité s tchyní, která, i když prožila těžký život, se stále cítila selsky nadřazená. Pro tetu to nebylo všechno, přišla ještě nevěra jejího muže. Pak ještě zdravotní problémy s nejmladším synem a později i s jeho umístěním v léčebně a nakonec vlastní problémy s cukrovkou. Před tím ještě problémy jejího nejstaršího syna s ženou, která přišla na inzerát odněkud z Vysočiny a byla problematická zejména z hlediska pořádku a dalších záležitostí. Důsledkem bylo to, že nejstarší syn odešel dobrovolně ze života na rybníku Velká Strana, ale až po smrti obou rodičů. Měl jsem s ním mnoho zážitků, ale hlavně z doby pozdější, měl fenomenální paměť a byl velmi družný, a když se v hospodě odreagovával od problémů doma, vyznačoval se tím, že pak svým hlasem, vynikal nad všechny ostatní.                       Vyrůstal jsem, a veškeré společné vzpomínky jsem měl právě s bratrancem Vojtou. Fenomenální paměť má i on a tak bych ho rád přesvědčil, aby naše společné vzpomínky sepsal právě on. V Čejkovech však stejně jako já nezůstal a oženil se do Českých Budějovic. Stejně jako u mne je to tam pro něj jen přechodný pobyt a trvalý si neformálně ponechal stále v Čejkovech.          

38 – Chalupa Ševců byla prázdná, protože všichni odešli i dost daleko třeba do Broumova a poznal jsem je jen výjimečně při mimořádných návštěvách. Nějaký čas tu bydlela nějaká teta od Šklebených a až později se sem nastěhovala rodina Černých.

39 – Chalupa pastuška byla také prázdná, protože za socialismu už obecní chudobince nebyly. Jako děti jsme nakukovaly dovnitř. Ve stodole byl sklad umělých práškových hnojiv.

40 – Ve Švarců chalupě pamatuji dobře její jediné 3 obyvatele. Švarce narozeného 1901 jsem vídal téměř denně na pastvě na drahách a i při cestě na dráhy. Trochu napadal na nohu. Chodil jsem denně kolem jejich roubené chalupy, která se trochu lišila od ostatních. Měli sporé osvětlení 15 W žárovkou. Švarcka byla silnější postavy. Bydlel s nimi Tomeš Urx, který ale nebyl jejich syn, přiženil se do Velenov a zemřel mlád.

41 – U Beránků byl v chalupě starý Beránek a jeho dcera Jana, zvaná Žana, trochu mentálně zaostalá. Jinak ale měla velmi dobrou paměť, věděla, kdo se kdy narodil a byla taková upovídaná, i když měla špatnou výslovnost. Vzpomínám, že jednou chtěla, abych jí natáhl budíka. Její sestra v Žinkovech měla za muže inženýra zeměměřiče a Žana mu říkala indimír. Sestry jen občas dojížděly. Druhá byla až v Žilině.

42 – Obecní pěšina vedla přímo po Chaloupků dvorečku. Tedy hned mezi Cihlářojc a Zedníkojc, pod Chaloupkojc kůlničkou s hruškou, blízko prahů a tak jim bylo vidět až do kuchyně, těsně u dveří maštale a stodoly. Pak se teprve vešlo na cestu. Chaloupková, pocházela od Mašků z chalupy. Je tady důvěrně známé místo mého dětství i s Mildou.

43 – Pouze matně pamatuji to, jak byla tato chalupa u Cihlářů obydlena, trochu víc, to kdy tu byl Liška. Pak odešel do Zbynic. Starou, a Anežku příliš nepamatuji. Pak už jenom Chumelíkojc využívali sklep a JZD stodolu, kde byl výfuk k probourané díře ve štítu. Před úplným zbořením byla zachráněna rekreanty. Chalupu jsem znal i z druhé strany od pěšinky na Brodci. Rovněž tak zahrádky Chaloupkojc, Beránkojc a Švarcojc. Měli tam trávu pro králíky a občas nějaké ovoce. Zahrádky byly i u cesty a potoka zdola od Zedníků nahoru. Zahrádky tu měla tato č. p.: 44, 66 a 46, 44, 45, 43, 42, 41, 40, 37.    

44 – Pamatuji starého Zedníka i Zedníkovou. Patřili k našemu vzdálenému příbuzenstvu přes Brodeckých. Ještě před obdobím než které pamatuji, je postihlo neštěstí, požár od blesku a úmrtí 15 leté dcery v létě, když přišla z koupání v Cukováku. Pamatuji jen požár jejich kůlničky od žhavého popela. Dále si dobře pamatuji jejich dceru Růženu a řezníka Kotála, který za ní jezdil ještě dlouho po svatbě. Chalupa byla celá obklíčena obecními cestami, studnu měli přes cestu, zahrádku a sad také. Na potoce měli rybníček pro husy. Prádlo chodila prát Zedníková na Cukovák a ne jen ona. Tam se na trávě na hrázi prádlo také bělilo.      

45 – Původní chalupa, ve které se narodila moje babička, už na původním místě neexistovala. Byly tam jen chlévy. Po pozemkové reformě byla Kalčíkům přidělena polovina panské stodoly ve dvoře na návsi, kterou si zrekonstruovali i pro bydlení. Také u nich nebyly děti v mém věku a tak jsem k nim nechodil. Kalčíka, vůz a pasení krav na drahách i fajfku a jeho menší postavu mám v paměti. Pratetu Kateřinu také a více z pozdější doby, kdy jsem jí vídal na návsi, byla velmi družná a příbuzensky blízká. I později kdy vykonávala funkci zvoníka v kapličce. Také před poutí měla na starosti úklid kapličky. Funkce zvoníka byla u Kalčíků dědičná. Později krátce převzala funkci Růžena Marcová z čp. 3 do doby, než bylo zřízeno elektrické zvonění. Syn Václav Kalčíků byl starší a tak ho pamatuji hlavně ze staré hasičárny, která byla vedle kampeličky, z dob kdy si namlouval svou o 10 let mladší ženu Mirku. I ta byla z našeho vzdáleného příbuzenstva.

46 – Kadleček mi připadal podobný Kroupovi. Asi byl, neboť to byli příbuzní. Kadlečkovi byli také na ráně, přes jejich nehrazený dvoreček. Byl součástí veřejného obecního prostoru chalup. Prostor byl větší než teď. Nebyla zahrazena část Vojtíšků a vyjímal se tam velký plochý kámen před jejich oknem do světničky. Jejich dcera se brzo vdala do Velhartic. Syn Vojtěch zůstal na chalupě. Byl zemědělský typ, rozuměl jeteli, mluvil o tom, jak krávy dojí, nazýval to, že houkají a také se pak v družstvu stal skupinářem. Také rád zpíval a zažil jsem ho i u muzik. Onemocněl na slinivku a zemřel v 39 létech. Byl jsem mu na pohřbu za mládence se Slávinou Soukupojc. Na prázdninách tady byly děti jejich synů Milouše a Františka z Berouna a Prahy. Nejvíc byly u Chumelíků v kuchyni a byl pak prostor chalup plný dětí. Když to spočteme pro toto období mimo těchto dětí ještě u Chumelíků 3, nás 2, Hrobáků 2, Šklebených 1 a ještě 1 Chaloupků.

 47 – Chalupa Dolejších Bláhů, později zvána Šklebených, mi byla blízká tím, že Venda byl jen o jeden měsíc starší než já. Myslím, že tam byla ještě babka Šklebená. Vendovo sestry byly o 10 let starší a asi jezdily někam Sušice do práce. Marie byla auto elektrikářkou a Milada jezdila do PAPu. Trochu jiné bylo i to, že už byli v tom prvním družstvu, ve kterém bylo jen 11 členů. Šklebený dělal dokonce předsedu toho družstva. Měl ženu z Volšov a na svatbě jim byl můj otec. Typická byla jejich černá vrata natíraná vyjetým olejem, velká kůlna, která sloužila i jako stodola i jako dílna a žebřík na půdu. Studna blízko hnojiště pro 4 velké rodiny Na chalupách.

48 – Hrobáků byli naši nejbližší sousedé. Matně si vzpomínám na starého Hrobáka, dobře na jeho ženu z Hejné. Jejich syn Václav zůstal na chalupě. Ženu si našel v dost dalekých Břežanech, kde sloužila, ale byla původem ze Slovenska. Vojtěch emigroval do Australie. Viděl jsem ho tedy až po 50 létech. Jinak sem ještě jezdili na chalupu příbuzní z Prahy a mnohem víc z Dlouhé vsi i s dvěma dětmi. Véna se dožil jen 60 let a děti z Čejkov odešly.

49 – Číslo už od požáru před válkou neexistuje. Původní Vojtíškojc chalupa nebyla obnovena. Zůstal z ní jen kámen na Brodci mezi Hrobákojc a Šklebených který je už zarostlý. My jsme ho ještě viděli, když jsme tam sáňkovali.

50 – Moji prarodiče na chalupě zemřeli ještě před mým narozením. Zachovaly se jejich fotografie. Oba se narodili v roce 1883. Oba zemřeli už ve 40 létech 20. století. Otcovi sourozenci se postupně oženili a provdali a z chalupy odešli. Naše chalupa prodělala zásadní stavební změnu koncem 60. let. 

51 – Stále si dobře pamatuji starou Očenášku, která byla silnější postavy. Její syn Karel byl významnou osobností. Měl mnoho zážitků z totálního nasazení v Německu i ze stranických funkcí. Byl však znám tím, že některé jeho zážitky byly nadsazené. Byl u něj na návštěvě významný funkcionář Václav David. Účastnil se na řízení společenského života v obci a dokonce i za stranickou organizaci promlouval na pohřbech občanů obce. Aktivní byl i v JZD a veřejně se projevoval výrazně a specificky a také mu říkali že si vymýšlí. V každém případě však byl nejvýznamnější osobou v celých dějinách obce Čejkovy. Jeho sestra byla v Praze a její muž byl u Bezpečnosti. Druhá sestra se provdala za strejdovo Láďovo kolegu elektrikáře Marhánka do Obory u Mirotic.  Jeho žena pocházela z německé rodiny na Albrechtci u Sušice. Později jsem ji dobře poznal při pasení družstevních krav. Jediná jejich dcera zůstala doma.

52 – Pamatuji starého Rajšmída, dlouhého, štíhlého s bílými vousy a snad i Rajšmídku. Jejich syn František se přiženil k sousedům přes cestu k Trambům, Alois se stal kovářem v kovárně a ostatní odešli z Čejkov. Chalupa zůstala prázdná. Nějaký čas v ní později bydlela jejich vzdáleně příbuzná rodina Josefa Kračmera a ještě později se stala chalupou rekreační. Kračmerová od Heřmanů byla v Sušici prodavačkou. 

53 – Je to panská hájovna na hrázi Dalováku. Bydleli v ní krátce Kalivodovi. Vzpomínám si jen na jejich kachny proto, že někdo z nich onemocněl tyfem. Minorýtů tam měli blízko louku a ta byla často od kachen zplazená.   

54 – Starý Dach od Dalováku byla známá postava. Je popisována i v knize spisovatele Ladislava Stehlíka Země zamyšlená. Dožil se téměř sta let a ještě po devadesátce se koupal ve spodkách v rybníku. Měl velký bílý plnovous. Jeho dcera Ludmila se provdala za Pinkase ze Lhoty a dále dlouho soukromě hospodařili na chalupě. Byla větší než její muž. Jejich dcera Alžběta, se provdala za Waldmanna. Teta Vlasta jí byla na svatbě. Waldmann byl ze Stráže u Volšov. Měl zemědělskou školu a byl farmářem Statků v pohraničí. Jejich všechny tři děti z Čejkov odešly a tak na samotě nikdo nezůstal a chalupa, přímo u rybníka, později registrovaným jako koupaliště, byla prodána k rekreačním účelům.

55 – Pamatuji si ještě, že v Zamyslicích byla chalupa a bydleli v ní lidi. Byl tam němec Engel, po válce odešel. Měl dva syny. Pak už pamatuji jen staré kruhové silážní jámy, než došlo k úplnému zbourání a odstranění chalupy v dobách JZD. Nedaleko byla ještě krytá studna a zbytky zbořeniště ještě po několika chalupách z dávných dob co tu byla vesnička. 

56 – To bylo číslo ovčína, bydlel tu ovčák v oddělených místnostech od ovčína. Později ovčín sloužil pro výkrm býků. To bylo také místo, kde trávil za JZD noci hlídač Švarc. Před tím se vždy večer zastavil v hospodě na pivo.

57 – Obecní kovárna. Pamatuji v ní dobře jen kováře Aloise Holuba a jeho ženu, kterou si přivedl jako tovaryš z Havlíčkovy Borové. Kováři musela pomáhat i při kovářských pracích, třeba při natahování horkého železného ráfu na dřevěné kolo vozu. Jejich děti pamatuji víc až z dob pozdějších. Milka také šila u Krejčího. Provdala se za Pepíka Hoška a často sem jezdila i jejich dcera Věra. Pepík se v Plzni nakazil virem obrny, dostal to od něho bratr Karel, který pak měl mírné trvalé následky. Byl také kovářem a dělal mistra učedníkům v STS Sušice. Měl ženu porybného z Otěšína, byl také myslivcem. Karel se potom tady usadil natrvalo.

58 – Vojtíšků byli další blízcí sousedé. Pamatuji si dobře jen starého Vojtíška, ševce, kterému říkali Báťa i Vojtíškovou, která věkem překročila devadesátku. Z jejich dětí se provdala dcera Anna na Moravu. Před tím pracovala v Sole v Sušici. Synové se neoženili a jeden z nich Franta na chalupě zůstal. Věkem však nepřekročili šedesátku. Josef byl majorem letectva v Plzni. Byla to svérázná postava, spíše postavička co se snažila dělat kašpara, zvláště při častých návštěvách v hospodě.

59 – Rudů byli také při cestě k Minorýtům, ale byli za zdí a tak k nim nebylo vidět. Nevím, zda tam byla stará Rudová. Drobná stařena s dlouhými sukněmi, chodila denně do Zbynic do kostela.  Jinak dobře známými mi byli její synovec Bohuslav Ejem a jeho žena Kateřina od Cihlářů. Ejem jezdil  denně na motorce v době průzkumu nalezišť uranu po celém okrese. Byl řemeslnicky zručný i v elektro a měl dobře vybavenou dílnu. Dcery Bohuslava, Jitka a Alena z chalupy odešly, i syn Milan. Ten se ale na důchod vrátil. Všechny jsem dobře znal, i když málo viděl, neboť byli v mém věku.

60 – Dlouhý Turek z chalupy měl také ženu od Cihlářů, Pepku. Starý si tam žádný nepamatuji. Jen jejich dvě dcery, které obě odešly z Čejkov.  

61 – I když jsme se s Maškojc z chalupy příliš nestýkali, poznal jsem je dobře, protože jsme kolem jezdili na pole do Zamyslic. Zaujalo mě jejich stavení, protože je ve stráni, patrové jako u Lenců. Dole měli také maštal. Studnu měli naproti studni Nemodlenků. Pamatuji starého Jakuba u jejich stodoly u cesty.

62 – Velmi mi známé stavení. Jednak odtud pocházel můj děda, který zemřel rok před tím, než jsem se narodil. Jednak to bylo u téměř každodenní cesty k Minorýtům. Šlo se rejničkou mezi Rudojc, kolem výstavných vrat, kolem jejich zdi s lípami u cesty. Naproti Minorýtojc byla jejich stodola. Bylo k nim vidět z Minorýtojc dvorku před stodolou. Pamatuji dobře starého Brodeckého. Byl s dědou Minorýtů ve válce v Italii. Byl silným kuřákem, stále balil do papírků cigarety. Pracoval a měl blízko k tesařině a truhlařině stejně jako jeho bratr v Tedražicích i můj otec a kmotr. Byl šikovný řemeslník na všechno a měl dobře vybavenou dílnu. Pamatuji, že měl včely, později ho pamatuji s krávou, které říkal Malí. Starou Brodeckou pamatuji se šátkem na hlavě, jak si stěžuje, že jí bolí hlava a proto nechtěla nic dělat, byla na své zdraví velmi opatrná. Později se u nich odehrálo drama se snachou, která ji po potyčce uškrtila. Také s Brodeckým to nedopadlo dobře. V JZD řezal staré trámy od koňského hnoje. Uřízl si na cirkulárce prst a sám si ho nasadil a zavázal. Byl tam ale virus tetanu. Jeho syn Eduard pracoval nejdřív na uranu, potom v ČSD. V důsledku všech těch událostí pak ale nadměrně pil. Druhý syn Láďa působil na pohled velmi inteligentně. 

63 – Taky se mi dobře tato chalupa vybavuje, protože to byla Hořejší kovárna. Sice se tam nepracovalo, ale zařízení tam ještě bylo. Byl tam starý Kovář, Boublík. Jeho syn Felix zvaný Ferda se oběsil ve stodole. Pamatuji ten den, bylo to v létě. Nejdéle žila Kovářka. Pamatuji, jak si chodila s taškami do hospody, pro značné množství lahvového piva. Později se ukázalo, že příčinou její velké žízně byla cukrovka.

64 – Vysokého starého Potužáka jsem u nich na dvoře vídal, i Potužačku. Mladou pak pamatuji víc z doby, kdy pracovala jako účetní v JZD. Elektrikář Potužák dojížděl za prací mimo obec do Vápenek, kde dělal údržbáře. Potužáková pochází od Tumů. Jinak jsme s nimi do styku příliš nepřicházeli.

65 – Jediná místní hospoda, a jediný místní krám je předurčen k tomu, aby si je každý dobře a dlouho pamatoval. Celou rodinu i se čtyřmi dcerami. Hospoda i krám byly propojeny. Pamatuji dobře i starou Vršeckou, která v krámě i hospodě výjimečně zaskakovala. Starého Vršeckého, který měl motocykl Jawa předválečné výroby s řazením na nádrži, jsem znal, už jen z vyprávění. Často se tu také vyskytoval někdo z příbuzenské sousední chalupy Melků. Do hospody chodilo v 60. až 80. létech mnohem víc sousedů než v létech pozdějších. Často to byl Šafára, Linhart, Kučera, Pazderna, Dobrovolný, Nemodlenka, Šimera, Chodl, Janča, Kroupa, Jícha, Keřka, Drška, Lísa, Bláha, Tuma, Dírecký, Bartoš, Černý, Švarc, Chaloupek, Kadleček, Bahenský, Očenáš, Rajšmíd, Kovář, Vojtíšek, Brodecký, Chumelík, Minorýt, Hošek, Chamuta, Krejčí, Sýkora.   

66 – Teta Chumelíků pocházela z naší chalupy. Staří Chumelíků dělali svému synu Josefovi majetkové problémy, když si ji chtěl vzít, i když neměli o moc víc polí. Jeho první dvě děti se zpočátku narodili ještě za svobodna a pak se to teprve svatbou a jmény po otci spravilo. Pamatuji tedy oba staré, Chumelíka a trochu ohnutou Chumelku  a  starou Márynku malou a ještě víc ohnutou celoživotní prací. Pak se postupně narodily ostatní sestřenice a ta nejmladší ve stejném roce jako já. Marie brzy odešla z Čejkov, Julie pracovala v PAPu, Anna pracovala v Sole, s Jarkou chodil do školy a s Josefem léta pracoval jako brigádník v JZD. Mého strýce pamatuji jako tajemníka Národního výboru i to, že příliš nepil a vůbec nekouřil a místo toho si kupoval v hospodě čokoládu. Zato jeho syn to všechno v plné míře vynahradil.  

67 – Součástí naší rodiny z matčiny strany byla chalupa Minorýtů. Dědu i babičku pamatuji aspoň 27 let. Děda se dožil 91 let. Jeho bratra Kubu pamatuji 12 let, ale byl starší. Jejich syna Tomáše nepamatuji, zabil ho na montáži v severních Čechách elektrický proud, když mi byly dva roky. Jen z vyprávění znám prababičku, která zemřela také více jak 90letá. Pak už k chalupě patřily další 3 tety, jedna se vdala k Bartošům, další do Žihobec a poslední zůstala několik let na chalupě se svou rodinou.

 68 – I další chalupa U Praisů patří k příbuzenstvu. Dodnes dobře pamatuji Emanuela Praise. Jeho žena se dožila téměř sta let. Byl jsem u nich ve velké světnici, která byla současně i krejčovská dílna. Znovu jsem tam byl nedávno po 50 létech a bylo to tam stejné i s obrázky.

69 – Vidím ještě starého Hoška, i když už nežije ani jeho syn, jak je na sadu a čte Rudé právo. Byl asi nějaký nemocný. Starou Hoškovou pamatuji dobře z trochu pozdější doby, jak pásla záhumenkovou krávu. Jejich syna Jana v souvislosti s veškerými stavebními úpravami v obci, později jezdil do Klatov, kde měl i nějakou funkci na Stavebním úřadě, dále jako tajemníka Národního výboru a od karet v hospodě. Jeho ženu pamatuji z práce v kravíně a z pasení družstevních krav. Dobře pamatuji jejich sad na Příkopech s velkým plodným ořechem. Byl to pozůstatek z dob panských. Mladší Josef jezdil do Škodovky a oženil se s Milkou Kovářů a odstěhovali se do Plzně.

70 – Soukupů chalupa je na místě staré čejkovské tvrze. Také pamatuji, jak jsem byl jednou u nich ve sklepě a viděl jsem tam klenbu a reliéfy. Také byla taková pověst, že právě odtud vedla podzemní chodba do blízkého Hájku. Možná pamatuji starého se statnou postavou a bílým knírem. Jeho syna muzikanta Soukupa, který říkal, jak hrál v kapele Valdaufa a také ve vojenské kapele. Nějaký čas k němu chodili se učit hrát na harmoniku Venda Šklebenejch, Milan Rudojc a Milan Cestákojc. Ještě jsem dobře z  kravína znal vysokou hubenou Soukupku.

71 – Starý Blažek s kravami se mi vybavuje. Možná i stará Blažková. Oba jejich svobodní synové, Václav se oženil až 54letý se 27letou, byli mi dobře známí. Nejprve však jak s tím jejich vahadlem chodili do jim hodně vzdálené studně Dolíšky na návsi. Později ze zednických prací Vojtěcha a z dojíždění Václava do Škodovky do Plzně a dokonce jsem za ním byl přímo ve frézařské dílně.

72 – Chalupa Chamutů byla podobná chalupě Blažků, protože obě byly vybudovány z panské stáje. Syn Láďa pracoval u Bati ve Zlíně, tam se oženil a jeho synové v mých létech byli v Čejkovech jen v létě, ale brzo po roce 1950 se do Čejkov nastěhovali. Láďa pracoval jako účetní ve Vápenkách. Hospodáře Václava si tak pamatuji jen jako zootechnika v kravínu. Byl už v původním JZD.

73 – Krejčí byl přímo na návsi a do krejčovské dílny byl přístup z návsi. Dvorek měli jako sousedé Kalčíků z druhé strany a nechalo se tam projít nejen dílnou, ale i stodolou. Vzpomínám, že jsem tam určitě jako malý byl, je to možné protože tam pracovala jako švadlena má teta Vlasta. Bylo to něco zvláštního proti ostatním chalupám. Do dávných vzpomínek už také patří Krejčí.  Po ukončení živnosti dojížděl krejčí do Sušice.

74 – Samota Dalovice byla nejprve pro mne místo dost vzdálené, ale přiblížila se tím, že jsme měli v blízkosti dvě pole, na Buděšiné a pod naším lesíkem. Více jsme se koupali na Cukováku. Bruslit jsme chodili ale víc sem, bylo to blíž a chodili sem ještě kluci z Tedražic. Mimo starého Sýkory si pamatuji i Sýkorku. Další generaci už si pamatuji dobře, protože chodili kolem nás a byli příbuzní s Bartošojc. Syn Tomáš skončil tragicky u silnice u Čepic. Další generace je v mých létech a tak jsme chodili spolu do školy.

 

Hodně lidí ze vsi mělo svoje přezdívky, podle toho, co s oblibou říkali jako Jářku (Šenkýř), Toťseví (Kučera),  Hindek (Zajíc),  Buďzdráv (Lísa),  Alejopočkej (Tuma),  Tedyž (Chaloupek), Člověčezlatej (Šklebený), Báťa (Vojtíšek), Krupicenál (Chumelík).

             Čejkovského kováře Aloise Holuba jsem blíže poznával v době, kdy jsem v jeho kovárně upravoval některé části pro stavbu sekundární elektrické sítě v obci. Vybavení jeho dílny bylo před elektrifikací jednoduché. Vzduch potřebný pro výheň byl přiváděn z měchu šlapáním. Robustní stojanová vrtačka byla otáčena také jen lidskou silou. Ale i s takovou malou vybaveností, prováděl kovář Alois Holub všechny úkony potřebné pro údržbu zemědělského nářadí, povozů, jednoduchých strojů a také kování koní i krav. Jako většina kovářů v těch dobách, také on uměl trhat zuby. Sám jsem byl u toho, když mému tchánovi obyčejnými kombinačkami vytrhl zub. Bez umrtvení, bez zvláštní péče, sterility nářadí a rukou a také bez nějakých následků pro pacienta. V sousední Lipové Lhotě byl sedlák Koutenský, který spravoval zlomeniny.  Měl cit v rukou, v prstech. Zlomené kosti srovnal a končetinu zpevnil dlahou. Jeho zručnost mohl potvrdit jeden z členů naší rodiny, strýc Jakub.  Jako v mnoha domech tenkrát i u Minorýtů, vedly schody do sklepa z předsíně, vchod byl zakryt poklopem. Jednou vcházel strejda do domu, když byl ten poklop otevřen. Při vchodu do tmavé předsíně poklop neviděl a do sklepa spadnul. Obě zlomené nohy mu ten sedlák dokonale spravil. Ani v jeho vysokém věku vůbec nekulhal. Vodil pást krávy až do Vohrazenky do vzdálených lesů až téměř u Mířenic. Měl k lesům vztah, protože jeho bratr Vojtěch byl lesní hajný.   V Čejkovech byla malá kapela Františka Soukupa, dámský krejčí Václav Ryba a pánský krejčí Emanuel Prais. Peněžní ústav, kampeličku, vedl Miroslav Kůs. Fungovala ještě, i hořejší hospoda U Šenkýřů a řezník Lenc. Hrálo se ochotnické divadlo, a slavily se dožínky. Na dožínkách z roku 1948 byla mládež v krojích. Dodržovaly se staré zvyky, prováděly se všelijaké legrácky. Když se někomu ve vsi vdávala jeho bývalá za jiného, dávali mu v noci před tou svatbou na komín nůši. Asi proto, že dostal košem. Jedním ze žertíků bylo ucpání otvoru na záchodě obráceným pařezem, v zimě také velkým kusem ledu. To leknutí, když si někdo sedal v noci na záchod. Jednou přivázali na dolní větev stromu kolec, kolečkem nahoru. Hosty vycházející z hospody vyděsil obraz oběšence. Visící kolec takto oběšence napodobil.      To ještě jsem byl na vojně, když se u Minorýtů na sadě kopala studna. Podařilo se mi sehnat domácí vodárnu pomocí svého spolubojovníka na světnici. Byl z Blovic, jeho otec živnost právě končil, proto vše prodával. Instalaci pak prováděl Pepík Vojtíšků, vyučený instalatér, později major specialista u letectva. Vodárna byla velká úleva, protože do té doby se voda i pro dobytek nosila do kopce, až ze studánky u Očenášů. Elektrifikací bylo mnohé usnadněno. Voda přitékala pomocí čerpadla do kuchyně i do stáje. Pracné řezání dříví nahradila cirkulárka. Obtížné startování benzinového motoru nahradilo otočení páčky přepínače u elektrického motoru. Postupně přibývalo spotřebičů i v domácnosti. Bylo ještě krátce po válce, většina byla nedostatkových. První ledničku – čtyřicítku jsme získali prostřednictvím známé v Praze. Elektrickou troubu a později pračku Romo pomocí kolegy v elektrárně. Jeho žena ji nemohla zajistit, i když v tehdejší Elektře prodávala, ale dala přesný typ času, kdy bude v prodejně. To byl přechodný stav, ale pokrok se nezastavil. Každou sobotu se drhla rejžákem dřevěná podlaha. Když se sešla u babičky Minorýtů vnoučata, bylo nás tam 5 dospělých a nejméně tolik nebo i víc vnoučat. Babička tenkrát trpělivě opatrovala malé děti a ještě uvařila oběd. Musela naškrabat a nastrouhat brambory, udělat šlotajzky, upéct je na plotně, do které se muselo přikládat. Babička byla velice pracovitá. V Čejkovech byl rozšířen chov husí. Babička brzy na jaře pečovala o malá housata v maštali. Trhala a řezala první kopřivy, míchala je s vařenými brambory a šrotem. Později větší množství kopřiv řezala ve stodole na řezačce. Na jaře býval v chalupách chov husí přidruženou výrobou, na drahách se pásla celá hejna husí, pravidelně přijížděli na náves výkupci. Babička žila stále ve starých dobách, kdy se muselo velice šetřit. Byla proti novotám v domácnostech, pračku neviděla ráda. Kovář vždy poznal, když žena Vlasta odjela do Sušice. To babička vždy vyprala postaru v neckách a na valše, když přijela v poledne Vlasta, prádlo už schnulo na hradbě. Děda byl pokrokovější, jistě také proto, že na rozdíl od babičky, která byla nejdál na Svaté Hoře, on byl již v mládí ve světě, o vojně a válce nemluvě. Doma také stále neseděl, rád zašel do hospody na „Vršek“, jak říkal mezi lidi. Byl společenský, byl ve vsi oblíben. Jeho zdraví bylo víc než pevné. Jenom jeden z příkladů. Přišli jsme společně z bálu z hospody. Děda doma vytáhl z trouby pekáč s masem, bylo po zabijačce. Zatím co já jsem se nemohl na jídlo ani podívat, děda s chutí posvačil plátek tučného masa. Z války přišel se zkaženým žaludkem a na radu sousedek ho vyléčil žitnou, ve které byla naložena léčivá arnika. K této chalupě patřil strýc Jakub. Jeho zálibou byli holubi. Holubníky měl pod zástřeškem domu, po žebříku lezl vybírat holoubata. Nevýhodou umístění holubníků také před vchodem domu bylo časté létání peří při výletu holubů a někdy také zásah trusem při vycházení obyvatel z domu. Přemístil jsem proto holuby do komorového holubníku v nízkém patře kolny u stodoly. Strejda si zvyknul, pozoroval holuby na dvoře. On stejně většinu času trávil na dvoře u stodoly. Sekal a srovnával do hranic louč. Také králíky jsem mu přemístil. Strejda je měl v bedně zakryté víkem zatížené kamenem. To bylo v tom přístavku chalupy, kde v zadní části bylo oddělení pro ovce. Postavil jsem místo bedny malou králíkárnu, strejda se na králíky díval pletivem dvířek. Později, když jsme začali chovat angory, postavil jsem na dvoře králíkárnu s rošty. Angory se staly mým koníčkem i po přestěhování v Horažďovicích. Přestavba domu u Minorýtů byla velkou akcí. Vybourali jsme všechny příčky, stropy a změnili místnosti. Nebylo snadné upřesnit plán. Babička by raději viděla místo koupelny další „cimru“. Děda byl pokrokovější. Když se to bouralo, připomněl dřívější rčení: „Šťastný člověk, který svou práci přečká“. On již v mládí část ke kovárně přestavoval. Tím rčením bylo míněno, že člověk, který svou práci přežije, se vlastně dočká vysokého věku. V případě dědy se to splnilo. Stavěl to děda s Chumelíkem. Stavební materiál byl tenkrát také ještě nedostatkový. Bylo to v době po zrušení prvního JZD. Zbytkový materiál z nedokončeného kravína se tenkrát rozprodával. Děda dostal koupit taky nějaké tvárnice. Práce se dřevem, podlahy, schody na půdu dělal švagr Bahenský. Byl velmi zručný, vybavení jeho dílny bylo pro práci s dřevem. Podobným řemeslníkem amatérem byl také strejda Brodecký. Možná v tom byly geny tehdejší generace Rybů. Několik roků před založením JZD pracovaly při sklizňových pracích všechny tři rodiny Bartošů, Minorýtů a Bahenských společně. Bylo to takové mini JZD. V sobotu, když jsem byl doma, jsem se také zúčastnil. Strejda Bartošů měl skutečně geny sedláka. Jistě by mohl vést Jíchů statek. O senách naložil fůru ve tvaru krychle, vysokou na míru vrat od stodoly. Také jsem se zúčastňoval skladování sena u Bartošů i u Bahenských. Seno se dávalo až na hambálky. Jeden byl na fůře, druhý v patře a třetí až nahoře. Pod střechou bývalo pořádně horko. V chalupách výfuky sena nebývaly. Také u nás docházelo ke škodám na slepicích. Minorýtů chalupa byla na okraji vesnice. Připomíná mi to jednu příhodu z vyprávění. Na slepice tam létal krahujec. Slepice už na to reagovaly, když krahujec přilétal, vždy s kdákáním utíkaly. Děda, který byl v té době ještě hajným, měl připravenou nabitou pušku zavěšenou za dveřmi. Děda byl venku, když přijela teta ze Žihobec s malým Pepíčkem. Ženy si povídaly, Pepíček se rozhlížel a spoušť zavěšené pušky stisknul. Rána v místnosti byla ohlušující, v ženských by se krve nedořezal a děda, když přibíhal, myslel na nejhorší. Jen Pepíček zůstal klidný. Naštěstí se nic nestalo, broky šly do stropu. Další příhodou vešel Pepíček do dějin, když doma v Žihobcích uvolnil zátku voznice naplněné močůvkou. Pepíček dostal aromatickou spršku a potok močůvky sahal daleko do vsi. Jejich chalupa je až nahoře. V Praze jsme byli na návštěvě v roce 1956. Malá Vlasta šla po prázdninách poprvé do školy. Měli jsme sebou 9letého synovce Fanouše, již brzo ráno se vydal na obhlídku Prahy a žena měla strach, že zajde daleko od domu v Libni, kde jsme spali a že zabloudí. K Čejkovům se váží i vzpomínky na jednotlivé její obyvatele.  Od Říhů pamatuji Antonína Marce. Byl správný hospodář s nějakou kvalifikací, proto byl později funkcionářem, agronomem družstva. Setkal jsem se s ním v Sušici při oslavách 70 letého výročí Měšťanské školy.  S Miloušem Pazdernou, s hasičem z povolání, jsem se služebně setkával při požárech na Horažďovicku, když jsem zajišťoval opravy sekunderní sítě. Jeho dcera Marie u nás v Horažďovicích krátkou dobu bydlela, když nastupovala do Jitexu. Lísovou ze Stráže dobře pamatuji. Byl jsem pro ni, když se měla narodit dcera Zdeňka. Žasnul jsem tenkrát, že si jako nářadí pro tento úkon vzala ze šicího stroje malé nůžky a ze zásuvky kredence obvaz. Jaký rozdíl od výbavy dnešního gynekologického sálu. Ale také to stačilo. Ještě ve vysokém věku pomáhala dětem na svět.  Hana Jančů si vzala kolegu elektrikáře ze Soběšic.  Už tenkrát měl auto. Zahradník Antonín Keřka byl v Horažďovicích a znal jsem i jeho rodinu. Byl zahradníkem města Horažďovic. Drštková byla vzdálená příbuzná. Byla z Tedražic z chalupy, odkud měl ženu můj strýc ze Sušice. Lísu jsem znal jako sedláka, sršel energií. U nás jednou obsluhoval velkou mlátičku a to už byl asi nemocný, často odbíhal za stodolu. Pamatuji Vendulu Melků, kdy u nás jednou drala peří. V úřadovně MNV děda Minorýtů naposledy zabubnoval při prvním vysílání místního rozhlasu jako znělku. Bláhovi pamatuji. Ona byla menší postavy. Jejich syn Jarda byl trochu uhlazenějšího chování než Tonda. Toho pamatuji, když u nás vozil hnůj nebo přivážel valník pilin na topení. Připomíná mi, jednu příhodu. Jel jsem s kolegou do Kašperských Hor. Těsně za Sušicí jsme slyšeli ránu a po dvou stech metrech jízdy jsme viděli traktor s vlekem převrácený z meze. To už z protijedoucího autobusu vystupovali cestující. Pod traktorem ležel řidič na místě mrtvý. Jeho spolucestující Tonda Bláhů chodil po silnici a jenom opakoval Ježíšmarjá, Ježíšmarjá. Byl v šoku, ale docela zdravý. Tenkrát se jistě znovu narodil, asi z traktoru vypadnul. To už zastavovala další auta, Tondu obklopili lidi z autobusu, jeli jsme proto dál.  Tumovi pamatuji oba, jejich dceru Bejvančickou také. Její muž v té době jezdil do Horažďovic. Láďu samozřejmě pamatuji také, byl chudák nápadný svou chůzí. Přes to na dvorku v kleče štípal dříví a chodil pást. Dnes by jezdil bezbolestně na invalidním vozíku, nebo doma seděl u televize. Díreckých jsem znal, pamatuji i syna Karla. Jejich dcera si vzala důstojníka, naposledy jsem ho viděl jako majora. Byl na vojně ve stejnou dobu jako já, byl aspirantem. Chodil od vlaku z Hrádků. Byl Tršů ze Zbynic. Asi pak na vojně zůstal. Václava Chodla jsem znal dobře, byl veselý, o muzikách vždy zpíval. Anna Trambů se učila také u Krejčího. Později jezdila do Sušice. Chalupa Bartošů měla vždy dobrého hospodáře. Jak tomu bude v budoucnu, se neví. Švarcovi pamatuji zejména proto, že jejich dcera Lída se vdala mému příbuznému Jardovi, dříve než přišel z vojny. Žije ve Vlkonicích a její muž byl myslivcem. Z rodiny Chaloupků pamatuji nejvíc syna Františka, který byl velký kamarád Karla Kovářů a přiženil se na Malý Bor. V době, kdy jsem byl na vojně, byl Zedník starostou.  Šel jsem tam pro razítko o dovolené. Hrobáka si pamatuji z doby, kdy u nás několikrát dělal při adaptaci domu. Pamatuji starého Očenáše. Byl nějak nemocný, když jeli na pole, kočírovala krávy jeho žena, on seděl vzadu na voze. Mladší dcera se provdala za kolegu Marhánka do Obory u Mirotic. To byla první obec, kterou firma Sejpka po válce elektrifikovala. Chalupu v Zamyslicích pamatuji ještě obydlenou i její obyvatele. Děda měl vedle pole. Byl to už důchodce, dělal asi také v dole. Jednou vyprávěl, jak si horníci krmili krysy, protože je včas varují před nebezpečím. Sebemenší záchvěv půdy poznají a prchají. Měl silně německý přízvuk, jednou na dotaz po čase odpověděl: „Jeden chodyna“. Znal jsem celou rodinu sousedů Kovářů. Manžel Milky Pepík Hošek přišel z vojny, když já tam ke stejnému pluku na Slovanech nastupoval. Často jsem s ním diskutoval. Rodinu Brodeckých jsem celou znal velmi dobře i všechny nešťastné mimořádné osudy, které tuto rodinu provázely. S Láďou jsem mluvil v době, kdy jsem přijížděl domů z vojny. Neuměl si představit ztrátu těch dvou roků života. Ale také to přečkal, viděl jsem ho později také v uniformě, dokonce zelené pohraniční stráže. Doufám, že aspoň nebyl někde v lesích na čáře. S Potužákovými jsem byl příbuzensky spjat. Starý Potužák byl bratrancem mého otce. Moje babička ze Sušice pocházela od Potužáků. Bratr babičky Jan, otec starého Potužáka padl ve světové válce. Zedník Chumelík pracoval na adaptaci našeho domu. Jeho dcera Julie šila u mé ženy. Chodila ráda až příliš moderně oblečená a pamatuji si, jak se s mojí ženou domlouvala na délce sukně, když byly v módě mini. Jezdila do PAPu a od autobusu z odpolední přicházela na zkoušku. Emana Praise pamatuji jako krejčího, u kterého šila moje žena. Starší dcera Miruše byla studijní typ, byl plánován pobyt u příbuzných v Praze v době vysokoškolského studia. Vdala se ke Kalčíkům, pracovala na Geodézii. Mladší dcera si vzala bratra mého kolegy.  Jana Hoška pamatuji už z doby, kdy začal už zazdíváním skříní pro elektroměry a držáků do zdí pro opěrné body sekunderní sítě při elektrifikaci Čejkov. Dcera jeho bratra Josefa si hrála s mými dcerami u Kovářů. Starého Soukupa pamatuji a říkalo se, že byl ve válce v Rusku a že byl legionář. Jeho syna muzikanta si pamatuji, jak hrál na zábavách. S Venou Chamutů jsem chodil v Sušici do Měšťanky. Jeho švagrová byla zákaznice mojí ženy, dojížděla za ní později i do Horažďovic.  Z Čejkov jsme odešli v roce 1961. Další vzpomínky jsou z dob, kdy jsme už do Čejkov často dojížděli. Ať už to bylo na přípravy dědovy Zlaté svatby, na časté odborné elektrikářské výpomoci, na návštěvy místního fotbalového utkání, na tchána, už 90 letého, jak pase kozu.

Ladislav Polauf.