Co píší v novinách.
Noviny Klatovský deník – Přinášíme další díl seriálu o obcích v regionu, v němž kromě stručného představení, nahlížíme do novin starých sto i více let, abychom zjistili, co zajímavého se o obcích psalo v minulosti.
Zbynice, Čejkovy, Sedlečko
První dvě vesnice leží blízko sebe zhruba 7 km severně od Sušice. Necelý jeden kilometr jižně od Zbynic vidíme homolovitý vršek Zbynou (615 m n. m.) s pozůstatky starobylého slovanského hradiště. To samé nalezneme na jižním okraji Čejkov (vršek Oupířka). A do třetice existovalo ještě jedno hradiště (keltského původu) mezi zmíněnými vesnicemi blízko Dalovického rybníka. Dominantou obce Zbynice je původem románský kostel Zvěstování Panny Marie s kamennými obličeji na oknech věže a s hrobkou Desfoursů a Sturmfederů. První písemná zmínka je již z r. 1169. Zbynickou farnost vede pater Jan Wirth ze Štěpánovic. V Čejkovicích (první zmínka r. 1227) stávala tvrz (dnes již zaniklá) a na návsi je kaple sv. Jana Nepomuckého (1858). Je to velmi starobylý kraj s panenskou přírodou. Zbynické rybníky jsou od roku 1992 přírodní rezervací.
Také ke Zbynicím patří jeden zázrak. To jednou, kdysi dávno, přišla do zdejšího kostela ustaraná žena malým hošíkem, který byl od narození němý. Poklekla před oltářem a začala se modlit. Prosila o uzdravení svého dítěte a slíbila, že ho pošle studovat na kněze. Její zrak se upíral k Panně Marii a přitom pevně držela ruku synka na své hrudi. Najednou vysvitnuvší slunce osvětlilo tvář Madony a hoch tichým hláskem promluvil: „Maminko, ta Panna Marie je ale krásná." To bylo slz radostí… Takových chvil pravého lidského štěstí člověk v životě moc nezažije…
Ze Zbynic pocházeli dva bratři, Matěj a Martin Holečkovi, kteří byli daleko široko známí jako vyhlášení pytláci. V roce 1874 byli odsouzeni za lesní krádeže, a proto zanevřeli na polesného Taaffových lesů Bedřicha Schwarze, který je jednou přistihl přímo při činu. Polesný také dostal několik písemných vzkazů, v nichž se mu vyhrožovalo zastřelením. Jednou, takhle v létě, v noci (16. 8. 1875) šel z nalžovské panské hospody zmíněný polesný Schwarz v doprovodu lesního adjunkta J. Ingedulda domů do myslivny pod Prašivicí. Na začátku lesa na ně čekal v úkrytu pomstychtivý střelec. Když byl hajný „na dostřel", zazněla rána a všechny broky zasáhly Schwarzovu levou ruku. Byla hodně poraněná a vytáhli z ní 35 broků. Podezření okamžitě padlo na bratry Holečkovy. Byli sice vyšetřováni, ale jelikož nic nepověděli a důkazy proti nim žádné nebyly, tak vše vyšumělo. A Schwarz? Ten byl nakonec rád, že to odnesla jenom ruka. Možná, že to bral jako varování, že nesmí být na lidi tak přísný… Vždyť hlava byla tak blízko… Dneska jsme humanističtější. Svým případným protivníkům jako výstrahu posíláme „ostrou" nábojnici…
V Čejkovech se v létě roku 1873 udála jiná zajímavá příhoda. To se jednou takhle doma hádala máma s dcerou, že prý jí ukradla dvě mírky pšenice. Dcera se zapřisáhla, že nic takového neudělala, a aby dodala svým slovům váhu, tak vyřkla: „Ať mne čert vezme, jestliže jsem je vzala." Shodou okolností v ten moment letěl nad vesnicí meteor. Byl ohromně zářivý, a když ho dotyčné uviděly, tak se hrozně lekly. Poděšená dcera obrátila „oči v sloup" a s divokým výkřikem „Hle, čert si letí pro mne!" padla k zemi. Seběhnuvší se sousedé měli co dělat, aby ji přivedli k životu. Z utrpěného šoku měla trauma, byl u ní několikrát doktor, ale pomatená mysl jí už zůstala. (Snad ne napořád…) Občas se stává, že se člověk uzdraví zase jenom díky jinému šoku…
Přibližně dva km severně od Čejkov leží maličká vesnička Sedlečko s kapličkou na návsi. Sice tady trvale žije jen cirka desítka žijících obyvatel, kteří však mají statečné předky, což dokazuje zpráva v dobovém tisku. Ta uváděla, že v pátek 6. července roku 1883 se osmiletá dceruška zdejšího ovčáka Soukupa koupala v nedalekém Sedlečském rybníce. Libovala si ve vodě, cachtala se, ale bohužel zapomněla na opatrnost, a tak se poněkud vzdálila od břehu, kde již byla větší hloubka. Zde ji podklouzly nohy, zmizela pod vodou a začala se topit. Asi by vše skončilo tragicky, kdyby nebylo poblíž jdoucí sousedky Terezie Jarošíkové. Ta již z dálky viděla koupající se děcko, a když spatřila, že se začalo topit, shodila ze sebe šaty a vrhla se do vody. Ona sama neuměla plavat, takže ponejprve musela s vodou zápolit a potom nějakými pohyby doplavat k dítěti. Podařilo se jí holčinu zachytit za vlasy a dotáhnout ji na břeh. To se již seběhli sousedé a poskytli malé první pomoc. Šlechetné zachránkyni se dostalo upřímného poděkování a uznání od samotných rodičů a dalších občanů. Bodejť by ne. Takové hrdinství a odvaha nasadit vlastní život k záchraně druhého života se cení v každé době a je dobře, že se o takových lidech psalo a stále píše. Ono dobrých příkladů není nikdy dost…
Ivan Rubáš
25.5.2014