Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zbynická škola

Minulost zbynické školy.

            Jak bylo uvedeno už v první publikaci Smitky, ve Zbynicích fungovala v souvislostí s existencí fary a kostela církevní škola už před zavedením povinné školní docházky. Zakladatelkou obecného školství se stala na sklonku své vlády už Marie Terezie. Byl vypracováván každoročně seznam žáků školou povinných. Školy obecné byly zřizovány v místě fary po roce 1777. Učilo se náboženství, čtení, psaní, základní počty – sčítání, odčítání, násobení a dělení, trojčlenka, polní hospodářství a němčina. Děti byly povinny chodit od 6. do 12. roku. Na venkově byly v létě děti od 9. do 12. roku od docházky osvobozeny. Dozor nad obecnou školou měl farář a současně učil náboženství. Za vlády Josefa II. 1780-1790 byla vydána další přísná nařízení, byly stanoveny zvláštní tresty pro rodiče, kteří posílání dětí do školy zanedbávaly. Bylo nařízeno, že všude kde v obvodu ½ hodiny cesty bylo 90 – 100 školou povinných dětí, musely obce a majitelé panství zřídit obecnou školu. Pro zřízení nových škol dostaly obce státní podporu. Na zbynickou školu má každý mnoho vzpomínek. Škola měla velmi kvalitního řídícího učitele Zdeňka Riedla. Kvalitního nejen výukou, ale také se velmi zasloužil o celkový život i pokrok obou obcí, Zbynic i Čejkov. Má vzpomínka je na jednotřídku z roku 1953. Jednotřídní byla posledním rokem. V dalším roce se změnila na dvoutřídku. Lavice byly dlouhé, podobné jako v kostele. Na každém místě byl kalamář s inkoustem. V první lavici seděla první třída. Vojta Bartošů, Venda Bláhů, Fanouš Bahenských, Mírek Míků, Jarka Chumelíků, Marta Lísů, Marie Cestáků, Věra Ouřenků. V druhé lavici Zdenka Vaníčků a druhá třída Marie Kubátů, Honza Picků, Pepík Jančů, Karel Kroupů, Milan Rudů, Láďa Chamutů. Ve třetí lavici třetí třída Jarka Praisů, Milena Lísů, Marie Tesárků, Pepík Keřků, Karel Dršků, Jarka Pazderáků, Jan Kučerů, Anna Jechů. Ve čtvrté lavici byla čtvrtá třída Václav Míků, Fanouš Ouřenků, Miluše Dušků, Míra Jančů, Fanouš Sýkorů, Jitka Rudů, Anna Chumelíků, Miluše Kroupů, Věra Krejčích. Pátá třída byla v lavicích po straně. Seděli tam Miluše Hánů, Anna Kazdů, Karel Šulů, Václav Jandů, Marie Lísů, Marie Bartošů a Milouš Chaloupků. Do třídy se šlo po točivých schodech do patra. Vlevo byla šatna. Dřevěné záchody byly v přízemí. Kabinet byl na půdě. V roce 1953 se také naštěstí naposled vyučovalo ve zbynické škole náboženství zbynickým farářem. Spočívalo ve výuce nesmyslů, v evidenci povinné docházky do kostela a ve fyzickém trestání vyrušujících žáčků farářem. 

 

            Ještě v první polovině 20. století byla povinná jen obecní škola. Do měšťanky a do gymnázia se chodilo denně pěšky do Sušice. Nejvíce náročné to bylo zejména v zimě z hlediska toho, že se vycházelo za tmy a návrat byl také za tmy. Do Sušice chodili i ze vzdálenějších obcí. Bratří Karasové Stanislav a Otakar a Karel Vlček z Mířenic, Antonín Potužák z Otěšína. Dále pak Václav Koutenský ze Lhoty a Karel Přerost, Václav Melka a Marie Frančíková z Ústalče.

 

Většina dětí v chudších poměrech, začala brzy pracovat. Už tří nebo čtyřleté děti chodily s těmi staršími na pastvu, sedmileté děti běžně pomáhaly svým rodičům v hospodářství. I přitom si ale děti hrály. Stačilo jim k tomu ovšem to, co si našly kolem sebe. Polínko místo panenky, koník nebo vojáček vyřezaný ze dřeva, proutek, ze kterého si kluci „otloukli“ píšťalku, mlýnek na potoce. A mnohem víc než dnes byly rozšířené hádanky, rozpočítadla a říkadla. Běžnou součástí dětských her byl zpěv nebo tanec. Pro většinu dětí končilo dětství ve dvanácti letech, kdy také končila povinná školní docházka. Chlapec, který pokračoval na gymnáziu, byl už „pan študent“ a pohlíželo se na něj jako na dospělého. Dvanáctiletá děvčata naopak často odcházela do služby.